ECLI:CZ:US:2021:4.US.2398.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2398/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 100 Co 136/2021-125 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. dubna 2021 č. j. 27 Nc 69/2020-62, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) A. K. a 2) nezletilé M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl ve věci péče o druhou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") k návrhu první vedlejší účastnice (dále jen "matka") na vydání předběžného opatření tak, že stěžovateli (dále též "otec") byla uložena povinnost strpět výlučnou péči matky o nezletilou (výrok I.), dále mu byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.), a matce byla uložena povinnost strpět styk otce s nezletilou každý lichý kalendářní týden od čtvrtka od 16:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 16:00 hodin do čtvrtka do 18:00 hodin s tím, že místem předání a převzetí nezletilé je bydliště matky (výrok III.). Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ve věci byla prokázána naléhavá potřeba zatímně upravit poměry nezletilé. Poukázal na to, že při jednání konaném dne 18. 2. 2021 doporučil rodičům absolvovat rodinnou terapii, avšak ti nejsou ani po několika sezeních schopni dohody o úpravě péče o nezletilou. Zdůraznil, že předběžným opatřením má být řešena prozatímní ochrana dítěte, za kterou je možno považovat jakékoliv řešení poměrů dítěte, které ze své podstaty nemá být definitivní. Matka podle jeho názoru prokázala nutnost zatímní úpravy poměrů nezletilé, neboť mezi rodiči nefunguje žádná, byť prozatímní, dohoda o péči nezletilé. Nezletilá je vystavována emočně vypjatým kontaktům mezi rodiči a nepravidelnému předávání, a to ať už jde o hodiny či dny. Celá situace působí na nezletilou negativně. Z uvedených důvodů okresní soud zatímně upravil poměry nezletilé tak, aby všichni členové rodiny měli jasně stanovená pravidla, která je v zájmu nezletilé nutno dodržovat, aby se situace v rodině stabilizovala. Jako předběžnou úpravu vzal okresní soud dohodu rodičů, kterou uzavřeli před OSPOD, a kterou pak otec z ne zcela zřejmých důvodů odmítl podepsat. Vzhledem k tomu, že se rodiče v projednávané dohodě neshodli na výživném, stanovil soud částku 2 000 Kč za situace, kdy ze spisu vyplývá, že příjem matky je 29 000 Kč, příjem otce 70 000 Kč a nezletilá bude na základě předběžného opatření větší měrou u matky.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně neuložil. Ve výrocích I. a III. usnesení okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že ve věci byly dány důvody pro nařízení předběžného opatření upravujícího zatímní formu péče a styku otce s nezletilou, neboť z obsahu opatrovnického spisu je zjevné, že rodiče nebyli schopni dosáhnout konsensu ani o konečné ani zatímní úpravě poměrů nezletilé, kdy jejich vzájemná komunikace svědčí o neústupnosti otce a jeho zatvrzelém setrvávání na režimu, který odpovídá jen jeho představám o vhodné úpravě péče, o neochotě ustoupit ze svého stanoviska a nastavit kompromisní řešení pro dobu do konečného rozhodnutí ve věci samé, a také o jeho porušování a nerespektování i dílčích dohod rodičů o konkrétním styku, času předání, místu předání apod. Krajský soud konstatoval, že takový stav není v zájmu nezletilé, ale ani samotných rodičů, a že za daného stavu bylo rozhodnutí o zatímní úpravě péče a styku s nezletilou potřebné. Její svěření do výlučné péče matky pak posoudil jako vhodné s ohledem na její nízký věk a zejména na skutečnost, že matka byla doposud jejím primárním vychovatelem a pečovatelem a lze tak předpokládat, že je pro ni vztahově nejbližší osobou. Za správné krajský soud považoval také to, že otci, který má s nezletilou rovněž hezký a bezproblémový vztah a je schopen ji po všech stránkách obstarat, byl stanoven velmi široký, se střídavou péčí prosazovanou otcem hraničící styk, neboť je v nejlepším zájmu nezletilé, aby měla i v době po rozchodu rodičů zajištěn osobní kontakt s oběma rodiči a nebyla ochuzena o výchovný vliv ani jednoho z nich. Krajský soud uzavřel, že odcizení nezletilé otci je za daných podmínek nereálné, resp. stejně reálné, jako by bylo při otcem prosazované střídavé péči. S okresním soudem se krajský soud neztotožnil pouze v tom, že by ve věci byl dán jakýkoliv prostor pro nařízení předběžného opatření o určení výživného s tím, že výživné určené formou zatímního opatření nemá rozhodně sloužit k zajištění všech odůvodněných potřeb dítěte a k zajištění životní úrovně, na kterou je zvyklé, ale pouze a jen k zajištění výživy v nezbytně nutném rozsahu, zpravidla tedy v rozsahu pokrývajícím základní životní potřeby dítěte a nezbytné výdaje jiného typu (např. léky či zdravotní pomůcky). V posuzované věci je podle krajského soudu zřejmé, že výživa nezletilé není jakkoli ohrožena, proto podmínky pro nařízení předběžného opatření v tomto ohledu dány nebyly.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom judikatury Ústavního soud týkající se přezkumu předběžného opatření, ale současně tvrdí, že v posuzované věci jsou podmínky pro jeho přezkoumání a nařízení střídavé péče vymezené rozhodovací praxí Ústavního soudu pro splněny. Zdůrazňuje, že nezletilá je ve věku přibližně tři a půl roku, tedy ve věku, který je rozhodný pro vybudování vztahu k oběma rodičům, ale též pro výchovu dítěte a jeho rozvoj za působení obou rodičů. Má za to, že napadená rozhodnutí jsou svévolná a nepřezkoumatelná, neboť výroky nemají oporu v jejich odůvodněních, jakož ani ve skutkových zjištěních a právních závěrech vymezených soudy. Poukazuje na to, že podle příslušných ustanovení občanského zákoníku i judikatury Ústavního soudu je zájmem dítěte to, aby bylo především v péči obou rodičů, jsou-li oba způsobilí dítě vychovávat, mají-li o jeho výchovu zájem a dbají kromě řádné péče též o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, přičemž v takových případech je preferována rovnoměrná péče obou rodičů coby nejlepší zájem dítěte. Konstatuje, že on i matka daná kritéria naplňují, proto měla být i v nařízení předběžného opatření upřednostněna rovnoměrná péče obou rodičů. Nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že mu byl stanoven styk s nezletilou v rozsahu hraničícím se střídavou péčí, neboť při čtrnáctidenním cyklu má dceru v péči čtyři dny a čtyři hodiny, což se podle něj ani vzdáleně střídavé péči neblíží. Je přesvědčen, že jeho styk s nezletilou je omezen na naprosté minimum, které je neakceptovatelným zásahem do základních práv a svobod jeho i nezletilé. Dopadem závěru krajského soudu o širokém styku otce s nezletilou je podle něj nepřezkoumatelnost a zmatečnost napadeného usnesení. K tomu okazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí a extrémního nesouladu právních závěrů a učiněných skutkových zjištění. Dodává, že neexistují žádné pochybnosti o tom, že má skutečný a upřímný zájem o nezletilou pečovat a vychovávat ji, je k tomu způsobilý, o nezletilou pečoval již v době před rozvodem manželství, ve svém novém bydlišti pro nezletilou zařídil dětský pokoj a vždy se o ni příkladně staral a stará, a to jak po stránce zajištění jejích potřeb, tak po stránce výchovné, citové, rozumové a mravní. Domnívá se, že daným předběžným opatřením, s přihlédnutím k nepředvídatelné délce trvání řízení ve věci samé, dojde k narušení vztahů nezletilé s ním a jeho rodinou a rovněž že krátké časové intervaly předávání nezletilé mají negativní dopad na její psychiku a vývoj.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další].
9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu a krajského soudu (viz body 2 a 3 tohoto rozhodnutí), že v dané věci je dána naléhavost zatímní úpravy poměrů účastníků k nezletilé, a tato úprava je v zájmu nezletilé, neboť sleduje především zájem nezletilé a nastavuje jasně stanovená pravidla, která je v zájmu nezletilé nutno dodržovat, aby se situace v rodině stabilizovala. Za skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna a je popsána v napadených usneseních, je závěr o potřebě nařízení předběžného opatření řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Namítá-li stěžovatel, že i v nařízení předběžného opatření měla být upřednostněna rovnoměrná péče obou rodičů, přičemž nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že mu byl stanoven styk s nezletilou v rozsahu hraničícím se střídavou péčí, nelze sice s krajským soudem vzhledem k rozsahu stanoveného styku otce s nezletilou beze zbytku souhlasit, ale na druhé straně nebyl jeho závěr o potvrzení rozhodnutí okresního soudu o zatímní úpravě péče a styku s nezletilou na tomto konstatování převážně postaven, když rozhodující bylo, že svěření nezletilé do výlučné péče matky okresním soudem bylo učiněno především s ohledem na nízký věk nezletilé a zejména na skutečnost, že matka byla doposud pro nezletilou primárním vychovatelem a pečovatelem a lze tak předpokládat, že je pro ni vztahově nejbližší osobou. Okresní soud přitom vzal za podklad svého rozhodnutí dohodu rodičů, kterou uzavřeli před OSPOD, a kterou pak otec z nikoli zřejmých důvodů odmítl podepsat. Tyto rozhodné závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenapadá, ani se k nim nevyjadřuje, a proto Ústavní soud v nich neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, zvláště jde-li o dočasné předběžné opatření upravující jen zatímně uvedené poměry a nestanovující konečnou úpravu práv a povinností účastníků řízení.
12. Jde-li o tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených usnesení (sub 4), z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající jejich závažnosti [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213) či bod 20 nálezu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17 (N 157/86 SbNU 589)]. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci je rozhodné, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s obsahem námitek stěžovatele, přičemž okolnosti, pro které soudy rozhodly o nařízení předběžného opatření upravujícího zatímní formu péče a styku otce s nezletilou, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodněny.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť důvod k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu neshledal. Stěžovatel neprokázal, že by dopady nařízeného předběžného opatření byly natolik výjimečné, mimořádné či specifické, že by zasluhovaly od Ústavního soudu přednostní zacházení. Postupem podle §39 zákona o Ústavním soudu by se tak Ústavní soud dopustil naopak neodůvodněně nerovného zacházení se stěžovatelem na úkor jiných stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu