ECLI:CZ:NSS:2022:2.AO.32.2021:44
sp. zn. 2 Ao 32/2021 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci navrhovatele: J.N., proti
odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-
28/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodů 2, 3, a 17,
takto:
I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, se v části týkající se čl. I bodu 2 písm. a),
písm. b) věta „zakazuje zákazníkovi využít uvedené služby, pokud vykazuje klinické příznaky
onemocnění covid-19“ a čl. I bodu 3 od m ít á .
II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, se ve zbývající části týkající se čl. I bodu 2
písm. b) a v části čl. I bodu 2 písm. c) od m ít á pro zjevnou neopodstatněnost.
III. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, se v části týkající se čl. I bodu 17
zamí t á.
IV. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Odpůrci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným dne 24. 11. 2021
u Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) domáhal zrušení, případně deklarace
nezákonnosti čl. I bodů 2, 3 a 17 mimořádného opatření odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“). Toto opatření bylo
vydáno k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění covid-19 na základě §69
odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), a §2 odst. 2 písm. b) až e) a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních
při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném
znění (dále „pandemický zákon“).
[2] Mimořádné opatření stanovilo s účinností od 22. 11. 2021 od 00:00 hod. podmínky
pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor a pro účast na hromadných akcích
nebo na jiných činnostech; jednou z nich bylo naplnění požadavku tzv. bezinfekčnosti dle čl. I
bodu 17 mimořádného opatření. Ten vyžadoval a) absolvování RT-PCR vyšetření na přítomnost
viru SARS-CoV-2 s negativním výsledkem nejdéle před 72 hodinami, jde-li
o i) osobu do dovršení 18 let věku, ii) osobu, která se nemůže podrobit očkování proti
onemocnění covid-19 pro kontraindikaci, nebo iii) osobu tzv. rozočkovanou; b) uplynutí nejméně
14 dní od dokončeného očkovacího schématu schváleným léčivým přípravkem; nebo c) prodělání
laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, jestliže uplynula doba izolace a od prvního
pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní.
[3] Mimořádné opatření stanovilo mimo jiné s odkazem na §2 odst. 2 písm. c)
pandemického zákona pravidla pro využívání a provoz holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry,
solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních nebo rekondičních služeb
a provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže [čl. I bod 2] a s odkazem na §69
odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví a §2 odst. 2 písm. i) pandemického zákona
pravidla pro využívání a provoz stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných
společenských klubů a diskoték, heren a kasin (dále také jen „stravovací služby“) [čl. I bod 3].
[4] Napadené opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením odpůrce ze dne 26. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-29/MIN/KAN, a to s účinností od 26. 11. 2021 od 18:00 hodin.
II. Návrh a vyjádření k němu
II. 1 Návrh na zrušení mimořádného opatření
[5] Navrhovatel uvádí, že je osobou, která nesplňuje žádnou z podmínek čl. I bodu 17
mimořádného opatření. Onemocnění covid-19 neprodělal, přestože byl v úzkém styku
s nakaženými (syn, dcera, družka apod.); neměl vytvořeny ani protilátky. Dle svého tvrzení má
přirozenou buněčnou a slizniční imunitu, což znamená, že i přes styk s infikovanými osobami vir
nepronikl sliznicemi do těla. Ačkoliv je zdráv, nevykazuje žádné příznaky onemocnění, a tedy jej
nešíří, bylo mu zakázáno využít služeb uvedených v čl. I bodech 2 a 3 mimořádného opatření.
Je s ním zacházeno v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
neboť mimořádné opatření bezprostředně zasahuje do jeho lidské důstojnosti a bezdůvodně
zhoršuje jeho postavení ve společnosti oproti jiným osobám majícím více práv; činí z něj osobu
„druhé kategorie“ (nemohoucí využívat běžných služeb jako je stravování v restauraci, návštěva
krytého sportoviště nebo kina), ač k tomu není žádný objektivní důvod. Navrhovatel
je provozovatelem restaurace Heger v Březové nad Svitavou; napadené opatření je důvodem, proč
je jeho restaurace uzavřená, tedy přímo a dlouhodobě poškozuje jeho podnikání. Pokusil se jako
zákazník využít stravovacích služeb v provozovně Bohemia Café na adrese Erbenova 2906 v České
Lípě, kde byl vyzván k prokázání podmínek čl. I bodu 17 mimořádného opatření a pro jejich
nesplnění byl vykázán; se stejným výsledkem se neúspěšně pokusil využít také služeb kadeřnictví
v obchodním domě Andy na stejné adrese. Na základě napadeného opatření tedy byl zkrácen
na svých právech.
[6] Namítá, že odpůrce si není sám jistý, dle jakého ustanovení zákona o ochraně veřejného
zdraví či pandemického zákona byl mimořádné opatření oprávněn vydat. Jeho nezákonnost
navrhovatel spatřuje v tom, že odpůrce může dle §2 odst. 2 pandemického zákona omezit toliko
provozování služeb, nikoliv skupině osob nesplňující podmínky čl. I bodu 17 zakázat jejich
využívání. Pandemický zákon umožňuje zasáhnout do práv a svobod provozovatelů služeb, což
lze realizovat jedině přímo vůči nim; adresátem opatření mají být výhradně provozovatelé, nikoliv
jejich zákazníci. Ustanovení §2 odst. 2 pandemického zákona tedy odpůrci neumožňuje osobám
plošně zakázat využívání služeb.
[7] K (ne)možnosti vydání napadeného opatření dle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně
veřejného zdraví poukazuje navrhovatel na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 11. 11. 2021,
č. j. 4 Ao 3/2021 – 117, dle nějž odpůrce může zakázat nebo nařídit jen takové další činnosti,
které jsou typově obdobné těm uvedeným v zákoně. Prostřednictvím §69 odst. 1 písm. i) nelze
obcházet podmínku §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, že opatření musejí
směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy s ostatními; není-li přitom ohniskem
nákazy celá Česká republika, nelze bez dalšího předpokládat, že osobou podezřelou z nákazy
je každý. Pandemie má zpravidla na různých místech odlišnou intenzitu; s ohledem na definici
ohniska nákazy v §65 zákona o ochraně veřejného zdraví musí být šíření nákazy v daném místě
masivní a nemoc skutečně nebezpečná. Napadené opatření neobsahuje ani zmínku o tom,
že a proč je nemoc skutečně nebezpečná. Odpůrce i přes rozhodnutí rozšířeného senátu vydal
mimořádné opatření za účelem omezení kontaktů osob, jež všechny považuje za podezřelé
z nákazy, ačkoliv takovému závěru nesvědčí žádný objektivní ukazatel. Mimořádné opatření tedy
bylo vydáno také v rozporu se zmocněním dle zákona o ochraně veřejného zdraví.
[8] Listina sice umožňuje odlišné zacházení s určitými skupinami osob, avšak pouze jsou-li
k tomu dány racionální důvody, je to upraveno zákonem, je šetřena podstata a smysl základních
práv a nejsou-li omezení zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Očkování
proti onemocnění covid-19 je dobrovolné; nelze proto s jeho neabsolvováním spojovat jakékoli
zákazy. Navrhovatel nesouhlasí s tím, že neočkovaní jsou více hospitalizováni, ani že jsou většími
šiřiteli onemocnění. Poukazuje na studii publikovanou v časopisu The Lancet
1
, dle níž má
očkování jen nepatrný vliv na to, jak moc je člověk infekční pro další členy domácnosti, přičemž
virová zátěž byla u všech infikovaných stejná; připouští však, že u očkovaných lidí klesala rychleji.
Dle dokumentu amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí zveřejněného v deníku
The Washington Post
2
, pokud se plně očkovaný člověk nakazí mutací delta, má v sobě stejné
množství virů jako neočkovaní jedinci a šíří jej dál. Dále se navrhovatel odvolává na (blíže
nespecifikované) vyjádření prof. B., že člověk, který covid-19 prodělal, je lépe chráněn než ten,
který má dvě dávky vakcíny; výhoda očkovaných dle něj toliko je, že by onemocnění mělo
proběhnout mírně. Akcentuje též, že země s vyšším procentem plně očkované populace mají
vyšší počet pozitivních případů na milion obyvatel. V říjnu 2021 klesl pod 50 % počet
neočkovaných seniorů na jednotkách intenzivní péče; obecně se snižuje poměr neočkovaných
mezi hospitalizovanými. Mezi nově nakaženými je dvakrát více plně očkovaných
než neočkovaných seniorů. Navrhovatel připouští, že u rizikových skupin je očkování vysoce
důležité, a to i třetí dávkou. Motivace ochranou ohrožených skupin ovšem nijak neodůvodňuje
diskriminaci těch občanů, kteří nejsou covidem-19 významně ohroženi. Namítá, že primárním
cílem zpřísnění podmínek tzv. bezinfekčnosti je donutit neočkované, aby se očkovali; to však
nemá z epidemiologického hlediska žádný význam, neboť teorie, že plošné očkování je zásadní
pro překonání pandemie, je již překonaná. Odpůrce omezuje neočkované, aniž by reguloval
pohyb infekčních očkovaných; neplatí přitom předpoklad, že očkovaní nešíří infekci a nejsou
ohroženi hospitalizací.
1
Odkaz navrhovatele: https://www.thelancet.com/journals/laninf/article/PIIS1473-3099(21)00648-4/fulltext
2
Odkaz navrhovatele: https://www.washingtonpost.com/health/2021/07/30/provincetown-covid-outbreak-vaccinated
[9] Navrhovatel argumentuje, že závažnému průběhu a hospitalizaci brání i funkční
tzv. buněčná imunita, kterou lze relativně jednoduše měřit; odpůrce ji ovšem neuznává.
Poukazuje na (blíže nespecifikovanou) klinickou studii Centra buněčného a tkáňového inženýrství
Fakultní nemocnice u sv. Anny a lékařské fakulty Masarykovy univerzity zabývající se testováním
paměťové T-buněčné imunity pacientů, kteří prodělali covid-19; ti dle ní mají po uzdravení
dostatečné množství paměťových buněk, které ovlivňují průběh nemoci v případě dalšího
nakažení. Na odolnost proti covidu-19 nemá zásadní vliv hladina protilátek; zdravé
obranyschopné tělo je v případě nízké hladiny totiž začne vyrábět až v případě, kdy vir znovu
pronikne do organismu a s nemocí se vypořádá bez vážnějších problémů.
[10] Nesouhlasí s tím, že sportování ve vnitřních prostorách je rizikovější než venku. Míra
přenosu infekce uvnitř je sice jistě vyšší, to ale ještě neznamená, že by sportování ve vnitřních
prostorách mělo být významně rizikovější. Sportoviště, na nichž jsou nastavena přísná hygienická
pravidla, nepatří mezi vysoce riziková prostředí pro přenos covidu-19. Naopak jsou součástí
řešení, protože lidé díky pravidelnému pohybu budují svou fyzickou odolnost; data přitom
potvrzují souvislost mezi nízkou fyzickou aktivitou, nezdravým životním stylem a závažnějším
průběhem onemocnění. Nejvíce přenosů infekce je v rámci rodiny, v pracovním kolektivu
a ve zdravotnických zařízeních. Restaurace jsou statisticky naprosto nevýznamné; pokud
je některé zdroje uvádějí jako rizikovější, je to v poměru ke sportovištím nebo jiným veřejným
prostorům.
[11] Napadené opatření znevýhodňuje ty, kteří nesplňují podmínky čl. I bodu 17; rozdíl mezi
oběma skupinami obyvatel přitom spočívá pouze v absolvování dobrovolného očkování proti
onemocnění covid-19. Sám odpůrce ovšem přiznává, že na jednotkách intenzivní péče jsou
hospitalizovány také osoby, které podstoupily očkování; stejně tak nepopírá, že i očkovaní lidé šíří
onemocnění, přičemž tvrzení, že tak činí méně, není ničím podložené. Neexistuje tedy objektivní
důvod k rozdílnému přístupu k osobám, které podstoupily očkování proti onemocnění covid-19,
vůči těm, které tak neučinily; pokud mimořádné opatření stanoví rozdílný přístup k oběma
skupinám, jednu z těchto skupin lidí diskriminuje.
[12] Dále navrhovatel upozorňuje, že odpůrce je oprávněn vydat mimořádné opatření podle
pandemického zákona i zákona o ochraně veřejného zdraví výhradně při epidemii
nebo nebezpečí jejího vzniku, přičemž je lze nařídit pouze v nezbytně nutném rozsahu. Tvrdí,
že není jeho cílem zpochybňovat nebezpečí onemocnění covid-19; poukazuje ovšem na to,
že k posouzení, zda jde skutečně o epidemii a zda se jedná o vážně nebezpečnou infekci,
neexistují kvůli zavádějícím statistikám téměř žádná validní data. Považuje-li odpůrce za důkaz
probíhající epidemie stav zaplněnosti nemocnic, pak by se jednalo o relevantní údaj pouze
za předpokladu, že by analyzoval skutečné příčiny zahlcení nemocnic a nadúmrtí. Ústav
zdravotnických informaci a statistiky České republiky však potvrdil, že mezi zemřelé zahrnuje
všechny osoby pozitivně testované na covid-19, u nichž došlo k úmrtí; připustil, že v tomto počtu
jsou uvedeni i lidé, kteří zemřeli z důvodu nespočívajícího v daném onemocnění. Zásadní
příčinou zatížení nemocnic je chybné nastavení péče o pacienty, u nichž se covid-19 projeví
klinickými příznaky; chybí základní prevence a léčba poskytovaná praktickými lékaři. Odpůrce
nesleduje správné ukazatele epidemie, když klade důraz zejména na počty pozitivně testovaných
osob a zcela pomíjí ty, kteří jsou skutečně nemocní (vykazují klinické příznaky onemocnění).
Z odůvodnění mimořádného opatření není možné zjistit skutečný výskyt onemocnění covid-19,
a nelze tedy dovozovat, že na území České republiky existuje stav epidemie.
II. 2 Vyjádření odpůrce k návrhu na zrušení mimořádného opatření
[13] Návrh dle odpůrce není důvodný. Soud má být při posuzování přiměřenosti opatření
obecné povahy zdrženlivý (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010 - 73).
Odpůrce nařizuje mimořádná opatření na základě dostupných znalostí a při vědomí, že nejsou
dostatečné a přesné. Preferuje ochranu života a zdraví osob při současné snaze o co nejmenší
omezení chodu společnosti. V případě nejasnosti o šíření či vlastnostech koronaviru nelze
spoléhat na to, že nastane optimističtější varianta. Přiměřenost opatření posuzuje tak, že zhodnotí
současný stav šíření onemocnění covid-19 a na základě dostupných skutečností a při zohlednění
aktuálních vědeckých znalostí odhadne riziko šíření tohoto onemocnění na zdraví a životy osob;
při volbě vhodných opatření vybírá ta, která co nejvíce zpomalují šíření viru a zároveň nejméně
dopadají na obyvatelstvo a práva osob.
[14] Odpůrce uvádí, že z §2 odst. 2 pandemického zákona nelze dovodit, že by mimořádná
opatření musela stanovovat podmínky pouze provozovatelům; dané ustanovení pojednává
o povinných osobách obecně. Má za to, že dle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného
zdraví je oprávněn stanovit podmínky pro vstup osob do některých prostor nebo pro účast
na některých činnostech; jedná se totiž o podmínky typově obdobné činnostem uvedeným v §69
odst. 1 písm. a) až h) téhož zákona.
[15] K námitce diskriminace neočkovaných osob poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, či ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/06, dle nichž aby bylo
vůbec možné hovořit o diskriminaci, musí mít jednotlivé skupiny osob srovnatelné postavení;
osoby bez očkování a po prodělání nemoci přitom nejsou vůči očkovaným osobám v totožném
postavení. Rozdílný přístup u očkovaných a neočkovaných osob má svůj racionální základ.
Očkování v organismu vytváří nepříznivé podmínky pro replikaci viru; v případě, že je očkovaná
osoba infikována, dojde u ní ke snížení pravděpodobnosti vzniku mutací viru, které jsou více
přenositelné na další osoby. Termínem „bezinfekční“ je míněn stav, kdy možnost přenosu
nového koronaviru od plně očkované osoby na ostatní klesá tak významně, že lze od povinného
testování ustoupit. Nedochází proto k bezdůvodnému zvýhodňování očkovaných lidí.
[16] Odpůrce zohledňuje postinfekční imunitu, pročež stanovil jako jednu z možných
podmínek prokázání tzv. bezinfekčnosti prodělání nemoci do 180 dnů od prvního pozitivního
testu. Nehraje roli, zda daná osoba má po prodělání onemocnění v krvi protilátky či nikoliv.
Jedná se o určitou fikci bezinfekčnosti, ze které vychází i nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) 2021/953 ze dne 14. 6. 2021. Postinfekční imunita má odlišnou povahu než imunita
postvakcinační; u neočkovaných osob, které již nemoc prodělaly, byla vyšší pravděpodobnost,
že budou hospitalizovány při další infekci, než u očkovaných pacientů, kteří se nakazili poprvé.
Očkování poskytuje lepší ochranu než se spoléhat pouze na vlastní imunitu; studie zveřejněná
v časopise The Lancet prokazuje, že imunita po prodělání covid-19 (zejména v populaci starší
65 let) v čase klesá, a je proto doporučena vakcinace. Očkovaným osobám je imunita vyvolána
přesně definovaným množstvím imunizující látky, což vede k optimální imunitní odpovědi
a zároveň představuje výrazně bezpečnější cestu nabuzení imunity. Osoby mající po prodělání
onemocnění covid-19 nějakou hodnotu protilátek nemusejí být chráněny proti reinfekci;
neexistuje hodnota protilátek, od níž lze říci, že je někdo chráněn a na jak dlouho. Odpůrce
zdůrazňuje, že variabilita imunitní odpovědi po prodělání přirozené infekce je velká. Odkazuje
na závěry rozsudku NSS ze dne 20. 10. 2021, č. j. 8 Ao 22/2021 – 183, ve kterém soud neshledal
nezákonnost v rozlišování imunity osob očkovaných a po prodělání nemoci. K polemice
navrhovatele nad tím, zda vůbec a v jaké míře probíhá pandemie onemocnění covid-19, odkazuje
odpůrce na usnesení NSS ze dne 4. 11. 2021, č. j. 2 Ao 12/2021 – 91.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III. 1 Odpadnutí části předmětu řízení
[17] Nejvyšší správní soud již rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 2 Ao 22/2021 – 38, vyslovil
na návrh jiného navrhovatele v souladu s §13 odst. 4 pandemického zákona, že napadené
mimořádné opatření bylo v části čl. I bodu 3 písm. b) ve slovech „nebo, s výjimkou dítěte do dovršení
12 let věku, nesplňuje podmínky stanovené v bodu I/17; provozovatelům uvedených provozoven se nařizuje u osoby, která
musí splňovat podmínky podle bodu I/17, splnění těchto podmínek kontrolovat při vstup u do prostor nebo v případě,
že kontrolu při vstupu neumožňují provozní podmínky provozovatele, nejpozději před poskyt nutím služby; osobě se nařizuje
provozovateli splnění podmínek podle bodu I/17 prokázat; v případě, že osoba splně ní podmínek podle bodu I/17
při vstupu neprokáže, zakazuje se provozovateli takovou osobu vpustit do prostor provozovny; pokud ke kontrole dochází
před poskytnutím služby, provozovateli se zakazuje poskytnout takové osobě službu; tyto podmínky se nevztahují
na provozovny stravovacích služeb, které neslouží pro veřejnost, a na prodej jídla s sebou s tím, že osobě se zakazuje takto
zakoupené jídlo konzumovat ve vnitřních i vnějších prostorech provozovny“ v rozporu se zákonem.
[18] Jelikož navrhovatel v projednávané věci napadl i (celý) čl. I bod 3 mimořádného opatření,
jehož shora definovanou část již NSS shledal rozpornou se zákonem, zabýval se soud tím, zda
jsou v rozsahu této části splněny podmínky nynějšího řízení pro rozhodnutí ve věci samé. Jednou
z nich je totiž existence předmětu řízení; jeho odpadnutí je neodstranitelným nedostatkem
podmínek řízení, pro který soud návrh odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] K odpadnutí předmětu řízení v abstraktním přezkumu opatření obecné povahy může
dojít tak, že jej soud v jiném řízení zruší (srov. usnesení NSS ze dne 11. 6. 2021,
č. j. 8 Ao 9/2021 - 43, č. 4220/2021 Sb. NSS). Pandemický zákon umožňuje soudu přezkoumat
také mimořádné opatření, které v průběhu řízení o jeho zrušení pozbylo platnosti (§13 odst. 4
pandemického zákona). V takovém případě neodpadá předmět řízení, pokud jde o přezkum
zákonnosti napadeného opatření, přestože již bylo zrušeno novým opatřením obecné povahy,
protože soud může vynést deklaratorní výrok určující jeho nezákonnost (srov. bod [28] rozsudku
NSS ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, č. 4187/2021 Sb. NSS). Jak ovšem NSS
konstatoval v usnesení sp. zn. 8 Ao 9/2021, i deklaratorní výrok ve smyslu §13 odst. 4
pandemického zákona má účinky erga omnes, shodně jako v případě zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části. Byť soud nezákonnost deklaruje v rámci řízení zahájeného na návrh
konkrétního navrhovatele, který tvrdí, že bylo opatřením obecné povahy zasaženo do jeho práv,
účinky rozhodnutí dopadají na všechny potenciální adresáty daného opatření obecné povahy.
V případě dalších řízení o návrhu na vyslovení nezákonnosti opatření obecné povahy nebo jeho
části, jehož nezákonnost již byla vyslovena, proto materiálně dojde k vyprázdnění předmětu
řízení, neboť žádný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je právě již dříve
učiněné prohlášení nezákonnosti s účinky erga omnes. Proto je třeba další návrhy odmítnout stejně
jako v případě zrušení opatření obecné povahy v jiném řízení. Takto soud může postupovat
pouze tehdy, jestliže se navrhovatel domáhá deklarace nezákonnosti v rozsahu, v jakém soud
nezákonnost opatření obecné povahy již deklaroval (srov. usnesení NSS ze dne 11. 2. 2022,
č. j. 9 Ao 42/2021 – 36).
[20] V řešeném případě se navrhovatel domáhá vyslovení nezákonnosti mimořádného
opatření také v téže části [čl. I bod 3 písm. b) mimo věty „zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních
a vnějších prostor provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“], v jaké již NSS dříve
deklaroval jeho nezákonnost. V tomto rozsahu tudíž účinky rozsudku sp. zn. 2 Ao 22/2021
dopadají i na navrhovatele. V této části návrhu jsou proto dány důvody jej odmítnout podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
III. 2 Aktivní procesní legitimace navrhovate le
[21] Soud se dále zabýval tím, zda byl navrhovatel aktivně procesně legitimován k podání
návrhu na zrušení, resp. nyní deklaraci nezákonnosti zbývajících napadených částí mimořádného
opatření. Podle §101a odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že návrh na zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným
správním orgánem, zkrácen. Aktivní procesní legitimace představuje podmínku řízení, kterou musí
obecně navrhovatel splňovat, aby byl oprávněn podat k soudu návrh na zrušení opatření obecné
povahy. K jejímu splnění je zapotřebí, aby návrh obsahoval myslitelná a logicky konsekventní
tvrzení o tom, že právní sféra navrhovatele (tj. jemu náležející subjektivní práva) byla napadeným
opatřením obecné povahy dotčena. To, zda je dotčení vůbec myslitelné, závisí na povaze
a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy
napadeným návrhem na jeho zrušení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod [34]; ve vztahu k mimořádným opatřením
odpůrce rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, č. 4187/2021 Sb. NSS,
bod [34]). Zároveň je nutné, aby měla napadená regulace přímý a nezprostředkovaný vztah
k právům navrhovatele. Soudy ve správním soudnictví jsou povolány k ochraně veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.); přezkum tzv. actio popularis zákon
nepřipouští. Nestačí proto, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy je nezákonné,
aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho subjektivních práv.
[22] Navrhovatel předně dovozuje svou aktivní procesní legitimaci z toho, že se jako zákazník
pokusil navštívit kadeřnictví a využít stravovacích služeb, ovšem (přestože byl zdráv
a nevykazoval žádné příznaky onemocnění covid-19) tyto služby mu nebyly pro nesplnění
podmínek čl. I bodu 17 mimořádného opatření poskytnuty a byl vykázán z daných provozoven;
pravidly pro prokazování tzv. bezinfekčnosti se cítí být nedůvodně diskriminován vůči
očkovaným osobám.
[23] Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, č. j. 8 Ao 2/2022 – 53, uvedl,
že „navrhovatelka logicky a konsekventně tvrdí, že tyto (stravovací a ubytovací) služby standardně využívá
a vzhledem k tomu, že jde o služby běžně využívané nejširší veřejností, není žádný důvod, aby soud těmto tvrzením
bez dalšího nevěřil. Stěžovatelka by v takové situaci ani nemusela konkrétní odmítnutí služeb dokládat.“ Soud
proto v projednávané věci vychází z tvrzení navrhovatele, že se pokusil využít služeb kadeřnictví;
vzhledem k běžnosti takové činnosti se jedná o plausibilní tvrzení nevyžadující prokazování
odmítnutí poskytnutí konkrétní služby. V důsledku čl. I bodu 2 písm. b) věty „anebo, s výjimkou dětí
do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky stanovené v bodu I/17“ a písm. c) [se „nařizuje provozovateli
u zákazníka, který musí splňovat podmínky podle bodu I/17, před zahájením poskytování služby splnění těchto
podmínek kontrolovat a zákazníkovi se nařizuje mu splnění podmínek podle bodu I/17 prokázat; v případě,
že zákazník splnění podmínek podle bodu I/17 neprokáže, zakazuje se provozovateli takovému zákazníkovi
službu poskytnout“], ve spojení s čl. I bodem 17 mimořádného opatření (definujícím podmínky
tzv. bezinfekčnosti), bylo navrhovateli užívání této služby znemožněno. Navrhovatel ve vztahu
k těmto ustanovením mimořádného opatření konsekventně a logicky tvrdí konkrétní dotčení
na svých subjektivních právech spočívající v neumožnění mu tyto služby využívat. Právní sféra
navrhovatele tedy mohla být čl. I bodem 2 písm. b) věta druhá, čl. I bodem 2 písm. c) a čl. I
bodem 17 mimořádného opatření dotčena; má proto aktivní procesní legitimaci k podání návrhu
na jejich zrušení, resp. nyní deklaraci nezákonnosti.
[24] Soud podotýká, že čl. I bod 2 písm. c) mimořádného opatření obsahuje úpravu, která
ukládala povinnost i provozovatelům daných služeb; zákazník přitom bez dalšího nemůže
napadnout povinnosti uložené provozovateli služeb. Jednotlivá pravidla obsažená v daném
ustanovení ovšem tvoří ve svém souhrnu ucelené pravidlo [kontrolovat – prokázat – (případně)
službu neposkytnout]; povinnosti provozovatele přitom tvoří část tohoto řetězce. Kdyby soud
přezkoumal pouze pravidla týkající se zákazníků (prokázat), pak by osamocené povinnosti
provozovatele postrádaly v dané části mimořádného opatření smysl (srov. rozsudek NSS ze dne
25. 10. 2021, č. j. 9 Ao 20/2021 - 59, bod [23]), a to jak z hlediska gramatického, tak i systematiky
daného ustanovení (povinnosti provozovatele jsou navázány na primární povinnosti zákazníka).
Navrhovatel proto má aktivní procesní legitimaci k napadení čl. I bodu 2 písm. c) mimořádného
opatření jako celku, přestože toto ustanovení upravuje rovněž povinnost provozovatelů služeb.
[25] Navrhovatel ovšem nemá aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení,
resp. nyní deklaraci nezákonnosti čl. I bodu 2 písm. b) věta „zakazuje zákazníkovi využít uvedené
služby, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“ a čl. I bod 3 písm. b) věta „zakazuje
zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění
covid-19“. Sám totiž tvrdí, že se kadeřnictví a stravovací služby pokoušel navštívit v situaci, kdy byl
zdráv a nevykazoval příznaky onemocnění covid-19; vykázán z předmětných provozoven přitom
byl pro neprokázání bezinfekčnosti dle čl. I bodu 17, nikoliv pro vykazování klinických příznaků
onemocnění covid-19. Danými částmi napadených ustanovení tedy nebyl nikterak dotčen
na svých právech.
[26] Dále navrhovatel nemá aktivní procesní legitimaci k návrhu na zrušení čl. I bodu 2
písm. a) [se „nařizuje provozovateli, vedle dodržení podmínek uvedených v bodu I/1, zajistit mezi místy, kde
jsou zákazníkům poskytovány služby (např. křesla v holičství a kadeřnictví), vzdálenost alespoň 1,5 metru“],
neboť ukládá povinnosti výhradně provozovatelům služeb. Navrhovatel sice tvrdí,
že je provozovatelem restaurace, čl. I bod 2 se však vůbec netýká stravovacích služeb. Z hlediska
poskytování služeb kadeřnictví je tedy pouze zákazníkem, nikoliv provozovatelem. Zákazník
přitom bez dalšího nemůže napadnout povinnosti uložené provozovateli služeb, a to z důvodu
neexistence přímého a bezprostředního vztahu mezi jeho právní sférou a těmito povinnostmi
(srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2021, č. j. 8 Ao 7/2021 - 44, bod [25]). Navrhovatel navíc
ani netvrdí, že by byl jako zákazník jakkoli konkrétně dotčen výše uvedeným ustanovením
mimořádného opatření; nenamítá tedy, že by bylo zasaženo do jeho práv tímto „technickým“
regulativem uloženým pouze provozovatelům.
[27] Navrhovatel nemá aktivní procesní legitimaci taktéž k podání návrhu na zrušení čl. I
bodu 3 písm. a), dle nějž se „nařizuje provozovatelům uvedených provozoven dodržovat následující pravidla“,
jež jsou vyjmenovaná v odrážkách i) – viii) daného ustanovení; jednalo se např. o usazování
zákazníků s odstupem alespoň 1,5 metru, nejvýše 6 osob u stolu, regulaci počtu osob
v prostorech provozovny, zajištění možnosti dezinfekce rukou pro zákazníky či maximální
možné cirkulace vzduchu. Navrhovatel je dle svého tvrzení (které nikterak nedokládá)
provozovatelem restaurace; uvádí přitom, že napadené opatření je důvodem, proč je jeho
restaurace uzavřená, což přímo a dlouhodobě poškozuje jeho podnikání. Regulace stanovená
v čl. I bodu 3 písm. a) mimořádného opatření upravující shora nastíněné „technické“ a provozní
parametry a zavádějící toliko některá dílčí omezení poskytování služeb nemůže být příčinou
uzavření restaurace; dané ustanovení nikterak nereguluje pro provoz restaurace kruciální
problematiku samotné možnosti poskytovat stravovací služby, resp. okruh jejich potenciálních
zákazníků. I kdyby tedy navrhovatel byl provozovatelem restaurace, bez jeho dalších konkrétních
skutkových tvrzení nelze dovodit, že by příčina jejího uzavření mohla tkvět v těchto pravidlech.
Je jistě myslitelné, že i povinnosti uložené provozovatelům služeb v čl. I bodu 3 písm. a)
mimořádného opatření mohou zasahovat do jejich práv, neboť jim „ztěžují“ výkon jejich
podnikatelské činnosti. Navrhovatel však v tomto ohledu neučinil zhola žádné tvrzení
(nespecifikuje, jak se jím namítaná nezákonnost právě tohoto ustanovení dotýká jeho
subjektivních práv); není přitom na soudu, aby za navrhovatele důvody jeho aktivní procesní
legitimace domýšlel.
[28] Nejvyšší správní soud proto naznal, že v části týkající se čl. I bodu 2 písm. a), písm. b)
věta „zakazuje zákazníkovi využít uvedené služby, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“,
čl. I bodu 3 písm. a), písm. b) věta „zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor
provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“ (což ve spojení s odst. [20] tohoto
rozhodnutí představuje celý čl. I bod 3) mimořádného opatření je namístě návrh odmítnout
jako podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou v souladu s §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[29] Soud dále poukazuje na to, že navrhovatel v pasáži o své aktivní procesní legitimaci uvádí,
že má přirozenou buněčnou a slizniční imunitu; naopak nemá vytvořeny protilátky proti viru
covid-19. Tato svá tvrzení však nikterak neprokazuje; nepředkládá lékařské zprávy o výsledcích
příslušných laboratorních vyšetření na stanovení buněčné imunity (T-lymfocytů proti viru
SARS-Cov-2) či výši zjištěných protilátek; nenavrhuje ani žádné důkazní prostředky, na jejichž
základě by bylo možné jeho tvrzení prokázat. Jestliže však navrhovatel neprokázal, že má
buněčnou (slizniční) imunitu, pak případná nezákonnost mimořádného opatření spočívající
v nezohledňování této imunity při posuzování bezinfekčnosti osob, stejně jako případný
nedostatek odůvodnění mimořádného opatření tkvící v nedostatečném zdůvodnění neuznávání
této imunity, nemohou navrhovatele zkrátit na jeho právech; soud se proto argumentací
navrhovatele týkající se této problematiky (shrnutou v odst. [9] tohoto rozhodnutí) věcně
nezabýval (srov. odst. [39] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022).
III. 3 Nepřezkoumatelnost mimořádného opatření
[30] Soud se následně zabýval namítanou nepřezkoumatelností mimořádného opatření. Pokud
totiž nesezná důvody, které odpůrce vedly k přijetí konkrétního mimořádného opatření,
je vyloučeno, aby se mohl věcně zabývat jeho zákonností a případně přiměřeností; takové
opatření obecné povahy by bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (k požadavku
na odůvodnění mimořádných opatření viz body [88] – [102] rozsudku NSS sp. zn. 8 Ao 1/2021).
Přezkoumatelností mimořádného opaření se přitom soud podrobněji zabývá jen u těch
napadených částí, u nichž tuto námitku navrhovatel uplatnil v konkrétnější podobě, anebo tam,
kde nepřezkoumatelnost mimořádného opatření brání jeho posouzení v rozsahu uplatněného
návrhového bodu (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao 7/2021 - 44, bod [33]).
[31] Navrhovatel opakovaně namítá, že napadené opatření neobsahuje ani zmínku o tom, zda
a proč je onemocnění covid-19 nebezpečné, z odůvodnění není možné zjistit jeho skutečný
výskyt; dovozuje proto, že se odpůrce vůbec nezbýval nezbytností vydání napadeného opatření.
Této značně obecně formulované námitce nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Poukazuje
na kapitoly I. Zhodnocení aktuální epidemické situace a II. Hodnocení rizika napadeného opatření.
Odpůrce v nich popisuje aktuální vývoj epidemické situace nejprve v zemích Evropské unie,
následně konkrétně v České republice. Mimo jiné uvádí: „negativní vývoj pozorujeme zejména
v ukazateli celkového počtu nově pozitivních osob. Aktuální 7denní klouzavý průměr je vyšší než 12 400
případů (data k 16. 11. 2021) a 7denní incidence přesahuje hodnotu 800 na 100 tisíc obyvatel. Tyto současné
celopopulační hodnoty tak již významně, tj. dvojnásobně překračují hodnoty pozorované ve stejném období
loňského roku (…) populační zátěž ve věkové kategorii 65+ významně a rizikově roste a projevuje se v počtech
nově hospitalizovaných osob, zejména v celkových hospitalizacích a postupně i v počtech hospitalizací na JIP.
Pokud tento nepříznivý trend a vývoj bude i nadále pokračovat, projeví se tento stav i výrazněji v počtech pacientů
v těžkém stavu na celorepublikové úrovni a způsobují postupné a výraznější omezování elektivní péče. (…)
Dokladem pro masivní komunitní šíření onemocnění covid-19 na území ČR jsou nejen hodnoty 7denní incidence
na úrovni okresní, kdy 60 okresů přesahuje hodnotu 500 případů na 100 tisíc obyvatel, která je obecně
považována za již velmi vysokou hodnotu, ale zejména pak podíl relativní pozitivity testů, a to jak z diagnostické
indikace, tak i z indikace epidemiologické. U diagnostické indikace je celorepublikově překročena hranice 30 %,
což ukazuje na stav, kdy každý třetí test je pozitivní z této indikace, u epidemiologické indikace pak každý osmý.
Obě tyto hodnoty tak významně překračují doporučenou hodnotu, která je obecně přijímána jako „bezpečná“
(4 %) a ukazují na velmi vysokou virovou nálož v populaci a významný potenciál pro další šíření onemocnění,
včetně zásahu do zranitelné skupiny obyvatel, jelikož pravděpodobnost setkání s pozitivní osobou je výrazně vyšší,
a to zejména pak v místech s vyšší kumulací osob na jednom místě v jeden čas. (…) Výše uvedené tak řadí
současný vývoj a trend v ČR dle metodiky WHO pro kategorizaci míry přenosu do nejvyššího stupně,
a to do 4. stupně pro komunitní přenos nákazy, který je charakterizován velmi vysokou incidencí nových případů
za 14 dní, a které jsou rozprostřeny po celém území. Tento stupeň je z hlediska míry rizika charakterizován jako
velmi rizikový pro obecnou populaci.“ Opatření obsahuje též popis stavu vytíženosti nemocnic; dále
odkazy na denní přehled o počtu osob s nově prokázaným onemocněním covid-19, datové sady
pro hodnocení vývoje onemocnění covid-19 v časové ose, aktuální přehled očkování, či týdenní
reporty o trendech a vývoji, včetně proočkovanosti v EU.
[32] Nejvyšší správní soud nemá za to, že by se odpůrce v odůvodnění napadeného opatření
nezabýval toho času aktuálním výskytem onemocnění covid-19; na konkrétních datech popsal
situaci jeho šíření, stav přetíženosti nemocniční péče i kvalifikovaný výhled do budoucna.
Samotnou nebezpečnost nemoci covid-19 již dříve konstatoval NSS, když poukázal na 30 tisíc
zemřelých s touto nemocí (srov. rozsudek ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021 - 148).
Navrhovatel přitom nebrojí proti nedostatečnému vyargumentování nezbytnosti (přiměřenosti)
nějakého konkrétního pravidla (omezení, zákazu, příkazu) stanoveného v napadeném opatření,
nýbrž toliko obecně tvrdí nedostatečné zdůvodnění nebezpečnosti onemocnění covid-19;
v tomto ohledu považuje soud, vzhledem ke své dřívější judikatuře a všeobecně známým
skutečnostem, odůvodnění mimořádného opatření za naprosto dostatečné, a tedy
přezkoumatelné.
III. 4 Zjevná neopodstatněnost části návrhu
[33] Podle §13 odst. 3 pandemického zákona, je-li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní
jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Nejvyšší správní soud již dříve podrobně vyložil,
že institut zjevné neopodstatněnosti má své místo mimo jiné tam, kde se již ve své rozhodovací
praxi obdobnou věcí zabýval, rozhodl zamítavým rozsudkem a nemá důvod se od svého dříve
vyjádřeného právního názoru odchýlit. Jedná se o specifický režim soudního přezkumu
podle pandemického zákona, jehož účelem je zrychlené a zjednodušené rozhodnutí o návrhu
(srov. např. usnesení NSS ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 2/2021 - 52, č. 4211/2021 Sb. NSS,
body [10] až [13], či ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Ao 19/2021 - 19). Postup zvolený v takových
případech zdejším soudem aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 22. 6. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1482/21, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/21, či ze dne 17. 8. 2021,
sp. zn. II. ÚS 2129/21).
[34] Nejvyšší správní soud konstatuje, že navrhovatel v projednávané věci vznáší proti
zákonnosti čl. I bodu 2 písm. b) věta druhá a písm. c) mimořádného opatření [jimiž bylo podle
§2 odst. 2 písm. c) pandemického zákona zjednodušeně řečeno zákazníkovi zakázáno využít
provozu kadeřnictví a dalších služeb, pokud neprokáže svou bezinfekčnost dle čl. I bodu 17]
zcela totožné námitky, jaké předložil jiný navrhovatel ve věci sp. zn. 2 Ao 23/2021. Předně
argumentuje, že odpůrce může dle §2 odst. 2 pandemického zákona omezit toliko provozovatele
služeb, což lze realizovat jedině přímo vůči nim; adresátem mimořádných opatření mají být
výhradně provozovatelé, nikoliv jejich zákazníci. Následně poukazuje na to, že odpůrce
je oprávněn vydat mimořádné opatření podle pandemického zákona pouze při epidemii
nebo nebezpečí jejího vzniku. Zpochybňuje přitom, že odpůrce dostatečně prokázal existenci
epidemie onemocnění covid-19; nesouhlasí totiž s kritérii, z nichž při posuzování situace
vycházel.
[35] Těmito námitkami se již NSS zabýval v části III.A rozsudku ze dne 18. 5. 2022,
č. j. 2 Ao 23/2021 – 40. Předně zdůraznil, že čl. I bod 2 mimořádného opatření byl vydán pouze
podle §2 odst. 2 písm. c) pandemického zákona; není pravdou, že by nebylo zřejmé, podle
jakého zákona odpůrce danou regulaci stanovil. Nejedná se tedy o obdobnou situaci, jaká nastala
např. v případě stravovacích a ubytovacích služeb (srov. čl. I body 3 a 6 napadeného opatření),
kdy se je odpůrce snažil omezit na základě §2 odst. 2 písm. b) a i) pandemického zákona nebo
§69 odst. 1 písm. b) či i) zákona o ochraně veřejného zdraví. K opatřením vydaným dle
pandemického zákona konstatoval: „mimořádným opatřením mohou být určité služby vyjmenované v §2
odst. 2 pandemického zákona (…) omezeny a mohou být stanoveny podmínky jejich poskytování; současně mohou
být přikázány určité činnosti. Pandemický zákon zpravidla nerozlišuje, komu jsou omezení, zákazy, příkazy
nebo podmínky poskytování služeb adresovány [výjimku představuje §2 odst. 2 písm. g) a j) pandemického
zákona]. Vychází tedy z toho, že se pravidla stanovená mimořádným opatřením mají primárně vztahovat
ke službě jako takové, a to tak, aby jejich účelem byla likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího
opětovného vzniku. Povinnosti proto mohou být pandemickým zákonem uloženy jak provozovatelům služeb
(např. podmínky pro poskytnutí služby), tak i jejich zákazníkům (např. prokázání tzv. bezinfekčnosti
před využitím služby). Pouze tak totiž může být dosaženo zamýšleného cíle v podobě bezpečného provozování
a využívání regulované služby. Bylo-li by možné uložit povinnosti pouze jejich provozovatelům, žádoucího efektu
by nemuselo být dosaženo. Byť by se provozovatel snažil stanovené povinnosti dodržovat, nemuselo by to být
bez jejich respektování ze strany zákazníků vůbec možné. Mohl by sice zákazníka vyzvat, aby dodržoval určitý
odstup od ostatních, ale ten by neměl žádnou povinnost takovou výzvu uposlechnout. Zákazníci, kteří by nebyli
ochotni se takovým pravidlům podřídit dobrovolně, by nebyli postižitelní. To by bylo zjevně v rozporu s účelem,
pro který mohou být mimořádná opatření podle pandemického zákona nařízena. (…) Námitka navrhovatele
spočívající v překročení meze zákonem vymezené působnosti odpůrce ukládat na základě §2 odst. 2
pandemického zákona povinnosti též zákazníkům služeb proto není důvodná.“ Shodně srov. rozsudky NSS
ze dne 20. 4. 2022, č. j. 2 Ao 22/2021 – 38, odst. [46], ze dne 19. 5. 2022, č. j. 2 Ao 27/2021 – 23,
odst. [22], či ze dne 2. 2. 2022, č. j. 8 Ao 2/2022 – 53, odst. [54]. K námitce nedostatečného
prokázání existence epidemie onemocnění covid-19, resp. výtkám vůči posuzovaným kritériím,
poukázal zdejší soud na rozsudek ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021 - 148, v němž „konstatoval
nebezpečnost nemoci covid-19 a za notoriety označil 30 tisíc zemřelých s touto nemocí i hrozící kolaps
zdravotnictví; odmítl přitom provádět dokazování ohledně nebezpečnosti nemoci covid-19.“ Dále odkázal
na rozsudky NSS ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 - 51, ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 5 Ao 1/2021 – 65, či usnesení ze dne 4. 11. 2021, č. j. 2 Ao 9/2021 – 155. V rozsudku ze dne
20. 10. 2021, č. j. 2 Ao 7/2021 - 157, se odmítl zabývat tvrzením, že epidemie není, též
s poukazem na to, že odpůrce může mimořádné opatření vydat i za účelem eliminace nebezpečí
jejího opětovného vzniku, jak předpokládá §2 odst. 1 pandemického zákona. Také pro
projednávanou věc přiléhavě platí závěr NSS učiněný v rozsudku sp. zn. 2 Ao 23/2021:
„navrhovatel odpůrci vytýká, že klade velký důraz na počty pozitivně testovaných osob a zcela pomíjí ty, kteří
skutečně vykazují klinické příznaky onemocnění; za hlavní příčinu přetížení zdravotnických zařízení pak
považuje paralýzu systému primární péče (…) navrhovatel jí směřuje pouze ke zpochybnění existence epidemie
onemocnění covid-19; nedovozuje z těchto tvrzených pochybení (nesprávných metodologických a statistických
postupů) nezákonnost žádného konkrétního ustanovení napadeného opatření. (…) existenci epidemie covid-19
dlouhodobě považuje zdejší soud za všeobecně známou skutečnost a vymezil se proti její relativizaci; navíc
upozornil, že mimořádné opatření lze dle pandemického zákona vydat i za účelem eliminace nebezpečí jejího
opětovného vzniku. Soud se proto neztotožňuje s tím, že nebyly dány materiální podmínky (výskyt epidemie)
nezbytné pro oprávnění odpůrce vydávat mimořádná opatření podle pandemického zákona.“
[36] Protože jsou námitky navrhovatele týkající se nedostatku pravomoci navrhovatele
regulovat na základě pandemického zákona služby uvedené v čl. I bodu 2 mimořádného opatření
totožné s těmi, jimiž se NSS již zabýval v rozsudku sp. zn. 2 Ao 23/2021, neshledal důvod
pro odchýlení se od svých dříve vyslovených závěrů. S ohledem na zásadu ekonomie soudního
procesu proto, krom výše uvedených ilustrativních citací, v dalším odkazuje na odůvodnění
předmětného rozsudku zdejšího soudu. Návrh v části týkající se čl. I bodu 2 písm. b) věty „anebo,
s výjimkou dětí do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky stanovené v bodu I/17“ a písm. c)
mimořádného opatření proto odmítl jako zjevně neopodstatněný.
III. 5 Zákonnost a přiměřenost čl. I bodu 17 mimořádného opatření
[37] Stěžejní podstatou celé navrhovatelovy argumentace je pak otázka, zda neočkované osoby
neprodělavší onemocnění covid-19 nebyly diskriminovány tím, že nemohly prokázat svoji
tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 17 mimořádného opatření za účelem užívání regulovaných
služeb.
[38] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podmínky prokázání tzv. bezinfekčnosti
podle čl. I bodu 17 mimořádného opatření nejsou založeny na zakázaných kritériích výslovně
uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny. Nezakládají samy o sobě ani jiné obdobné postavení osob;
dobrovolné očkování nebo prodělání onemocnění nepředstavují trvalý znak, vlastnost nebo
osobnostní rys jednotlivce, který by bylo možné bez dalšího připodobnit ke kritériím v tomto
článku výslovně uvedeným. To, že neočkované osoby, které onemocnění covid-19 neprodělaly,
nemohou prokázat svoji tzv. bezinfekčnost, proto nepředstavuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny
(srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 Ao 9/2022 – 101, odst. [105]).
[39] Při posuzování, zda čl. I bod 17 mimořádného opatření nezakládá v rozporu s čl. 1
Listiny nerovné podmínky pro osoby, které nemohou prokázat svoji tzv. bezinfekčnost PCR
testem, je třeba zkoumat „(1) zda jde o různé subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci,
(2) zda je s nimi zacházeno rozdílným způsobem, (3) zda je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci nebo skupině
k tíži a (4) zda takové zacházení není projevem libovůle, tedy zda má legitimní cíl a napadená zákonná
ustanovení jsou s to jej dosáhnout“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 32/17). Významné je, že „uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně
dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení (…). Zatímco zpravidla není těžké stanovit, zda právní
úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci všeobecné zásady
rovnosti je stanovit, zda dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, jsou vskutku srovnatelné, tedy zda
jsou relevantně podobné“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03,
či ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/06). Pro účely nyní projednávané věci jde o to, zda jsou
očkované a neočkované osoby z hlediska regulace napadeného mimořádného opatření
ve srovnatelném postavení, či nikoliv. Pokud by se totiž jednalo o nestejné zacházení s nestejnými
skupinami osob, nemohla by být námitka diskriminace důvodná.
[40] Navrhovatel ve svém návrhu nesouhlasí právě s tím, že očkované osoby nejsou s těmi
neočkovanými ve srovnatelném postavení. Tvrdí, že očkování proti onemocnění covid-19 má jen
nepatrný vliv na to, jak moc je člověk infekční pro další členy domácnosti, přičemž virová zátěž
je u infikovaných obou skupin osob stejná; sám však připouští, že u očkovaných klesá rychleji.
Poukazuje na studii Community transmission and viral load kinetics of the SARS-CoV-2 delta (B.1.617.2)
variant in vaccinated and unvaccinated individuals in the UK: a prospective, longitudinal, cohort study
publikovanou v časopisu The Lancet. Totožnou studií se NSS již zabýval v rozsudku
sp. zn. 8 Ao 9/2022. Konstatoval: „ze studie vyplývá, že očkování snižuje riziko nákazy variantou delta
a urychluje vymizení viru. Nicméně plně očkované osoby s průlomovou infekcí mají vrchol virové nálože podobný
případům neočkovaných osob a mohou proto účinně šířit infekci v domácnostech, a to včetně přenosu na očkované
osoby. Studie tak dokládá tvrzení odpůrce, že se u očkovaných osob zkracuje doba vylučování viru. Pokud jde
o tvrzení, že jsou očkované osoby pravděpodobně méně infekční, tak to studie nedokládá.“ (srov. odst. [89]).
K tvrzení, že výsledky studie mají dokládat u neočkovaných osob podobnou virovou zátěž jako
u těch očkovaných, které proto mohou v domácím prostředí přenášet infekci i na plně očkované
kontakty, soud uvedl: „navrhovatelem tvrzené závěry, které mají z této studie vyplývat, nejsou v rozporu s částí
odborných podkladů odpůrce. I z nich totiž vyplývá, že očkované osoby sice mají v případě nákazy virovou zátěž
podobnou neočkovaným osobám, avšak dochází u nich k rychlejšímu vymizení viru.“ (srov. odst. [99]).
Nejvyšší správní soud proto v nynějším případě nepovažoval za potřebné touto studií provádět
dokazování, neboť již jednou zkoumal z ní plynoucí odborná zjištění a zabýval se jejich relevancí
pro posouzení srovnatelnosti situace očkovaných a neočkovaných osob; od těchto závěrů
se přitom nehodlá odchýlit. Uzavírá proto, že navrhovatelem odkazovaná studie nezpochybňuje
(minimálně) jeden z benefitů očkování spočívající ve zkrácení doby vylučování viru.
[41] Dále se navrhovatel dovolává článku deníku The Washington Post, v němž je uveden odkaz
na dokument amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí Outbreak of SARS-CoV-2
Infections, Including COVID-19 Vaccine Breakthrough Infections, Associated with Large Public
Gatherings - Barnstable County, Massachusetts, July 2021, z nějž má plynout, že pokud se plně
očkovaný člověk nakazí mutací delta, má v sobě stejné množství virů jako neočkovaní jedinci
a může jej dál šířit. Ani tento důkaz Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost neprovedl. Sám
navrhovatel totiž chtěl tímto dokumentem prokázat pouze skutečnost, že i očkovaný člověk
může (v nějaké míře) šířit virus. To však odpůrce nepopírá; ostatně to plyne i ze shora uvedené
studie, jíž soud provedl důkaz v řízení sp. zn. 8 Ao 9/2022. Jak ovšem uvedl NSS již
např. v odst. [47] v rozsudku sp. zn. 2 Ao 23/2021, fakt, že určité odborné stanovisko dospívá
k závěru, že „se jeví jako zcela neopodstatněné považovat osoby očkované za osoby, které mají imunitu natolik
kvalitní, že ochrání očkovaného před nakažením a zároveň ochrání osoby v jeho okolí před přenosem nákazy (což
ostatně takto striktně ani není v odůvodnění napadeného opatření tvrzeno), nezpochybňuje další odpůrcem
deklarované a shora pojednané přínosy očkování. Rozhodné totiž je, že očkované osoby jsou v případě nákazy
s větší pravděpodobností chráněny před závažným průběhem onemocnění; představují proto pro zdravotní systém
z hlediska zahlcení menší nebezpečí než osoby neočkované.“ Navrhovatel by tedy předmětným důkazem
nebyl schopen prokázat skutečnost, která by byla způsobilá zpochybnit odlišné postavení
očkovaných a neočkovaných osob.
[42] Pokud se navrhovatel odvolává na vyjádření prof. B., soud konstatuje, že jej ve svém
návrhu nikterak nespecifikuje (datem, názvem, spisovou značkou apod.), nepřikládá jej v listinné
podobě ani neuvádí odkaz na webovou stránku, na níž jej lze nalézt. Není přitom úkolem soudu
za navrhovatele domýšlet a dohledávat, jaké (z pravděpodobně velmi mnoha) vyjádření daného
lékaře měl na mysli, a kde je toto dostupné. Příslušná tvrzení proto nebyla s to zpochybnit
odborná východiska odpůrce.
[43] Navrhovatel akcentuje též skutečnost, že se snižuje počet neočkovaných mezi
hospitalizovanými pacienty (a to i na jednotkách intenzivní péče); mezi nově nakaženými
je údajně dvakrát více plně očkovaných než neočkovaných seniorů. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že samotný počet (absolutní četnost) nakažených, nemocných či hospitalizovaných
osob (seniorů) z řad očkovaných a neočkovaných není vůbec relevantní údaj; rozhodující
pro posouzení efektivnosti ochrany způsobené očkováním je procentuální zastoupení (relativní
četnost) těchto osob v celku dané skupiny. Je podle soudu naprosto logické, pokud se v průběhu
epidemie s plynoucím časem postupně zvyšoval celkový počet očkovaných osob (především
právě seniorů), zároveň postupně také stoupal celkový počet nakažených, nemocných
či hospitalizovaných osob podstoupivších očkování; to však neznamená, že očkování není
účinné. Jak již podotkl NSS v odst. [87] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022, „pro porovnání nemohou
sloužit absolutní čísla. Pro posouzení účinků očkování je totiž třeba zohlednit procentuální zastoupení očkovaných
a neočkovaných osob v konkrétní věkové kategorii, jak důvodně poznamenal odpůrce. Pokud by bylo například
v určité věkové kategorii 100 tis. osob, z nichž by bylo hypoteticky očkováno 99 tis. osob, tedy neočkovaných
by zbýval 1 tis. osob, pak hospitalizace 500 očkovaných a 500 neočkovaných samozřejmě neznamená,
že očkování nefunguje, protože je v nemocnici stejný počet očkovaných i neočkovaných. Výsledek je totiž ten,
že z očkovaných je hospitalizováno jen 0,5% zatímco z neočkovaných 50%.“ Nejvyšší správní soud proto
uzavírá, že toliko tvrzení postupně se snižujícího celkového počtu nakažených
a hospitalizovaných neočkovaných osob, navíc navrhovatelem nikterak kvalifikovaně podložené
(odkaz na článek portálu www.idnes.cz nelze považovat za relevantní zdroj statistických dat o vývoji
epidemie, jímž by bylo třeba dokazovat), není způsobilé zpochybnit účinnost očkování a jeho
odpůrcem prezentované přínosy pro zvládání epidemie.
[44] Ani navrhovatelem poukazovaná paralýza nemocnic spočívající v údajně nefungujícím
systému primární péče není argumentem způsobilým zpochybnit odborná východiska odpůrce
pojednávající o odlišném postavení (reakci organismu) neočkovaných osob, které nemají imunitu
získanou z prodělané nemoci (srov. rozsudek NSS sp. zn. 2 Ao 23/2021, odst. [47]).
[45] K argumentaci, že jediným cílem zpřísnění podmínek tzv. bezinfekčnosti je donutit
neočkované, aby se očkovali, se NSS již vyjádřil v odst. [81] – [85] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022.
Konstatoval: „osoby nelze vyloučit z provádění činností a využívání služeb regulovaných mimořádným opatřením
jen z toho důvodu, že nepodstoupily dobrovolné očkování. Dokud není stanovena očkovací povinnost,
je na každém, aby se sám rozhodl, zda se nechá naočkovat, či nikoliv. (…) Nátlak na očkování skrze
mimořádné opatření by proto sám o sobě nepředstavoval legitimní cíl, který by ospravedlňoval stanovená omezení
neočkovaných osob, které onemocnění covid-19 v poslední době neprodělaly. (…) Z odůvodnění mimořádného
opatření nicméně nevyplývá, že by jeho cílem mělo být donutit neočkované osoby k očkování stanovením určitých
zákazů a omezení. Podle odůvodnění mimořádného opatření i tvrzení odpůrce v průběhu řízení před soudem bylo
cílem to, aby došlo ke zmenšení rizika přenosu onemocnění mezi jedinci a ke snížení rizika dalšího zhoršení
epidemické situace v celé populaci tak, aby se předešlo zahlcení a zhroucení zdravotního systému. (…) Odpůrce
v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že osoby neočkované bez imunity získané prodělanou nemocí mohou být
onemocněním covid-19 více postiženy na zdraví, a představují tak pro zdravotní systém větší hrozbu. (…)
Odpůrcem tvrzeným cílem napadeného mimořádného opatření proto je jak ochrana nejvíce zranitelných osob,
tak ale zejména zdravotního systému jako celku.“ Ani v tomto případě nemá Nejvyšší správní soud
důvod se od těchto svých dříve vyslovených závěrů odchýlit.
[46] Navrhovatel ve svém návrhu nesouhlasí též s východiskem odpůrce, že sportování
ve vnitřních prostorách je rizikovější než venku; sportoviště dle něj nepatří mezi vysoce riziková
prostředí pro přenos covidu-19. Soud však poukazuje na to, že sportoviště ve vnitřních
prostorech staveb reguloval čl. I bod 8 mimořádného opatření, který odpůrce vůbec nenapadl.
Z hlediska posuzování přiměřenosti čl. I bodu 17 (tedy pravidel tzv. bezinfekčnosti univerzálně
platných pro jednotlivé vyjmenované služby a akce) přitom není rozhodné, jak rizikové
je konkrétní prostředí, neboť dané ustanovení samo o sobě přímo nezakotvuje jeho omezování.
[47] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že navrhovateli se v nyní projednávané věci
nepodařilo relevantně zpochybnit důvody a odborné podklady, pro které odpůrce přijal napadené
mimořádné opatření a na jejichž základě omezil neočkované osoby z možnosti využívat služby
regulované mimořádným opatřením. Platí proto závěry rozsudků NSS sp. zn. 8 Ao 2/2022
a 8 Ao 9/2022, v nichž soud jak z hlediska namítané diskriminace neočkovaných osob, tak
i tvrzené nepřiměřenosti posuzoval zákonnost čl. I bodu 15 mimořádného opatření odpůrce
ze dne 29. 12. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN. Dané ustanovení stanovilo
s účinností od 3. 1. 2022 jako podmínku pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních
prostor nebo pro účast na hromadných akcích nebo na jiných činnostech prokázání
tzv. bezinfekčnosti, jež byla upravena shodně, jako je tomu v nyní napadeném opatření čl. I
bodem 17.
[48] V části IV.4 rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022 posuzoval NSS, zda neočkované osoby
bez prodělaného onemocnění nejsou diskriminovány tím, že nemohou prokázat pro účely
využívání služeb svoji tzv. bezinfekčnost negativním PCR testem. Dospěl však k závěru,
že neočkované osoby se nenacházejí ve srovnatelném postavení jako očkované osoby a osoby
s prodělaným onemocněním. Konstatoval: „neočkovaná osoba, která nemá imunitu získanou z prodělané
nemoci, není dostatečně chráněna před infekcí, vyskytuje-li se v okolí infekční osoby. Naopak, pokud se s infekční
osobou setká očkovaná osoba, pak je podle odpůrce riziko nákazy několikanásobně nižší než u neočkované osoby,
která nemoc neprodělala. Navíc, i kdyby se podle odpůrce očkovaná osoba nakazila, je mnohem nižší riziko
závažného průběhu onemocnění a případného úmrtí než u neočkované osoby. Na základě východisek odpůrce
uvedených v odůvodnění mimořádného opatření se tak neočkované osoby bez prodělaného onemocnění nenacházejí
ve srovnatelném postavení jako očkované osoby a osoby s prodělaným onemocněním. Tento rozdíl spočívá
v připravenosti imunitního systému na onemocnění covid-19 a v důsledku toho ve snížení možnosti dalšího šíření
viru v populaci a zejména zátěže zdravotního systému. (…) V odkazu navrhovatelky na čísla nakažených
očkovaných a neočkovaných osob pak nelze zpochybnění důvodů odpůrce spatřovat. Jak totiž vyplývá z návrhu,
navrhovatelka jimi pouze demonstruje to, že očkování nedokáže zabránit šíření nemoci. To však odpůrce
nesporuje. (…) Obecně tedy bylo možné uvažovat o srovnatelném postavení osob, které by se prokázaly PCR
testem. Neočkované osoby bez prodělaného onemocnění se však i v případě podrobení se PCR testu ve srovnatelném
postavení nenachází. Je tomu tak z důvodu zvýšené pravděpodobnosti nákazy při styku s infekční osobou,
možného závažnějšího průběhu onemocnění a zvýšené nakažlivosti pro své okolí. Z těchto důvodů jim není
umožněno provádět činnosti a využívat služby, které jsou mimořádným opatřením regulovány. S ohledem na cíl
mimořádného opatření totiž představují pro boj s epidemií a jejími následky zvýšené riziko, a to zejména
pro zdravotní systém.“ V odst. [109] rozsudku sp. zn. 8 Ao 9/2022 NSS zopakoval: „Navrhovateli
se nepodařilo vyvrátit tvrzení odpůrce, že se neočkované osoby snáze nakazí při styku s infekční osobou
a že mohou mít závažnější průběh onemocnění. Současně z odborných podkladů provedených soudem k důkazu
vyplývá, že rychlejší pokles virové nálože u očkovaných osob může mít vliv na další šíření infekce ve společnosti.
Neočkované osoby, které onemocnění neprodělaly, naopak mohou být při nákaze více nakažlivé pro své okolí
(zejména z hlediska doby, po kterou mohou vir šířit).“ Jestliže se neočkované osoby vůči očkovaným
nenacházejí ve srovnatelném postavení, nemohou být diskriminovány tím, že jim čl. I bodu 17
mimořádného opatření neumožňuje prokázat tzv. bezinfekčnost prostřednictvím negativního
výsledku PCR testu, a tedy provádět činnosti a využívat služby regulované mimořádným
opatřením.
[49] V části IV.5 rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022 se pak NSS zabýval přiměřeností stanovených
podmínek tzv. bezinfekčnosti ve vztahu k neočkovaným osobám. Konstatoval: „očkování
představuje účinný nástroj, jak se bránit proti zejména vážnému průběhu tohoto onemocnění a jak sekundárně
snížit zátěž zdravotního systému na únosnou hodnotu. (…) Je proto logické, že odpůrce při zvažování toho,
zda uzavřít provozovny nebo úplně znemožnit poskytování služeb, nebo zda omezit z jejich využívání pouze
rizikové osoby, přistoupil na variantu, která má nižší ekonomické a společenské dopady a která je současně
schopná ochránit systém zdravotní péče. Zvolil tedy omezení pouze těch osob, které pro chybějící očkování
nebo imunitu z prodělané nemoci představují největší riziko, včetně toho, že vypustil nejméně ohroženou skupinu
dětí do 12 let. (…) Soud proto považuje s ohledem na tyto okolnosti za ještě přiměřené, že došlo oproti dřívějšímu
stavu ke zpřísnění podmínek, za kterých je možné využívat některé služby a účastnit se některých akcí. Jestliže
totiž existuje podle odpůrce relativně účinná ochrana proti těžkému průběhu onemocnění (byť není vyloučeno,
že se jím člověk i přes očkování nakazí), není důvod k úplnému zavření provozoven a služeb, tak jak tomu bylo
např. na jaře 2021. Naopak je namístě regulaci směřovat vůči těm osobám, které mohou být tímto onemocněním
nejvíce ohroženy a mohou tak následně ohrozit zdravotní systém. Jednak tím dochází k minimalizaci zásahu
do práv a právem chráněných zájmů provozovatelů podniků a služeb, jednak je tím dosaženo ochrany zdraví
neočkovaných osob a fungování zdravotního systému jako celku. Pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu
do práv a právem chráněných zájmů neočkovaných osob bez prodělané nemoci, je také důležitý charakter činností
a služeb, ze kterých jsou mimořádným opatřením vyloučeny. (…) Jde například o kadeřnictví, kosmetické služby,
sportoviště, wellness, využívání lyžařských vleků, skupinové prohlídky galerií nebo zoo nebo o návštěvu kulturních
akcí. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že využívání zmíněných služeb může pro určité skupiny osob patřit
k běžnému způsobu života a trávení volného času. Nejedná se nicméně o nezbytné služby, bez kterých by nebylo
možné na základní životní úrovni fungovat (oproti např. jízdě ve veřejné hromadné dopravě nebo nákupu
potravin). Vyloučení z využívání těchto služeb sice může pro někoho představovat citelnou újmu, nepředstavuje
však natolik intenzivní zásah jako případný úplný „lock down“ neočkovaných osob. Dokonce i některé z takto
regulovaných služeb mohou tyto osoby nadále využívat, pokud jde o důležité důvody (…). Jsou omezeny toliko
ve využívání zbytných služeb, které jsou zpravidla spojeny s trávením volného času a které určitým způsobem
přispívají k pohodlnějšímu životu. Tyto služby jsou navíc rizikové z pohledu epidemie, neboť při jejich využívání
zpravidla nelze používat ochranné prostředky k zamezení šíření nákazy (např. respirátor), a současně jsou spojeny
se setkáváním různých skupin osob.“
IV. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů návrh na zrušení,
resp. deklaraci nezákonnosti napadeného opatření v části týkající se čl. I bodu 17 zamítl; v části
týkající se čl. I bodu 2 písm. a), písm. b) věta „zakazuje zákazníkovi využít uvedené služby, pokud
vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“ a čl. I bodu 3 odmítl; ve zbývající části týkající se čl. I
bodu 2 písm. b) a v části čl. I bodu 2 písm. c) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
[51] O věci samé rozhodl soud bez jednání postupem podle §51 odst. 1 věty první s. ř. s.,
neboť navrhovatel i odpůrce s tímto postupem souhlasili. Jednání přitom nebylo třeba nařizovat
ani za účelem provádění dokazování.
[52] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle §60 odst. 3
s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba
odmítnuta.
[53] Ve vztahu k části, v níž byl návrh výrokem I. odmítnut, nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení. V rozsahu, v jakém soud návrh výrokem II. odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III.4) nebo jej posuzoval meritorně (výrok III), se náklady podle
§60 odst. 1 s. ř. s. řídí principem úspěchu ve věci. Navrhovatel nebyl ve věci úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly (ani žádné nepožadoval).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. června 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu