ECLI:CZ:US:2022:4.US.3049.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3049/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Maláta, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 1546/2021-497, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2020 č. j. 21 Co 333/2019-463 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. května 2019 č. j. 85 C 49/2014-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Hlůžeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem porušujícím čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 169 310 Kč (výrok II) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníkům řízení (výrok III). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel nesplnil svou vysvětlovací povinnost k obraně vedlejšího účastníka, že stěžovatel nedisponoval finančními prostředky, které mu měl půjčit a vrácení kterých se žalobou domáhal. Z tohoto důvodu provedené důkazy hodnotil ve stěžovatelův neprospěch s tím závěrem, že k předání peněz vedlejšímu účastníkovi nedošlo, neboť stěžovatel potřebnými finančními prostředky nedisponoval.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a rozhodl, že se mu nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na uznání dluhu, resp. z toho vyplývající vznik právní domněnky existence dluhu ke dni jeho uznání, spočívala důkazní povinnost, jde-li o jeho neexistenci (zde konkrétně že dluh nevznikl), na vedlejším účastníkovi. Protože ten však nemohl disponovat informacemi ke svým tvrzením o stěžovatelově špatné majetkové situaci, vznikla stěžovateli vysvětlovací povinnost spočívající ve věrohodném označení prostředků na poskytnutí půjčky, kterou však nesplnil. K tomu podle krajského soudu přistoupily další skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a které se týkaly místa a způsobu předání peněz, majetkových poměrů stěžovatele, k jakým půjčkám se vztahuje uznání dluhu ze dne 2. 7. 2007. Z těchto důvodů shledal rozsudek okresního soudu věcně správným.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že v posouzení, co je způsobilé vyvrátit skutečnosti, kterým svědčí domněnka existence dluhu, který byl písemně uznán co do důvodu a výše, se Nejvyšší soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, zejména od závěrů přijatých v usnesení ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99 a rozsudku ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká nerespektování §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trvá na tom, že peníze vedlejšímu účastníkovi předal, ten svůj dluh s odstupem cca 3 let co důvodu a jeho výše uznal a zavázal se jej uhradit v dohodnutých splátkách, a dodává, že si nelze představit, že by to učinil jako osoba s vysokoškolským vzděláním, a kdyby byl "podveden", tak že by jistě podal příslušné oznámení na policii.
6. S poukazem na §133 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 32 Cdo 170/2010 (a řadu dalších) stěžovatel dále uvádí, že v řízení mohou nastat dvě situace, buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak, a vyjadřuje přesvědčení, že v daném řízení opak prokázán vedlejším účastníkem nebyl. K jejímu vyvrácení nestačí pouhá pochybnost, že peníze nemohl půjčit, protože s nimi nedisponoval. Podle stěžovatele vedlejší účastník musí přednést alespoň opěrné body skutkového stavu, že peníze mít nemohl - pak by nastupovala jeho vysvětlovací povinnost. Má za to, že vysvětlil a nad rámec svých povinností prokázal, že jeho poměry umožňovaly půjčku poskytnout, jak má plynout z jím blíže specifikovaných důkazů. Závěr krajského soudu o nesplnění této povinnosti považuje za nesprávný.
7. K tomu dodává, že poukazuje-li krajský soud na to, že těmito prostředky k poskytnutí půjčky v rozhodné době nedisponoval, a to s ohledem na jeho prohlášení v trestních řízeních či prověřování jeho nemajetnosti, tyto skutečnosti nevyvrací (nemohou vyvrátit) domněnku existence dluhu, a to z důvodu, že nemají žádnou reálnou vypovídací hodnotu o jeho majetkových poměrech. Jednak si nevybavuje, že by takové prohlášení učinil, jednak není určité a jednak neodráželo skutečný stav věci, neboť byl v té době spoluvlastníkem nemovitostí. Tato prohlášení je třeba vykládat i v kontextu jeho zdravotního stavu. Odmítá postup soudů nižších stupňů, které jej "nutily" prokazovat skutečnost, že disponoval příslušnými finančními prostředky, a které mu vytkly, že nenavrhl zprávy od finančních ústavů, kde měl účty. Podle jeho názoru takový postup popírá smysl a účel institutu uznání dluhu. Závěrem stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že existence dluhu v řízení vyvrácena nebyla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepostupovaly podle §558 občanského zákoníku a §133 o. s. ř. a že nerespektovaly právní názory plynoucí z judikatury dovolacího soudu, která se k těmto ustanovením vztahuje. Argumentuje tím, že s ohledem na uznání dluhu co do důvodu a výše by vedlejší účastník musel v soudním řízení prokázat, že v době tohoto uznání dluh neexistoval, v opačném případě platí opak. To se ale podle stěžovatelova názoru nestalo. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že ho v rozporu se zákonem nutily prokazovat, že měl k dispozici finanční prostředky k poskytnutí dané půjčky, a současné tvrdí, že tuto skutečnost prokázal.
11. Ústavní soud konstatuje, že již obecné soudy stěžovateli dostatečně vysvětlily, proč bylo třeba postupovat podle uvedených ustanovení (sub 10), tedy že vedlejší účastník prokázal, že dluh v době jeho uznání neexistoval, protože vůbec nevznikl. V soudním řízení vedlejší účastník tvrdil, že půjčka je fiktivní a že stěžovatel v rozhodné době nedisponoval finančními prostředky k jejímu poskytnutí, přičemž poukázal na konkrétní skutečnosti, které toto tvrzení podporovaly. Z povahy věci plyne, že vedlejší účastník tuto skutečnost nemohl postavit najisto, neboť úplnými informacemi o své majetkové situaci disponoval pouze stěžovatel, a proto mu uložily, aby finanční zdroje k poskytnutí půjčky objasnil (viz sub 2). Stěžovatel k tomu uvedl konkrétní skutečnosti, soudy nižších stupňů však dospěly k závěru, že této své (vysvětlovací) povinnosti nedostál, resp. (i) s ohledem na to a na důkazy provedené v souvislosti s jím tvrzenými skutečnostmi dospěly k tomu, že stěžovatel nemohl mít potřebné finanční prostředky k dispozici (nikoliv tedy, že o tom existují pochybnosti).
12. Vyjadřuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti s posledně uvedeným závěrem nesouhlas, jde o polemiku s hodnocením důkazů, přičemž Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. Pochybení takové povahy však Ústavním soudem zjištěno nebylo, kdy své skutkové závěry soudy nižších stupňů náležitě odůvodnily.
13. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, je třeba pro vysvětlení poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (stejně jako čl. 90 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům. Z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část Ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights) [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) ]. To představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jejich systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc [srov. k tomu též nálezy ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 87/95 (N 66/5 SbNU 503), ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].].
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu