ECLI:CZ:US:2022:2.US.658.22.1
sp. zn. II. ÚS 658/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. H. a 2) P. H., obou zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 6. 2020, č. j. 81 T 2/2020-2914, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2021, č. j. 2 To 65/2020-3039, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 6 Tdo 1243/2021-3155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadají shora specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jejich názoru byla porušena ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, uznáni vinnými, a to stěžovatel 1) P. H. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli 1) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Stěžovatel 2) P. H. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí majetku, a to specifikovaných pozemků, a to v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatele 2) ve výši jedné poloviny. Dále byl stěžovateli 2) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika - zastoupená Celním úřadem pro Olomoucký kraj se svým nárokem na náhradu majetkové škody ve výši 88 967 500 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, podali oba stěžovatelé odvolání, která Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl podle §256 tr. ř.
4. Dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně uvedli, že všechna napadená rozhodnutí trpí podstatnými vadami v oblasti dokazování, skutkových zjištění a odůvodnění, a to natolik zásadními, že zasahují do ústavní roviny. Ani Nejvyšší soud údajně namítaný stav nenapravil, neboť dovolací námitky nehodnotil a nepřihlédl tak k faktu, že vytýkané vady vybočují z mantinelů spravedlivého procesu. Stěžovatelé byli odsouzeni jako jedni z posledních v případu tzv. lihové mafie, přičemž však soudy nezohlednily značné rozdíly oproti případům lidí, kteří se skutečně do organizovaného obchodu s mimobilančním lihem pod vedením bratrů B. zapojili. Závěry, které nalézací soud v jejich případě formuloval, nemají žádný elementární logický vztah k obsahu provedeného dokazování. Nesoulad je podle názoru stěžovatelů extrémní.
6. Dále uvedli, že nalézací soud jednal v rozporu s trestním řádem, když čerpal z informací nabytých výlučně z protokolů či úředních záznamů o výpovědí osob slyšených v jiných řízeních, než v tomto řízení a fakticky tak použil k důkazu informace opatřené v rozporu s ustanovením §211 tr. ř.
7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřili na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých rozporují závěry v nich učiněné, nesouhlasně se vyjádřili k hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž předložili své vlastní. V tomto směru primárně namítli nevěrohodnost "korunního svědka" T. B., přičemž podrobně poukázali na jednotlivé nesrovnalosti a údajné nepravdy v jeho výpovědi, stejně jako nesrovnalosti a nepravdivé části svědeckých výpovědí dalších svědků. Rovněž argumentovali tím, že se soudy chybně vypořádaly s množstvím odebíraného mimobilančního lihu, když se dostatečně nezabývaly skutečností, že dané množství lihu nemohli stěžovatelé nikterak skladovat ani spotřebovat. V této souvislosti poukázali na výsledek znaleckého posudku, který se zabýval množstvím lihu, který byli schopni zpracovat, na termíny údajných závozů mimobilančního lihu, které porovnávají s termíny celních kontrol a znovu na jednotlivé nesrovnalosti vyplývající z provedených důkazů.
8. Stěžovatelé poukazují na kauzu vedenou u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 1/2017, o níž se dozvěděli z médií. V této věci byl obžalovaný, který měl být rovněž odběratelem mimobilančního lihu od T. B., obžaloby zproštěn. Stěžovatelé v této kauze spatřují paralelu se svým případem.
9. Dále uvedli, že chybný je i závěr nalézacího soudu, že se jednání kladeného jím za vinu dopustili vědomě s členem organizované skupiny.
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Stěžovatelé se z velké části domáhají toliko přezkoumání skutkových závěrů, které obecné soudy z výpovědi svědka T. B. v kontextu dalších důkazů vyvodily. Žádají tak po Ústavním soudu, aby sám přezkoumal provedené důkazy a na jejich základě ustálený skutkový stav, k čemuž však Ústavní soud povolán není. Dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
12. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
13. Žádnou z těchto vad však rozhodnutí napadená v nynější věci netrpí. Výpověď svědka musí být posouzena prizmatem zásady volného hodnocení důkazů, včetně pečlivého posouzení jeho věrohodnosti. To v nynější věci obecné soudy učinily. Stěžovatelé i v rámci této námitky vytrhují z kontextu konkrétní dílčí pasáže výpovědi svědka B., mezi nimiž a zjištěným skutkovým stavem spatřují extrémní rozpor.
14. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
15. Namítaná výpověď navíc nestojí při hodnocení provedeném obecnými soudy zdaleka samostatně, ale ve spojitosti s celou řadou dalších důkazů (výpovědí dalších svědků a mnoha listinných důkazů, které se vzájemně doplňují a v celkovém kontextu vytváří celkový obraz o průběhu skutkového děje). K procesnímu postupu nalézacího soudu, který místo výslechu některých svědků přečetl protokol či úřední záznam o jejich výpovědích z přípravného řízení, se vyjádřil odvolací soud (bod 15 usnesení). Mimo jiné uvedl, že výpovědím těchto svědků byl vždy přítomen obhájce a se čtením obsahu protokolů i úředních záznamu výpovědí v hlavním líčení stěžovatelé i jejich obhájci v témže hlavním líčení souhlasili. Postup tak proběhl v souladu s §211 tr. ř. a kontradiktornost řízení byla zachována.
16. V nynější věci již jejím prostým porovnáním s rekapitulací obsahu výpovědi svědka B. je zřejmé, že byť v některých dílčích aspektech mohla jeho výpověď obsahovat nepřesnosti, ve zcela převažujícím rozsahu koresponduje s popisem předmětného skutku tak, jak jej ustálily orgány činné v trestním řízení. Dílčí nepřesnosti v jeho dílčích vyjádřeních včetně částečného nesouhlasu s některými (z hlediska celkového rozsahu trestné činnosti zcela zanedbatelnými) detaily tak ve smyslu shora nastíněné judikatury Ústavního soudu nemohou představovat extrémní rozpor, který by jej oprávnil ke kasačnímu zásahu proti napadeným rozhodnutím. Odkaz na trestní kauzu, v níž byli obžalovaní obžaloby zproštěni, nemůže mít v nyní posuzované věci stěžovatelů žádnou právní relevanci. Výpověď svědka B. v nyní posuzované kauze obecné soudy zhodnotily z hlediska jeho věrohodnosti i v souhrnu s dalším provedeným dokazováním. Důkazní situace v odkazovaném případu není předmětem posouzení Ústavního soudu.
17. Se zpochybněním celkového množství mimobilančního lihu se vypořádal jak nalézací soud (viz body 40 až 43 rozsudku), odvolací soud (viz bod 20 usnesení), tak Nejvyšší soud (viz bod 18 usnesení), a to způsobem logickým a přiměřeně odůvodněným. Stíhaný trestný čin je přitom dokonán nesplněním daňové povinnosti, nikoliv až následným nakládáním s nelegálně získaným lihem.
18. Nejvyšší soud v bodě 20. srozumitelně vysvětlil, proč zapojení stěžovatelů do předmětného skutku nutno kvalifikovat jako spáchání trestného činu vědomě se členem organizované zločinecké skupiny. Ústavní soud nemá důvodu se s tímto právním hodnocením Nejvyššího soudu nespokojit.
19. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatelů svědčilo o porušení některého z jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu