ECLI:CZ:US:2021:4.US.2054.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2054/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Waltera, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2021 č. j. 15 A 46/2019-97, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení nákladového výroku s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 15 A 46/2019-97 rozhodl, že vedlejší účastník je povinen v řízení vedeném pod sp. zn. KUUK/17370/2019/UPS-2 vydat rozhodnutí do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl, že v řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 15 A 46/2019-28 je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 7 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud uvedl, že úspěšnému stěžovateli podle §60 odst. 1 věty první a §110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přiznal náhradu nákladů řízení za řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem, neboť o náhradě nákladů řízení rozhoduje konečný úspěch ve věci. Shledal však důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání celé náhrady nákladů řízení, neboť právní zástupce stěžovatele zastupuje stěžovatele, případně Mgr. Slavěnu Walterovou, v obdobných řízeních opakovaně. Všichni tři uvedení jsou v příbuzenském poměru, jak je soudu známo i z jejich podání, např. i v této věci. V daném případě však krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyužil své právo k účelu, k němuž má právo na informace skutečně sloužit, tj. získávání informací ve veřejném zájmu [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (N 188/87 SbNU 77); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naopak podání žaloby je podle krajského soudu motivováno snahou o získání tzv. přísudku.
Jde-li o stěžovatele, pravidelně zastupovaného právním zástupcem, který zastupuje i Mgr. Slavěnu Walterovou, je soudu známo, že vedl či stále vede taktéž celou řadu obdobných soudních sporů před správními soudy. Počet žalob, které podal stěžovatel u krajského soudu, které se všechny týkají poskytování informací, přesáhl 45 věcí. Žaloby, jimiž stěžovatel napadá postup správních orgánů při vyřizování žádostí o informace, jsou dále evidovány např. u Městského soudu v Praze, nejméně v počtu 20 věcí. Krajskému soudu je známo, že i Mgr. Slavěna Walterová vedla či stále vede řadu soudních sporů před správními soudy, a to se správními orgány, od nichž požadovala pokaždé poskytnutí informace. V současnosti počet věcí Mgr. Slavěny Walterové u krajského soudu přesáhl 70 věcí. V některých sporech je požadováno poskytnutí podání, které dříve učinila jedna ze tří uvedených osob. Krajský soud proto uzavřel, že jeho úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům, a nikoliv napomáhat některým osobám k tvorbě zisku na úkor protistrany, kterou tyto osoby systematicky zahlcují podáními, a to evidentně s očekáváním, že při vyřizování těchto podání dojde v některých případech k formálně chybnému postupu, proti němuž budou následně brojit žalobou. Nejvyšší správní soud užívá zobecňující označení takových osob jako osob vedoucích "spor pro spor", a nikoli pro získání informace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015 č. j. 8 As 182/2014-12). S ohledem na výše uvedená zjištění o postupu jmenovaných osob v jiných řízeních krajský soud dospěl k závěru, že stěžovateli přísluší toliko náhrada soudních poplatků za žalobu a za kasační stížnost, kterou je vedlejší účastník povinen uhradit v obvyklé lhůtě.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že krajský soud jej označil za osobu, která vede soudní spor z nízkých důvodů - ze snahy obohatit se na přísudku, nikoli ze snahy dosáhnout ochrany svého práva, a odepřel kvůli tomu stěžovateli právo na náhradu nákladů soudního řízení v podobě nákladů právního zastoupení. Podle stěžovatele tak učinil svévolně, pouze s odkazem na skutečnost, že stěžovatel a jeho matka (výše uvedená Mgr. Slavěna Walterová) vedou více soudních sporů týkajících se žádostí o informace. Stěžovatel však ve svém podání podrobně líčil a dokládal legitimní účel své žádosti o informace. Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je podle stěžovatele součástí práva na soudní ochranu, přičemž z judikatury Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. Takové extrémní vybočení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud při aplikaci normy vyjádřené v §60 odst. 7 s. ř. s. dospěl k tomu, že jednání stěžovatele je motivováno snahou o získání tzv. přísudku, nikoli snahou získat vyžádané informace, a přitom svůj závěr opřel prakticky jen o skutečnost, že stěžovatel a jeho matka vedou větší počet soudních sporů ve věcech žádosti o informace. Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval důvody, které mu vylíčil, a nevysvětlil, proč je má za nedůvěryhodné, či z jakých jiných důvodů k nim nepřihlíží. Stěžovatel připouští, že v souvislosti s provozem pilařského závodu učinil větší množství žádostí o informace, avšak podle něj nenastala žádná z okolností, která ve spojení s velkým množstvím žádostí může odůvodnit závěr o zneužití práva. Těmito žádostmi si žadatelé hleděli opatřit podklady, které jim umožní náležitě vyhodnotit vliv záměru provozování pilařského závodu na jejich zájmy, aby je pak mohli uplatnit ve správním řízení.
4. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení a zdůvodnění tohoto rozhodnutí se podle stěžovatele negativně promítly do jeho privátní sféry, a to jak majetkové, kde došlo ke ztrátě ve výši 17 000 Kč, které stěžovatel nárokoval na nákladech řízení, tak i osobnostní, neboť prý na něm ulpívá nesmazatelná příhana kverulanta vyslovená z pozice autority soudu.
5. Stěžovatel dále poukazuje na dopady do jeho ústavně zaručeného práva na informace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci nezjistil a na závěrech krajského soudu (sub 3) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
11. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění krajského soudu je ústavně akceptovatelné a posuzuje skutkovou situaci a podmínky přiznání náhrady nákladů na podústavní úrovni. Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva, není-li odůvodnění napadeného výroku natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu či jiná jeho základní práva.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu