ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1335.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1335/2019-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY ve XY, okres XY, trvale bytem XY, XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 13 To 153/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 10/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 2 T 10/2019-814, byl obviněný J. S. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1), dále přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3) a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4). Za to byl podle §283 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku, včetně osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, reg. zn. XY, VIN: XY.
2. Společně s obviněným J. S. byli odsouzeni rovněž spoluobvinění M. Ch., L. M. a Z. K..
3. Výše uvedený rozsudek okresního soudu však nenabyl právní moci, neboť proti němu podali odvolání obvinění J. S. a M. Ch. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 13 To 153/2019-872, tak, že z podnětu odvolání obviněného J. S. napadený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze ve výroku o trestu propadnutí věci, jmenovitě osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že se obviněnému J. S. podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ukládá trest propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, reg. zn. XY, VIN: XY. Naopak odvolání obviněného M. Ch. odvolací soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Orlicí se obviněný J. S. výše uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:
1. obvinění J. S., M. Ch., L. M. a Z. K. společně obviněný J. S. společně s obviněným M. Ch. neoprávněně vyrobil tzv. českou cestou z léků obsahujících pseudoefedrin drogu pervitin – metamfetamin, a to od dubna 2017 až do zadržení obviněného Ch. dne 25. 7. 2018 a obviněného S. dne 26. 7. 2018, přičemž měli rozděleny úkoly tak, že obviněný Ch. pervitin tzv. vařil a obviněný S. po celou dobu finančně zajišťoval nákupy léků obsahujících pseudoefedrin v Polsku, až do konce roku 2017 zajišťoval i osoby, které z Polska léky dovážely, zajišťoval nákup chemikálií k výrobě pervitinu; oba vyráběli pervitin v rodinném domku obviněného S. na adrese XY, XY čp. XY, který pro tento účel obviněný S. poskytoval, a od března 2018 v bytě na adrese XY, ul. XY čp. XY, který v březnu 2018 pro tento účel zajistil rezervační smlouvou na byt obviněný S., a který dne 7. 6. 2018 uzavřel kupní smlouvu na koupi celé nemovitosti, v níž se byt nachází, načež jel dne 21. 4. 2017 obviněný S. pro léky obsahující pseudoefedrin do Polska společně s obviněným L. M., když tento den převáželi přes hranice celkem 1.780 ks tablet léčiva Claritine Active s obsahem pseudoefedrinu, ze kterých by bylo možno vyrobit 148,8 g pervitinu, po přejetí hranic z Polska však byli kontrolováni hlídkou Celního úřadu a léky jim byly zabaveny, následně na přelomu léta a podzimu 2017 předal obviněný J. S. obviněnému L. M. částku 30.000 Kč na nákup léků s obsahem pseudoefedrinu v Polsku, obviněný L. M. za tuto částku v Polsku nakoupil a přivezl do ČR nejméně 2.500 ks tablet léku Apselan, z nichž bylo možno vyrobit 110 g pervitinu, léky předal obviněnému S. a ten mu namísto slíbených 5.000 Kč předal 4,35 g pervitinu, a v jednom případě v přesně nezjištěný den v období od března 2018 do července 2018 předal osobně obviněný J. S. obviněnému Z. K. 20.000 Kč na nákup léků s obsahem pseudoefedrinu v Polsku, obviněný K. za tuto částku nakoupil v Polsku a přivezl do ČR tablety léku Apselan, které předal v XY obviněnému Ch., načež od počátku roku 2018, kdy obviněný J. S. neměl nikoho na převážení léků z Polska, pro léky do Polska jezdil obviněný Ch. sám a od dubna 2017 až do zadržení dne 25. 7. 2018 vozil léky z Polska obviněný Z. K., kterého za tímto účelem oslovil obviněný M. Ch., když obviněný Z. K. za uvedené období dovezl v 10 případech celkem nejméně 11.604 tablet léku Apselan s obsahem pseudoefedrinu (včetně Apselanu za 20.000 Kč od obviněného S.), které vždy v XY v bytě na adrese XY předal obviněnému Ch., po poslední předávce celkem 3.274 ks tablet Apselanu ve shora označeném bytě dne 25. 7. 2018 byli obvinění M. Ch. a Z. K. zadrženi, tablety Apselanu byly zajištěny a z toho důvodu z této poslední dodávky tablet k výrobě pervitinu nedošlo, přičemž z celkem obviněným K. dovezených 11.604 ks tablet Apselanu bylo možno vyrobit 511 g pervitinu;
přičemž obvinění J. S. a M. Ch. společně za uvedené období vyrobili nejméně 753,72 g pervitinu, který si dělili tak, že obviněný J. S. si odebral z vyrobeného pervitinu část odpovídající nákladům za léky, které vynaložil, a zbytek si rozdělili napůl, přičemž obviněný J. S. prodal P. V. v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2018 ve dvou případech vždy 20 g pervitinu, vždy za 20.000 Kč a dále prodával pervitin dalším neustanoveným osobám a obviněný Ch. jako uživatel pervitinu část pervitinu sám spotřeboval a část prodal nebo jinak poskytl dalším osobám, jejichž přehled a množství prodané drogy položkově vyjmenoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve výrokové části svého rozsudku,
3. obviněný J. S.
v Ch., okr. Ústí nad Orlicí, v přesněji nezjištěné době do 7:50 hodin dne 26. 7. 2018 v rodinném domě na ulici XY čp. XY, tedy v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával celkem 771,6 gramu upotřebitelné hmoty rostlin konopí - marihuana, která je uvedena v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka na Seznamu č. 3, ve kterých bylo obsaženo celkem 70,45 gramu čisté látky ∆ 9 - THC, která je uvedena v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka na Seznamu č. 4 psychotropních látek,
4. obviněný J. S.
v XY, okr. Ústí nad Orlicí, v přesněji nezjištěné době do 7:50 hodin dne 26. 7. 2018 na ulici XY v rodinném domě čp. XY, tedy v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně přechovával celkem 309,9 g pseudoefedrinu hydrochloridu, který se řadí mezi prekursory a dále 1 442 g červeného fosforu, 600 ml kyseliny chlorovodíkové a 950 g hydroxidu sodného, tedy jiné předměty určené k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin (pervitin).
Úplný popis skutkového děje, včetně trestné činnosti spoluobviněných, kteří nepodali dovolání, obsahuje výroková část citovaného rozsudku soudu prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2019, č. j. 13 To 153/2019-872, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 2 T 10/2018-814, podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém dané rozhodnutí napadl ve všech jeho výrocích. Své námitky přitom podřadil pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť má za to, že obě rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku.
6. V prvé řadě dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že by se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, skutečně dopustil, když jeho vinu oba nižší soudy dovodily zejména z výpovědí spoluobviněných M. Ch., L. M. a výpovědi svědka P. V. Tyto výpovědi jsou však dle dovolatele nevěrohodné, neboť obsahují řadu vnitřních rozporů, se kterými se soudy nižších stupňů nevypořádaly, když např. spoluobviněný M. Ch. tvrdil, že drogy vyráběl z 80 % pro svoji potřebu, byť je zjevné, že takové množství je pro spotřebu jednoho člověka zcela nereálné. Z provedených důkazů je zjevná jeho ekonomická motivace výroby pervitinu, neboť dovolatele pověřil koupí bytu na ul. XY čp. XY v XY a za tímto účelem mu předal značnou hotovost, k níž musel přijít právě prodejem drog. Podobně také spoluobviněný L. M. u soudu uvedl, že dovolatel mu předával peníze na nákup léků určených pro výrobu drog, avšak v průběhu dokazování vyšlo najevo, že se jednalo o úhradu faktur vystavených společností M. Podobně byla vyvrácena i výpověď svědka P.V., kterému měl dovolatel údajně dvakrát prodat pervitin, což však z provedených důkazů nevyplynulo. Dovolatel dále zdůraznil, že nalézacímu soudu řádně objasnil nález drog ve svém domě, když nalezené konopí patřilo obviněnému M. a pervitin obviněnému Ch. Vzhledem k těmto skutečnostem je tak dovolatel přesvědčen, že nebylo dostatečně prokázáno, že se podílel na výrobě drog nákupem a financováním léků a chemikálií používaných následně spoluobviněným Ch., a to i přesto, že k výrobě drog zčásti docházelo v jeho bydlišti, neboť spoluobviněný Ch. s ním v rodinném domě po určitou dobu bydlel a tehdy bez jeho vědomí a později i přes jeho zákaz zde drogy vyráběl. Oba nižší soudy tedy dle dovolatele dospěly k nesprávným závěrům, neboť jeho vina nebyla spolehlivě prokázána.
7. Ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody dovolatel nejprve namítl, že oba soudy nižších stupňů při jeho ukládání nezohlednily jeho dosavadní řádný život, stejně jako to, že se podle svých možností snaží plnit závazky vůči své rodině. Jelikož soud prvního stupně nepřihlédl k těmto okolnostem jako k polehčujícím, nemá tak jeho rozhodnutí oporu v zákoně.
8. Mimo to odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu propadnutí věci a nově podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dovolateli uložil trest propadnutí věci, konkrétně osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, reg. zn. XY, VIN: XY. V této souvislosti obviněný namítl, že byl zkrácen na svých procesních právech tím, že ho odvolací soud náležitě nepoučil o změně právní kvalifikace ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci a tuto změnu provedl bez doplnění dokazování a v jeho neprospěch. Tímto postupem mu byl uložen trest dle jiné právní kvalifikace, což je dle jeho mínění v rozporu s jeho právem na obhajobu. Dále dovolatel zdůraznil, že součástí tohoto práva je povinnost poskytnout mu úplné a podrobné informace týkající se nejen předmětného obvinění a jeho právní charakteristiky, ale i zvažovaného trestu. Dovolatel má tedy dle svého tvrzení právo být v průběhu trestního řízení seznámen se všemi změnami, k nimž může v tomto řízení dojít, z čehož dovozuje, že i stran druhu a výměry trestu musí být seznámen s jakoukoli jeho změnou, aby tak mohl této změně přizpůsobit svoji obhajobu.
9. Mimo to odvolací soud o trestu rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného soudem první instance, aniž by bylo provedeno jakékoli doplnění dokazování. Zákon dle dovolatele požaduje, aby předmětem trestu propadnutí věci byla věc ve vlastnictví obviněného, jež byla předmětem protiprávního jednání nebo k němu byla užita. V průběhu řízení nicméně nebylo jednoznačně prokázáno, že dotčené vozidlo bylo použito k páchání předmětné trestné činnosti, nebo že se jednalo o výnos z této trestné činnosti. Dle obviněného je tedy otázkou, zda v tomto případě lze vůbec aplikovat některé z ustanovení §70 odst. 2 tr. zákoníku, neboť dovolatel ještě před pácháním trestné činnosti disponoval poměrně značnými finančními prostředky, které mu umožnily pořídit si toto motorové vozidlo. V daném případě se tedy jednalo o poměrně překvapivé a ve své podstatě neodůvodněné rozhodnutí, které bylo založeno na závěrech, ke kterým předcházející řízení nesměřovalo. Tím, že odvolací soud změnil dříve uloženou sankci, resp. aplikované zákonné ustanovení, dle kterého byla daná sankce uložena, přináší i taková změna nutnost doplnit dokazování, což se však k tomto případě nestalo, čímž byly dle obviněného porušeny principy spravedlivého procesu.
10. V závěru svého dovolání obviněný ještě dodal, že se soudy obou instancí nezabývaly celou řadou důkazů svědčících v jeho prospěch, byť jsou tím ze zákona povinovány. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí mělo okresnímu soudu nabídnout jednoznačné důkazy, na jejichž základě měl soud rozhodnout o jeho vině, a to bez jakýchkoliv pochybností. V projednávaném případě však státní zastupitelství takové důkazy nepředložilo, jeho vina tedy nebyla prokázána, pročež jsou i uložené tresty nepřiměřeně přísné. Za tohoto stavu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2019, č. j. 13 To 153/2019-872, ve smyslu §265k tr. řádu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce činný na Nejvyšším státním zastupitelství (dále pouze „státní zástupce“) se ve svém písemném vyjádření ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 1013/2019-13, k dovolání obviněného vyjádřil odmítavě. Námitky zaměřené proti výroku o vině, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ve kterých zdůraznil, že je jimi tento dovolací důvod formálně naplněn, státní zástupce odmítl, neboť jejich prostřednictvím obviněný vyjádřil pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, včetně závěru, že se na stíhané trestné činnosti rovněž podílel. Toto je pak základem pro jeho požadavek, aby Nejvyšší soud zasáhl do procesu dokazování, čímž dovolatel sleduje přeformulování skutkových zjištění v jeho prospěch, které by následně odůvodnilo zproštění obžaloby. Výhrady tohoto druhu však nelze uplatnit pod žádným z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. řádu a na této situaci nic nezměnila ani námitka tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
12. Pokud jde o výrok o trestu, státní zástupce odmítl i výhrady obviněného, ve kterých zpochybňoval výši uloženého trestu. V této souvislosti zdůraznil, že nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen v mezích zákonné trestní sazby, pročež jej nelze označit za nepřiměřeně přísný. V tomto trestu přitom soud dostatečně zohlednil spáchání více trestných činů obviněným, stejně jako absenci jakékoli sebereflexe či pocitu viny na straně jeho osoby.
13. K výhradě dovolatele směřované proti trestu propadnutí věci, resp. proti tomu, že nebylo spolehlivě prokázáno, že kupní cenu dotčeného vozidla hradil rovněž z prostředků pocházejících z trestné činnosti, státní zástupce uvedl, že tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jejím prostřednictvím obviněný brojí proti splnění zákonných podmínek §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takovouto argumentaci však státní zástupce odmítl, neboť toto ustanovení dává soudu možnost uložit trest propadnutí věci i v případě věcí, které jsou pouze zprostředkovaným výnosem trestné činnosti. Nezáleží proto na tom, že dalším zdrojem k obstarání takové věci byly i prostředky nabyté legálně. Vzhledem k tomu, že obviněný prokazatelně použil výraznou část prostředků získaných z trestné činnosti na nákup motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, byly zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jednoznačně splněny.
14. Vzhledem k výše uvedenému tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo rovněž nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplnily jím uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
17. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
19. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
20. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně deklaroval, že tento dovolací důvod může být naplněn jen ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem stanovených druhů trestů, vymezených v §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění předepsaných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu pak znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
22. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného subsumované pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, ježto je dovolatel znovu zaměřil výhradně proti provedeným důkazům, které jej usvědčily z trestné činnosti (přičemž váhu svých tvrzení se snažil účelově podepřít mimo jiné i tvrzením o porušení jeho práva na spravedlivý proces). Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádná pochybení, tím méně extrémní, která by ho opravňovala k výjimečnému zásahu do skutkových a potažmo i hmotněprávních závěrů soudů prvního a druhého stupně. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak Nejvyšší soud na podkladě předloženého spisového materiálu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
23. Obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zaměřil své námitky na zpochybnění klíčových usvědčujících důkazů, aby posléze celé dokazování odmítl jako nepřesvědčivé (viz část IV. podaného dovolání). Tímto způsobem tak prezentoval, že setrvává na svém tvrzení, že se na spáchání projednávaného skutku nikterak nepodílel, resp. že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, přestože se soudy obou nižších stupňů s jeho obhajobou dostatečným způsobem vypořádaly.
24. Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí být v dovolání nejen formálně uveden, ale především musí být podložen konkrétními hmotněprávními vadami, a teprve v návaznosti na taková tvrzení lze nižším soudům vytýkat nesprávná skutková zjištění (např. ve vztahu k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle názoru dovolatele v daném případě použita). Dovolatel J. S. však v rámci výše uvedených výhrad předložil Nejvyššímu soudu své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, aby v reakci na to znovu akcentoval, že se projednávaného skutku osobně nikterak neúčastnil. Tímto postupem však subsumoval uplatněné námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze formálně. Ve svém podání totiž neuvedl nic, z čeho by vyplynulo, že skutková zjištění (podrobně popsaná v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu a rozvedená v jeho odůvodnění, stejně jako v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nenaplnila znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
25. Podstatnou je však skutečnost, že soudy obou nižších stupňů hodnotily všechny řádně provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak okresní soud, tak soud krajský hodnotily provedené důkazy velmi pečlivě a v duchu zásady in dubio pro reo. Skutkový stav byl zcela zjevně zjištěn způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť učiněná skutková zjištění jednoznačně korespondují s výsledky provedeného dokazování, které bylo realizováno v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé, jakož i v souladu se všemi zákonnými požadavky. Nejvyšší soud tak mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé neshledal žádné, natož extrémní rozpory, kterak se obviněný snaží namítnout.
26. V daném případě lze konstatovat, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí všechny tři skutky, jimiž byl dovolatel uznán vinným, náležitě objasnil, přičemž v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které důkazy obviněného usvědčily. Nejvyšší soud ověřil, že soud prvního stupně vinu obviněného bezpečně prokázal výpověďmi spoluobviněných M. Ch., L. M. a Z. K., kteří se k projednávané trestné činnosti doznali. Tyto výpovědi jsou navzájem souladné a bez problémů korespondují i s dalšími skutkovými zjištěními, ve vztahu k dovolateli jsou to zejména výpovědi svědků P. V., T. T., K. Z. a J. M., z listinných důkazů pak protokol o provedené domovní prohlídce a finanční zpráva o příjmech obviněného, zpracovaná Policií ČR. Na podkladě těchto důkazů byla vina obviněného bezpečně prokázána a naopak jeho obhajoba spolehlivě vyvrácena.
27. Z podaného dovolání je navíc zjevné, že obviněný záměrně ignoruje skutková zjištění, na základě kterých byl z trestné činnosti usvědčen, ačkoliv okresní soud dovodil všechny rozporované skutečnosti z provedených důkazů, a jeho postup ani argumentace nevyvolávají žádné důvodné pochybnosti. Daná tvrzení proto nesvědčí o případné nevině obviněného, nýbrž o účelovém zpochybňování skutkových zjištění, která vyznívají v jeho neprospěch, a vyzdvihování nepodstatných skutečností, které o jeho nevině nesvědčí. Takový postup je sice z pohledu obhajoby možný, nicméně ze strany soudů nemohl být akceptován. Právě za situace, kdy by soudy nižších stupňů takto postupovaly při hodnocení provedených důkazů, dopustily by se svévole, již obviněný v rámci podaného dovolání tak razantně odmítá.
28. Namítá-li tak obviněný v podaném dovolání, že z provedených důkazů je zjevná ekonomická motivace spoluobviněného Ch. k výrobě pervitinu (neboť je nereálné, aby 80 % své produkce skutečně užil pouze pro svoji potřebu a navíc dovolateli předal vysokou částku s žádostí o koupi bytu v XY), jedná se ve světle všech provedených důkazů pouze o skutečnosti, které nemají sílu zvrátit důkazní situaci v jeho prospěch. Identický závěr lze učinit i ve vztahu k tvrzení, že v jednom případě mu spoluobviněný L. M. nepředal peníze na nákup prekurzorů, neboť se jednalo o úhradu faktur vystavených společností M. Rovněž jeho obhajoba, že konopí nalezené v jeho domě patřilo spoluobviněnému M., zatímco na stejném místě nalezený pervitin patřil spoluobviněnému Ch., byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.
29. K výše uvedenému bylo dovolatelem doplněno, že se soudy nižších instancí nezabývaly celou řadou důkazů svědčících v jeho prospěch, byť jsou tím ze zákona povinovány, aniž by však upřesnil, jaké konkrétní návrhy má na mysli. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud pouze obecně dodává, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, neboť každý soud má povinnost provést pouze takový (obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud navrhovaný důkaz vyhodnotí jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a toto odmítnutí řádně odůvodnit.
30. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel nejprve obecně namítl, že oba soudy nižších stupňů nezohlednily jemu svědčící polehčující okolnosti, zejména to, že doposud vedl řádný život, stejně jako to, že se snaží podle svých možností plnit své závazky vůči své rodině, pročež uložený nepodmíněný trest odnětí svobody hodnotí jako nepřiměřeně přísný (část V. dovolání).
31. V tomto ohledu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s odkazem na výše uvedený dovolací důvod lze relevantně namítat pouze to, že obviněnému byl uložen buď takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou trestním zákoníkem. Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát deklaroval, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby nemůže založit nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002), ale ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 17/2002 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006). Pokud byl tedy obviněný J. S. v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let a okresní soud mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, nikterak tím nevybočil z mezí stanovených zákonem.
32. Soud prvního stupně současně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody osobě dovolatele ve svém rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil (viz body 29 až 30 odůvodnění rozsudku okresního soudu). S druhem i výměrou tohoto trestu pak vyjádřil souhlas i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, když v rámci projednání odvolání obviněného tento trest ponechal v původní výši a své rozhodnutí rovněž řádně objasnil (viz bod 11 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Z úvah obou soudů nižších stupňů současně vyplývá, že při stanovení druhu a výše ukládaného trestu jednoznačně přihlédly k okolnostem polehčujícím, jakož i přitěžujícím. Oba soudy v této souvislosti konstatovaly, že obviněnému S. polehčuje skutečnost, že nebyl dosud soudně trestán a byl řádně zaměstnán. Současně však zcela přiléhavě přihlédly i k tomu, že se dovolatel předmětné trestné činnosti dopouštěl po dobu více než jednoho roku, dopustil se jí ve značném rozsahu a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu hned tří úmyslných trestných činů. Z hlediska dovolání je však podstatné, že námitka proti nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody není podřaditelná pod žádný dovolací důvod uvedený v taxativním výčtu obsaženém v §265b odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), pročež ji Nejvyšší soud vyhodnotil jako námitku zcela irelevantní.
33. Dalšími námitkami pak dovolatel brojí proti výroku odvolacího soudu o uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5 3.0D, reg. zn. XY, VIN: YY. V této souvislosti se obviněný především brání zjištění, že předmětné vozidlo zakoupil nejen ze svých úspor, ale též z příjmů z vyrobeného a distribuovaného pervitinu.
34. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že ačkoli dovolatel tuto námitku zahrnul do části V. svého dovolání, tedy ke svým výhradám směřujícím proti uloženému trestu, je tato námitka relevantně podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jejím prostřednictvím obviněný brojí proti splnění zákonných podmínek §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obecně platí, že v souladu s ustanovením §70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží pachateli trestného činu trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Podle §70 odst. 2 tr. zákoníku pak soud může pachateli uložit trest propadnutí věci která je nástrojem trestné činnosti [písm. a)], nebo která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná [písm. b)]. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soud může obviněnému uložit tento trest tehdy, pokud je prokázáno, že dotčená věc byla pořízena částečně z výnosu z trestné činnosti a částečně z legálních prostředků. Jediným korektivem je skutečnost, že poměr výnosu z trestné činnosti nesmí být vůči množství legálních prostředků zanedbatelný.
35. Podle skutkových zjištění nižších soudů byl obviněný J. S. zaměstnán do konce března roku 2018. Ačkoli měl z předchozího období určité finanční úspory, je logické, že drogovou trestnou činnost, již páchal cyklicky a ve větší míře, vyvíjel především za účelem dosažení zisku. Jelikož v době, kdy zakoupil osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X5 3.0D, reg. zn. XY, již neměl trvalý zdroj legálních příjmů, je zcela zjevné, že kupní cenu hradil nejen z naspořených prostředků, ale též z nelegálních příjmů. Za tohoto stavu se tak Nejvyšší soud plně ztotožnil s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který na podkladě podaného odvolání zrušil výrok soudu prvního stupně o uloženém trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k motorovému vozidlu obviněného tov. zn. BMW X5, a nově rozhodl, že se obviněnému J. S. ukládá trest propadnutí téže věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
36. Okresní soud v Ústí nad Orlicí totiž neuložil trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (kterak bylo navrhováno státním zástupcem), nýbrž podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť konstatoval, že předmětné vozidlo bylo zaregistrováno na odboru dopravy Městského úřadu ve XY dne 10. 4. 2018 a od tohoto data se stalo nástrojem páchání trestné činnosti. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích však na rozdíl od nalézacího soudu vyšel především z údajů obsažených ve finanční zprávě, jež dokládá, že obviněný S. si na nákup vozidla sjednal bankovní úvěr ve výši 700.000 Kč, avšak do data registrace dotčeného vozidla tov. zn. BMW z dané částky vyčerpal pouze částku 100.000 Kč, přičemž další podstatně vyšší částky vybíral až v průběhu června roku 2018, tedy po registraci předmětného vozidla, s tím, že v daném období již prokazatelně profitoval z jím páchané drogové trestné činnosti.
37. Do tohoto rámce skutkových zjištění přitom zapadá i skutečnost, že si dovolatel v danou dobu mohl dovolit opakovaný nákup velkého množství léků obsahujících pseudoefedrin pro další výrobu pervitinu. V danou dobu navíc uzavřel též kupní smlouvu na objekt na adrese XY v XY v ceně 4.000.000 Kč, na základě které se zavázal od ledna roku 2019 platit částku 50.000 Kč měsíčně, což zjevně neodpovídalo jeho stávajícím výdělkovým možnostem (č. l. 292).
38. Za tohoto stavu tak lze uzavřít, že předmětné motorové vozidlo evidentně představuje zprostředkovaný výnos z obviněným páchané trestné činnosti, přičemž příjmy z výroby a distribuce drog zjevně nebyly ve vztahu k hodnotě tohoto vozidla nikterak zanedbatelné. Vzhledem k naplnění zákonných podmínek §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odvolací soud zcela správně změnil ustanovení, podle kterého obviněnému uložil trest propadnutí tohoto motorového vozidla, když tuto změnu ve svém odůvodnění také relevantně objasnil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
39. Dovolatel následně uvedl řadu dalších navazujících výhrad, když mimo jiné namítl, že nebyl soudem předem náležitě poučen o změně použité právní kvalifikace ve vztahu k trestu propadnutí věci, jež mu byl uložen soudem prvního stupně, a který byl odvolacím soudem zásadním způsobem a beze změny skutkových zjištění či doplnění dokazování změněn v jeho neprospěch. Nejvyšší soud však byl i tuto úvahu obviněného nucen kategoricky odmítnout, neboť trestní řád v žádném ze svých ustanovení neukládá soudu, který ve věci rozhoduje, povinnost předem informovat obviněného o tom, jaký druh trestu, popř. podle kterého zákonného ustanovení, mu bude uložen, a v případě odvolacího soudu jaké případné změny zvažuje ve výroku o trestu na podkladě podaného odvolání provést. V kontextu dovolatelem uplatněných námitek tak Nejvyšší soud konstatuje, že za současného právního stavu platí, že ani u tohoto druhu trestu (tj. trestu propadnutí věci) nelze vznášet jakýkoli nárok na předchozí poučení o případné změně použité právní kvalifikace (tj. zákonného ustanovení, o který bude soud svůj výrok o uloženém druhu a výměře trestu opírat).
40. Ve světle výše uvedených skutkových zjištění je nutné odmítnout rovněž dovolatelovo tvrzení o tom, že údajně nebylo prokázáno, že cenu za předmětné motorové vozidlo hradil z prostředků pocházejících z prokázané trestné činnosti. I v tomto ohledu jde totiž o neakceptovatelné polemické úvahy obviněného, které mají za cíl pouze zpochybnit skutkové závěry soudů nižších stupňů, které však již nelze v rámci dovolání relevantně vznášet.
41. Stejně tak Nejvyšší soud odmítl i námitku obviněného, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích stran uložení trestu propadnutí věci pro něho bylo překvapivé. V této souvislosti je třeba konstatovat, že trest propadnutí věci je zcela běžným následkem trestného jednání, v rámci kterého bylo prokázáno, že obviněný dotčenou věc získal alespoň zčásti ze zisku, který pochází z projednávané trestné činnosti. O nepředvídatelnosti stran uložení tohoto druhu trestu přitom nelze hovořit mimo jiné ani proto, že již dozorový státní zástupce ve svém přípisu směřovanému okresnímu soudu v rámci nalézacího řízení předložil návrh na uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
42. V souvislosti s námitkami, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tím způsobem, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, stejně jako neshledal ani nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Současně lze konstatovat, že oba soudy nižších stupňů plně respektovaly právo obviněného na obhajobu, jakož i jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v projednávaném případě rozhodně nebyly porušeny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V.
Závěr
43. Jelikož napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu k porušení zákona, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. s odkazem na §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jeho dovolání shledal zcela zjevně neopodstatněným. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík