ECLI:CZ:US:2023:2.US.1394.23.1
sp. zn. II. ÚS 1394/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2023 č. j. 75 Co 329/2022-408 v části, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. dubna 2022 č. j. 7 C 21/2020-357 a výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2023 č. j. 75 Co 329/2022-408, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti K-L interiér s. r. o., sídlem Vlčková 131, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudního rozhodnutí, resp. jejich částí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2022 č. j. 7 C 21/2020-357 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice proti stěžovateli domáhala vydání tam specifikovaných movitých věcí (výrok I) a současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 28 145 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 537,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele (výrok II).
4. Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnily obecné soudy tak, že je třeba aplikovat §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Nelze se stěžovatelem souhlasit v tom, že pro určení tarifní hodnoty by mělo být vycházeno z ceny movitých věcí tak, jak je vedlejší účastnice uvedla a jak je stěžovatel pro vypořádání náhrady nákladů akceptoval. Pouze cena obvyklá může jako jediná být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, přičemž kupní cena (bez dalšího) ještě nevypovídá o obvyklé ceně převáděného majetku. Kupní smlouva může vyjadřovat i tzv. cenu zvláštní obliby, která se tak může značně odchylovat od obvyklé ceny, případně kupní cena může zohledňovat i jiné aspekty spoluurčující její výši, a může tak být oproti ceně obvyklé nižší anebo naopak vyšší. Jestliže tedy ani kupní cena nemusí (nemůže) být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, pak tím spíše takovým podkladem nemůže být cena (hodnota) stanovená jedním z účastníků řízení, jak je tomu v posuzované věci. Skutečnost, že tato cena je druhým účastníkem akceptována (pouze) pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, pak nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. V posuzované věci nebyla cena obvyklá movitých věcí zjišťována, proto při stanovení tarifní hodnoty nelze vycházet z ceny uvedené v zápůjčkových listech, která neodpovídá aktuální (obvyklé) ceně. Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že v posuzované věci jde o penězi ocenitelné plnění, které vedlejší účastnice uvedla jak v samotné žalobě, tak v jí předkládaných zápůjčkových listech. Vedlejší účastnice při uplatňování svých nákladů na právní zastoupení vycházela z celkové hodnoty movitých věcí uvedených v žalobě, tedy měla legitimní očekávání v tom, že bude-li její žaloba úspěšná, požaduje přiznat náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem vypočtenou podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Rovněž stěžovatel, přestože od počátku navrhoval zamítnutí žaloby, vycházel z toho, že předmět řízení je penězi ocenitelný a rovněž on měl v případě svého úspěchu ve sporu legitimní očekávání v tom, že jemu bude přiznána náhrada nákladů řízení za zastupování advokátem stanovená podle §8 odst. 1 advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech obecných soudů (sub 4) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
11. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právní závěr obecných soudů není nikterak extrémní či nesouladný s rozhodovací praxí obecných soudů v obdobných věcech.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu