ECLI:CZ:US:2021:4.US.233.21.1
sp. zn. IV. ÚS 233/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pivo ZLoun s. r. o., sídlem Rybalkova 1267, Louny, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 A 131/2020-36, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že tím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl v řízení o žalobě proti nečinnosti vedlejší účastnice ve věci poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením, že se řízení zastavuje (výrok I), stěžovatelce se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Stěžovatelka vzala žalobu výslovně zpět, proto městský soud řízení zastavil. K napadenému výroku III uvedl, že sice stěžovatelka žádala soud, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 3 věty druhé zákona č. 150/2002, soudní řád správní, s odůvodněním, že žalobu vzala zpět pro pozdější chování vedlejší účastnice, městský soud se s ní však neztotožnil. Pozdější chování vedlejší účastnice se totiž v dané věci neprojevilo v souvislosti s předmětnou žalobou, neboť o podání žaloby se vedlejší účastnice, která rozhodnutí vydala dne 14. 1. 2021 pod č. j. 95/2020-ODKA-ROZ/4, dosud nedozvěděla.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka spatřuje porušení jí ústavně zaručených práv zejména v tom, že zavedená praxe vykládá výraz "pozdější chování" jako chování, k němuž došlo po podání žaloby. Městský soud se však svévolně odchýlil od zavedené a dosud nezpochybňované praxe a vyložil si výraz "pozdější chování" jako chování správního orgánu poté, co soud obdržel žalobu na správní orgán a tuto žalobu správnímu orgánu předložil k vyjádření. Absurdní výklad městského soudu přijatý v napadeném usnesení by ve svém důsledku znamenal, že zákonné lhůty pro vydání správních rozhodnutí vlastně neplatí, neboť správní orgán je nucen rozhodnout teprve tehdy, když je proti němu podána žaloba a soud mu ji zašle k vyjádření. K uplatnění svého práva zaplatila stěžovatelka soudní poplatek 2 000 Kč a využila právní pomoc advokáta, který za ni sepsal žalobu. Když nakonec správní orgán ustal v nezákonné nečinnosti, a dva a půl měsíce poté, kdy mu uplynula zákonná lhůta, nakonec rozhodnutí vydal, městský soud nepřiznal stěžovatelce žádnou náhradu nákladů v řízení o nečinnostní žalobě. Stěžovatelka, která žádnou povinnost neporušila, musí tak nést sama ze svého celé náklady řízení (část soudního poplatku 1 000 Kč a veškeré náklady právního zastoupení ve výši 10 200 Kč) na rozdíl od správního orgánu, který svou povinnost porušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech městského soudu uvedených v napadeném usnesení nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí.
10. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právní závěr městského soudu není nikterak extrémní či nesouladný s rozhodovací praxí správních soudů, přičemž jeho závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce je sdílen i doktrínou, podle které
"Zjistí-li soud, že chování odpůrce (žalovaného) nemělo žádnou souvislost s podáním návrhu (žaloby), nemůže náhradu nákladů přiznat." (viz Brus, M. In: Potěšil, L., Šimíček, V., Hlouch, L., Rigel, F. a Brus, M. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 516).
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu