ECLI:CZ:US:2023:3.US.1461.23.1
sp. zn. III. ÚS 1461/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dušana Heborta, Ph.D., sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti výroku I. b) a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2023, č. j. 8 Co 234/2022 - 147, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, vedlejší účastník se na stěžovateli (žalovaném) domáhal žalobou zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobcem a žalovaným probíhala v období roku 2016 až 2019 spolupráce, na základě které žalovaný poskytoval žalobci služby právní pomoci, a to nejdříve jako osoba samostatně výdělečně činná a následně od července 2018 jako advokátní koncipient. Za přípravu podkladů v trestním řízení vedlejší účastník stěžovateli vyplatil mimořádnou odměnu ve výši 100 000 Kč, jež byla předtím schválena na schůzi výboru vedlejšího účastníka dne 4. 1. 2019. Vedlejší účastník v žalobě tvrdil, že stěžovatel (žalovaný) nebyl oprávněn vyúčtovat odměnu ve výši 100 000 Kč za zastupování žalobce, neboť v předmětných řízeních zastupoval žalobce advokát, kterému žalobce částku 100 000 Kč uhradil.
3. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu vedlejšího účastníka na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit zástupci stěžovatele (žalovaného) na nákladech řízení 57 299,50 Kč (výrok II.). Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že stěžovatel pro vedlejšího účastníka vykonával na základě inominátní smlouvy, jež byla mezi účastníky uzavřena ústně, administrativní činnost v období od prosince 2016 do léta 2019 za paušální odměnu ve výši 5 000 Kč měsíčně s tím, že pokud by se jednalo o náročnější případy, byla by mu poskytnuta kompenzace. Inominátní smlouvu hodnotil jako platnou, poskytnutí odměny 100 000 Kč neshledal v rozporu s dobrými mravy ani s právními předpisy. Dále okresní soud dovodil, že pokud se žalobce rozhodl vyplatit žalovanému mimořádnou odměnu za jeho služby v relativně vysoké výši, bylo to pouze jeho svobodné rozhodnutí. Žalobu tak shledal nedůvodnou a zamítl ji. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, přiznal mu okresní soud s poukazem na §142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") plnou náhradu nákladů řízení.
4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl a) první výrok okresního soudu potvrzen, a za b) výrok II. krajský soud změněn tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok I. krajského soudu). Výrokem II. krajský soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Krajský soud uvedl, že existují velmi silné důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby zcela úspěšnému žalovanému (stěžovateli) nebyly přiznány náklady řízení. Konstatoval, že stěžovatel je právník, v průběhu řízení vyšlo najevo i to, že má bohaté zkušenosti s řízením bytového družstva, a že je orientován v oblasti společenství bytových jednotek, a že v době uzavírání smlouvy o spolupráci musel rovněž znát zákon o advokacii. Dovodil, že stěžovateli muselo být při uzavírání ústní inominátní smlouvy zřejmé, že vzhledem k předmětu smlouvy svým jednáním obchází shromáždění žalobce (členové vedlejšího účastníka se o spolupráci v počátcích vůbec nemohli dozvědět, když jim nebyla oznámena a ani nebyla probírána na shromáždění, až se zpožděním zjišťovali, že smlouva byla uzavřena).
5. Krajský soud dodal, že v "posledním podání k soudu se [stěžovatel] snaží uvedené skutečnosti relativizovat poukazem na to, že v některých případech poskytují právní poradenství i například servisní společnosti v oboru správy bytového fondu. Uvedená realita je odvolacímu soudu z úřední činnosti známa, avšak stejně dobře je obeznámen s tím, že nejčastěji v těchto společnostech právní poradenství poskytují v přípustné míře podnikoví právníci anebo právní služby, které pokrývá advokátní přímus, zajišťují spolupracující advokáti". Krajský soud se ztotožnil s hodnocením okresního soudu v tom, že se členové výboru vedlejšího účastníka chovali lehkovážně, v důsledku čehož se činnost bývalého předsedy společenství vlastníků Ing. Červenky a žalovaného zcela vymkla jejich kontrole, nicméně dodal, že je třeba přihlédnout k tomu, že to jsou právní laikové, kteří, pokud jde o samotné základy spolupráce s žalovaným, spoléhali na jeho právní erudici, potažmo na zkušenosti bývalého předsedy společenství vlastníků. K jejich tíži jdou ekonomické důsledky uvedené spolupráce. Nic to však dle krajského soudu nemění na zásadním podílu žalovaného na vytvořených zmatcích a nejasnostech ohledně jeho spolupráce s žalobcem. Krajský soud uzavřel, že i když byl stěžovatel (žalovaný) v řízení před okresním soudem zcela úspěšný a měl by podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, krajský soud, jako soud odvolací, mu je postupem podle §150 o. s. ř. nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávným a nepředvídatelným způsobem pojal činnost stěžovatele pro předsedu výboru společenství vlastníků bytových jednotek minimálně jako částečné poskytování právních služeb. V ústavní stížnosti svou činnost popisuje jako činnost asistenta předsedy výboru, dostatečné znalého na vedení společenství vlastníků, kterému však na činnost chyběl čas. Stěžovatel uvádí, že neměl ze strany společenství vlastníků udělenu plnou moc, právní jednání činil předseda výboru, když sám stěžovatel neposkytoval právní služby, a to ani v podobě právního poradenství. Konzultace a poradenství měly podobu rozhovorů mezi asistentem a předsedou výboru, kterými si předseda třídil své úvahy a myšlenky, než dospěl k rozhodnutí předat věc advokátní kanceláři, která měla udělenu procesní plnou moc. Stěžovatel uvádí, že se krajský soud měl na jeho činnost pro společenství vlastníků bytových jednotek nahlížet optikou závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/21.
7. Dále stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 a nález II. ÚS 3550/13, dle kterého samotný záměr aplikace ustanovení §150 o. s. ř. soudem si žádá vytvoření odpovídajícího prostoru procesním stranám. Namítá, že krajský soud nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci §150 o s. ř., a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Lze tak učinit dílčí závěr, že podmínky řízení byly splněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížností brojí stěžovatel toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá, že v posuzované věci nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř., nesouhlasí se závěry krajského soudu, a dále uvádí, že krajským soudem mu byla upřena procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci §150 o s. ř.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
11. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. K tomu je třeba uvést, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití §150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.
12. Ústavní soud nicméně současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. O takovou věc však v projednávaném případě nejde.
13. Ústavní soud si k posouzení stěžovatelovy námitky o překvapivosti uvedeného postupu vyžádal protokoly z jednání před krajským soudem. Z protokolu z jednání ve stěžovatelově věci ze dne 13. 3. 2023 plyne, že krajský soud dal v řízení účastníkům na vědomí (přímo s odkazem na zásadu předvídatelnost rozhodnutí), že k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zvažuje aplikaci §150 o. s. ř. Následně poskytl stranám možnost se k takovému postupu vyjádřit. Stěžovatel této možnosti využil a uvedl, že náklady řízení nejsou to, o co ze všech sil usiluje, a že se prvotně domáhá meritorního výsledku (viz str. 16 protokolu z jednání před krajským soudem ve věci 8 Co 234/2022 ze dne 13. 3. 2023). Nelze tak přisvědčit námitce, že by postup krajského soudu podle §150 o. s. ř. byl pro stěžovatele překvapivý.
14. Z odůvodnění plyne, že i když byl stěžovatel (žalovaný) v řízení před okresním soudem zcela úspěšný a měl by podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, krajský soud, jako soud odvolací, mu je postupem podle §150 o. s. ř. nepřiznal a v odst. 42 napadeného rozsudku uvedl, z jakých důvodů k tomuto postupu přistoupil. V odůvodnění krajský soud například uvedl, že je "zřejmé, že žalovaný skutečně zásadní měrou přispěl k tomu, že žalobce zahájil všechna řízení, kdyby si počínal v souladu se zákonem a zejména kdyby popisoval faktury pregnantně a uzavřel smlouvu o spolupráci (i její dodatek) tak, jak měl, k tomuto řízení by zřejmě nedošlo. Některá vyjádření stěžovatele dle krajského soudu vyzněla alibisticky tak, že měl ústní dohodu v podstatě s Ing. Červenkou a s ním spolupracoval, což však neodráží skutečnost, že nebyl osobním konzultantem Ing. Červenky a ani nebyl konzultantem či zaměstnancem společnosti MODOS-Plus s. r. o., ale osobou, která byla placena vedlejším účastníkem (společenstvím vlastníků) a jemu koneckonců měla skládat ze své práce účty". Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadené části rozhodnutí je zřejmé, z jakých ustanovení zákona krajský soud vyšel, a které skutečnosti považoval za rozhodné. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu (jeho hodnocením činnosti stěžovatele pro společenství vlastníků) jeho rozhodnutí protiústavním nečiní.
15. Stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu na výše uvedeném nic nemění. Závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010, na projednávanou věc aplikovat nelze, když v uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že obecný soud pochybí, užije-li ustanovení §150 o. s. ř., aniž by před tím zjistil, zda šlo o náklady účelně vynaložené. V projednávané věci však šlo o nepřiznání nákladů úspěšnému účastníkovi dle §150 o. s. ř., stěžovatelova argumentace je proto na projednávanou věc nepřiléhavá. Ve druhém z nálezů, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, tedy nálezu sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015 (N 154/78 SbNU 335) Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy obecný (odvolací) soud neposkytl účastníkům řízení řádné poučení o aplikaci moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu (ať již samostatným poučením, resp. výzvou, nebo při jednání odvolacího soudu), tzn., že účastníkům nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu odvolacího soudu. V projednávané věci však krajský soud své o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro to, aby úspěšnému žalovanému nebyly přiznány náklady řízení, odůvodnil (viz odst. 42 napadeného rozsudku), zároveň dal krajský soud účastníkům již při jednání na vědomí, s odkazem na předvídatelnost rozhodnutí, že k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zvažuje aplikaci §150 o. s. ř., přičemž následně poskytl stranám možnost se k takovému postupu vyjádřit.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu