ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1409.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1409/2020-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce T. E. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zitou Chvojanovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Na Sekyře 164, proti žalovanému A. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 51/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 26 Co 197/2019-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 C 51/2018-128, rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu XY, na st. par. č. XY v XY, zapsaného na LV č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „byt“, „předmětný byt“), „spolu s členy nájemcovi domácnosti“, do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 197/2019-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že lhůta k vyklizení se stanovuje v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalovaný užívá byt ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, neboť jeho nájemní poměr skončil 31. 3. 2018. Nájemní smlouva ze dne 1. 4. 2014 o nájmu na dobu určitou byla uzavřena platně a nabyla účinnosti podpisem obou smluvních stran (žalovaným podepsána v červenci 2015). Případná vnitřní výhrada žalovaného ke svému projevu vůle uzavřít předmětnou nájemní smlouvu je z hlediska posuzování platnosti této smlouvy bez právního významu. Nebylo prokázáno ani žalovaným namítané zneužití a nátlak ze strany žalobce. Skutečnosti týkající se věku a zdravotního stavu žalovaného a jeho manželky a poukaz na to, že v předmětném bytě prožil s rodinou větší část života, neodůvodňují, aby žalobci byla za použití §8 a §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), odepřena ochrana jeho vlastnického práva a zároveň práva pronajímatele v podobě jeho nároku na vyklizení žalovaného z předmětného bytu, ale odůvodňují delší lhůtu k vyklizení, než jakou určil soud prvního stupně, a to v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2014 poukazem na to, za jakých okolností byla nájemní smlouva podepsána, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Naopak lze dodat, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a že soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci. Není pochyb o tom, že úmysl žalobce vtělený do návrhu nájemní smlouvy směřoval k uzavření smlouvy na dobu určitou, což žalovaný podpisem smlouvy posléze akceptoval. Měl-li žalovaný při uzavření smlouvy nějaké vnitřní výhrady (tzv. mentální rezervace), které navenek neprojevil, nelze k nim při posuzování platnosti smlouvy přihlížet (srov. Jiří Švestka, Jan Dvořák a kol.: Občanské právo hmotné 1 . Wolters Kluwer, 2009, s. 132–133).
Žalovaný dále namítal, že žaloba na vyklizení je projevem zjevného zneužití práva, respektive jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování a poměrům obou účastníků shledal, že uplatněný nárok na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, ale je na místě (zejména s ohledem na zdravotní stav a věk žalovaného a jeho dlouhodobé bydlení v předmětném domě) stanovení delší než zákonem určené lhůty pro vyklizení, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Jeho závěr v tomto směru odpovídá i dovolatelem zmíněnému stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněnému pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí soudu prvního stupně) za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 7. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu