ECLI:CZ:US:2022:2.US.1742.22.1
sp. zn. II. ÚS 1742/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kaloče, zastoupeného Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022 č. j. 25 Cdo 508/2021-655, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 35 Co 200, 201/2020-628 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 6. 2019 č. j. 24 C 245/2012-527, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody po pojistiteli způsobené dopravní nehodou, jíž byl stěžovatel účasten dne 1. 3. 2010 a v jejímž důsledku došlo u stěžovatele jednak k újmě na zdraví a jednak k výpadku příjmů z činnosti jím vykonávané - montáže sádrokartonových konstrukcí.
Stěžovatelem napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 35 Co 200, 201/2020-628, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 6. 2019 č. j. 24 C 245/2012-527, a to ve výrocích III. - V., jimiž bylo rozhodnuto tak, že soud I. stupně ve výroku III. zamítl žalobu stěžovatele co do částky 373 854,40 Kč s příslušenstvím, ve výroku IV. žalobu zamítl co do částky 24 490, 40 Kč s příslušenstvím a ve výroku V. rozhodl, že žalovaná (vedlejší účastnice) je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 88 181, 73 Kč.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítal, že odvolací soud při posuzování závěrů znaleckého posudku nesprávně aplikoval §131 a §127 o. s. ř. Současně nezohlednil všechny námitky stěžovatele ve smyslu §212a o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 a §157 o. s. ř. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil i v tom, že procesně neúspěšný účastník nebyl soudem I. stupně řádně poučen podle §118a o. s. ř. Pochybení spatřuje stěžovatel rovněž v nesprávném posouzení věci dle §447 zákona č. 40/1964 Sb.
Nejvyšší soud uvedená pochybení nižších soudů podle stěžovatele přehlédl a uzavřel, že podané dovolání je nepřípustné. Důvodem přitom měla být ta skutečnost, že námitky stěžovatele byly skutkové povahy. K namítaným procesním vadám pak lze podle Nejvyššího soudu přihlížet pouze v případě, bylo-li dovolání shledáno přípustným, což se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatel je toho názoru, že shora popsané vady jsou samy o sobě dovolacím důvodem, a to pro nesprávné řešení procesních otázek odvolacím soudem i soudem I. stupně (v souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13). Nejvyšší soud podle stěžovatele směšuje dvě kategorie vad řízení. První kategorií jsou vady vymezené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jež jsou ve smyslu §241a odst. 1 vyloučeny z dovolacího přezkumu. Druhou kategorií vad řízení jsou jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež ale mohou tvořit samostatný dovolací důvod jako otázka procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Další část námitek stěžovatele směřovala proti zjevně nesprávnému vyhodnocení závěrů znaleckého posudku. Obecné soudy zaměnily pojem ukončení léčby při ukončení pracovní neschopnosti s pojmem plného pracovního výkonu srovnatelného s obdobím před úrazem. Uvedeným postupem obecných soudů měl být stěžovatel zkrácen na svých shora uvedených základních právech.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i při přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ustanovení §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16). Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nevypořádal s přípustností dovolání v té části, která se týkala závěrů obsažených ve znaleckém posudku MUDr. Boháče a lékařské zprávy MUDr. Krause, lze jej zcela odkázat na odůvodnění dovolacího soudu. Z něj se podává, jakým způsobem Nejvyšší soud na tuto námitku nahlížel - jedná se o zjišťování skutkového stavu, což Nejvyššímu soudu nepřísluší.
Uvádí-li stěžovatel, že nebyl řádně poučen podle §118a o. s. ř., lze konstatovat, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, přičemž stěžovateli muselo být známo, že daná právní kvalifikace je možná, a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 ze dne 14. 3. 2007 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1291/10 ze dne 13. 5. 2010; dostupné stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). Krom toho, rozsah pracovní neschopnosti stěžovatele byl mimo jiné tím, v čem se stěžovatel rozcházel s protistranou. Nelze tak mít za to, že by si stěžovatel nebyl svého důkazního břemene vědom.
Poukazuje-li stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, dle kterého je (jakákoliv) námitka založena na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod uplatnitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit - v podrobnostech lze stěžovatele odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu