ECLI:CZ:US:2024:4.US.2739.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2739/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou, sídlem Fügnerova 287, Chlumec nad Cidlinou, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 5 Tdo 258/2022-4848 a ze dne 28. dubna 2021 č. j. 5 Tdo 519/2020-4457, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2021 sp. zn. 9 To 25/2019 a ze dne 18. září 2019 sp. zn. 9 To 25/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2018 č. j. 4 T 10/2017-3661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání pěti let. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v postavení odpovědné osoby družstva A (dále jen "družstvo A"), v úmyslu pomoci J. Č. neoprávněně snížit daňovou povinnost u daně z příjmu právnických osob, a po předchozí domluvě s ním a z jeho podnětu vystavila jménem družstva A faktury s vědomím, že je Č. neoprávněně zahrne do účetnictví obchodní společnosti (s původním názvem) B (dále jen "obchodní společnost B"), kterou zastupoval. Uvedené faktury se vztahovaly k údajné zprostředkovatelské činnosti, kterou mělo družstvo A vyvíjet, avšak ve skutečnosti žádnou takovou činnost nevykonávalo. Obchodní společnost B zastupovaná Č. díky těmto fiktivním fakturám (fakturám za fiktivní plnění) vykázala nižší základ daně a tím snížila daňovou povinnost nejméně o částku 3 442 990 Kč. Uhrazením faktur podle rozsudku vznikla obchodní společnosti B škoda 18 120 518,27 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka i státní zástupkyně odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 9 To 25/2019 (dále jen "první rozsudek vrchního soudu") rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatelku vinnou ze zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, oba spáchanými účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu čtyř roků, peněžitý trest v celkové výši 730 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání pěti let. Zpřísnění právní kvalifikace předmětného skutku navazovalo na identifikaci vyšší škody, která měla být způsobena trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku a která měla činit 21 744 624 Kč.
4. Proti uvedenému prvnímu rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka (jakož i spoluobviněný Č.) dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 4. 2021 č. j. 5 Tdo 519/2020-4457 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu") první rozsudek vrchního soudu zrušil a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Vrchní soud následně rozhodl o zastavení trestního stíhání spoluobviněného J. Č., neboť ten zemřel. Poté z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 9 To 25/2019 (dále jen "druhý rozsudek vrchního soudu") opětovně zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání pouze účastenství ve formě pomoci na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce za něj uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání tří let.
6. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením ze dne 30. 3 2023 č. j. 5 Tdo 258/2022-4848 (dále jen "druhé usnesení Nejvyššího soudu") na základě dovolání stěžovatelky částečně zrušil druhý rozsudek vrchního soudu, a to ve výroku o trestu, jímž byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu, současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část druhého rozsudku vrchního soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v ostatních výrocích zůstal druhý rozsudek vrchního soudu nezměněn.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud ve svém druhém rozsudku upustil od původní teze, že fakturace z družstva A byla vydávána za provizi za zprostředkování, resp. jako odměna za výhru soukromé zakázky na výstavbu solární elektrárny. Tvrdí, že vrchní soud tím skutkový stav posunul do stavu non liquet, kdy nebylo vůbec zjištěno, co bylo skutečným obsahem faktur vystavených družstvem A. Vrchní soud tak podle ní spekulativně a k její tíži změnil svůj skutkový závěr bez provedení důkazů, přestože byl vázán svým předchozím skutkovým a právním závěrem. Považuje to za porušení zásady předvídatelnosti a Nejvyššímu soudu vytýká, že na tento posun odmítl ve svém druhém usnesení reagovat, a to navzdory jejím podrobným námitkám zahrnutým do dovolání. Rozvádí možnosti, co mohlo být obsahem předmětných faktur, a v návaznosti na tyto úvahy tvrdí, že v každém případě šlo o daňově uznatelný výdaj.
8. Stěžovatelka dále namítá, že v popisu skutku obsaženém ve druhém rozsudku vrchního soudu chybí popis jednání zesnulého Č., a to zejména co do subjektivní stránky. Není podle ní postaveno najisto, zda Č. a ona směřovali k následku v podobě zkrácení daně z příjmu, a není podle ní ozřejměna ani jejich vzájemná předchozí dohoda směřující za tímto účelem, resp. přesný a konkrétní popis místa, času, způsobu a zahájení spáchání trestného činu a další údaje.
9. Vrchní soud podle stěžovatelky opakovaně pochybil tím, že se v obou odvolacích řízeních řádně nezabýval jejími námitkami, zamítl její důkazní návrhy a nevysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obžaloby. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že do odůvodnění rozsudku namísto vlastních skutkových zjištění a závěrů kopíroval text z vyjádření poškozeného finančního úřadu a text ze závěrečné řeči státní zástupkyně. Brojí proti tomu, že vrchní soud ve svém druhém rozsudku zcela vypustil část o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, takže o tomto trestném činu nebylo vůbec rozhodnuto. Skutečnost, že vrchní soud s odkazem na zásadu in dubio pro reo vypustil právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správně cizího majetku, považuje za překvapivý a spekulativní právní závěr, který byl učiněn k její tíži. Další vadu druhého rozsudku vrchního soudu spatřuje v tom, že vrchní soud odmítl její argumentaci pouze s odkazem na svůj první, zrušený rozsudek, což podle jejího názoru činí druhý rozsudek nepřezkoumatelným [odkazuje v této souvislosti na nález ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 684/06 (N 193/51 SbNU 335); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Také o Nejvyšším soudu stěžovatelka tvrdí, že se v obou svých usneseních nezabýval jejími námitkami.
10. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení předložila veškeré myslitelné důkazy, které potvrzují, že byla smlouva o zprostředkování naplněna. Upozorňuje, že všechny osoby oprávněné jednat za zainteresované právnické osoby (tj. Č., ona sama a její manžel R. B.) potvrdily, že ke zprostředkování reálně došlo. Má za to, že státní zastupitelství naopak nepředložilo žádný konkrétní důkaz, který by realizaci zprostředkování zcela vyvrátil. Uvádí, že krajskému soudu ani obviněným nebylo umožněno se řádně seznámit se všemi důkazy, neboť policejní orgán převzal plnou moc udělenou jednatelem obchodní společnosti B R. P. obviněnému Č., načež ji ztratil a nemohl ji krajskému soudu na jeho výzvu vydat. Hovoří v této souvislosti o opomenutém a utajeném důkazu. Obecným soudům vytýká, že vůbec nehodnotily předložené znalecké posudky, které dokladovaly, že ke zprostředkování došlo a nikomu nevznikla škoda. Krajský soud a vrchní soud prokazovaly podle jejího názoru odbornost svých skutkových tvrzení pouze stanoviskem a vyjádřením Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, který ovšem v řízení vystupoval v postavení poškozeného, tedy měl na výsledku řízení osobní zájem.
11. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a připomíná, že družstvo A úhrady od společnosti B řádně zdanilo. Namítá, že rozhodná zjištění krajského soudu a vrchního soudu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Následně podrobně rozepisuje jednotlivá skutková tvrzení obsažená ve výrokových částech napadených rozsudků obecných soudů, která považuje za nepravdivá. Uvádí, že listinné důkazy, na které krajský soud odkazuje na straně 56 rozsudku, nebyly krajským soudem provedeny a soud o nich nerozhodl. Krajský soud totiž opsal závěrečnou řeč státní zástupkyně do rozsudku, aniž by provedl důkazy citované v této závěrečné řeči. Vrchní soud i Nejvyšší soud se podle ní odmítly problematikou neprovedených důkazů zabývat z důvodu přepjatého formalismu. Odkazuje na tvrzení obsažené v prvním rozsudku vrchního soudu, podle kterého na rozdíl od svého manžela nedisponuje odbornou erudicí potřebnou k výběru dodavatele sluneční elektrárny. Tento závěr považuje za projev diskriminace z důvodu jejího pohlaví, a má za to, že vrchní soud takto dal najevo, že jako žena nemůže (na rozdíl od muže) být schopna erudovaně vyhledat dodavatele sluneční elektrárny. Popisuje okolnosti související s její výpovědí v rámci veřejného zasedání před vrchním soudem, které předcházelo vydání druhého rozsudku vrchního soudu, a dovozuje z nich, že vrchní soud i Nejvyšší soud manipulovaly s její výpovědí a porušily její ústavně zaručené právo na "fair proces", když nevytvořily prostor pro účinné nediskriminační vznesení jejích námitek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. S výjimkami dále v bodech 13 a 14 uvedenými je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná.
13. Stěžovatelka ústavní stížností napadla mj. rozsudek krajského soudu, avšak ten byl v celém rozsahu zrušen druhým rozsudkem vrchního soudu. Dále napadá první rozsudek vrchního soudu, který byl zrušen prvním usnesením Nejvyššího soudu. V celém rozsahu napadá druhý rozsudek vrchního soudu, avšak ten byl částečně zrušen ve výroku o uložení peněžitého trestu. K rozhodování o ústavnosti zrušeného rozsudku krajského soudu, zrušeného prvního rozsudku vrchního soudu a zrušené části druhého rozsudku vrchního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno); ve zbytku příslušným je.
14. Ústavní soud dále připomíná, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn se zabývat zásadně jen rozhodnutími pravomocnými, resp. dále nepřezkoumatelnými. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 a ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost mj. i proti prvnímu usnesení Nejvyššího soudu, kterým nebylo řízení ve věci pravomocně skončeno, neboť jím byl zrušen první rozsudek vrchního soudu a věc byla vrchnímu soudu vrácena s pokynem, aby ve věci učinil nové rozhodnutí, takže vrchní soud za tohoto procesního stavu musel vydat rozhodnutí nové, proti němuž byl opět přípustný opravný prostředek, kterým disponovala mj. stěžovatelka. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost proti prvnímu usnesení Nejvyššího soudu je nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila ve své obhajobě. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
17. Jako neopodstatněné posoudil Ústavní soud klíčové námitky stěžovatelky směřující ke skutkovým závěrům týkajícím se faktur, jimiž bylo deklarováno zdanitelné plnění obchodní společnosti B vůči družstvu A a které byly následně obchodní společností B použity ke snížení její daňové povinnosti. Ústavní soud primárně konstatuje, že pro posouzení věci není podstatné to, zda měla obchodní společnost B na základě uvedených faktur uhradit družstvu A odměnou za výhru zakázky na výstavbu solární elektrárny, anebo provizí za zprostředkovatelskou činnost vyvíjenou družstvem A, a směřující k tomu, aby obchodní společnost B měla příležitost uzavřít smlouvu o dílo na dodávku fotovoltaické elektrárny. Zásadní význam z hlediska trestní odpovědnosti měla totiž skutečnost, že uvedená fakturace měla od počátku fiktivní charakter, tedy že faktury byly stěžovatelkou vystaveny za činnost, kterou družstvo A nikdy reálně neuskutečnilo. Právě toto fakturování fiktivní činnosti bylo v řízení spolehlivě prokázáno, jak bude ještě blíže zdůvodněno.
18. Předmětné řízení tak v žádném případě nedospělo do stavu non liquet (objektivní nejistoty), jak tvrdí stěžovatelka. Klíčový důvod, o který byla opřena fiktivnost faktur vydaných stěžovatelkou, byl vyjádřen přímo ve skutkové větě všech tří postupně vynesených odsuzujících rozsudků (včetně finálního druhého rozsudku vrchního soudu). Tímto důvodem byla smlouva o zprostředkování č. 090709-01 ze dne 2. 12. 2009 a dodatek č. 1 ze dne 15. 1. 2010, podle které mělo družstvo A vyvíjet pro obchodní společnost B zprostředkovatelskou činnost v podobě zprostředkování možnosti uzavřít s obchodní společností C (dále jen "obchodní společnost C") smlouvu na dodávku fotovoltaické elektrárny, přičemž ve skutečnosti družstvo A žádné daňově uznatelné plnění na základě uvedené smlouvy neposkytlo. Vrchní soud se tak nedopustil žádného spekulativního a nepodloženého posunu v rozhodných skutkových závěrech, které by byly k tíži stěžovatelky.
19. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily výše zmíněný stěžejní prvek posuzované věci, tedy fiktivní charakter faktur, které stěžovatelka jednající za družstvo A vystavila i přesto, že toto družstvo reálně nevyvíjelo zprostředkovatelkou činnost, jež byla těmito fakturami deklarována. V tomto směru lze odkázat primárně na strany 17 a 18 druhého rozsudku vrchního soudu, kde byly přehledně shrnuty výsledky provedeného dokazování, z nichž uvedený závěr spolehlivě vyplýval.
20. Realizace dohody o zprostředkování byla výlučně v režii stěžovatelky, Č. a B., manžela stěžovatelky, který jednal za obchodní společnost C, jež se nacházela v pozici objednatele, s nímž měl zprostředkovatel (družstvo A) vyjednat pro dodavatele (společnost B) možnost uzavřít smlouvu na dodávku fotovoltaické elektrárny. Ostatním zainteresovaným osobám byla ovšem uvedená zprostředkovatelská dohoda zamlčena. Zásadní skutkové zjištění spočívalo v tom, že obchodní společnost C dodavatele díla hledala a vybrala vlastní interní činností, nikoli s pomocí zprostředkovatelské činnosti třetího subjektu. Tento závěr vyplynul především z výpovědí svědků J. B., J. Š. a V. a Z. K. Tito svědkové potvrdili, že obchodní společnost B oslovili sami, bez ingerence družstva A, resp. stěžovatelky. Význam v tomto směru nepostrádá ani skutečnost, že družstvo A nemělo zprostředkovatelskou činnost jako předmět své činnosti a nikdy jinou průkaznou zprostředkovatelskou činnost nerealizovalo. Další zásadní okolnost spočívala v tom, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena až po prvních kontaktech mezi dodavatelem a objednatelem. Listiny, které družstvo A vykázalo v rámci předstírání zprostředkovatelské činnosti, vyznívaly značně nedůvěryhodně a účelově, některé listiny vytvořené a podepsané stěžovatelkou a Č. byly nepravdivé. Ze svědectví T. B. pak vyplynulo, že na žádost manžela stěžovatelky až dodatečně podepsal oznamovací formuláře o zájmu na dodávku fotovoltaické elektrárny a že tyto formuláře obsahovaly nepravdivé informace. Na straně 18 druhého rozsudku vrchního soudu byly rovněž vyloženy důvody, na základě kterých obecné soudy hodnotily výpověď stěžovatelky jako nevěrohodnou.
21. Ještě konkrétněji pak vrchní soud odůvodnil hodnocení provedených důkazů a rozhodující skutkové a právní závěry na stranách 18 až 21 svého prvního rozsudku, na nějž v odůvodnění svého druhého odkazoval. Ústavní soud k tomu podotýká, že ani tento způsob odůvodnění nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, navzdory tomu, že byl první rozsudek vrchního soudu zrušen prvním usnesením Nejvyššího soudu. Bylo by nelogické trvat na tom, aby vrchní soud doslova přepsal příslušné pasáže svého předchozího (byť zrušeného) rozhodnutí, jestliže v řízení nenastaly okolnosti, které by tyto předchozí úvahy narušovaly. Takový požadavek by nijak nemohl přispět k naplnění principů spravedlivého procesu. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 684/06 je nepřípadný, neboť v této věci Ústavní soud řešil skutkově i právně podstatně odlišné otázky.
22. Ústavní soud tak nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se vrchní soud v obou svých rozsudcích nezabýval dostatečně jejími námitkami. Vrchní soud totiž důsledně reagoval na argumentaci předestřenou stěžovatelkou v jejím odvolání a doplnění tohoto odvolání. Stejně tak ani Nejvyšší soud v napadených usneseních neopominul žádnou podstatnou námitku stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými závěry, který stěžovatelka namítá.
23. Rozebírá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti dílčí skutkové závěry obecných soudů a snaží se je rozporovat, jde pouze o její polemiku s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. V této polemice navíc účelově přehlíží některé zásadní, výše zmíněné výsledky dokazování. Zdůrazňuje-li, že osoby jednající za všechny tři právnické osoby, k nimž se dohoda o zprostředkování vztahovala, potvrdily, že ke zprostředkování reálně došlo, nelze opomenout, že těmito osobami byla jednak ona sama, dále spoluobviněný (nyní již zesnulý) Č. a stěžovatelčin manžel. Šlo tedy o osoby, které měly výrazný osobní zájem na výsledku řízení, resp. u Č. a jí samotné šlo o součást jejich obhajoby.
24. Žádné podstatné vady Ústavní soud neidentifikoval ani v popisu skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, a stěžovatelčiny výhrady tohoto druhu proto považuje za nedůvodné. Jednání Č. bylo v tomto popisu skutku dostatečně přesně vymezeno a popis zahrnoval všechny okolnosti podstatné z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelky. Z výše popsaných rozhodných skutečností vyplývá, že stěžovatelka vystavovala předmětné faktury s plným vědomím toho, že jsou fiktivní, tedy že jim neodpovídá žádné reálné plnění ze strany družstva A. Č. tyto faktury následně nechal vyplatit, a to se stejným vědomím. Závěr obecných soudů, že stěžovatelka musela být minimálně srozuměna s tím, že Č. tyto faktury použije ke snížení daňového základu obchodní společnosti B, se tak jeví logický a opodstatněný.
25. V souvislosti se stěžovatelčinou námitkou, že krajský soud do svého rozsudku okopíroval text z vyjádření poškozeného finančního úřadu a text ze závěrečné řeči státní zástupkyně, Ústavní soud podotýká, že z hlediska dodržení principů řádného procesu nepovažuje za podstatné posuzovat, jak přesně vznikl text napadeného rozhodnutí, tedy zda jde čistě o originální text soudu, který takové rozhodnutí vydává, anebo zda určité části odůvodnění rozhodnutí vznikly převzetím z provedených důkazů (např. znaleckých posudků či listinných důkazů), popř. z vyjádření účastníků řízení. Významné je pouze to, zda je dané rozhodnutí přezkoumatelné, tedy zda v něm soud řádně a srozumitelně vyložil všechny relevantní úvahy podstatné z hlediska rozhodujících skutkových zjištění a právních závěrů. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal v napadených rozhodnutích žádný zásadní deficit, přičemž připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 359/17), takže ze zmíněných hledisek hodnotil odůvodnění napadených rozhodnutí v jejich souhrnu.
26. Ústavní soud jako neopodstatněnou posoudil i námitku stěžovatelky, že obecné soudy nehodnotily předložené znalecké posudky, které měly dokladovat, že ke zprostředkování došlo a nikomu nevznikla škoda. Obecné soudy se totiž těmito znaleckými posudky zabývaly, hodnotily je a dospěly k závěru, že byly založeny na opačném úsudku ohledně zásadní skutečnosti, zda byla zprostředkovatelská činnost reálně uskutečněna, či zda byla pouze předstírána (srov. stranu 17 prvního rozsudku vrchního soudu). Jelikož Ústavní soud akceptoval závěr obecných soudů o neexistenci skutečné realizace zprostředkovatelské činnosti, nemá důvod rozporovat ani hodnocení zmíněných znaleckých posudků jako neprůkazných, ani to, že obecné soudy při stanovení výše způsobené škody vycházely primárně z vyjádření příslušného finančního úřadu.
27. V návaznosti na to je třeba odmítnout i stěžovatelčino tvrzení, že nedošlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Deklarováním plnění na základě fiktivně vystavených faktur obchodní společnost B snížila svou daňovou povinnost, což bylo základem škody, která byla způsobena České republice. Skutečnost, že družstvo A úhrady od obchodní společnosti B řádně zdanilo, je proto v tomto ohledu irelevantní.
28. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy bez řádného odůvodnění odmítly stěžovatelčiny důkazní návrhy. Odkazuje zejména na strany 15 a 16 druhého rozsudku vrchního soudu, kde vrchní soud přehledně shrnul výsledky dokazování z hlediska jeho úplnosti a vysvětlil, proč neshledal důvody k tomu, aby bylo dokazování doplněno tak, jak stěžovatelka navrhovala. K zamítnutí jejích důkazních návrhů došlo (stručně vyjádřeno) pro jejich nadbytečnost, neboť obecné soudy považovaly dosavadní dokazování za vyčerpávající a dostatečné pro rozhodnutí. Ústavní soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby tento závěr zpochybňoval, a neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno podřadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51].
29. Zdůrazňuje-li stěžovatelka, že obecné soudy neměly k dispozici důkaz v podobě plné moci udělené jednatelem obchodní společnosti B R. P. obviněnému Č., Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by mohl tento důkaz reálně ovlivnit skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci. Sama stěžovatelka uvádí Č. jako osobu, která vystupovala za obchodní společnost B, a tuto skutečnost vzaly za spolehlivě prokázanou i obecné soudy. Č. v uvedené společnosti vystupoval původně jako generální vedoucí odbytu, poté byl ředitelem, prokuristou a nakonec jednatelem. Navíc, i kdyby jednání, ke kterému stěžovatelka poskytovala pomoc, teoreticky uskutečňoval nad rámec svých kompetencí, nemohlo by to mít žádný podstatný význam pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky. Č. totiž za obchodní společnost B proplácel stěžovatelkou vystavené faktury za fiktivní plnění, tyto výdaje následně uplatnil v daňovém přiznání, čímž zkrátil daň z příjmu právnických osob. Ústavní soud připomíná, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nevyžaduje určité zvláštní postavení pachatele (srov. např. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3121), takže jeho pachatelem může být i osoba, která neměla oprávnění za danou právnickou osobu jednat.
30. Ústavní soud nepřiznává význam ani stěžovatelčinu tvrzení, že krajský soud ve svém rozsudku odkazoval na listinné důkazy, které v hlavním líčení nebyly provedeny. Šlo konkrétně o některé smlouvy týkající se družstva A, přičemž žádná nesouvisela přímo s výše zmíněnou zprostředkovatelskou dohodou s obchodní společností B. Sama stěžovatelka uvádí, že tyto smlouvy souvisely s vyplacením vypořádacího podílu B. Je tedy zřejmé, že se netýkaly fiktivní fakturace družstvem A a obsah těchto smluv nemohl mít reálný vliv na rozhodná skutková zjištění, která byla odvozena z jiných důkazů, jak bylo výše vysvětleno.
31. Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud námitku, že vrchní soud pochybil, když ve svém druhém rozsudku vypustil část o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, takže o tomto trestném činu nebylo vůbec rozhodnuto. S touto námitkou se plně vypořádal jednak vrchní soud na straně 22 druhého rozsudku a jednak Nejvyšší soud na straně 16 druhého usnesení. Z těchto částí napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla původně odsouzena za dva trestné činy (oba spáchané ve formě pomoci), přičemž její jednání bylo původně nesprávně posouzeno jako dva skutky. Vrchní soud ovšem již v prvním rozsudku dospěl k závěru, že šlo ve skutečnosti o jediný skutek, který naplnil znaky dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu. Když následně vrchní soud v druhém rozsudku dospěl k názoru, že tento skutek vykazuje znaky jediného (spolehlivě prokázaného) trestného činu (v tomto případě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby), postupoval přesně tak, jak se v takových situacích vyžaduje, tj. uznal stěžovatelku vinnou právě jen z jednoho trestného činu a v odůvodnění vyložil, proč skutek neposoudil též jako druhý trestný čin, tedy pomoc k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (srov. strany 18 a 19 druhého rozsudku vrchního soudu). Nelze rovněž přehlédnout, že neposouzení stíhaného skutku coby pomoci k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku představovalo samozřejmě zmírnění právní kvalifikace (které se projevilo i v ukládaném trestu), a tvrzení stěžovatelky, že vrchní soud popsaným způsobem postupoval k její tíži, je nelogické.
32. Za neopodstatněné považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatelky, že k ní vrchní soud přistupoval diskriminačně, když ve svém prvním rozsudku uvedl, že stěžovatelka na rozdíl od svého manžela nedisponuje odbornou erudicí potřebnou k výběru dodavatele sluneční elektrárny. Tato úvaha neměla žádný podstatný vliv na výsledek řízení, protože stěžovatelka žádnou zprostředkovatelskou činnost reálně nevykonávala, jak bylo výše vysvětleno, a to bez ohledu na svou erudici. Především pak vrchní soud uvedenou úvahu vyslovil v kontextu toho, že manžel stěžovatelky byl motorem celého projektu (výstavby fotovoltaické elektrárny), což bylo svědecky prokázáno. Obvinění vrchního soudu z diskriminačního přístupu ke stěžovatelce coby ženě se tak jeví jako nepodložené.
33. Ústavní soud odmítá i námitku stěžovatelky, že vrchní soud i Nejvyšší soud manipulovaly s její výpovědí a porušily její ústavně zaručené právo na "fair proces", když nevytvořily prostor pro účinné nediskriminační vznesení jejích námitek. Jak uvádí sama stěžovatelka v ústavní stížnosti, navrhla v doplnění dokazování v druhém řízení před vrchním soudem svůj výslech, což vrchní soud nejprve zamítl, načež připustil, aby stěžovatelka na začátku veřejného zasedání své vyjádření přečetla. Po jejím hodinovém projevu vrchní soud změnil názor a vyzval stěžovatelku k výslechu, přičemž ta svolila pouze k výslechu týkajícího se její osoby a majetkových poměrů. Již z tohoto sledu událostí je zjevné, že vrchní soud nakonec přistoupil na stěžovatelčin návrh ohledně jejího výslechu a sama stěžovatelka si svůj výslech rozmyslela. Vrchní soud tak evidentně dal dostatečný prostor pro stěžovatelčinu obhajobu a postupoval v tomto směru více než korektně.
34. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, kterým byl napaden rozsudek krajského soudu, první rozsudek vrchního soudu a výrok o uložení peněžitého trestu obsažený ve druhém rozsudku vrchního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost. V rozsahu, kterým bylo napadeno první usnesení Nejvyššího soudu, ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu