ECLI:CZ:US:2023:1.US.2042.23.1
sp. zn. I. ÚS 2042/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Knotka, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2023 č. j. 5 Cmo 28/2023-56, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 6. 2. 2023 č. j. 34 Cm 228/2017-45 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zastavil řízení o zaplacení částky 5 105 990,33 Kč s příslušenstvím, a to za současného zrušení směnečného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 34 Cm 228/2017-15 (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vedlejší účastníci jako žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 204 921 Kč (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice vzala v předmětné věci podáním ze dne 20. 1. 2023 žalobu zpět. Stalo se tak po přerušení řízení pro úpadek a povolení oddlužení stěžovatele jako žalovaného, kdy insolvenční řízení bylo skončeno dne 3. 11. 2022 po splnění oddlužení. Výrok II. usnesení odůvodnil krajský soud odkazem na §146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, došlo-li ke zpětvzetí žaloby v důsledku osvobození stěžovatele od placení neuspokojených pohledávek po skončení insolvenčního řízení splněním oddlužení.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení krajského soudu ve výroku II. potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že podle §146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Vrchní soud v předmětné věci dovodil, že vedlejší účastnice vzala návrh na zahájení řízení zpět z důvodu splnění oddlužení v insolvenčním řízení stěžovatele, byť tak učinila až poté, co se ve věci stěžovatel vyjádřil. Na pohledávky bylo v insolvenčním řízení plněno v rozsahu 30,55 %. Podle výsledků insolvenčního řízení přitom byl stěžovatel povinnosti plnit pohledávku předmětnou dále zbaven, neboť byl od této povinnosti po splnění oddlužení osvobozen podle §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za této procesní situace měl vrchní soud za to, že je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř., když okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou dány okolnostmi částečného plnění v oddlužení a dalšího osvobození stěžovatele, přičemž je zřejmé, že žaloba byla podána důvodně. Vedlejší účastnice svým zpětvzetím reagovala, byť s větším odstupem, na skončení insolvenčního řízení stěžovatele. Procesní zavinění tak nese vedlejší účastnice formálně svým zpětvzetím, důvody zpětvzetí jsou však dány výsledkem insolvenčního řízení, tedy mimo vůli vedlejší účastnice, nikoliv neexistencí jejího nároku. Vrchní soud zdůraznil, že osvobození dlužníka v insolvenčním řízení od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení pouze způsobuje, že dluh dlužníka (stěžovatele) se stal naturální obligací (je soudně nevymahatelný), nikoliv proto, že uvedený dluh zanikl. Podle vrchního soudu by nebylo spravedlivé, aby za těchto okolností hradila vedlejší účastnice náhradu nákladů řízení stěžovateli podle §146 odst. 2 první věty o. s. ř. Vzhledem k uvedeným závěrům vrchní soud rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení obsažené v bodu II. výroku potvrdil, i když tak učinil z jiných důvodů než krajský soud. Obecné ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je aplikovatelné jen v případě, nejsou-li splněny podmínky pro aplikaci zvláštního §146 odst. 2 o. s. ř. V posuzovaném případě tyto podmínky byly splněny, protože vedlejší účastnice vzala žalobu zpět. Tato nepřesnost v usnesení krajského soudu ale neměla vliv na věcnou správnost napadeného výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastnici nic nebránilo v tom, aby podanou žalobu o vydání směnečného platebního rozkazu po rozhodnutí o úpadku ve věci stěžovatele vzala zpět, přičemž za situace, kdy tak učinila až poté, co se stěžovatel bránil proti doručenému směnečnému rozkazu řádnými námitkami, lze takovéto její počínání posoudit spíše jako vypočítavý kalkul s tím, že nebyl-li by stěžovatel bdělý svých práv a námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodal, nabyl by platební rozkaz právní moci a vedlejší účastnice by se mohla pokusit svou pohledávku vymáhat. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že ke zpětvzetí žaloby došlo (až) v návaznosti na jeho důvodnou obranu, v jejímž důsledku by vedlejší účastnice nemohla s podanou žalobou uspět. Odkaz krajského soudu na §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není správný, neboť o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř., tedy podle zásady procesního zavinění na zastavení řízení, když uplatnění §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., má místo v zásadě pouze tam, kde k zastavení řízení dojde nezávisle na vůli účastníků, tedy z objektivních důvodů, nikoliv v důsledku procesních úkonů kteréhokoliv z nich. Dovodil-li vrchní soud, že by prý nebylo spravedlivé, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení za situace, kdy se jeho pohledávka v důsledku osvobození v oddlužení stala naturální obligací, fakticky tak na věc v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval §150 o. s. ř., přičemž se však se nezabýval tím, jak se případné odepření práva na náhradu nákladů řízení dotkne jeho osoby. Stěžovatel namítá, že vrchní soud mu tak odepřel právo na ochranu majetku, jakož i právo na soudní ochranu a na právní zastoupení, když v důsledku rozhodnutí tohoto soudu je nucen platit náklady, které by nevznikly, byla-li by vedlejší účastnice dbalá svých práv a žalobu vzala zpět ještě předtím, než se stěžovatel v předmětném řízení začal bránit prostřednictvím advokáta. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 33 Cdo 4275/2013. Odepření těchto nákladů stěžovateli, jakožto osobě prošlé insolvencí, se stěžovatele dotklo citelně, neboť na uhrazení odměny advokátovi nemá k dispozici prostředky a vrchní soud ho tak svým rozhodnutím znovu uvrhuje do dluhové situace. Stěžovatel uvádí, že účelně vzniklé náklady na jeho právní zastoupení představují částku ve výši 70 277 Kč, což nelze považovat za částku bagatelní, za situace, kdy na úhradu takovéto částky nemá prostředky, zatímco vedlejší účastnice by se povinnost k úhradě takové částky dotkla minimálně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
10. Je zásadně věcí obecného soudu, který konkrétní případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
11. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
12. V předmětné věci vrchní soud při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení nepřisvědčil krajskému soudu ohledně aplikace §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Po vyhodnocení konkrétních okolností předmětné věci však vrchní soud přistoupil (implicitně) k použití §150 o. s. ř., neboť měl za to, že okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou dány okolnostmi částečného plnění v oddlužení a dalšího osvobození stěžovatele, přičemž je zřejmé, že žaloba byla podána důvodně. Vedlejší účastnice svým zpětvzetím reagovala - byť s větším odstupem - na skončení insolvenčního řízení stěžovatele. Procesní zavinění tak nese vedlejší účastnice formálně svým zpětvzetím, důvody zpětvzetí jsou však dány výsledkem insolvenčního řízení, tedy mimo vůli vedlejší účastnice, nikoliv neexistencí jejího nároku. Vrchní soud poukázal na to, že osvobození dlužníka (stěžovatele) v insolvenčním řízení od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení pouze způsobuje, že dluh dlužníka se stal naturální obligací (je soudně nevymahatelný), nikoliv že by uvedený dluh zanikl. Podle vrchního soudu by proto nebylo spravedlivé, aby za těchto okolností vedlejší účastnice hradila náklady řízení stěžovateli podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
13. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil důvody, které ho k jeho rozhodnutí vedly. Vrchní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč si každý z účastníků předmětného řízení nese svoje vynaložené náklady, resp. proč není možné zavázat vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení stěžovateli. Jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné, přičemž závěry ve věci učiněné nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, který by měl za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
14. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, neshledal Ústavní soud případným, a to s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci, které jsou odlišné od věcí, na které stěžovatel odkazuje.
15. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že vrchní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu