ECLI:CZ:US:2021:4.US.2901.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2901/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti 2 D $ S spol. s r. o., sídlem Vránova 1158/167, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno - Žabovřesky, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. června 2020 č. j. 54 Co 30/2020-84, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, a Davida Skalského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ve výroku II., neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2019 č. j. 10 C 359/2019-26, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2019 č. j. 10 C 359/2019-53, okresní soud stěžovatelce uložil povinnost zdržet se neoprávněného zásahu do držby vlastnického práva žalobce (vedlejšího účastníka) k blíže specifikovaným movitým věcem a současně povinnost tyto movité věci vydat do držení žalobce (výrok I.). Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 164 Kč.
3. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že žaloba doručená okresnímu soudu dne 22. 11. 2019 byla dne 25. 11. 2019 okresním soudem odeslána stěžovatelce do datové schránky s výzvou, aby se k ní vyjádřila nejpozději do 2. 12. 2019. Z potvrzení o doručení do datové schránky bylo zjištěno, že žaloba byla stěžovatelce doručena 4. 12. 2019, stěžovatelka tak výzvě nemohla vyhovět. K doručené žalobě se nevyjádřila ani po tomto datu, a to až do doby, kdy o ní ve smyslu §177 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), okresní soud rozhodl bez nařízení jednání do 15 dnů ode dne zahájení řízení. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud poukázal na to, že žaloba na ochranu rušené držby podle §1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o.z."), může být důvodná pouze za předpokladu, že žalobce je posledním držitelem, že žaloba byla podána včas a že žalovaný držbu svévolně ruší. Že je žalobce jako vlastník posledním držitelem předmětných movitých věcí, vzal soud za prokázané, stejně jako skutečnost, že stěžovatelka jeho držbu svévolně ruší s tím, že tento protiprávní stav svévolného rušení držby vznikl dne 11. 10. 2019, kdy mu odmítla předmětné věci vydat do doby uhrazení faktury. Protože žaloba byla podána dne 22. 11. 2019, měl ji okresní soud za včas podanou (§1008 odst. 1 o.z.). Protože při rozhodování o žalobě z rušené držby se soud omezí pouze na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o.s.ř.), nemohl se zabývat případným zadržovacím právem stěžovatelky k dotčeným věcem. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal ve věci úspěšnému žalobci.
4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 6. 2020 č. j. 54 Co 30/2020-84 usnesení okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Ústavní stížností napadeným výrokem II. pak rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 8 534 Kč (výrok II.).
5. Jelikož v průběhu odvolacího řízení došlo ke zpětvzetí žaloby žalobcem (s ohledem na to, že dne 6. 1. 2020 stěžovatelka předmětné movité věci vydala) a stěžovatelka vyjádřila s tímto jeho procesním úkonem souhlas, krajský soud postupoval podle §222a odst. 1 o.s.ř. a usnesení okresního soudu zrušil a řízení zastavil.
6. Dále odkázal na §146 odst. 2 o.s.ř., dle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Krajský soud konstatoval, že pakliže stěžovatelka v průběhu řízení upustila od rušení držby žalobce a movité věci mu vydala, pak z procesního hlediska nelze učinit jiný závěr než ten, že žaloba byla podána důvodně, neboť uplatněný nárok byl v průběhu řízení uspokojen s tím, že důvodem zpětvzetí důvodně podané žaloby bylo právě chování stěžovatelky, která je tedy účastníkem, který zastavení řízení procesně zavinil. K námitce stěžovatelky, že se uplatněnému nároku bránila, krajský soud uvedl, že její obrana, že předmětné věci drží a zadržuje po právu z titulu zadržovacího práva v souladu s §1395 o.z., by k jejímu úspěchu vést nemohla. V této souvislosti upozornil, že uplatnění zadržovacího práva nemá v řízení o žalobě na ochranu rušené držby místo, protože soud se v souladu s §178 o.s.ř. omezí jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Protože jde o žalobu posesorní, není předmětem řízení o ní autoritativní posouzení, zda některému z účastníků svědčí právo, ale ochrana pokojného stavu.
7. Náklady žalobce v řízení před okresním soudem pak krajský soud vyčíslil částkou 8 534 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, krajský soud ji za použití §150 o.s.ř. žalobci nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující odepření náhrady nákladů řízení žalobci shledal v jeho liknavém postupu při zpětvzetí žaloby, které učinil až při projednávání věci krajským soudem dne 16. 6. 2020, ačkoliv k ukončení rušení držby movitých věcí a k jejich vydání stěžovatelkou došlo již 6. 1. 2020 a žalobci nic nebránilo vzít žalobu zpět dříve a zabránit tak vynaložení nákladů spojených s účastí svého zástupce u jednání. Krajský soud neshledal důvod ani pro přiznání náhrady nákladů stěžovatelce (dle §147 odst. 1 o.s.ř.), když neměl za to, že by vynaložení těchto nákladů žalobce zavinil výlučně, což zdůvodnil tím, že žalobce sice mohl na vydání věcí zpětvzetím žaloby zareagovat dřív, stejně tak ale mohla jednání krajského soudu zabránit i stěžovatelka, která mohla vydání věcí reflektovat zpětvzetím odvolání či alespoň poskytnutím informace o tom, že věci již žalobci vydala.
II.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předchozí řízení a namítá, že žalobce byl postupem obecných soudů nedůvodně zvýhodněn, když jí nebylo umožněno se k věci procesně účinným způsobem vyjádřit, jelikož výzvě okresního soudu objektivně nemohla včas vyhovět a ovlivnit tak výsledek řízení ve svůj prospěch. O náhradě nákladů řízení dle stěžovatelky rozhodl krajský soud zcela nesprávně a přepjatě formalisticky. Konkrétně stěžovatelka namítá, že svým jednáním nezavinila zastavení soudního řízení, když se v celém řízení v souladu s právem bránila, pouze plnila předběžně vykonatelné rozhodnutí soudu (což jí nelze klást k tíži) a pokud měla jednat v souladu s právem, jiná možnost jí nezbývala (v opačném případě by se vystavila riziku nuceného výkonu rozhodnutí). Dle stěžovatelky zastavení řízení zavinil žalobce a měla by mu být uložena povinnost nahradit náklady celého soudního řízení.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
10. Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
12. Při posuzování ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výroku rozhodnutí, který se týká náhrady nákladů řízení.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Silněji než jinde se v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nemá-li Ústavní soud plnit funkci (řádné) opravné instance proti rozhodnutí obecného soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2692/15 ze dne 25. 9. 2018). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2270/18 ze dne 10. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019).
14. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 4065/17 ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další).
15. Přestože stěžovatelka s napadeným výrokem II. usnesení krajského soudu nesouhlasí, Ústavnímu soudu nepřísluší jej na základě polemiky vedené stěžovatelkou opětovně přehodnocovat, neboť nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě neshledal. Z naznačené rekapitulace odůvodnění je zřejmé, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řádně zabýval, aplikoval relevantní zákonná ustanovení a v míře odpovídající povaze věci srozumitelně vysvětlil, co jej s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu k učiněným závěrům vedlo. Učinil tak způsobem, který z ústavněprávních limitů nikterak nevybočuje, přičemž na odůvodnění provedené krajským soudem postačí v podrobnostech odkázat. Namítá-li stěžovatelka, že jí v řízení před okresním soudem nebylo umožněno se k věci procesně účinným způsobem vyjádřit, opomíjí, že tuto námitku uplatnila již ve svém odvolání a krajský soud na ni adekvátně reagoval, když vyložil, proč by její obrana k úspěchu v daném řízení vést nemohla. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit závěry učiněné krajským soudem přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí.
16. Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu