ECLI:CZ:US:2022:1.US.2636.22.1
sp. zn. I. ÚS 2636/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M-MOTEL s.r.o., se sídlem Stránecká Zhoř 101, zastoupené JUDr. Janem Burešem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 807/64, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022 č. j. 4 To 12/2022-10904 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021 č. j. 54 T 6/2016-10759, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla podle §79f odst. 1 trestního řádu, a contrario, s odkazem na §79g odst. 1 trestního řádu zamítnuta její žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí, jež bylo provedeno na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, 2. oddělení. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v zajištění nemovitých věcí spatřuje neproporcionální zásah do svého vlastnického práva, a to zejména vzhledem k době, po kterou toto zajištění trvá. Zdůrazňuje, že k zajištění došlo v lednu roku 2016, tudíž trvá již téměř sedm let. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 2713/18, I. ÚS 818/20 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08. Zdůrazňuje, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení. Připomíná, že přiměřenost délky omezení vlastnického práva je třeba posuzovat podobně jako u lhůt, které trestní řád v §72a stanoví pro omezení osobní svobody. Trestním soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích de facto popírají kritérium "nezbytně nutné doby" trvání zajištění a tento institut vykládají v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Má za to, že se trestní soudy pouští do spekulací ohledně jejího vlastnictví a vlastnictví společnosti Bioneft AG, které nejsou podloženy dokazováním. Uvádí, že zajištěn byl de facto veškerý její majetek a tím jí byla znemožněna jakákoli ekonomická činnost. Popírá, že by v dané věci existovaly důvody pro možné pozdější zabrání věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Jelikož podstatná většina stěžovatelčiných námitek směřuje proti době, po kterou trvá zajištění jejích nemovitostí, z níž dovozuje, že další trvání tohoto zajištění již není proporcionální účelu trestního řízení, soustředil se Ústavní soud právě na posouzení této okolnosti.
Ústavní soud musí především upřesnit tvrzení stěžovatelky, že přiměřenost délky omezení vlastnického práva je třeba posuzovat podobně jako u lhůt, které trestní řád v §72a stanoví pro omezení osobní svobody. Z jeho judikatury totiž vyplývá, že o neproporcionální délce trvání zajištění věci lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17). Ze zákona ani z judikatury Ústavního soudu však nevyplývá žádná fixní hranice maximální doby zajištění majetku v rámci trestního řízení, a při posuzování přiměřenosti doby takového zajištění je proto třeba zohlednit všechny individuální okolnosti případu.
V posuzované věci se trestní řízení koná proti skupině obviněných, a to pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, který měli obvinění spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. V době, kdy Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") vydal napadené usnesení, trvalo zajištění stěžovatelčiných nemovitostí přibližně šest a čtvrt roku, což jistě není zanedbatelná doba, a to i s přihlédnutím k důsledkům, které ze zajištění vyplývají pro stěžovatelku. Ústavní soud však dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu nelze v současné době další trvání zajištění nemovitých věcí vyhodnotit jako neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky, resp. nejde o dobu, kterou by bylo možné (s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu) považovat za výrazně převyšující dobu tří let, po kterou by podle §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu mohla v předmětném řízení trvat vazba.
Tento závěr Ústavní soud dovodil zejména s ohledem na složitost a závažnost věci, která je předmětem trestního stíhání, v jehož rámci k zajištění došlo. Trestní soudy se v napadených usneseních pozorně zabývaly námitkou stěžovatelky týkající se údajně nepřiměřené doby trvání zajištění. Odkázat lze zejména na č. l. 7-10 usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a č. l. 6-7 usnesení vrchního soudu, kde trestní soudy podrobně a správně analyzovaly judikaturu Ústavního soudu (včetně té, na niž stěžovatelka odkazuje), jakož i individuální okolnosti související s předmětným trestním řízením.
Připomenout je třeba především to, že dané trestní stíhání je vedeno proti skupině obviněných, a navíc pro dva zvlášť závažné zločiny. Tato trestná činnost spadá do kategorie daňové kriminality, jejíž objasňování často bývá náročné a zdlouhavé, zvláště když se jedná o velmi sofistikovanou trestnou činnost, jež měla být spáchána v rámci organizované zločinecké skupiny, jak je tomu v nyní posuzované věci. Jak uvedl vrchní soud na č. l. 6 svého usnesení, v řízení před soudem prvního stupně již probíhá rozsáhlé dokazování. Z toho je zřejmé, že postup trestních soudů není pasivní a směřuje k objasnění věci. Relevanci nepostrádá ani skutečnost, na kterou na č. l. 9 svého usnesení poukázal krajský soud, totiž že v předmětném řízení vyžaduje obhajoba nadstandardní prostor k uplatňování svých práv, což bezesporu rovněž přispívá k tomu, že v řízení dosud nedošlo k meritornímu rozhodnutí. Přehlížet nelze ani komplikace, kterými bylo i toto trestní řízení poznamenáno v důsledku restriktivních opatření souvisejících s pandemií COVID-19; i k této okolnosti Ústavní soud v minulosti přihlížel při posuzování přiměřenosti doby trvání zajištění majetku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2013/20).
Na základě výše uvedeného se Ústavní soud nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že trestní soudy v napadených rozhodnutích fakticky popírají nutnost posuzovat nezbytně nutnou dobu trvání zajištění. Značná pozornost, jakou se trestní soudy v posuzované věci věnovaly právě otázce doby, po kterou trvá zajištění stěžovatelčiných nemovitostí, svědčí o pravém opaku. Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce, že trestní soudy interpretují institut zajištění v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jak soud prvního stupně, tak soud stížnostní totiž ve svých rozhodnutích intenzivně a přiléhavě argumentovaly judikaturou Ústavního soudu a nijak se neodchýlily od principů, které z ní vyplývají.
Ústavní soud dále dodává, že neshledává důvod k tomu, aby v daný moment jakkoli zasahoval do průběžných skutkových zjištění trestních soudů. Vrchní soud na č. l. 5-6 svého usnesení konstatoval, že zatímní provedené dokazování nevyvrátilo, resp. výrazně nezeslabilo důvodnost zajištění předmětných nemovitostí a stěžovatelka je minimálně personálně spjata s obžalovanými stíhanými v dané trestní věci. Jako důvodné se jeví podezření, že stěžovatelka je skrytě vlastněna a ovládána obžalovaným Radomírem Vybíralem, který tak zajištěné nemovitosti prostřednictvím stěžovatelky fakticky drží, popř. jsou v jeho vlastnictví. Uvedené skutečnosti mají vyplývat z listinných materiálů nalezených v průběhu prohlídek jiných prostor. Ústavnímu soudu se tyto úvahy nejeví jako pouhé nepodložené spekulace, jak tvrdí stěžovatelka, a nemá žádný podklad pro to, aby je zpochybňoval. Totéž se týká okolností odůvodňujících možnost vyslovení zabrání předmětných nemovitostí, jak navrhuje obžaloba.
Ústavní soud uzavírá, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Trestní soudy nepostupovaly svévolně, respektovaly principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a svá rozhodnutí odůvodnily logickým a podrobným způsobem. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu