ECLI:CZ:US:2021:4.US.443.21.1
sp. zn. IV. ÚS 443/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, sídlem Marešova 304/12, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. prosince 2020 č. j. 2 KZN 1102/2020-11 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 19. října 2020 č. j. ZN 4120/2020-14, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Blansko, oddělení hospodářské kriminality, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud "zakázal Obvodnímu státnímu zastupitelství v Blansku a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně porušovat stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování a osobní bezpečnost, právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, kdy toto porušení je blíže popsáno ve vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 19. 10. 2020 č. j. ZN 4120/2020-14 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2020 č. j. 2 KZN 1102/2020-11".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že na základě podání P. K. provedla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Blansko, oddělení hospodářské kriminality (dále též "policejní orgán"), úkony trestního řízení ve věci podezření z trestných činů podvodu dle §209 trestního zákoníku, poškození cizích práv dle §181 téhož zákona, porušení povinnosti při správě cizího majetku dle §220 téhož zákona a zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 téhož zákona, kterých se měli dopustit rodinní příslušníci P. Z. tím, že ho v rámci dědického řízení po otci svým jednáním měli připravit o majetek. Policejní orgán podání prošetřil, avšak skutečnosti, na jejich podkladě by bylo lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, nezjistil, a proto věc uložil.
3. V obsahově totožné věci se s obdobným podnětem obrátil na policejní orgán a na Okresní státní zastupitelství v Blansku (dále jen "okresní státní zastupitelství") i stěžovatel. Policejní orgán po zjištění, že podání stěžovatele neobsahuje žádné nové skutečnosti, jej informoval o výsledku šetření a způsobu vyřízení podání P. K., dozorový státní zástupce okresního státního zastupitelství jeho podání v souladu §2 odst. 3 tr. řádu v kontextu příslušného spisového materiálu policejního orgánu přezkoumal a poté i on dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné další konkrétní skutečnosti o možném podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu, resp. že z provedeného šetření policejního orgánu nebylo lze dovodit žádnou konkrétní okolnost odůvodňující postup dle §158 odst. 3 tr. řádu. Okresní státní zastupitelství podání stěžovatele uložilo bez dalšího opatření, o čemž ho vyrozumělo dopisem ze dne 19. října 2020 č. j. ZN 4120/2020-14.
4. S postupem okresního státního zastupitelství stěžovatel nesouhlasil a obrátil se na Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Krajské státní zastupitelství ve smyslu §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), přezkoumalo postup okresního státního zastupitelství a ve shodě s jeho závěry zopakovalo, že postup orgánů činných v trestním řízení lze označit za zákonný, správný a odůvodněný. Podnět stěžovatele k výkonu dohledu byl odložen jako nedůvodný, o čemž byl stěžovatel informován vyrozuměním ze dne 16. prosince 2020 č. j. 2 KZN 1102/2020-11.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel kritizoval orgány činné v trestním řízení pro jejich pasivitu, neboť při řešení jeho podnětu nepostupovaly v souladu se zákonem a nevěnovaly mu náležitou péči. K tvrzenému porušení práva na účinné vyšetřování, že prezentoval hájitelná tvrzení, které orgány činné v trestním řízení hodnotily nekriticky a laicky, nezajistily veškeré důkazní prostředky a jeho tvrzení dostatečně nevypořádaly. Zejména poukázal na postup soudního komisaře, který v průběhu dědického řízení nezkoumal, zda nedochází ke konfliktu zájmů opatrovance (P. Z.) a opatrovníka (jeho matky M. Z.), a vědom si zdravotního stavu P. Z. neučinil žádné kroky k ochraně jeho práv, např. ustanovením kolizního opatrovníka. Stěžovatel dále uvedl, že po zahájení dědického řízení bylo zahájeno a souběžně s dědickým řízením probíhalo též řízení o omezení svéprávnosti P. Z., kterého se účastnila jeho matka M. Z. Ta však o této skutečnosti soudního komisaře neinformovala a namísto toho uzavřela dědickou dohodu, která byla pro jejího syna krajně nevýhodná, neboť ve výsledku z pozůstalosti po otci ničeho nenabyl. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně prověřily, zda jednáním matky P. Z. či jeho sestry mohl být narušen zájem na ochraně osob omezených na svéprávnosti, zda tyto osoby nevyužily zdravotní indispozice P. Z. k vlastnímu obohacení a zda matka P. Z. jakožto jeho opatrovník jednala v souladu s jeho zájmem, resp. se zájmem jeho potenciálních věřitelů, neboť i tito mohli být dědickou dohodou poškozeni. Podle stěžovatele je otázkou, zda matka i sestra P. Z. věděly o jeho dluzích, pak by uzavření dědické smlouvy mohlo být motivováno snahou ochránit rodinný majetek před věřiteli. Stěžovatel je přesvědčen, že nedostatečným prověřováním jeho tvrzení a nedostatečným zajištěním důkazních prostředků mohlo dojít k porušení povinnosti vedení efektivního trestního řízení. V této souvislosti poukázal na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci věci Isajeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku (stížnost č. 57947/00).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona š. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který však podle judikaturních závěrů Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tam, kde protiústavní útok těchto orgánů sám není výrazem (výsledkem) jejich rozhodovací pravomoci a protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci jejich rozhodnutí [srov. k tomu nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234]. Vyrozumění státního zastupitelství o výsledku výkonu dohledu Ústavní soud považuje za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691, bod 32), nález ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18, usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 192/19, usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2197/19 a další rozhodnutí], a protože z ústavní stížnosti je zřejmé, že zde takové rozhodnutí, ve kterém se tvrzený nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení přímo projevil, existuje, Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval ke změně petitu ústavní stížnosti, posoudil ústavní stížnost tak, že jí jsou napadena v záhlaví uvedená vyrozumění.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost směřující proti vyrozuměním státních zastupitelství byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená vyrozumění vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených aktů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi dává opakovaně najevo, že pouze stát rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny). Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343)].
10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jenž by odůvodnilo jeho zásah. Státní zastupitelství obou stupňů se podáním stěžovatele i podnětem k výkonu dohledu zabývala a shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že zde nejsou žádné konkrétní skutečnosti svědčící o závěru o možném podezření ze spáchání trestného činu. Z obsahu napadených vyrozumění vyplývá, že orgány dozoru i dohledu hodnotily postup policejního orgánu při prověřování trestního oznámení stěžovatele jako přiměřený a dostačující pro objasnění skutkového stavu, samy se věcí zabývaly a na námitky stěžovatele přiměřeným způsobem reagovaly. Krajské státní zastupitelství konstatovalo, že verifikace plné moci udělené P. Z. jeho matce pro účely dědického řízení nebyla postupem, který by se jakkoliv vymykal obvyklým situacím, neboť v minulosti matka i sestra za jmenovaného řešily záležitosti, z nichž vzešly závazky, jejichž důsledků si jmenovaný pro svůj duševní stav nebyl vědom (jako příklad uvedlo převod poloviny rodinného domu v Ú. stěžovatelem na třetí osoby, ohledně čehož je vedeno samostatné trestné řízení).
11. Ústavní soud již dříve vyložil, že právo na vyšetření trestné činnosti, a to i té, která zasahuje do majetkových práv, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 a další). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Pouze tehdy, jsou-li v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručených práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, usnesení sp. zn. II. ÚS 3860/18 ze dne 18. 12. 2018 a další). V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by státní zastupitelství svým povinnostem nedostály. Z jejich vyrozumění jsou zřejmé, jak hodnotily provedené šetření policejního orgánu a za přiměřeně dostatečné lze označit i jejich reakci na stěžovatelova podání.
12. Tvrzení o porušení práva na účinné vyšetřování stěžovatel podpořil odkazem na rozsudek ESLP a nález Ústavního soudu (srov. bod 5), ve kterých byla rozvedena kritéria, jimiž se hodnotí účinnost vyšetřování. Právo na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení a trvání na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Ústavní soud již dříve vyložil, že se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy, tedy zásahů do práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránících právo na soukromý a rodinný život [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)]. Takový charakter zásahu vůči své osobě stěžovatel netvrdil. Z důvodu zcela naprosté odlišnosti jeho postavení bylo třeba považovat jeho odkaz na rozsudek ESLP a nález Ústavního soudu za nepřípadný, když v obou zmíněných případech se práva na účinné vyšetřování domáhali pozůstalí zesnulých poškozených.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. V dané fázi trestního řízení nemohlo být toto právo jakkoliv dotčeno, neboť v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo buďto na podkladě jeho vlastních poznatků, nebo na základě trestního oznámení. Při šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti ještě není žádný vztah mezi obviněným a poškozeným, přičemž právě takový vztah je nezbytným předpokladem toho, aby se poškození vůbec mohli domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu. V této fázi řízení proto nelze ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010). Obdobný názor zastává též ESLP, který judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006, stížnost č. 29858/03). V souvislostech daného případu Ústavní soud nemohl též přehlédnout, že stěžovatel nevystupoval v roli poškozeného, pouze naznačil, že případní možní věřitelé P. Z. by nemuseli být v důsledku dědické dohody se svými pohledávkami uspokojeni. Jeho argumentace tak tenduje spíše k tzv. actio popularis, která však není přípustná. Ústavní stížnost však slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat v zájmu subjektů odlišných od stěžovatele [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 (N 74/89 SbNU 133), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) a další].
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu