ECLI:CZ:US:2022:4.US.552.22.1
sp. zn. IV. ÚS 552/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Terezou Machovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 ? Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2021 č. j. 72 Co 430/2021-411, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. S., zastoupené JUDr. Michaelou Lang, advokátkou, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, a nezl. M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jakož i ústavněprávních principů zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v návaznosti na §888 a §891 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vydal dne 16. 11. 2021 k návrhu stěžovatele předběžné opatření č. j. 14 Nc 1256/2020-350, podle něhož je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým M. Š., v sudém týdnu kalendářního roku od pátku 14,00 hod, kdy nezletilého vyzvedne v bydlišti A. S. (dále jen "matka" nebo také "vedlejší účastnice řízení"), do pondělí následujícího týdne 8,00 hodin, kdy nezletilého předá do školního zařízení a dále každý týden od středy 14,00 hodin do čtvrtka 18,00 hodin, kdy nezletilého převezme a předá v místě bydliště matky (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým v období vánočních prázdnin od 22. 12. od 14,00 hodin do 23. 12. do 18,00 hodin, dále od 28. 12. od 10,00 hodin do 3. 1. následujícího roku do 8,00 hodin, kdy nezletilého předá do školního zařízení (výrok II.). Otec v době vánočních svátků bude nezletilého vyzvedávat a vracet v místě bydliště matky s výjimkou 3. 1. 2022, kdy nezletilého předá matce do 8,00 hodin prostřednictvím školního zařízení (výrok III.).
3. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu a rozhodl výrokem I., že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým bude upraven běžný styk s nezletilým, se zamítá. Výrokem II. změnil usnesení obvodního soudu ve výroku II. a III. tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým M. v době vánočních prázdnin od 14,00 hodin dne 22. 12. 2021 do 18,00 hodin dne 23. 12. 2021 a od 10,00 hodin dne 28. 12. 2021 do 18,00 hodin dne 2. 1. 2022, s tím, že převzetí a předání nezletilého dojde v místě bydliště matky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že učiněná skutková zjištění obvodního soudu, tak jak jsou popsána v usnesení, se nacházejí v extrémním nesouladu s právními závěry, které vyvodil městský soud. Stěžovatelem doložené důkazy městský soud nehodnotil v souladu s procesními pravidly a vydané rozhodnutí nese známky formalismu, schématického pohledu na věc, bez individuálního přístupu a je výrazem libovůle v rozhodování. Městský soudu se v napadeném usnesení řádně a přesvědčivě nevypořádal se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, a soustředil se na důvody, pro které nelze styk s nezletilým synem rozšířit.
5. Napadené rozhodnutí městského soudu při konfrontaci s ústavně zaručenými právy je neobhajitelné, popírající veškerá stěžovatelova práva na rodinný život, neboť mu znemožňuje podílet se na výchově nezletilého, prohlubovat v něm sociální a citové vazby s jeho rodinou, včetně jeho polorodých sourozenců. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhl, aby rozhodnutí, kterým je mu upřena možnost být plnohodnotným rodičem nezletilého syna, bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno. Současně stěžovatel navrhl anonymizaci ústavního nálezu, aby v publikovaném textu nebyly uvedeny údaje o totožnosti účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele
7. Vedlejší účastnice řízení požádala Ústavní soud přípisem ze dne 28. 3. 2022 o zaslání ústavní stížnosti, aby se k ní mohla vyjádřit.
8. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastnici řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřila. K ústavní stížnosti stěžovatele se vyjádřila prostřednictvím právní zástupkyně tak, že se s obsahem ústavní stížnosti neztotožňuje a je přesvědčena, že napadené rozhodnutí městského soudu není způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele. Poukázala na to, že běžný styk stěžovatele s nezletilým byl upraven v březnu 2021 a od té doby je řádně aplikován, mimo onemocnění nezletilého a karantény. Ke dni vydání rozhodnutí nedošlo k takové změně poměrů, která by opodstatňovala znovu zatímně upravit běžný styk předběžným opatřením. Vedlejší účastnice řízení vznesla návrh, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a vyjádřil se prostřednictvím právního zástupce obdobně jako v ústavní stížnosti. Zpochybnil tvrzení vedlejší účastnice řízení, která označil jako vykonstruovaná, nepravdivá, ničím nepodložená, vytržená z kontextu projednávané věci a v rozporu s jejich vzájemnou komunikací doloženou ve spise. Poukázal na účelové jednání vedlejší účastnice řízení, která nepodporuje vztah mezi stěžovatelem a nezletilým synem a fakticky se nalezení jakéhokoli řešení usilovně brání a aktuálně odmítá účast na soudem nařízené terapii. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyhověl podané ústavní stížnosti, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
11. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, respektive, který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud konstantně judikuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15]. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze, nicméně zásah takovým opatřením zpravidla nedosahuje patřičné intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
13. Stěžovatel shora uvedené meze přezkumu předběžných opatření nezohledňuje, když se s nimi ve své argumentaci nevypořádává, směřuje v zásadě toliko k jedinému východisku, a to, aby bylo rozhodnuto o dostatečně širokém styku s nezletilým.
14. Podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu, které se v souladu s §1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, uplatní i v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, jež je tímto zákonem upraveno, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Ze znění odst. 3 citovaného ustanovení vyplývá, že i po zahájení řízení se postupuje shodně, jako při rozhodování o předběžných opatřeních před zahájením řízení. Podle §75c odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků. Ustanovení §76 odst. 1 občanského soudního řádu pak obsahuje demonstrativní výčet povinností, které mohou být účastníkům uloženy předběžným opatřením. O návrhu na nařízení předběžného opatření soud rozhodne, jak vyplývá z §75c odst. 3 občanského soudního řádu, nejen bez nařízení jednání ale i bez slyšení účastníků. Podkladem pro rozhodnutí soudu tedy nejsou výsledky dokazování a soud účastníkům před vydáním rozhodnutí nemusí umožnit ani to, aby se k návrhu vyjádřili.
15. Z obsahu spisu je zřejmé, že vztahy mezi rodiči jsou velmi konfliktní, že rodiče nejsou schopni se dohodnout na styku otce se synem. Proto, jak shora uvedeno, běžný styk otce s nezletilým byl již upraven předběžným opatřením vydaným obvodním soudem dne 24. 3. 2021 č. j. 14 Nc 1256/2020-82 a potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 5. 5. 2021 č. j. 72 Co 150/2021-167. Usnesení nabylo právní moci 12. 5. 2021 a nebylo zrušeno. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se od posledního rozhodnutí o předběžném opatření poměry na straně rodičů či nezletilého tak výrazně změnily, že by bylo nutné je zatímně upravovat znovu dalším předběžným opatřením. Rodiče místo toho, aby se navzájem trumfovali návrhy na předběžná opatření (v řízení bylo rozhodováno již o pěti jejich návrzích), by měly dát obvodnímu soudu příležitost, aby mohl konečně o náležitém zjištění skutkového stavu rozhodnout ve věci samé, a to především v zájmu nezletilého M.
16. Ústavní soud přisvědčil závěrům městského soudu, že s ohledem na uvedené v daném případě nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, kterým byl obvodním soudem znovu upraven běžný styk otce se synem, proto městský soud usnesení obvodního soudu ve výroku I. změnil podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu per analogiam tak, že návrh otce zamítl. Styk otce se synem o vánočních prázdninách dosud upraven nebyl. Obvodní soud však předběžným opatřením, pokud jím upravil prázdninový styk otce se synem i po roce 2021 nastolil úpravu poměrů, která svou povahou není úpravou předběžnou (zatímní), ale ve svých důsledcích předjímající rozhodnutí ve věci samé, což je nepřípustné. Z uvedeného důvodu městský soud usnesení obvodního soudu, pokud jím byl upraven styk otce s nezletilými o vánočních prázdninách i pro léta následující po roce 2021, podle §220 odst. 1 per analogiam občanského soudního řádu, změnil.
17. Městský soud v souladu s platnou úpravou uvedl, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření, které je nařizováno pouze na základě skutečností v době jeho vydání známých, proto nelze rozhodnout o svěření do výlučné péče jednoho z rodičů, neboť tím by bylo předjímáno rozhodnutí ve věci samé. Městský soud zrušil výrok I. obvodního soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do výlučné péče matky a návrh matky na nařízení předběžného opatření zamítl. Městský soud přistoupil ke změně usnesení obvodního soudu s ohledem na to, že zájem dítěte je hlavním kritériem rozhodování soudů a městský soud proto souhlasil s obvodním soudem, že pravidelný kontakt nezletilého se stěžovatelem jedenkrát za čtrnáct dnů o víkendu je dostatečnou ochranou před poškozením jejich vztahu a současně umožňuje všem zúčastněným, aby si na situaci postupně zvykli.
18. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelův odkaz v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal přiléhavým.
19. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu