ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.152.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 152/2020-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně TEMPARANO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 28255542, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, identifikační číslo osoby 67779999, zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, o zaplacení částky 62 324 906 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 36 396 658,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 54 Co 225/2019-294, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 26 C 193/2014-255 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení 62 324 906 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl, že o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 36 396 658,77 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výroky II a III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
Proti rozsudku odvolacího soudu (nesprávně označeném jako „usnesení“) podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvod dovolání shledávala v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky „existence podniku a podnikatelské povahy příspěvkových organizací státu“. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně podané proti předchozímu zrušujícímu usnesení odvolacího soudu v této věci, konstatoval, že oproti přesvědčení žalobkyně se o dosud judikatorně neřešenou otázku nejedná, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, je podnik ve smyslu §5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák“), třeba chápat jako ucelený organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot) a složky osobní (lidských zdrojů). Ze zákonné definice podniku ovšem nelze dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost všech těchto složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik – vzhledem ke specifikům příslušného podnikání – nebude všechny tyto komponenty obsahovat. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále zmínil svůj rozsudek ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, v němž se zabýval povahou příspěvkových organizací a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (zejména §8 a 9, §54 odst. 1 a §55 odst. 1), uzavřel, že ačkoliv státní příspěvkové organizace nevlastní majetek, jsou od 1. 7. 2002 výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto organizacím hospodařit (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016).
V této věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých bylo součástí hospodářské činnosti předchůdkyně žalovaného jako příspěvkové organizace v její zřizovací listině uvedeno poskytování lázeňské léčby za úhradu jiným osobám, vykonávání obchodní činnosti – drobný prodej, poskytování služby veřejného stravování a služby přechodného ubytování, přičemž předmětnou smlouvou ze dne 11. 12. 2008 přenechala předchůdkyně žalovaného žalobkyni do užívání za účelem provozování lázní soubor nemovitostí specifikovaných v čl. I., movitý majetek uvedený v příloze A a personál, resp. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (čl. II bod 2.2), jako funkční celek sloužící k provozu lázní. Odvolací soud proto postupoval v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (ostatně na závěry usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017, sám odkázal), pokud na základě těchto zjištění uzavřel, že šlo o podnik ve smyslu §5 obch. zák. Předmětem nájmu totiž byl ucelený soubor movitých a nemovitých věcí a též osobní složky sloužící pro účely podnikání předchůdkyně žalovaného uskutečňovaného vlastním jménem (k provozování lázní), jež bylo zákonem předpokládaným způsobem nakládání s majetkem státu, k němuž měla právo hospodařit [srov. též §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. a normativní odkaz na §2 odst. 1 obch. zák. v něm uvedený].
Formuluje-li žalobkyně dále v dovolání jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, „zda vlastníkem podniku může být příspěvková organizace státu, resp. příspěvková organizace státu, která není vlastníkem movitých a nemovitých věcí, které mají tvořit součást podniku, ale toliko jí náleží právo s nimi hospodařit“, pak takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, pro posouzení věci nebylo podstatné, zda byla předchůdkyně žalovaného vlastníkem podniku, ale toliko, že podle zákona č. 219/2000 Sb. byla oprávněna vlastním jménem při hospodaření (při podnikání) s takovým majetkem státu tvořícím součást podniku vystupovat. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně (učiněná s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz ) o ústavně nekonformním výkladu vůle smluvních stran, pokud odvolací soud neupřednostnil takovou interpretaci smlouvy, která by nevedla k její neúčinnosti (pokud ji neposoudil jako smlouvu o nájmu souboru konkrétních movitých a nemovitých věcí), a pokud nezohlednil, že strany se po dobu několika let ustanovením smlouvy řídily. Ačkoliv žalobkyně i ve vztahu k této části dovolání v jeho úvodu avizovala jako předpoklad přípustnosti dovolání existenci otázky neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, z její argumentace je patrné, že fakticky namítá odklon odvolacího soudu od jí citované rozhodovací praxe Ústavního soudu při výkladu projevu vůle smluvních stran. Odvolací soud se však od žalobkyní citovaných rozhodnutí (týkajících se otázky priority výkladu smlouvy, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady) neodchýlil, neboť neposoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a předchůdkyní žalovaného jako neplatnou. Naopak podle projevů vůle obsažených ve smlouvě ji posoudil jako platně uzavřenou smlouvu o nájmu podniku. Skutečnost, že po uzavření smlouvy nedošlo k nabytí její účinnosti pro nesplnění zákonem kogentně stanovené podmínky zveřejnění smlouvy, nemohla mít vliv na předchozí vůli stran o obsahu jejich práv a povinností ve smlouvě jasně projevenou.
Pro úplnost lze k námitce žalobkyně, že smlouva měla být posouzena jako smlouva o nájmu souboru konkrétních movitých a nemovitých věcí, dodat, že žalobkyně zjevně přehlíží, že podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nebyl součástí předmětu nájmu uvedeného ve smlouvě pouze soubor movitých a nemovitých věcí, ale též převod práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se provozu lázní jako funkčního celku. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání pak nejsou způsobilé založit též odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 523/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, neboť v těchto rozhodnutích se dovolací soud zabýval otázkou náležitostí smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. obch. zák., resp. otázkou, kdy se jedná o smlouvu o prodeji části podniku podle §487 odst. 1 obch. zák., tedy otázkami, na jejichž řešení napadené rozhodnutí v nyní souzené věci nezáviselo.
Spatřuje-li dále žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1154/2014, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod č. 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť jím provedený výklad ustanovení §488b odst. 4 obch. zák. striktně vyžadující formální zveřejnění smlouvy a odmítající nabytí účinnosti smlouvy tak, jak jej smluvní strany dle své vůle sjednaly, je podle ní v rozporu se smyslem a účelem daného ustanovení, kterým je ochrana třetích osob (věřitelů) pronajímatele podniku, pak ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při výkladu §488b odst. 4 obch. zák. nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí skutečnost, že ustanovení §488b odst. 4 obch. zák. je základním ustanovením, od něhož se strany podle ustanovení §263 odst. 2 obch. zák. nemohou odchýlit. Jde o kogentní, jednoznačné ustanovení neumožňující soudu přijmout jiný výklad, než jaký učinil odvolací soud (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017). Žalobkyni lze přisvědčit v názoru, že
zakládá-li dané ustanovení účinnost smlouvy o nájmu podniku na splnění podmínky jejího zveřejnění, činí tak skutečně v zájmu ochrany věřitelů pronajímatele podniku. Zákonodárce však s nesplněním takové podmínky nespojil následek neúčinnosti dané smlouvy výlučně ve vztahu k věřitelům pronajímatele, ale naopak jednoznačně v tomto ustanovení určil okamžik účinnosti smlouvy o nájmu podniku vůči všem (bez ohledu na to, zda a případně k jakému dřívějšímu dni byla účinnost smlouvy stranami sjednána) teprve okamžikem jejího zveřejnění podle §33 odst. 1 obch. zák. Až tímto okamžikem je nájemce oprávněn podnik podle smlouvy provozovat a řídit, ačkoliv je smlouva pro strany závazná již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1860/2013). Takový výklad pak není v rozporu s uvedeným smyslem a účelem daného ustanovení, neboť právě s okamžikem účinnosti je též spojen počátek běhu tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené věřiteli pro možnost domáhat se, aby soud prohlásil závazky pronajímatele, které náležejí k pronajatému podniku, za splatné k účinnosti smlouvy o nájmu podniku, jestliže je nájmem podniku ohroženo jejich plnění (srov. §488e odst. 3 obch. zák.). Naopak by bylo v rozporu s ochranou věřitele (tedy se smyslem a účelem §488b odst. 4 obch. zák.), aby bez ohledu na zveřejnění smlouvy (bez možnosti věřitele seznámit se s ní) již mohl nájemce podnik provozovat a tím případně ohrožovat plnění závazků pronajímatele vůči věřiteli.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobkyně o ústavně nekonformním „přepjatém formalismu“ při aplikaci §488b odst. 4 obch. zák. odvolacím soudem „odhlížejícím od reálných společenských vztahů“, při níž žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, a ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, a o rozporu námitky neúčinnosti smlouvy s dobrými mravy, při níž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému účelu a smyslu §488 odst. 4 obch. zák. nesdílí názor žalobkyně, že by závěr odvolacího soudu o neúčinnosti smlouvy o nájmu pro nesplnění zákonné podmínky byl formalistický a rozporný s jí citovanými nálezy Ústavního soudu pouze proto, že se strany podle smlouvy následně chovaly. Nadto k neúčinnosti takové smlouvy dané absencí splnění zákonné podmínky musel odvolací soud přihlédnout i bez námitky účastníků, jinak by se naopak sám mohl dopustit svévole nerespektováním kogentní normy (srov. žalobkyní výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99).
Vytýká-li dále žalobkyně odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, tím, že posoudil předmětnou smlouvu jako neúčinnou z důvodu nesplnění „zcela formálního požadavku“, pak i tato argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V citovaných rozhodnutích byla řešena otázka priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné výklady oba, přičemž odvolací soud v nyní souzené věci, jak bylo uvedeno již výše, dospěl k závěru o platnosti uzavřené smlouvy. Tyto odkazy jsou proto nepřiléhavé. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Navíc lze doplnit, že odvolací soud podmínku uvedenou v §488b odst. 4 obch. zák. zjevně nepovažoval za „zcela formální požadavek“.
K tvrzení žalobkyně, že podmínka stanovená v §488b odst. 4 obch. zák. nebyla fakticky splnitelná, Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně sama následně v průběhu řízení předmětnou smlouvu do sbírky listin založila a zveřejnila oznámení v Obchodním věstníku. Pokud v této souvislosti v dovolání též namítala, že smlouva tím nabyla účinnosti dne
13. 7. 2018 a nic nebránilo tomu, aby vypořádání vzájemných práv a povinností mezi ní a žalovaným proběhlo tak, jak bylo sjednáno, ve vztahu k této argumentaci řádně (v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.) nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)]. Byť ve vztahu k této části dovolání žalobkyně v úvodu prezentovala své stanovisko, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, v dalším obsahu dovolání neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož závěry by v tomto ohledu mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Pro tyto vady dovolání se uvedenou námitkou Nejvyšší soud dále nemohl zabývat (posoudit přípustnost dovolání v dané části).
Žalobkyně má dovolání za přípustné též pro otázku „oddělitelnosti ustanovení čl. XV. bodu 15. 6. písm. a) nájemní smlouvy o úhradě kompenzace“, při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008, a ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 33 Cdo 4322/2007. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích posuzoval otázku oddělitelnosti ujednání smlouvy pro posouzení jejich neplatnosti z pohledu vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, respektive všichni účastníci dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali. V nyní souzené věci však odvolací soud dovodil platnost celé smlouvy o nájmu podniku včetně žalobkyní zmíněného ustanovení. Otázku posuzovanou v citovaných rozhodnutích tak neřešil. I tyto nepřiléhavé odkazy proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odkazuje-li žalobkyně v této části dovolání též na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, a namítá-li znovu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, lze odkázat na již shora uvedené, neboť Nejvyšší soud se s takovou námitkou již opakovaně vypořádal.
Žalobkyně konečně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, ze dne
18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/200, při řešení otázek, „zda na straně žalovaného nevzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení“ a „zda žalobkyni nevznikl vůči žalovanému nárok na náhradu škody“, resp. tím, že posoudil nárok na plnění z nájemní smlouvy a nárok na vydání bezdůvodného obohacení (či nárok na náhradu škody) jako nároky vycházející z odlišného skutkového základu. Odvolací soud s odkazem na obsah jednotlivých podání žalobkyně uzavřel, že v nich zmiňované bezdůvodné obohacení i náhrada škody jsou oproti žalobou uplatněnému nároku co do výše i svého skutkového základu zcela rozdílné. Z obsahu spisu je zřejmé, že oproti skutkovému tvrzení v žalobě o existenci nároku založeného na dohodě o konkrétní výši kompenzace (podle doplněného tvrzení žalobkyně jisté formy sankce) sjednané pevnou částkou pro případ předčasného ukončení smlouvy ze strany žalovaného (bez ohledu na to, zda žalobkyně do podniku žalovaného investovala či nikoliv) bylo žalobkyní zmiňované bezdůvodné obohacení žalovaného, jež mělo být získáno na její úkor, založeno na zcela odlišném skutkovém základě vycházejícím z existence investic do majetku žalovaného žalobkyní, kterými mělo dojít ke zhodnocení jeho majetku (takto skutkově vymezený nárok je podle odvolacího soudu, ostatně i podle tvrzení žalobkyně uvedených v dovolání, předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 440/2015). Škoda údajně vzniklá žalobkyni pak podle ní byla založena porušením povinnosti žalovaného zveřejnit předmětnou smlouvu, tj. opět na základě skutečností odlišných od těch, na kterých byl založen žalobou uplatněný nárok. Nešlo tedy o situaci předpokládanou v žalobkyní citovaných rozhodnutích, podle kterých je soud povinen skutek, jak byl uplatněn žalobou, po právní stránce posoudit bez ohledu na to, zda a jak byl v žalobě právně kvalifikován, a případně nárok přiznat i z jiného právního důvodu. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutek tak, jak jej žalobkyně vymezila v žalobě [ke změně žaloby a jejímu připuštění soudem nedošlo, neboť žalobkyně se v řízení stále domáhala zaplacení plnění, jak bylo sjednáno v článku XV bod 15. 6 písm. a) smlouvy, a uvedenou argumentaci o bezdůvodném obohacení či náhradě škody uplatňovala pouze jako „eventuální z opatrnosti“ bez požadavku nahrazení původních žalobních tvrzení], nevytváří prostor pro úvahy o možné jiné právní kvalifikaci věci (o náhradě škody či bezdůvodném obohacení), postupoval v souladu se shora citovanými judikatorními závěry a tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu