ECLI:CZ:US:2021:4.US.2297.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2297/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Ivety Kalouskové, zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem, sídlem Panská 397/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2021 sp. zn. 20 Co 16/2021, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Rostislava Mitrengy a 2. Ing. Angeliky Mitrengové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudní exekutorky Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 71, Prostějov, ze dne 11. 11. 2020 č. j. 018 EX 04927/20-17, byla zastavena exekuce jí vedená pod sp. zn. EX 04927/20, nařízená na základě pověření Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 16. 9. 2020 č. j. 75 EXE 1028/2020-11 (výrok I). Stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 11 495 Kč (výrok II) a vedlejším účastníkům náklady exekučního řízení ve výši 6 534 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky proti výrokům II a III Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení soudní exekutorky ve výroku II tak, že stěžovatelka je povinna uhradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 7 925,50 Kč (výrok I), ve výroku III tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně náklady exekučního řízení ve výši 8 712 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení jí uložil zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku 1 815 Kč (výrok III).
4. Krajský soud shledal, že v posuzované věci je jednoznačné, že k zastavení exekuce došlo na návrh oprávněných (tj. vedlejších účastníků) podaný poté, co povinná (tj. stěžovatelka) dne 20. 10. 2020 vymáhanou povinnost splnila a oprávnění již neměli důvod v exekuci pokračovat. Exekuci přitom vedlejší účastníci zahájili v době, kdy měli pravomocný a vykonatelný exekuční titul. Stěžovatelka se sice provedení exekuce bránila návrhem na odklad a zastavení exekuce, o tom však nebylo rozhodováno věcně, neboť řízení o těchto návrzích stěžovatelky bylo usnesením městského soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 75 EXE 1028/2020-49 pro nedostatek podmínek řízení zastaveno. Byť byly návrhy stěžovatelky podány dříve než návrh vedlejších účastníků na zastavení exekuce, byly to podle krajského soudu vedlejší účastníci, kdo disponoval exekučním řízením, tj. mohl v průběhu exekuce navrhnout její zastavení i bez uvedení důvodů, a to kdykoliv, bez ohledu na návrhy stěžovatelky. Jejich návrh tak měl před návrhem stěžovatelky přednost. Stanovisko stěžovatelky pak zastavení exekuce, které navrhli vedlejší účastníci, nemohlo zvrátit. Podali-li vedlejší účastníci exekuční návrh na základě vykonatelného exekučního titulu, s návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce nesouhlasili a sami navrhli zastavení exekuce až poté, co stěžovatelka po výzvě soudní exekutorky ke splnění povinnosti vyplývající z exekučního titulu dne 20. 10. 2020 provedla ořez a kultivaci vrby kroucené (tj. předmět exekuce), bylo třeba konstatovat, že k zastavení exekuce došlo pro chování stěžovatelky v průběhu exekučního řízení. V takové situaci je to stěžovatelka, kdo procesně zavinil zastavení exekuce a musí nést její náklady (tj. náklady soudní exekutorky i náklady účastníků).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení jí ústavně zaručených práv zejména v tom, že to byli právě vedlejší účastníci, kdo by měl nést náklady zastavené exekuce, neboť to byli oni, kdo nedostál požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Jde o ten výjimečný případ, kdy by měla být přenesena povinnost hradit náklady exekuce na oprávněné, neboť měli předvídat neúspěch takové exekuce. Vedlejší účastníci měli dostatek poznatků k tomu, aby si při podání exekučního návrhu byli vědomi, že exekuce není oprávněná, není důvodná, a že tedy budou muset nést náklady této exekuce, neboť zastavení exekuce zavinili. Byli-li by však přesvědčeni o důvodnosti podání exekučního návrhu, měli podat návrh na zastavení exekuce obratem po 14. 9. 2020, kdy byl proveden ořez a kultivace vrby kroucené, nikoliv až po provedení dalšího ořezu. Stěžovatelka má oprávněný důvod se domnívat, že tento návrh na zastavení exekuce podali až pod tíhou stěžovatelkou podaného návrhu na zastavení a odklad exekuce, tak aby nemuseli nést náklady exekučního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech krajského soudu uvedených v napadeném usnesení (sub 4) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
11. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu