Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2019

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS 32/18
(méně než 10 dnů)
30. 7. 2019 2 I. Ustanovení čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) předpokládá, že rozhodování soudů bude vykonáváno soudci buď v senátu, nebo jako samosoudci. Tím je ve spojení s čl. 82 Ústavy vyloučeno, aby rozhodovací činnost soudů byla vykonávána jinak než soudci jako nositeli soudní moci. Tento požadavek není prolomen ani čl. 94 odst. 2 Ústavy, který připouští, aby se na rozhodování soudů, stanoví-li tak zákon, podíleli vedle soudců i další občané. Účelem tohoto ustanovení je vytvoření prostoru pro demokratický prvek v jinak odborně chápaném soudnictví. Tento prvek může mít například podobu spolurozhodování „dalších“ občanů v senátu jako „přísedících“ nebo v podobě porotních soudů. Zákon může vymezit oblasti soudní pravomoci (typicky trestní, pracovní a rodinné věci), kde by takováto účast občanů byla žádoucí. Podílet se „vedle soudců“ na rozhodování soudu znamená jen možnost rozhodovat společně se soudcem. Zákon nemůže obcházet ústavní pravidla výkonu soudní moci tím, že jej ...
III. ÚS 177/19
(méně než 10 dnů)
30. 7. 2019 Ze zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztížit uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2589/17
(méně než 10 dnů)
23. 7. 2019 Postupem obecných soudů, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníků zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná úvěrová smlouva, resp. smlouva o půjčce neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že příslušná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky zajištěných a nezajištěných pohledávek. Z toho plyne povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii.
II. ÚS 1839/19
(méně než 10 dnů)
22. 7. 2019 Postup správního soudu, jímž nebyla stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení, dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby, představuje porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1.
Pl. ÚS 44/18
(méně než 30 dnů)
17. 7. 2019 2 Zvláštní postup podle §23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, podle kterého nemusí u tzv. prioritních dopravních záměrů znovu proběhnout celý proces posuzování vlivů záměru na životní prostředí – Environmental Impact Assessment („EIA“), včetně aktivní účasti dotčené veřejnosti, za účelem vydání závazného stanoviska podle uvedeného zákona, nýbrž postačí existující souhlasné stanovisko podle předchozí právní úpravy při splnění dalších podmínek vymezených napadeným ustanovením, neporušuje dělbu moci, požadavek na obecnost zákona ani právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35, příp. ani práva občanů podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku není v rozporu s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení splňuje kritérium obecnosti zákona; stanoví tři obecné podmínky jeho aplikace a naplnění podmínky čtvrté – vymezení konkrétních staveb – ponechává nařízení vlád ...
III. ÚS 2408/18
(méně než 10 dnů)
17. 7. 2019 Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže §1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné ...
I. ÚS 1091/19
(méně než 10 dnů)
17. 7. 2019 I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, vyplývá požadavek ve vztahu k zákonné úpravě soukromoprávních vztahů, že jejich vznik musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je požadavek ochrany slabší strany, jejímž typickým příkladem je ochrana spotřebitele. II. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okoln ...
I. ÚS 448/19
(méně než 30 dnů)
16. 7. 2019 I. Pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby. II. Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině.
Pl. ÚS 34/17
(méně než 30 dnů)
9. 7. 2019 2 I. Esence práva na vzdělání inkorporuje ve svém obsahu existenci nestátních škol, předjímanou ústavodárcem v čl. 33 odst. 3 Listiny, a vylučuje tak monopolizaci vzdělání ze strany státu. Z tohoto důvodu stát nemůže přistoupit k zákonné regulaci práva na vzdělání, která by přímo či nepřímo vedla k úplnému zamezení existence či fungování nestátních škol. II. V případě nestátních škol se jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu (veřejných) základních a středních škol. Listina tak neobsahuje subjektivní veřejné právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy, nevzniká tedy ani povinnost státu zajišťovat právo na „vyučování“ na těchto školách. III. Orgány zodpovědné za formulaci vzdělávacích záměrů musí respektovat nejen širší kvalitativní požadavky v oblasti vzdělávání stanovené školských zákonem, ale zároveň musí přihlédnout k samotné ústavní povaze práva na vzdělání, jakož ...
I. ÚS 464/19
(méně než 30 dnů)
9. 7. 2019 Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícímu vydání takovému rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí s ...
IV. ÚS 1055/18
(méně než 30 dnů)
9. 7. 2019 Dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení základního práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 2/19
(méně než 30 dnů)
2. 7. 2019 2 I. Pozbude-li v průběhu řízení o návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho ustanovení podle §64 odst. 1 písm. d) nebo §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento právní předpis nebo jeho ustanovení platnosti, v řízení se i bez dalšího návrhu (§68 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) pokračuje tak, že bude rozhodováno o tom, zda se vysloví, že ke zrušení navržený právní předpis nebo jeho ustanovení byly v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, závisí-li na tom posouzení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci. II. Ústavní povinností státu je chránit práva fyzických osob vstupujících do spotřebitelských vztahů (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících, tedy i po procesní stránce. Proto bylo v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně ...
Pl. ÚS 39/17
(méně než 60 dnů)
2. 7. 2019 2 Ustanovení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, které vylučuje ze soudního přezkumu toliko ta rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení bezpečnosti státu, nelze považovat za projev svévole zákonodárce. Napadené ustanovení nelze považovat za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
III. ÚS 467/18
(méně než 30 dnů)
2. 7. 2019 Rozhodnutí soudu, kterým bylo zastaveno řízení o přezkumu zajištění cizince na základě §172 odst. 6 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (vyhlášeným pod č. 16/2019 Sb.), je v rozporu s právy tohoto cizince na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, zaručenými v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1496/18
(méně než 30 dnů)
2. 7. 2019 Právo na život, zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod, musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život musí být podrobena účinnému vyšetřování. Účelem práva na nahlédnutí do spisu je, mimo jiné, aby oběť mohla sama zhodnotit, zda šetření bylo důkladné a dostatečné a nebylo tak porušeno její právo na účinné vyšetřování. Proto oběť musí mít přístup do spisu alespoň po skončení šetření a v takovém rozsahu, aby mohla posoudit, zda vyšetřování splňovalo všechny dílčí aspekty účinného vyšetřování, a to bez ohledu na to, v jaké fázi ke skončení šetření dojde.
III. ÚS 926/19
(méně než 30 dnů)
2. 7. 2019 I. Proti rozhodnutí, které vydal krajský soud ve správním soudnictví poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, a při jehož vydání byl krajský soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu jen v části hodnocení, které krajský soud v tomto rozhodnutí činil, kdežto na zbylou část hodnocení závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nedopadal, lze z hlediska §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přípustně podat ústavní stížnost, aniž by stěžovatel nechal takový rozsudek krajského soudu napadený ústavní stížností přezkoumat Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti. Aby ústavní stížnost byla podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, musí být splněny tyto podmínky: 1) v ústavní stížnosti byla uplatněna alespoň jedna námitka, kterou nebylo možno dle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přípustně uplatnit v kasační stížnosti proti takovému rozhodnutí krajského soudu, a 2) p ...
I. ÚS 987/18
(méně než 30 dnů)
2. 7. 2019 Měla a mohla-li určitá osoba vědět, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku ve vztahu k určité nemovitosti je osobou oprávněnou k jeho uplatnění a že některý z restitučních důvodů výslovně dopadá na její situaci, nelze považovat bez ohledu na další vývoj judikaturního výkladu těchto restitučních důvodů za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy zamítnou její žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti s odkazem na to, že by tím byl obcházen účel a smysl daného restitučního právního předpisu.
IV. ÚS 2932/18
(méně než 30 dnů)
28. 6. 2019 Závisí-li dovoláním napadené rozhodnutí na řešení otázky hmotného a procesního práva s ústavní relevancí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, pak nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a představuje současně nerespektování povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky.
IV. ÚS 1527/19
(méně než 30 dnů)
28. 6. 2019 I. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky plní ústavní stížnost především funkci ochrany subjektivních ústavních práv stěžovatelů. Není však vyloučeno, aby ve výjimečných případech Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky, o ústavní stížnosti rozhodl nálezem ve formě tzv. akademického výroku, který sice pouze deklaruje porušení ústavně zaručeného práva a svobody stěžovatele, avšak současně – vyžadují-li to zájmy ochrany ústavního pořádku obecně a přesahuje-li takový postup osobní zájem stěžovatele – zajistí potřebu výkladu ústavních předpisů a jeho promítnutí do ústavně konformní aplikace podústavního práva, čímž posílí legitimní očekávání v budoucí jednotné rozhodování orgánů veřejné moci v obdobných případech, jako důležitou součást právní jistoty jednotlivců. II. Neodůvodní-li vůbec Nejvyšší soud své usnesení o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí podle §243 písm. b) občanského soudního řádu, ač mu to občans ...
IV. ÚS 433/19
(méně než 30 dnů)
28. 6. 2019 Porušením práva na odměnu za poskytnutí právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, má-li právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle §140 odst. 2 občanského soudního řádu jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven. Vyplývá-li však z judikatury Nejvyššího soudu, že odměna právnímu zástupci přísluší také za úkony, které byly učiněny ještě před jeho ustanovením a které byly nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, je porušením základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu vlastnictví podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod postup obecných soudů, které takový právní názor nerespektovaly, aniž se od něj ve svých rozhodnutích nikterak nedistanco ...
I. ÚS 3668/18
(méně než 30 dnů)
26. 6. 2019 Vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 4168/18
(méně než 30 dnů)
26. 6. 2019 Řízení ve věci návrhu na odklad provedení exekuce není řízením zcela samostatným, ale je převážně spjato s dalším průběhem exekučního řízení a samotným osudem exekuce. Teprve výsledek exekučního řízení ukáže, který z jeho účastníků byl ve skutečnosti celkově úspěšný. V případě úspěchu povinného bude o jeho nákladech, včetně nákladů vynaložených ve věci návrhu na odklad exekuce, rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce, naproti tomu v případě úspěchu stěžovatele jako oprávněného bude tyto náklady vymáhat soudní exekutor po skončení exekuce dle §87 a násl. exekučního řádu.
III. ÚS 743/19
(méně než 60 dnů)
25. 6. 2019 Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně je podle §210 odst. 1 občanského soudního řádu vždy povinen doručit je ostatním účastníkům. Takto kategoricky formulovanou povinnost sice nemá v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím, včetně rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, to však neznamená, že by tak podle uvedeného ustanovení nemohl postupovat na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti takovéhoto opatření s ohledem na okolnosti případu. Vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je ostatně jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení.
III. ÚS 2280/18
(méně než 30 dnů)
25. 6. 2019 Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10 ). Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí z hlediska občanskoprávního (§118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy být "vymezitelným kusem vnějšího světa" (nález sp. zn. II. ÚS 529/05 ), který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce, u některých parkovišť apod.). V posuzované věci bylo na základě spisového materiálu obecných soudů včetně v ...
Pl. ÚS 38/18
(méně než 60 dnů)
18. 6. 2019 2 I. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky je mimo jiné i každé soudní rozhodnutí, které je tak zákonodárcem označeno. II. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky mohu být i některá soudní rozhodnutí, která dle procesních předpisů nesou jiné označení. III. Veřejné vyhlášení rozsudku ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky může být učiněno též prostřednictvím úředních desek soudu (včetně elektronických). IV. V souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky musejí být spolu s výrokem veřejně vyhlášeny i nosné důvody rozsudku. V. Veřejnost vyhlášení ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky předpokládá, že účastníci řízení, stejně jako veřejnost, budou o ústním vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni. Toto vyrozumění není nezbytné u vyhlášení prostřednictvím úředních desek soudu, které jsou přístupné stabilně na stejném místě a rozhodnutí na nich mohou být umístěna po delší časový úsek. VI. Zveřejnění rozsudku v internetových vyhledávacích s ...
Pl. ÚS 25/15
(méně než 60 dnů)
18. 6. 2019 2 Výkon vlastnického práva, byť směřovaný k zajištění obecného užívání komunikace, spadá do ústavně zaručené samosprávy obce (správy jejího zákonem vyhrazeného majetku) a zásah do jejího výkonu je možný toliko způsobem, který zákon stanoví (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Takový způsob zákon č. 13/1997, o pozemních komunikacích, do 30. 12. 2015 nestanovil ani v §10 odst. 4 písm. b), ani v ustanoveních na něj navazujících.
II. ÚS 810/18
(méně než 60 dnů)
18. 6. 2019 Ústavní soud již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 1403/16 považoval procesní stav, za něhož by jen fakt absence smluvní úpravy justiční spolupráce včetně dohledu bránil podmíněnému propuštění, za protiústavní. Vytvořila by se tak proti textu i smyslu ustanovení §88 trestního zákoníku další hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoli ostatní mohou být splněny. Důkazní povinnost tíží stran zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života. Krajský soud v posuzované věci přisvědčil názoru okresního soudu, že ...
II. ÚS 1534/18
(méně než 60 dnů)
13. 6. 2019 Obce se mohou domáhat náhrady škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené v případech, kdy stát rozhodoval o jejich právech a povinnostech, jako tomu bylo i při rozhodování o rozdělení obce podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Vykazuje-li rozhodnutí o rozdělení obce vady, které obci po rozdělení brání domoci se výkonu povinnosti, jíž se mělo rozhodnutí o rozdělení obce týkat, může se dotčená obec domáhat náhrady škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny až tehdy, vyčerpá-li všechny možnosti, jak dosáhnout uložení příslušné povinnosti a jejího výkonu vůči druhé obci.
IV. ÚS 2503/18
(méně než 60 dnů)
12. 6. 2019 Nenásleduje-li obecný soud nosné důvody nálezu Ústavního soudu, aniž by pro to poskytl adekvátní odůvodnění, porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 3926/16
(méně než 60 dnů)
11. 6. 2019 Vycházel-li Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání z domnělého naléhavého právního zájmu, který stěžovatelka v určovací žalobě nikdy nevymezila a naopak jej formulovala zcela odlišně, zasáhl do jejího práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 3533/18
(méně než 60 dnů)
11. 6. 2019 1. Povinnost mlčenlivosti není výsadou advokáta, nýbrž jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. Proto také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu. Svým významem je tedy advokátní mlčenlivost součástí práva na spravedlivý proces. Institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, však na druhé straně nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv, k jejichž naplňování a ochraně má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje též v trestním řízení. 2. Úprava obsažená v ustanovení §85b trestního řádu o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, které mohou obsahov ...
II. ÚS 1511/18
(méně než 60 dnů)
11. 6. 2019 Srovnání obou právních úprav stavení promlčení výkonu trestu s předělem v datu 1. 1. 1994 vede k zobecnění, že v období před uvedeným datem (reálně od roku 1990) mohl být při posuzování běhu promlčecí doby postižen jejím stavením odsouzený, který se aktivně vyhýbal spravedlnosti (byl v cizině „na útěku“ před ní), zatímco po uvedeném datu se pro případ stavení promlčecí doby klade akcent již na nedostatečnou součinnost odsouzeného. Ten má zásadně být připraven pro opatření směřující k výkonu trestu na území České republiky a ve sporných situacích nepřítomnosti je důkazní břemeno na něm. K otázce přerušení promlčecí doby pro výkon trestu se Ústavní soud vyslovil v několika rozhodnutích, z nichž zásadním je nález ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327) vydaný ve věci, v níž se stěžovatel úmyslně 11 let vyhýbal nástupu do výkonu dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody (s pětiletou promlčecí dobou). Ústavní soud shledal za zjištěných okolností, že stížnost je dův ...
II. ÚS 1467/18
(méně než 60 dnů)
11. 6. 2019 Pokud je stěžovatel veden chybným poučením odvolacího soudu a nepodá dovolání, znamenalo by odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro nepřípustnost porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namístě je proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu tak, aby se stěžovateli otevřela možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
IV. ÚS 3277/18
(méně než 60 dnů)
6. 6. 2019 Odkloní-li se odvolací soud od výkladu Nejvyššího soudu v otázce určení výše odměny advokáta ve sporu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, aniž vysvětlí, z jakého důvodu tak vzdor očekávání žalované postupuje, poruší čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 48/18
(méně než 60 dnů)
4. 6. 2019 2 Porušením principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.
IV. ÚS 802/19
(méně než 60 dnů)
4. 6. 2019 Nejde-li o případ, ve kterém doručení odvolání o nařízení předběžného opatření protistraně není ani účelné, ani vhodné, anebo dokonce by zmařilo účel předběžného opatření, a odvolací soud o odvolání navrhovatele předběžného opatření přesto rozhodne, aniž předtím jeho opis zaslal ostatním účastníkům řízení na vědomí, poruší tím jejich právo na soudní ochranu a na rovnost v řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 996/18
(méně než 60 dnů)
4. 6. 2019 1. Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost, která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a též judikatury Ústavního soudu. 2. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé ...
II. ÚS 3505/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
3. 6. 2019 Na žadatele o mezinárodní ochranu v jiné členské zemi Evropské unie je totiž nutno pohlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení, a proto pokud žadatele nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, taktéž jej nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v jakémkoli jiném členském státě Evropské unie. K porušení práv žadatele o mezinárodní ochranu naopak nemůže dojít v případě, pokud vydávaná osoba opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti, včetně případného soudního přezkumu. Obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 Listiny (a rovněž ve smyslu čl. 18 Listiny EU) není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž „pouze“ subjektivní právo, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu se zákonem.
I. ÚS 1095/18
(méně než 60 dnů)
29. 5. 2019 I. Nesprávnou aplikací či interpretací kolizní normy je možno se dopustit porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně podle povahy sporu i jiného takového práva (např. na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny) za stejných podmínek, za jakých je možno se dopustit porušení těchto ústavně zaručených základních lidských práv porušením norem podústavního, mezinárodního či unijního práva, podle toho, v jakém formálním pramenu práva je kolizní norma obsažena. II. Neodůvodní-li však orgán veřejné moci výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je však věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny se jen tím nedopustí.
III. ÚS 3564/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
28. 5. 2019 I. Z práva pokojně se shromažďovat (čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) plyne státu nejen negativní závazek nezasahovat do výkonu tohoto práva, ale i pozitivní závazek podniknout kroky za účelem ochrany pokojného shromáždění před jeho narušením jinými osobami. Při plnění tohoto pozitivního závazku státu může Policie České republiky k ochraně pokojného shromáždění užít (vedle jiných zákonných prostředků) i výzvu dle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dle něhož je policista oprávněn přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo. Aby byla tato výzva v souladu s ústavním pořádkem, musí buď vůči vyzvané osobě reagovat na její konkrétní jednání, proti němuž je třeba shromáždění poskytnout ochranu, nebo musí existovat důvodný předpoklad opřený o dostatečná zjištění, že tato osoba má v úmyslu vystoupit proti shromáždění násilně, vyhrožovat účastn ...
IV. ÚS 191/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
28. 5. 2019 I. Rovněž v případě zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka je třeba uplatnit právní názor o vztahu zavinění a náhrady nákladů exekuce vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) na vztah mezi soudním exekutorem a povinným, tedy že i v tomto případě je třeba posuzovat, zda povinný „procesně“ zavinil zastavení exekuce, a v kladném případě mu uložit povinnost k náhradě jejích nákladů. II. Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by (v principu) právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno (a to jako důsledek „rizika podnikání“) jen výjimečně, jmenovitě pak tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému; v takových případech však není vyloučeno v jeho prospěch (i v režimu shora předznamenaném uvedeným nálezem) užít druhou větu ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o sou ...
III. ÚS 2820/18
(méně než 60 dnů)
28. 5. 2019 Objektem trestného činu podle §227 trestního zákoníku je nejen zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, nýbrž odvozeně také zájem věřitele na úplném zjištění majetku dlužníka. Neobstojí proto závěr obvodního státního zastupitelství, že objektem skutkové podstaty trestného činu je pouze zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit majetek dlužníka, a že poškozeným je tak stát, nikoli stěžovatel jako věřitel, neboť i on měl zájem na úplném a pravdivém prohlášení tohoto dlužníka o svém majetku. Z tohoto důvodu navrhl nejen exekuci, ale i prohlášení o majetku, která dlužník zmařil, a byl-li jako exekuční věřitel nekonáním dlužníka poškozen, podal na něj také trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku. Vykonával-li stěžovatel od samého počátku trestního řízení práva, která trestní řád poškozenému přiznává, a orgány činné v trestním řízení s ním takto jednaly, přijímaly jeho podání a věcně o nich ...
IV. ÚS 2338/18
(méně než 60 dnů)
28. 5. 2019 Při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu je třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení, přičemž riziko neúspěchu takové snahy nese zásadně žalobce. Odmítnutím žaloby v takové procesní situaci dojde k odepření práva žalobce na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které rovněž zahrnuje právo stran sporu přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl.
II. ÚS 3303/18 28. 5. 2019 Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu (tzv. „zobecňující potenciál“) – je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud v minulosti dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je pak nutno považovat rovněž takové případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.
IV. ÚS 1568/18
(méně než 60 dnů)
23. 5. 2019 V případě vybrání kauce podle §124a zákona o silničním provozu je nutné rozlišovat zásah spočívající v samotném vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový; ve druhém případě jde o zásah trvající, spočívající v udržování tvrzeného protiprávního stavu. Lhůta pro podání takzvané zásahové žaloby podle §82 s. ř. s., kterou se dotčená osoba brání proti zadržování kauce, počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu a znovu. Počítá-li soud tzv. objektivní i subjektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti trvajícímu zásahu jen od jeho počátku, na základě čehož posoudí žalobu jako opožděnou, poruší tím právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 3822/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
22. 5. 2019 Soudy se musí zabývat konkrétními námitkami, dle kterých postup cizozemských orgánů nebyl souladný s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. To neznamená, že je nutné, aby se soudy detailně vyjadřovaly ke každé takové námitce; pokud však soudu byly předloženy konkrétní argumenty, soud by se s nimi měl konkrétně vypořádat, byť stručně.
I. ÚS 795/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
21. 5. 2019 I. Obecné soudy jsou povinny aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe (včetně praxe sjednocené stanoviskem Nejvyššího soudu) a v případě, že se od ní odkloní, jsou povinny tento svůj závěr vysvětlit a dostatečně fundovaně podložit. Pokud tak soudy neučiní, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo. II. Zásadní porušení vyšetřovací zásady v nesporném řízení je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť jde o nedodržení stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2535/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
21. 5. 2019 Otázka zachování lhůty k placení soudního poplatku byla v nálezech sp. zn. II. ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 134/23 SbNU 273) a sp. zn. II. ÚS 318/2000 ze dne 30. 10. 2001 (N 161/24 SbNU 183) vyřešena ve prospěch závěru, že podání s nalepenými kolkovými známkami postačí ve lhůtě zaslat prostřednictvím držitele poštovní licence. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k řešení opačnému, které představuje odchýlení od nálezové judikatury Ústavního soudu i závěrů rozsudku č. j. 5 Afs 1/2007-172 ze dne 17. 4. 2008, č. 2328/2011 Sb. NSS, a komentářové literatury, bylo na něm, aby předestřel zásadní důvody pro takovou změnu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Zastavení řízení pro pozdní zaplacení soudního poplatku, které nepředkládá zásadní důvody pro změnu dosud judikovaných závěrů o zachování lhůty pro zaplacení soudního poplatku a které je zároveň s nimi v rozporu, je odepřením přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo ...
I. ÚS 1083/16
aktualizován
(méně než 30 dnů)
21. 5. 2019 I. Ústavní pořádek nezaručuje státním orgánům a orgánům územní samosprávy právo na úhradu nákladů poskytnutí informace o jejich činnosti podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Z hlediska požadavků čl. 17 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je přípustné, pokud státní orgán nebo orgán územní samosprávy odepře poskytnutí (vyhledání) informace o své činnosti v případech šikanózního výkonu práva na přístup k nim, případně stanoví žádanou úhradu kvalifikovaným odhadem, nikoliv na základě definitivního vyhledání žádané informace.
I. ÚS 4037/18
aktualizován
(méně než 30 dnů)
21. 5. 2019 Svoboda tisku slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu a komentovat je. To se samozřejmě vztahuje také na novináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky v neperiodickém tisku. Orgány činné v trestním řízení, jako všechny orgány veřejné moci, se musí vyhýbat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů. Nedůvodné uložení pokuty, nebo uložení pokuty nepřiměřené by bylo takovým jednáním. Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji, než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a ...

Za rok 2019 bylo zveřejněno 146 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 3 stran v čase 0,099 ms (z toho 0,032 ms NoSQL).