ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.47.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 47/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2005, sp. zn. 5 To 62/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2004, sp. zn. 36 T 20/98, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu za to uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem. Dále mu byl uložen na dobu čtyř let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkování obchodů, opravy motorových vozidel a zprostředkovatelské služby. Současně byl týmž rozsudkem obviněný J. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dva skutky (útoky), v nichž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
K odvolání obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. března 2005, sp. zn. 5 To 62/2004, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu s tím, že ohledně zprošťující části vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zatímco ve vztahu k odsuzující části sám nově rozhodl tak, že obviněného J. K. znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to v podstatě na podkladě zjištění, že v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky pro sebe a své podnikatelské aktivity ke škodě peněžních ústavů ve formě úvěrů na profinancování obchodních operací a s vědomím, že k těmto obchodním operacím ve skutečnosti nedošlo, a že není schopen splnit vzniklé finanční závazky vůči bankám v plné výši a ve stanovených lhůtách splatnosti, využil finanční a osobní provázanosti v obchodních společnostech D. , s.r.o., se sídlem v O. – Z. a A. , s.r.o., se sídlem v H. a výrazného většinového podílu v obou uvedených firmách k tomu, že:
1. dne 28. 4. 1997 v O. uzavřel za společnost D. , s.r.o., s A. P. , a.s., oblastní pobočka O. , smlouvu o eskontu směnky, přičemž předložil směnku na směnečnou částku 1.112.957,- Kč splatnou dne 20. 10. 1997, akceptovanou firmou A. , s.r.o., ve prospěch výstavce, tj. firmy D. s.r.o., jako formu úhrad za údajný prodej dvou dodaných motorových vozidel, ačkoliv ve skutečnosti k této obchodní operaci nedošlo, a na základě této smlouvy banka poukázala dne 28. 4. 1997 ve prospěch D. s.r.o. eskontní úvěr ve výši 1.024.408,- Kč, avšak jak v den splatnosti, tak ani později ke splacení směnečné sumy nedošlo, čímž byla A. P. , a.s., oblastní pobočka O. , způsobena škoda ve výši 1.024.408,- Kč,
2. dne 2. 6. 1997 v O. uzavřel za společnost D. , s.r.o., s A. P. , a.s., oblastní pobočka O., smlouvu o eskontu směnky, přičemž předložil směnku na směnečnou částku 2.039.457,- Kč splatnou dne 17. 10. 1997 akceptovanou firmou A. , s.r.o., ve prospěch firmy D. s.r.o., jako formu úhrad za údajný prodej čtyř dodaných motorových vozidel, ačkoliv ve skutečnosti k této obchodní operaci nedošlo, a na základě této smlouvy banka poukázala dne 3. 6. 1997 ve prospěch D. , s.r.o., eskontní úvěr ve výši 1.847.022,- Kč, avšak jak v den splatnosti, tak ani později ke splacení směnečné sumy nedošlo, čímž byla A. P. , a.s., oblastní pobočka O. , způsobena škoda ve výši 1.847.022,- Kč,
3. dne 29. 7. 1997 v O. uzavřel za společnost D. , s.r.o., s C. banka, a.s., pobočka O. , smlouvu o eskontu směnky, přičemž předložil směnku na směnečnou částku 13.047.202,- Kč splatnou dne 23. 12. 1997 akceptovanou firmou A. , s.r.o., ve prospěch výstavce, tj. firmy D. s.r.o., jako formu úhrad za údajný prodej dvaceti devíti dodaných motorových vozidel, ačkoliv ve skutečnosti k této obchodní operaci nedošlo, a na základě této smlouvy banka poukázala dne 29. 7. 1997 ve prospěch D. , s.r.o., eskontní úvěr ve výši 12.141.508,70,- Kč, avšak jak v den splatnosti, tak ani později ke splacení směnečné sumy nedošlo, čímž byla C. banka, a.s., pobočka O. způsobena škoda ve výši 12.141.508,70,- Kč.
Celkem tak jednáním pod body 1) až 3) způsobil poškozeným bankám celkovou škodu ve výši 15 012 938,70 Kč.
Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let s výkonem ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu, v jakém mu jej uložil již soud prvního stupně, avšak na dobu trvání sedmi let.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval skutkové závěry soudů obou stupňů, tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nesprávně zhodnotily provedené důkazy, zejména ve vztahu k hodnocení skutkového stavu věci dokládajícího subjektivní stránku posuzované trestné činnosti. V tomto směru poukázal na pochybení soudů spočívající především v tom, že pokládaly za věrohodnou výpověď svědka Ing. P. K. . Přitom závěr o věrohodnosti tohoto svědka byl učiněn na podkladě nezákonného pokynu obsaženého v předchozím zrušovacím rozhodnutí vrchního soudu, když soud prvního stupně poté změnil svůj názor stran věrohodnosti této svědecké výpovědi. Naproti tomu soudy nepřihlédly ke svědectvím Ing. Z. J. a Ing. P. K. , která zpochybňovala výpověď svědka K. , neboť z jejich svědectví je zřejmé úsilí obviněného zabezpečit restrukturalizaci posuzovaných úvěrů a jejich splacení, k čemuž nedošlo jenom proto, že obviněný byl zadržen a vzat do vazby. Ohledně nedostatku subjektivní stránky nutné ke spáchání trestného činu podvodu ostatně svědčí i závěr soudu prvního stupně obsažený ve zprošťující části rozsudku, tj. že obviněný větší část dalších úvěrů splatil. V tomto směru uzavírá, že neměl nikdy v úmyslu se zaplacení úvěru vyhnout. Nebylo prokázáno, že svým úmyslným jednáním vedoucím k uzavření úvěrové smlouvy uvedl banku v omyl a v příčinné souvislosti s tímto omylem obohatil sebe nebo jiného a úmyslně tak způsobil škodu velkého rozsahu již při uzavírání úvěrové smlouvy. Dále má za to, že závěry soudů o tom, že jednal s vědomím neschopnosti splatit vzniklé finanční závazky v plné výši a ve stanovených lhůtách nejsou ničím podloženy a navíc pracovníci banky víceméně tyto úvěry poskytli s vědomím, že v budoucnu budou nějakým způsobem splaceny. Dovolatel odkázal na závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a IV. ÚS 558/01, jakož i na rozhodnutí publikované pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr. Rovněž se s ohledem na povahu a charakter svého jednání dovolává zásady ultima ratio vyložené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04. V závěru též namítá, že pokud k obchodním operacím, které měly opodstatňovat eskontní obchody ve skutečnosti vůbec nedošlo, tak jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., který však v době spáchání činu (tj. v roce 1997) nebyl součástí trestního zákona a nikoliv jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný opodstatnil námitkami spočívajícími v tom, že zatímco soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby, což odůvodnil mimo jiné poukazem na délku trestního řízení a odstup času od spáchání trestného činu, tak odvolací soud tento postup neakceptoval, ačkoliv se jedná o postup opodstatněný aplikací článku 10 Ústavy a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních lidských svobod. Přitom se k této otázce již opakovaně vyslovil i Ústavní soud – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Zdůraznil, že v posuzované věci bylo třeba s ohledem na zásadu proporcionality ukládat podstatně mírnější trest. Trest uložený odvolacím soudem v polovině zákonné trestní sazby je tak s ohledem na dlouhotrvající řízení trestem, jehož uložení je v posuzované věci nepřípustné. Proto má za to, že byly naplněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel uplatnil zákonný dovolací důvod ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko zčásti, a to námitkou, že nebyla naplněna subjektivní stránka posuzovaného trestného činu podvodu. Z rozhodnutí soudů je však zřejmé, že tato otázka byla náležitě objasněna a že soudy se námitkou obviněného dostatečně vypořádaly. Napadené rozhodnutí tak netrpí vytýkanou vadou. Výhrady obviněného, že při uzavírání úvěrů nevyvolal omyl pracovníků poškozených peněžních ústavů a že se spoléhal na uskutečnění budoucího výnosného obchodu, jsou nerozhodné. Námitka, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na odstup od doby spáchání trestného činu a délku trestního řízení, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. ř. Podané dovolání obviněného proto pokládá za zjevně neopodstatněné a navrhuje jeho odmítnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k závěru, že podané dovolání obviněného je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Ve shodě s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvody k odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí, je třeba uvést následující:
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a proto bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněné zákonem taxativně stanovené dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Lze tak shrnout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud není oprávněn v rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (§265i odst. 3, 4 tr. ř.) přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak jím uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
V posuzované věci pak na základě výše uvedených obecných úvah musel Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně konstatovat, že část dovolacích námitek se zcela vymyká tomuto dovolacímu důvodu, což platí zejména pokud jde o zpochybnění věrohodnosti výpovědí svědků (Ing. P. K. a V. M. , jakož i namítaného nesprávného vyhodnocení svědeckých výpovědí Ing. Z. J. a Ing. P. K. Rovněž tak tvrzení o údajné nezákonnosti pokynu odvolacího soudu obsaženého v jeho předchozím kasačním rozhodnutí vztahujícího se ke způsobu hodnocení důkazů stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Tyto námitky dovolatele nelze podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod. Pokud obviněný namítal, že pracovníci dotčených peněžních ústavů byli víceméně srozuměni s tím, že poskytnuté úvěry budou splaceny někdy v budoucnu, tedy jinak řečeno, že mohli vědět o jeho aktuální finanční situaci a přesto mu úvěry poskytli, tak je třeba zdůraznit, že o podvodné jednání jde např. i tehdy, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Na základě obsahu spisu je k výše uplatněným námitkám dovolatele třeba dále zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po provedení a vyhodnocení důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě zákonným způsobem provedených důkazů a na podkladě toho důvodně pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Vycházely přitom nejen z dovoláním zpochybňovaného svědectví P. K. , nýbrž i z výpovědí dalších svědků (např. V. M. , Ing. R. S. , M. P. , M. K. ) a jiných důkazů objektivní povahy (např. faktur za údajný nákup a prodej osobních aut). Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na adresu obou soudů, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. str. 25 až 30 napadeného rozsudku). V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice podřadit námitky, podle nichž skutková zjištění soudů neopodstatňují závěr o úmyslné formě jeho zavinění k zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., avšak tyto dovolací námitky jsou zjevně nepatřičné. Skutková zjištění obou soudů, tak jak jsou uvedena ve výrokové části jejich rozhodnutí a blíže rozvedena v odůvodnění, totiž naopak zcela jednoznačně potvrzují správnost z nich vyvozených právních závěrů vztahujících se k úmyslné formě zavinění obviněného ke všem zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle těchto zjištění obviněný jednal v úmyslu obohatit sebe a obchodní společnosti, v nichž měl výraznou majetkovou účast, a to jednáním, jehož podstatou bylo podvodné předstírání realizace fiktivních obchodních operací, jež údajně opodstatňovaly vystavení směnek, na jejichž podkladě pak následně uzavíral s peněžními ústavy smlouvy o eskontu těchto směnek a na základě toho pak byly poskytovány finanční prostředky ze strany peněžních ústavů, přičemž tyto finanční prostředky obviněný neměl v úmyslu v plné výši a ve stanovených lhůtách vrátit a s ohledem na svou finanční situaci (a finanční situaci dotčených obchodních společností) tak ani učinit nemohl. Tím poškozené banky uvedl v omyl a způsobil škodu na cizím majetku v rozsahu výrazně přesahujícím 5 milionů Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. a §250 odst. 4 tr. zák. Na základě těchto skutkových závěrů nejsou dány žádné opodstatněné pochybnosti o naplnění též subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Námitka obviněného, že zjištěný skutek, v případě jeho spáchání po 1. 1. 1998, by mohl být posuzován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. není opodstatněná, a to právě již s ohledem na výše rozvedené zjištění, že jednání obviněného vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Jen pro úplnost lze dodat, že s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. by ani nebylo možno dospět k závěru, že posouzení činu obviněného jako úvěrového podvodu by pro něj mohlo být případně příznivějším právním posouzením skutku.
Namístě není ani výhrada obviněného dovolávající se uplatnění principu subsidiarity trestní represe („ultima ratio“). S ohledem na závěr o naplnění všech formálních znaků, jakož i materiálního předpokladu trestného činu, a to podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, je v posuzované věci třeba zdůraznit, že právě povaha a závažnost porušení smluvních povinností ze strany obviněného dostatečně opodstatňuje vyvození trestní odpovědnosti. Je třeba přitom zdůraznit, že trestní zákon ve smyslu jeho ustanovení §1 chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
Rovněž tak námitka obviněného J. K. podřazená pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v tom, že s ohledem na délku trvání trestního řízení mu měl být ukládán trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby předpokládané ustanovením §250 odst. 4 tr. zák. postupem podle ustanovení §40 tr. zák., je v posuzovaném případě zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, když je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo je mu uložen trest mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná, neboť obviněný J. K. byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti až do dvanácti let, takže trest odnětí svobody v trvání sedmi let, jenž mu byl napadeným rozsudkem uložen, jednoznačně není trestem nacházejícím se mimo zákonnou trestní sazbu.
Dále je třeba zdůraznit, že jen ta skutečnost, že při ukládání trestu odnětí svobody nebylo aplikováno ustanovení §40 tr. zák. sama o sobě tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod, nenaplňuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 256/2006).
Pokud se dovolatel domáhal uložení mírnějšího trestu odnětí svobody poukazem na délku svého trestního stíhání a časový odstup od spáchání činu, tak Nejvyšší soud se v obecné rovině ztotožňuje s možností kompenzace neúměrné délky trestního řízení mimo jiné trestněprávními prostředky uváděnými v citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. I. ÚS 554/05. Za okolností v tomto nálezu zmiňovaných pak v konkrétní věci lze nepochybně i v rámci dovolacího řízení poskytnout obviněnému dostatečnou kompenzaci za zjištěnou neschopnost státu (orgánů činných v trestním řízení) zabezpečit a realizovat právo obviněného na spravedlivý proces, tedy aby trestní řízení proběhlo mimo jiné v přiměřené lhůtě, a to v oblasti trestněprávních následků trestní odpovědnosti např. uložením trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby, upuštěním od potrestání, vyslovením podmíněného odkladu výkonu trestu apod. Ostatně lze v tomto směru poukázat i na stávající rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006).
V posuzované věci však Nejvyšší soud neshledal relevantní důvody pro výše naznačený postup. Z obsahu spisu vyplývá, že ke sdělení obvinění pro posuzovanou trestnou činnost spáchanou obviněným v období od dubna do července 1997 došlo v měsících březnu a dubnu 1998. Obviněný byl na podkladě obžaloby postaven před krajský soud jako soud prvního stupně zhruba za půl roku od zahájení trestního stíhání (tj. dne 9. 9. 1998). Poté došlo k nařízení předběžného projednání obžaloby a k neúspěšnému vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a to mimo jiné i za účelem provedení úkonů spočívajících v právní pomoci v cizině. Poté se ve věci konalo několik hlavních líčení, v jejichž průběhu byl např. několik měsíců opatřován znalecký posudek, a ty vyústily ve vyhlášení prvního rozsudku dne 12. 10. 2001, který byl v odvolacím řízení dne 12. 11. 2002 zrušen. Vcelku plynule pak následovala další hlavní líčení, jejichž průběh byla ovlivněn mimo jiné i potřebou opatření revizního znaleckého posudku, a poté došlo k vyhlášení dalšího rozsudku soudem prvního stupně dne 31. 3. 2004. Další odvolací řízení, které bylo mimo jiné poznamenáno i řízením o vyloučení soudců odvolacího soudu (k námitce obviněného), jakož i nutností odročit veřejné zasedání z důvodu neúčasti obhájců obviněného, bylo pravomocně ukončeno vyhlášením dovoláním napadeného rozsudku dne 11. 3. 2005.
Lze tak shrnout, že byť v posuzované věci lze jistě mít určité výhrady k průběhu řízení z hlediska zásady jeho rychlosti (§2 odst. 4 tr. ř.), tak na druhé straně nelze přehlédnout, že v řízení se nevyskytovaly zásadní a dlouhotrvající neopodstatněné průtahy, jeho průběh byl důvodně ovlivněn složitostí, závažností, rozsahem a vlastní povahou projednávané trestné činnosti, prováděné procesní úkony se vztahovaly i k opatření důkazů v cizině, vznikla i potřeba ověřit obhajobou nově navrhované důkazy, řízení se nevyhnuly ani potíže s doručováním obviněnému (viz např. č. l. 1974, 1993) atd. Podle názoru Nejvyššího soudu tak z hlediska posuzované dovolací námitky nedošlo v rámci dosavadního průběhu trestního řízení vůči obviněnému k takovým prodlevám a k takovým nečinnostem orgánů činných v trestním řízení, které by bylo možno v jejich souhrnu pokládat za porušení jeho práva na spravedlivý proces, zahrnující též právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Za této situace pak úvahy o použití závěrů vyplývajících z výše označeného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení §40 tr. zák. nejsou v posuzované věci namístě. Proto Nejvyšší soud i v tomto směru shledal, že dovolací námitka obviněného je evidentně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jestliže je shledáno zjevně neopodstatněným. Jelikož Nejvyšší soud z důvodů výše podrobně rozvedených shledal, že v posuzované věci tomu tak bylo, rozhodl o dovolání obviněného J. K. v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebylo pak nutno činit rozhodnutí o podnětu dovolatele, jímž se domáhal odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík