ECLI:CZ:US:2022:1.US.1286.22.1
sp. zn. I. ÚS 1286/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Feiglera, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 471/49, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 8 Cmo 21/2022-48, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Tomáše Hülleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 11. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-37 bylo zastaveno řízení o zaplacení částky ve výši 7 465 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že městský soud s odkazem na §4 odst. 1 písm. a) ve spojení s §2 odst. 1 písm. a), a s odkazem na §7 odst. 1 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), řízení zastavil postupem podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když stěžovatel jako žalobce nezaplatil k výzvě soudu, přes poučení o následcích jejímu nevyhovění, soudní poplatek za žalobu ve výši 373 250 Kč. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle §146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
3. Výše uvedené rozhodnutí městského soudu napadl vedlejší účastník jako žalovaný v rozsahu jeho výroku II. odvoláním. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení městského soudu ve výroku II. změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náklady řízení ve výši 70 022,70 Kč (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v daném případě nezaplacením soudního poplatku stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Za této situace má vedlejší účastník nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, a proto vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu před městským soudem účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 70 022,70 Kč. K námitce stěžovatele, že není spravedlivé, aby platil náklady řízení, kdy svou argumentací v podstatě míří na dikci §150 o. s. ř., vrchní soud konstatoval, že stěžovatel netvrdil a nedoložil žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vyústit v závěr, odůvodňující odnětí práva na náhradu nákladů vedlejšímu účastníkovi vůči neúspěšnému stěžovateli. Důvod podle §150 o. s. ř., nelze podle vrchního soudu spatřovat v tom, že stěžovatel podal vědomě k soudu žalobu, o které ví, že by ji soud vůbec neměl projednávat. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil vrchní soud odkazem na §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř., když vedlejší účastník byl úspěšný s 50% svého požadavku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podanou žalobou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 7 465 000 Kč s příslušenstvím z důvodu porušení smlouvy "o uspořádání vztahů k projektu Prague Summer School", uzavřené dne 5. 11. 2013. Tato smlouva v čl. VI. označeném jako "Řešení sporů" obsahuje rozhodčí doložku, podle které jakékoliv spory plynoucí ze smlouvy se strany pokusí nejdřív vyřešit mediací a v případě jejího neúspěchu budou spory řešené rozhodcem, na kterém se shodnou obě strany. Stěžovatel se opakovaně pokoušel o smírné vyřešení věci. Sdělením právního zástupce vedlejšího účastníka ze dne 28. 12. 2018 však byly mj. odmítnuty nároky stěžovatele, odmítnuta mediace a rovněž byla odmítnuta jakákoliv součinnost na jmenování rozhodce. Na výzvy k součinnosti při jmenování rozhodce vedlejší účastník nereagoval. Stěžovatel se proto v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dne 9. 1. 2019 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), aby rozhodl o jmenování rozhodce Mgr. Tomáše Kaščáka, který by spor mezi stranami smlouvy rozhodl. Kvůli četným krokům vedlejšího účastníka činěným v úmyslu oddálit rozhodnutí o jmenování rozhodce nebyl Mgr. Tomáš Kaščák ani na podzim roku 2019 rozhodcem jmenován, ačkoliv věcně neexistovaly pro jeho nejmenování žádné důvody. Vzhledem k procesnímu postupu vedlejšího účastníka v řízení o jmenování rozhodce byl stěžovatel při obezřetnosti nucen žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 14. 11. 2019 uplatnit svůj nárok na zaplacení částky 7 465 000 Kč s příslušenstvím, mj. proto, aby zastavil běh promlčecí doby svého nároku. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 3. 2020 vyslovil v tomto řízení svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil k dalšímu řízení městskému soudu, který dále vedl řízení o nároku stěžovatele pod sp. zn. 73 Cm 88/2020. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 79 Cm 180/2019-74, který byl následně potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 4 Cmo 170/2020-109 a nabyl právní moci 7. 6. 2021, na základě stěžovatelova návrhu rozhodce jmenoval.
5. Městský soud, který vedl řízení o hmotněprávní žalobě, usnesením ze dne 10. 8. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-31 vyzval stěžovatele ke sdělení, zda na své žalobě trvá nebo zda ji bere zpět. Usnesením ze dne 5. 10. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-33 městský soud vyzval stěžovatele, aby zaplatil soudní poplatek za zahájené řízení o žalobě, současně stěžovatele i poučil, že v případě neuhrazení poplatku bude řízení zastaveno. V dané chvíli však bylo stěžovateli již jasné, že městský soud vzhledem k rozhodnutí o jmenování rozhodce není věcně příslušný k projednání hmotněprávní žaloby. V rámci konzistentního záměru stěžovatele ctít rozhodčí doložku, o jejíž naplnění se přičinil výhradně sám, byla dne 11. 10. 2021 soudem jmenovanému rozhodci podána žaloba. Vzhledem k zahájenému rozhodčímu řízení vzal stěžovatel dne 23. 10. 2021 svůj žalobní návrh ve věci sp. zn. 73 Cm 88/2020 v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí stěžovatel učinil až po uplynutí pořádkové lhůty stanovené výše uvedeným usnesením městského soudu ze dne 10. 8. 2021.
6. Stěžovatel uvádí, že od počátku se dožadoval projednání věci v rozhodčím řízení. V návaznosti na obstrukce vedlejšího účastníka vyvstala hrozba oslabení jeho nároku promlčením. Kdyby vedlejší účastník souhlasil s návrhem stěžovatele ze dne 20. 11. 2018 na společné jmenování rozhodce, jak předpokládala rozhodčí doložka, stěžovatel by hmotněprávní žalobu nepodal. Stěžovatel tak měl vzhledem k nejistotě o naplnění rozhodčí doložky jedinou procesně zodpovědnou možnost, a to obrátit se s nárokem na soud. Důvody k podání hmotněprávní žaloby přitom zavdal vedlejší účastník. Skutečnost, že stěžovatel podal žalobu z právní obezřetnosti, a skutečnost, že trvá na projednání věci rozhodcem, výslovně uvedl v čl. 3 žaloby ze dne 14. 11. 2019.
7. Stěžovatel namítá, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi je pro něj trestem za jeho bdělost a obezřetnost, který by byl navíc mnohonásobně vyšší, kdyby stěžovatel soudní poplatek uhradil. Kdyby soudní poplatek zaplacen byl a soudní řízení pokračovalo, stěžovatel by (opět na své náklady) připravil vedlejšímu účastníku půdu pro uplatnění námitky věcné nepříslušnosti soudu vzhledem k rozhodčí doložce a soudem jmenovanému rozhodci. Vrchní soud založil své rozhodnutí, respektive povinnost náhrady nákladů řízení, na stěžovatelově procesním zavinění zastavení řízení, a to bez zohlednění individuálních okolností popsaných výše. Tímto přepjatě formalistickým postupem došlo k zásahu do stěžovatelových práv na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
13. Je zásadně věcí projednávajícího obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
14. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Současně však Ústavní soud dodává, že nezjistí-li soud žádné důvody, pro které by nemusel zcela, či zčásti náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř., přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05).
15. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci městský soud při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení správně aplikoval §146 odst. 2 věty první o. s. ř., podle kterého zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Stěžovatel ani po výzvě soudu nezaplatil soudní poplatek za podání žaloby. Neuhrazení soudního poplatku stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, současně rovněž stvrzuje, že byl poučen, že v případě neuhrazení soudního poplatku bude řízení zastaveno. Stěžovateli tedy muselo být zřejmé, jaké následky nezaplacení soudního poplatku s sebou nese. Nezaplacením soudního poplatku tak stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Vrchní soud proto správně dovodil, že za této situace má vedlejší účastník nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani jmenování rozhodce městským soudem, a zjištění stěžovatele, že městský soud vzhledem k rozhodnutí o jmenování rozhodce není věcně příslušný k projednání hmotněprávní žaloby. Ústavní soud připomíná, že je jen na účastníku samotném, jaký procesní postup si zvolí. Zvolil-li stěžovatel chybný procesní postup, nelze klást k tíži soudu, že nebyl úspěšný. V této souvislosti je třeba připomenout, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátem.
16. Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V civilním řízení se uplatňuje obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli v řízení zastupováni kvalifikovanými právníky.
17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech vrchního soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu