ECLI:CZ:US:2021:4.US.3569.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3569/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Krabcem, advokátem, sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10 - Michle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 sp. zn. 61 To 276/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2020 sp. zn. 0 Nt 18060/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci stěžovatele vedené pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 0 Nt 18060/2020 podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a contrario rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, stěžovatel svůj nárok na bezplatnou obhajobu opírá zejména o skutečnosti, že je nemajetný a že má vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody významně omezené možnosti výdělku. Svá tvrzení doložil výpisem z centrální evidence exekucí a prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. V tomto prohlášení uvedl, že nemá žádné příjmy a žádný majetek, má jednu vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč měsíčně vůči svému synovi, závazky ve výši 8 200 000 Kč vůči poškozeným a cca 150 000 Kč dluh z exekucí. Obvodní soud shledal, že i když je stěžovatel jistě v nepříjemné životní situaci, není osobou, u níž by bylo trvání na úhradě nákladů trestního řízení přehnaně tíživé či zjevně nepřiměřené. Zdůraznil, že pouhý fakt, že z důvodu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel dočasně přišel o možnost výdělku, sám o sobě nezakládá jeho právo na přiznání bezplatné obhajoby. Postup podle §33 odst. 2 trestního řádu se má týkat případů, kdy je navrhovatel dlouhodobě vyloučen z možnosti dosahovat jakéhokoli dostatečného příjmu a kdy tento výjimečný postup odůvodňuje specifické sociální postavení navrhovatele. Stěžovatel je zdravý a plně pracovně způsobilý, tudíž lze podle obvodního soudu důvodně očekávat, že se bude ve výkonu trestu ucházet o pracovní zařazení a po propuštění z výkonu trestu, že si bude schopen obstarávat finanční prostředky prací. Dodal, že posuzování budoucí solventnosti žadatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je v souladu s ústavně konformní soudní praxí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15 či ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Obvodní soud uzavřel, že stěžovatel odpovídá za vynaložené finanční prostředky a není namístě, aby byl jednou pro vždy této povinnosti zbaven.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 61 To 276/2020 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu s konstatováním, že prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které stěžovatel učinil, považuje pro řádné osvědčení nedostatku prostředků za nedostačující. Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatel nedoložil řádně dalšími doklady, např. výpisem z katastru nemovitostí, výpisem z evidence motorových vozidel apod. Předložil pouze potvrzení, že není veden v evidenci registrů silničních vozidel jako provozovatel - vlastník vozidla, a rovněž předložil pouze čestné prohlášení o tom, že vlastní tři bankovní účty se záporným zůstatkem, aniž by toto doložil řádným potvrzením bank. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatel nedostatek finančních prostředků řádně neosvědčil a že ani ze shromážděných důkazů nevyplývá, že by neměl dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby. K odkazu stěžovatele na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040, jímž mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu v jiné trestní věci, městský soud uvedl, že nejde o rozhodnutí obecně právně závazné. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15, podle kterých z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady svého závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené (např. přehnaně tíživé s ohledem na zdravotní, rodinný či podobný stav). Soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze označit za neústavní. Naopak je naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky, a to i v budoucnu. Podle městského soudu stěžovatelův případ nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo třeba se od uvedené zásady odchýlit. Takovou okolností v žádném případě není ani jeho vazební stíhání. Rovněž poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu nelze zvýhodňovat osoby, které se, jde-li o finance, chovají nezodpovědně, oproti osobám chovajícím se v tomto směru zodpovědně, neboť by tak byla porušena rovnost občanů před zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a v rozporu s principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040, kterým mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu v jiné trestní věci. Tvrdí, že své majetkové poměry osvědčil dostatečně a že neobdržel od soudu žádnou výzvu k doplnění podkladů. Městskému soudu doložil aktuální výpis z centrální evidence exekucí, z nichž vyplynulo 11 exekučních řízení. Je přesvědčen, že i tímto osvědčoval svou majetkovou situaci. Závěr o jeho nemajetnosti bylo podle něj možno podpůrně učinit i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040. Proto považoval svou majetkovou situaci za dostatečně dosvědčenou.
5. V další části ústavní stížnosti uvádí, proč považuje některé soudy požadované doklady za nadbytečné (tj. zda byl ve výkonu trestu zaměstnán, požadavek na poskytnutí výpisů z účtů aj.). Okazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17, ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 aj., podle kterých pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře, a jejich povinností je vycházet ze stavu v době rozhodování. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040 dospěl ke správnému závěru, že je nepřijatelné, aby bylo přihlíženo k okolnostem, které sice nastat mohou, ale též nemusí, a že nelze odhlédnout od celkové dlužné částky, kterou má zaplatit. S ohledem na princip předvídatelnosti soudního rozhodování je podle něj dán legitimní požadavek, aby ve skutkově obdobných věcech bylo rozhodováno totožně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
10. Podle §33 odst. 2 trestního řádu má nárok na bezplatnou obhajobu obviněný, který osvědčí se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry, že nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. V nyní posuzované věci obvodní soud v napadeném rozhodnutí, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, náležitě odůvodnil, proč žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nevyhověl (viz bod 2. tohoto rozhodnutí).
12. Městský soud na základě stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a s názorem obvodního soudu se ztotožnil. Jak bylo již shora uvedeno (viz bod 3. tohoto rozhodnutí), na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že stěžovatel nedostatek prostředků řádně neosvědčil, proto nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Dostatečně zdůvodnil také to, proč se odklonil od názoru vyjádřeného v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040, kterým bylo stěžovateli v jiné jeho trestní věci přiznáno právo na bezplatnou obhajobu.
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vychází ze zjevně restriktivního přístupu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu