ECLI:CZ:US:2024:1.US.371.24.1
sp. zn. I. ÚS 371/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KOVOSVIT MAS Machine Tools, a. s., sídlem Tomáše Bati 419, Sezimovo Ústí, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 113/2023 ze dne 15. prosince 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 - Pátrání České Budějovice (dále jen "policejní orgán") č. j. GŘC-1057-193/TČ-2022-835220 ze dne 30. června 2023 byly podle §79a a §79c odst. 5 trestního řádu zajištěny stroje ve vlastnictví stěžovatelky. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") č. j. 4 VZN 1554/2022-384 ze dne 15. listopadu 2023 byla podle §79f odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění věcí (dále také jen "usnesení státního zástupce"). Důvodem zamítnutí žádosti bylo - stručně vyjádřeno - přetrvávající podezření, že zajištěné věci mohly být nástrojem prověřované trestné činnosti.
3. Proti usnesení státního zástupce podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka namítá, že i když v stížnosti proti usnesení státního zástupce rozsáhle popsala důvody, pro které lze výrok stížností napadeného usnesení policejního orgánu považovat za nesprávný, vrchní soud se v podstatě omezil pouze na prohlášení, že se ztotožňuje se závěry státního zástupce, na něž odkázal. Odůvodnění napadeného usnesení tak považuje za nepřijatelné a nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že napadené usnesení není souladné s požadavky ústavního pořádku, neboť jeho odůvodnění neumožňuje seznat relevantní úvahy soudu.
5. Stěžovatelka dále namítá, že zajištěním jejích věcí a jeho trváním dochází k nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva, a v této souvislosti odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu. Uvádí, že ani s touto její argumentací se vrchní soud v napadeném usnesení nevypořádal. Brojí proti závěru státního zástupce, že délka trvání prověřování a doba trvání zajištění na sobě nejsou závislé, a připomíná, že plynutím času se zvyšují požadavky na orgány činné v trestním řízení, aby odůvodnily nutnost dalšího trvání zajištění.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. dubna 2004 (U 18/33 SbNU 401), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. října 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 druhé věty Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. března 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. července 2004].
9. Ústavní soud předně nepřisvědčuje základní stěžovatelčině námitce, že vrchní soud odůvodnil napadené usnesení tak nedostatečně, že z něj nejsou patrné jeho úvahy, a je tak nepřezkoumatelné. Vrchní soud pouze přizpůsobil odůvodnění usnesení tomu, že stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení státního zástupce opakovala argumentaci ze žádosti o zrušení či omezení zajištění jejích věcí. Ztotožní-li se přezkumný orgán se závěry učiněnými orgánem rozhodujícím v prvním stupni, zajisté není jeho povinností znovu opakovat již dříve vyřčené. Postačuje odkázat na nosnou část rozhodnutí, s níž se ztotožnil. Postupu ani argumentaci vrchního soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic podstatného vytknout. Státní zástupce v usnesení podrobně vyložil důvody, kvůli kterým žádosti o zrušení či omezení zajištění věcí nevyhověl. Z ústavní stížnosti i napadeného usnesení je patrné, že stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení státního zástupce neuplatňovala žádné nové argumenty. Vrchní soud v napadeném usnesení (strany 5 až 7) odkazoval na jednotlivé konkrétní pasáže usnesení státního zástupce, jakož i na příslušné části usnesení policejního orgánu, jímž došlo k zajištění věcí. Stěžovatelce je z rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností byla shledána stížnost nedůvodnou (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/16 ze dne 11. října 2016 nebo sp. zn. III. ÚS 2608/17 ze dne 31. října 2017).
10. Jako nedůvodnou Ústavní soud shledal i námitku, že dalším trváním zajištění dochází k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Státní zástupce připomněl důvody, kvůli kterým došlo k zajištění strojů ve vlastnictví stěžovatelky a které byly podrobně vysvětleny v usnesení policejního orgánu o zajištění věcí
č. j. GŘC-1057-193/TČ-2022-835220 ze dne 30. června 2023. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že rozhodnutí o zajištění věcí již bylo podrobeno jeho přezkumu. Usnesením sp. zn. II. ÚS 2880/23 ze dne 20. února 2024 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti usnesení vrchního soudu sp. zn. 15 To 71/2023 ze dne 29. srpna 2023, jímž byla zamítnuta stížnost proti zmíněnému usnesení policejního orgánu.
11. Z usnesení státního zástupce vyplývá závěr, že důvody zajištění i nadále trvají, neboť nedošlo k žádné změně relevantních okolností a stávající indicie stále nasvědčují tomu, že zajištěné stroje měly být vyvezeny na území Ruské federace. Státní zástupce navíc na stranách 3 až 5 usnesení podrobně reagoval na jednotlivá tvrzení prezentovaná stěžovatelkou v žádosti o zrušení či omezení zajištění. Neopomněl se zabývat ani přiměřeností dosavadní doby, po kterou zajištění věcí trvá. Konstatoval, že v dané fázi trestního řízení ji lze považovat za (přiměřeně) odpovídající povaze a složitosti věci.
12. Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nenachází důvod, aby tyto úvahy státního zástupce a závěry z nich vyplývající rozporoval. Vrchní soud i v tomto ohledu postupoval ústavně souladným způsobem, když upustil od formalistického opakování argumentace státního zástupce a v napadeném usnesení na ni odkázal. Lze tedy uzavřít, že potřeba dalšího trvání zajištění stěžovatelčiných věcí byla odůvodněna ústavně konformně.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu