ECLI:CZ:US:2024:2.US.3380.23.1
sp. zn. II. ÚS 3380/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Cápka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 28 Co 321/2023-63, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 7. 2023 č. j. 27 C 290/2022-57 zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I) a stěžovateli uložil, aby vedlejší účastnici zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, neboť zastavení řízení procesně zavinil (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že se usnesení obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Městský soud shledal, že z obsahu spisu je zřejmé, že vedlejší účastnice se na stěžovateli domáhala zaplacení příspěvku vlastníka popřípadě provozovatele motorového vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a vyšla z údajů zapsaných v Registru silničních vozidel, který je informačním systémem veřejné správy. Podle §4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů, se při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku má za to, že vlastníkem vozidla je osoba zapsaná jako provozovatel v registru silničních vozidel. Tvrdí-li stěžovatel, že ve zmíněném registru nebyl zapsán, pak toto tvrzení není relevantní, neboť nebrojí proti žalobnímu tvrzení, že v rozhodné době vlastníkem vozidel byl, tudíž jeho podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tížila povinnost podat žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla nebo oznámení do 10 pracovních dnů ode dne nabytí vozidel. Dále vedlejší účastnice spolu se žalobou doložila, že opakovaně písemně stěžovatele upomínala o zaplacení příspěvků do garančního fondu, zásilky mu doručovala poštou a nutno dodat, že vedlejší účastnice nemá povinnost doručovat občanům do datových schránek. Z uvedeného je zřejmé, že byly naplněny podmínky §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že byl-li pro chování žalovaného (tj. stěžovatele) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (tj. stěžovatel).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že v řízení vyplynulo, že stěžovatel byl vlastníkem předmětných vozidel, nikoliv však v obdobích, která byla označena vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice předložila nedostatečné žalobní tvrzení, ze kterých ani není zřejmé, z jakých skutečností žalovanou povinnost stěžovatele dovozuje. S ohledem na veškeré skutečnosti věci je tak zřejmé, že žaloba byla vedlejší účastnicí vzata zpět z důvodu, že nebyla schopna svá žalobní tvrzení ani z části prokázat, nikoliv z důvodu, že by stěžovatel vymáhané plnění například dodatečně uhradil nebo povinnost k jeho úhradě zanikla z jiného důvodu na straně stěžovatele. Žaloba byla tedy vzata zpět z důvodu, že si vedlejší účastnice uvědomila, že úspěšná nebude, nebyl tedy dán prostor pro aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., pročež jsou závěry obecných soudů nesprávné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozí části odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech obecných soudů (zejména sub 4) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
11. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právní závěr obecných soudů není nikterak extrémní či nesouladný s rozhodovací praxí obecných soudů v obdobných věcech.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu