ECLI:CZ:US:2023:2.US.1043.23.1
sp. zn. II. ÚS 1043/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, Kamenná 835/13, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3301/2022 ze dne 1. února 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny").
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022, č. j. 11 Co 220/2022-284, a usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 20. 4. 2022, č. j. 167 EX 2682/19-267, a věc vrácena soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda původní věřitel (zde nynější oprávněný) vstoupí automaticky na místo oprávněného při zániku oprávnění původní oprávněné být účastníkem exekuce, i přes to, že vykonatelným rozhodčím nálezem bylo vlastnictví v exekuci vymáhané pohledávky přiznáno jinému subjektu. Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř.") bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že okolnost, že je rozhodčí nález případně věcně nesprávný, mu účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu §159a o. s. ř. neodnímá. Nabývá-li rozhodčí nález dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je-li soudně vymahatelný, má obdobnou povahu jako soudní rozhodnutí, které je veřejnou listinou. Jestliže pravomocným rozhodčím nálezem ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 286/14, bylo určeno, že ke dni 10. 5. 2013 je vlastníkem vymáhané pohledávky LCCD, jedná se ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) o listinu vydanou státním orgánem, jež prokazuje přechod či převod práva z exekučního titulu, a lze tudíž dospět k závěru, že stěžovatelka prozatím (do případného zrušení rozhodčího nálezu) není osobou, na kterou zrušením zajištění pohledávky přešlo právo oprávněného z exekučního titulu, protože až do (případného) pravomocného zrušení rozhodčího nálezu jsou jím účastníci řízení i všechny orgány vázány. Na uvedeném nemohou dle názoru Nejvyššího soudu ničeho změnit ani skutečnosti, že je v současné době vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka by za těchto okolností mohla do exekuce na místo původní oprávněné vstoupit teprve v případě pravomocného rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Došlo-li v řízení o zrušení rozhodčího nálezu k odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu do doby meritorního rozhodnutí, neznamená to, že by rozhodčí nález byl odklizen.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování. Nezdůvodněné odchýlení se od očekávaného výkladu podústavního práva nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které v ústavní rovině představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
1. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
1. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
1. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20].
1. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudního exekutora a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení před soudním exekutorem, v němž stěžovatelka může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedla v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatelka proto dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (obdobně srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15, ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2231/21 či ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3033/21).
1. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatelky "předčasná", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.
2. Ústavní soud není oprávněn odmítnout pro opožděnost stěžovatelčinu (případnou) novou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudního exekutora, že se návrh na vstup nové oprávněné zamítá, neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí soudního exekutora (ve spojení s rozhodnutími soudů) by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného rozhodnutí soudního exekutora [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších]. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelka poukázala na toto usnesení Ústavního soudu.
1. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj