ECLI:CZ:US:2021:1.US.1100.21.1
sp. zn. I. ÚS 1100/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. U., zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, advokátem se sídlem Praha 5, Hlubočepská 1156/38b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 8 Tdo 1036/2020-802, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020 č. j. 6 To 235/2019-659 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019 č. j. 18 T 225/2016-573, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým byl uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že navrhoval, aby bylo trestní řízení přerušeno a věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie, avšak nebylo mu vyhověno. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že ke vzniku odpovědnosti za přečin úvěrového podvodu není třeba, aby došlo ke vzniku škody. Zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna výše provize, kterou měl svým jednáním umožnit získat spoluobžalovaným J. D. a P. J., přičemž pokud by výše této provize byla nulová, nemohlo by se podle něj jednat o přečin úvěrového podvodu. Rozporuje závěr nalézacího i odvolacího soudu právě ohledně výše provize, kterou měli uvedení spoluobžalovaní činem získat, a trestním soudům vytýká, že rezignovaly na snahu výši provize spolehlivě určit a nevyhověly jeho návrhu zjistit vyjádření poškozené Českomoravské stavební spořitelny k této otázce. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 631/05, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že v případě úvěrového podvodu je nutné překročit výši škody nikoli nepatrné. Uvádí skutečnosti, z nichž podle jeho přesvědčení vyplývá, že nikdo ze spoluobžalovaných neobdržel žádnou provizi za sjednání úvěru. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje, že se poškozená společnost nejprve radila s vyšetřovatelem a až poté podala trestní oznámení. Má za to, že v jeho případě měl být uplatněn princip subsidiarity trestní represe. Uložený trest a zacházení vnímá jako ponižující. Předsedkyně senátu odvolacího soudu podle něj pochybila, když jej vyzvala k poslednímu slovu, aniž bylo řádně ukončeno dokazování, a navíc jeho poslední slovo bezdůvodně přerušila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu (srov. č. l. 7 usnesení), že přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie by představovalo postup, pro který neexistují žádné racionální důvody; ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti tento svůj návrh blíže neodůvodňuje. I ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatele odkazuje Ústavní soud především na usnesení Nejvyššího soudu, který se s nimi přesvědčivě vypořádal.
Nejvyšší soud tak na č. l. 9 svého usnesení vysvětlil, že předsedkyně senátu odvolacího soudu přerušila poslední slovo stěžovatele proto, že již vybočovalo z rámce projednávané věci a bylo v podstatě opakováním jeho obhajoby, přičemž stěžovatel opětovně odůvodňoval svůj důkazní návrh na vyžádání předpisů Českomoravské stavební spořitelny. Stěžovatel se navíc podle mínění předsedkyně senátu urážlivě vyjadřoval ke státnímu zástupci. Odvolací soud poskytl prostor pro poslední slovo stěžovateli před rozhodnutím o důkazních návrzích a před rozhodnutím o skončení dokazování proto, že si vyhradil právo rozhodnout o důkazních návrzích do závěrečné porady. Ústavní soud se s Nejvyšším soudem shoduje v tom, že nejde o postup, který by byl v rozporu s trestním řádem (srov. k tomu §218 a §238 trestního řádu).
Pokud jde o předpis Českomoravské stavební spořitelny, jímž mělo být podle stěžovatele objasněno rozdělování provizí ze sjednání úvěru, odvolací soud tento důkaz odmítnul pro nadbytečnost. Svůj postup odůvodnil tím, že k trestní odpovědnosti za přečin úvěrového podvodu není třeba vzniku škody. Nalézací soud se pak otázkou vyžádání uvedeného předpisu nezabýval, neboť strany řízení před udělení slova k závěrečným řečem výslovně sdělily, že nemají žádné návrhy na doplnění dokazování (srov. č. l. 11 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 5 usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Protože o takovou situaci šlo i v nyní projednávané věci, Ústavní soud nemá, co by uvedenému postupu trestních soudů vytknul.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní odpovědnost za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku může nastat pouze v případech, kdy byla činem způsobena škoda nikoli nepatrná, a odvolává se přitom na nález sp. zn. I. ÚS 631/05, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel obsah citovaného nálezu zcela deformuje. Z tohoto nálezu totiž v žádném případě nevyplývá, že by úvěrovým podvodem musela být způsobena škoda nikoli nepatrná, problém se v dané věci týkal tehdejšího materiálního znaku trestného činu, tedy naplnění podmínky nikoli nepatrné nebezpečnosti činu pro společnost (srov. zejména bod 22 a 27 citovaného nálezu). Lze doplnit, že právní názor, podle kterého se k naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje způsobení škody v určité výši, lze považovat za ustálený a všeobecně přijímaný (srov. např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1717).
Výše způsobené škody by v daném případě mohla mít ve vztahu k otázce viny význam pouze v souvislosti s úvahou o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud k tomu připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 15-16 jeho usnesení) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat, neboť jednání stěžovatele a jeho spoluobžalovaných představovalo zcela běžný případ přečinu úvěrového podvodu (ve stěžovatelově případě ve formě pomoci). Listiny přiložené k žádosti o úvěr totiž byly zcela smyšlené (nejednalo se tedy "pouze" o uvedení jednotlivých lživých údajů) a byly požadovány finanční prostředky ve výši 840 000 Kč.
Nelze ani akceptovat stěžovatelovo tvrzení o nulové provizi pro jeho spoluobžalované, neboť sám spoluobžalovaný P. J. vypověděl, že mu měla být v souvislosti s předmětným úvěrem vyplacena provize ve výši 8 400 Kč. Jestliže tedy stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že ve 3. odstavci odůvodnění svého rozsudku uvedl účelově nesprávnou výši provize spoluobžalovaného J., jde o námitku až absurdní, neboť v uvedeném odstavci odůvodnění svého rozsudku Okresní soud v Uherském Hradišti toliko reprodukoval obsah výpovědi spoluobžalovaného J. z přípravného řízení. Ještě absurdnější je pak stěžovatelova výhrada, že odvolací soud svévolně uvádí částku 10 000 Kč, neboť zmíněnou částku uváděl pouze na jediném místě svého usnesení, a to v rámci narace odvolání samotného stěžovatele (srov. č. l. 2 usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně). Jinak řečeno, stěžovatel odvolacímu soudu vytýká to, co uváděl on sám.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i zbývající námitky stěžovatele. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že poškozená společnost s příslušníkem policejního orgánu nejprve konzultuje okolnosti případu a teprve poté podá trestní oznámení, není Ústavnímu soudu jasné, jak by taková okolnost mohla zasahovat do jeho práva spravedlivý (řádný) proces, natož aby ji bylo možno přičítat orgánům činným v trestním řízení. Podobně nepochopitelné se jeví, pokud stěžovatel jako ponižující označuje velmi mírný trest nespojený s odnětím svobody, jenž mu byl za jeho čin uložen (viz výše).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu