ECLI:CZ:US:2023:2.US.1187.23.1
sp. zn. II. ÚS 1187/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Vladimíra Volného, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2023, č. j. 56 Nc 505/2023-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí krajského soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel vystupuje v řízení o určení vlastnického práva vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 276/2022 jako žalovaný. V tomto řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči soudkyni Mgr. Petře Pavlíčkové. Mgr. Petra Pavlíčková je současně i předsedkyní Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatel namítal, že je soudkyně podjatá, jelikož rozhoduje také ve věci vypořádání společného jmění manželů rodičů stěžovatele, které obsahově s věcí stěžovatele souvisí (zjednodušeně řečeno se obě řízení týkají shodných nemovitých věcí). Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 61 Nc 567/2022-26 tak, že soudkyně Mgr. Petra Pavlíčková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci. Krajský soud přisvědčil námitce stěžovatele, že soudkyni nebyla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce. Uvedl však, že toho pochybení na straně soudu nesouvisí s podjatostí soudkyně.
3. Stěžovatel dne 28. 12. 2022 opětovně navrhl vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování ve věci. Své podání odůvodnil tím, že soudkyni byla jeho věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce, a poté jí byla přidělena znovu. Krajský soud v Plzni nyní napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2023, č. j. 56 Nc 505/2023-47, řízení o námitce podjatosti soudkyně Mgr. Petry Pavlíčkové zastavil. Krajský soud z obsahu spisu zjistil, že soudkyně Mgr. Petra Pavlíčková poté, co vyšlo najevo, že jí věc stěžovatele byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce, tuto věc předložila místopředsedovi soudu, aby on určil soudce, který má věc projednávat. Takový postup předpokládá rozvrh práce. Na základě pokynu místopředsedy soudu byla věc za použití algoritmu ISAS přidělena opět do senátu 39 C, tj. soudkyni Mgr. Petře Pavlíčkové. Krajský soud shledal, že stěžovatel neuvedl v opětovné námitce podjatosti žádné nové skutečnosti, o kterých by již nerozhodoval Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 61 Nc 567/2022-26. Proto řízení o námitce podjatosti zastavil, neboť pokračování v řízení brání překážka věci rozhodnuté. Postup okresního soudu při opětovném přidělování věci stěžovatele byl podle názoru krajského soudu zcela v souladu s rozvrhem práce.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud ověřil, že je stěžovatel advokátem zapsaným u České advokátní komory pod ev. č. 18178, nevztahuje se na něj proto povinnost být právně zastoupen (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud přijal k otázce posuzování ústavních stížností, které směřují proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce, stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. Ze stanoviska vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
9. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
10. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
11. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
12. Stěžovatel napadá rozhodnutí, kterým krajský soud zastavil řízení o námitce podjatosti z důvodu překážky věci rozhodnuté. Na projednávanou věc lze tedy vztáhnout výše shrnuté principy vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. Stěžovatel může nadále své námitky uplatňovat v probíhajícím řízení ve věci samé. Teprve po vyčerpání všech opravných prostředků ve věci samé, bude-li mít nadále za to, že řízení (či meritorní rozhodnutí) je zatíženo vadou zasahující jeho ústavně zaručená práva, se může bránit ústavní stížností.
13. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj