ECLI:CZ:US:2022:4.US.1425.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1425/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. PhDr. Jiřím Novotným, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 3 Tdo 1304/2021-716, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2021 č. j. 7 To 149/2021-671 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. května 2021 č. j. 4 T 74/2018-628, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pod bodem 2) výroku o vině přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil ho podle §204 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že [skutek pod bodem 1)] v blíže neurčené době, nejméně však od 13. 10. 2015 do 31. 12. 2015 opakovaně požadoval na sociální síti Facebook ze svého profilu po konkretizované nezletilé, aby mu zasílala svoje erotické fotografie, což nezletilá učinila, a poté s ní vedl konverzaci s erotickým podtextem, ačkoliv na základě sdělení nezletilé znal její věk; dále v době nejméně od 20. 1. 2016 do 11. 11. 2016 opakovaně oslovil prostřednictvím sociální sítě Facebook ze svého profilu další nezletilé dívky, vedl s nimi konverzaci s erotickým podtextem a požadoval po nich zasílání erotických fotografií přesto, že z předchozí komunikace věděl, že jsou mladší patnácti let, přičemž u nich tímto nevhodným chováním a předčasným zájmem o sexualitu ohrozil jejich další mravní vývoj, a že [skutek pod bodem 2)] od blíže neurčené doby do 13. 4. 2017 v místě trvalého bydliště ve svém počítači přechovával nejméně 32 videí a 23 fotografií, na kterých jsou zachyceny dívky ve věku od deseti do čtrnácti let v sexuálně vyzývavých pozicích.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že stát coby procesní strana v trestním řízení disponoval ve srovnání s ním dalším procesním prostředkem, kterým byl přístup k soudu bez přítomnosti stěžovatele spočívající v okolnosti, že po skončení hlavního líčení dne 9. 5. 2019 zůstala státní zástupkyně v jednací síni, o čemž však nebyl učiněn řádný zápis do protokolu o hlavním líčení a současně šlo o porušení §16 odst. 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "vyhláška č. 37/1992 Sb."). Výhradou se nezabýval ani Nejvyšší soud, což není přípustný postup. Stěžovatel v tom spatřuje porušení principu kontradiktornosti řízení a rovného přístupu stran k soudu a de facto porušení svého práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel má rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť okresní soud zcela pominul jeho argumentaci a námitky, a to jak k jednotlivým důkazům, tak i v závěrečné řeči, a to podané buď osobně, nebo prostřednictvím svého obhájce. Stěžovatel dále vytýká, že rovněž krajský soud se v rozporu s právem na spravedlivý proces nezabýval jeho výhradami.
7. Podle stěžovatele skutkový stav, který byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dovozuje, že jednání kladené mu za vinu, tj. komunikace s nezletilými, není trestným činem, neboť nemělo takovou intenzitu, aby s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si poškozená osvojila nemorální či jiné vadné návyky, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Stěžovatel poukazuje na stávající judikaturu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 138/2016), která podle jeho názoru podporuje jeho obhajobu, že svým jednáním nevydal poškozené v nebezpečí zahálčivého anebo nemravného života. Je přesvědčen, že zde absentuje následek spočívající v ohrožení mravního vývoje dítěte. Soudy přitom podle stěžovatele hodnotily důkazy ve vztahu k následku spočívajícím v ohrožení mravního vývoje svévolně, bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
8. V řízení nebylo ani prokázáno, že by v důsledku jeho působení vzniklo reálné nebezpečí, že se poškozené budou chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, případně vést jiný parazitní způsob života. Konkretizovaná svědkyně vypověděla, že komunikace se stěžovatelem na ní žádné následky nezanechala. Podle stěžovatele se totéž podává i z dalších protokolů o výslechu osob mladších patnácti let. Ne každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
9. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry soudů o naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, tedy, že se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Má za to, že závěry o jeho úmyslu byly učiněny pouze na základě vlastních úvah soudu, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů.
10. Stěžovatel dále shledává porušení svých práv na obhajobu a na spravedlivý proces ve skutečnosti, že okresní soud nikdy neprojednal trestný čin pod bodem 2) výroku o vině, tj. přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku, neboť hlavní líčení dne 19. 2. 2019 bylo zahájeno pro skutek podle §193b trestního zákoníku (navazování nedovolených kontaktů s dítětem), k němuž byl vyslechnut, nebyl však nikdy vyslechnut ke skutku podle §192 odst. 1 trestního zákoníku. K prokázání skutku kvalifikovaného soudem jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku nebyl soudem proveden jakýkoli důkaz. Stěžovatel uvádí, že okresní soud v tomto ohledu neprovedl žádné pornografické dílo jako důkaz.
11. Obecné soudy rovněž porušily tajemství dopravovaných zpráv, neboť byly provedeny důkazy bez předchozího souhlasu se vstupem do dopravovaných zpráv (komunikace). Tímto důkazem byla zajištěna facebooková komunikace. Rovněž poukazuje na to, že sice dal policii souhlas s provedením zálohy facebookového profilu, nikoli však ke zpřístupnění jeho obsahu, včetně komunikace s jinými uživateli. Policejní orgán tak vstoupil do elektronických zpráv bez jeho souhlasu a rovněž bez souhlasu druhé komunikující strany. Zajištěnou internetovou komunikaci tak stěžovatel označuje za důkazní prostředek získaný v rozporu s právními předpisy. Stěžovatel polemizuje též se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého není třeba souhlasu druhé komunikující strany.
12. Stěžovatel dále tvrdí, že u něj byla provedena domovní prohlídka bez souhlasu soudu. Policisté ho po výslechu dne 13. 4. 2017 odvezli k němu domů, kde je vyzval, aby počkali přede dveřmi, což však policisté nerespektovali a do bytu vstoupili i přes jeho nesouhlas. Jeden z policistů ho přitom hlídal. Následně byl opět odvezen policisty zpět na policejní služebnu, kde byl nucen podepsat protokol o vydání věci - počítače, který mu byl v bytě zabaven. I zde nejednal ze svobodné vůle. Úřední záznam založený na str. 41 a 42 spisu, který má dokládat, že vstoupili do bytu po jeho údajném souhlasu, byl podle stěžovatele vypracován až později, konkrétně dne 29. 6. 2017, a mimo systém elektronické služby, nikoli v den domovní prohlídky, resp. před ní. Uvedená písemnost navíc nemá podobu obvyklé písemnosti policejního orgánu z elektronického systému spisové služby Policie České republiky. Stěžovatel dovozuje z výpovědi policisty svědka H. ze dne 23. 3. 2021, že zásah policistů v jeho bytě byl de facto domovní prohlídkou, ke které nebyli oprávněni, tedy nezákonnou domovní prohlídkou. Jeho návrh na výslech vyšetřovatele soud zamítl. Výslechem policistů by bylo podle stěžovatele prokázáno, že policejní orgán měl zájem vstoupit do jeho bytu, kam vstoupil za účelem zajištění jeho počítače. Tento postup označuje za porušení čl. 12 Listiny a zajištěný počítač považuje za důkaz získaný v rozporu se zákonem. Poukazuje rovněž na to, že nebyl náležitě poučen, že je vyslýchán jako osoba podezřelá, dne 17. 4. 2017 se mu nedostalo poučení, že nevyhoví-li výzvě policistů (§78 trestního řádu), může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění, a o tom, že vydává důkazy, které budou použity proti jeho osobě. Veškerá poučení byla podepsána na protokolech až následně po provedených úkonech. Neexistuje tak žádný důkaz o tom, že byl poučen o svých právech před podáním vysvětlení, vydáním věci a před vstupem policistů do jeho bytu. Stěžovatel zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, podle kterého policejní orgán respektoval §78 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Obecné soudy se ústavněprávně korektním způsobem vypořádaly se stěžovatelovými námitkami, podle kterých došlo k porušení §16 odst. 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Součástí práva na "spravedlivý" (řádný) proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [srov. nález ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 569/05 (N 100/41 SbNU 293), kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí za situace, kdy mohly zůstat pochybnosti, jaký byl účel toho, že státní zástupce v jednací síni zůstal, ačkoliv další jednání soudu bylo neveřejné]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový. Stejně je i v trestním (vazebním) řízení nutno důsledně naplňovat právo se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, které je dle dřívějšího výkladu Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) nebo ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629)] i Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, §25) třeba chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit. Nyní posuzovaná věc se odlišuje od východisek nálezu sp. zn. I. ÚS 569/05 zejména tím, že k pochybení došlo po skončení hlavního líčení dne 9. 5. 2019, přičemž navazující rozsudek zrušil krajský soud. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nenaznačuje ani v obecné rovině, jaké informace mohl okresní soud obdržet od státního zástupce, který v jednací síni v rozporu s vyhláškou č. 37/1992 Sb. zůstal, ani to, jak případně byly způsobilé ovlivnit obsah soudního rozhodnutí.
19. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.), dále např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno uplatnit. Její použití přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy adekvátně odůvodnily, že se stěžovatel dopustil přečinů, jejichž povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, přičemž i se zřetelem k dalším v napadených rozhodnutích popsaným okolnostem je uplatnění uvedené zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelova výhrada, podle které konkretizovaná svědkyně uvedla, že inkriminovaná komunikace na ní žádné následky nezanechala, jelikož trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je trestným činem ohrožovacím.
20. Ústavní soud neshledal pochybení ani v závěrech obecných soudů o naplnění subjektivní stránky stěžovateli za vinu kladeného trestného činu podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Soudy dovodily, že z popisu skutkových zjištění je zřejmé, že jde o úmyslné trestné jednání, založené na vědomé a chtěné činnosti stěžovatele, kterou praktikoval se zřejmým záměrem, k němuž směřoval jak své chování, tak i postupy, jimiž přiměl nezletilé dívky k vykonávání přesně takových úkonů, které po nich požadoval.
21. Soudy svá rozhodnutí nezatížily diskrepancemi ústavněprávní povahy ani při dokazování ke skutku podle §192 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání stěžovatele pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 a 3 trestního zákoníku bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 24. 4. 2019, vedeným pod č. j. KRPK-11443-10/TČ-2019-190372. Stěžovatel byl v této věci vyslechnut a věc byla vedena pod sp. zn. 4 T 30/2019. Následně byla dne 30. 4. 2019 Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech na stěžovatele podána obžaloba, v níž byly navrženy konkrétní důkazy, které by k této trestné činnosti měly být u soudu provedeny (vedena pod sp. zn. 1 TZ 41/2019). Obžaloba týkající se přečinů nedovolených kontaktů s dítětem podle §193b trestního zákoníku a ohrožování dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byla podána týmž státním zastupitelstvím již dne 27. 11. 2018 sp. zn. 1 ZT 55/2017. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. 4 T 74/2018 došlo podle §23 odst. 3 trestního řádu ke spojení obou věcí stěžovatele ke společnému projednání a rozhodnutí, s tím, že nadále bylo řízení vedeno pod sp. zn. 4 T 74/2018. Skutek pod bodem 2) výroku o vině byl náležitě projednán v tomto řízení, kdy byl například proveden znalecký posudek vypracovaný ve věci sp. zn. 4 T 30/2019 a vyslechnut znalec k povaze fotografií zajištěných v počítači stěžovatele. Rovněž byli vyslechnuti policisté, kteří se vyjádřili k technickým aspektům postupu vyhodnocování fotografií a dalších audiovizuálních záznamů (svědci O. a H.). Okresní soud zhodnotil důkazní situaci vztahující se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině zejména v bodech 25. až 27. rozsudku.
22. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se zajištění mobilního telefonu a počítače v místě bydliště či provedení nezákonné domovní prohlídky, se podává, že okresní soud (poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil krajský soud) doplnil dokazování o výslech zasahujících policistů K. a V., kteří podrobně vypovídali k okolnostem o výslechu stěžovatele, jeho poučení, zajištění jeho osobního počítače a mobilního telefonu, vstupu do bytu, podepsání protokolu o vydání věci, souhlasu s provedením zálohy jeho facebookového profilu a rovněž úředního záznamu ze dne 29. 6. 2017 (body 6. a 7. rozsudku okresního soudu). Vyslechnuti byli i O. a H., kteří se vyjádřili zejména k technickým aspektům pořizování a vyhodnocování počítačových dat. Z provedeného dokazování se podává, že stěžovatel byl vyslechnut v postavení podezřelého a náležitě poučen, kdy podrobné písemné poučení je součástí úředního záznamu. Uvedené skutečnosti stvrdil svým vlastnoručním podpisem. Obecné soudy dospěly k závěru, že policejní orgán postupoval podle §78 odst. 1 trestního řádu, kdy stěžovatel vydal věci dobrovolně poté, co byl o jejich vydání požádán. Teprve po podepsání uvedeného protokolu o vydání věci byly věci policejnímu orgánu oficiálně vydány. Ústavní soud neshledává pochybení v závěru obecných soudů, které aprobovaly postup policejního orgánu, kdy nejprve byly věci z bytu odneseny a teprve následně identifikovány v protokolu o vydání věci. Stěžovatel byl požádán o vydání věci na policejní služebně, kde vypovídal v pozici osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. S vydáním věci souhlasil, přičemž se následně nechal policisty odvést do svého bytu (podle zjištění soudů s přítomností policistů ve svém bytě souhlasil), kde byl za jeho přítomnosti či přímo jím počítač vypojen a následně byl policisty odvezen na policejní služebnu. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že nebylo předem známo, jaké konkrétní věci budou vydány, že věc je třeba řádně identifikovat a popsat, přičemž technický popis věci je nutno řádně zaprotokolovat, aby nedošlo k případné záměně s jinou věcí stejné povahy.
23. Obecné soudy podaly ústavněprávně konformní argumentaci rovněž k postupu policejního orgánu při provedení zálohy facebookového profilu (zde dostupné komunikace). Formulář souhlasu s provedením zálohy vypsal stěžovatel vlastnoručně. Součástí je i prohlášení, že si je vědom toho, že policejní orgán provede kompletní zálohu, a to případně i zájmové komunikace k jejímu následnému vyhodnocení. Stěžovatel byl řádně poučen o tom, že jím vydané věci mohou sloužit jako důkaz proti němu, současně byl upozorněn na to, že policejní orgán je oprávněn k vytvoření zálohy zájmové facebookové komunikace k jejímu následnému vyhodnocení. Policejní orgán tedy nepotřeboval dodatečný souhlas ke vstupu do komunikace mezi stěžovatelem a dalšími účastníky facebookové komunikace. Jeho polemika se navíc týká práv osob odlišných od stěžovatele, přitom zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18) a stěžovatel ostatně ani netvrdí, že některá z těchto osob projevila nesouhlas s postupem policejního orgánu.
24. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a ani v tomto postupu neshledal Ústavní soud porušení kautel hlavy páté Listiny.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu