ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.221.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 221/2020-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha , identifikační číslo osoby (IČO): 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) Institut umění
– Divadelní ústav , IČO: 00023205, se sídlem v Praze 1, Celetná 17, zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, a 2) Česká republika – Ministerstvo kultury , IČO: 00023671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 35/2010, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Co 375/2018-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2018, č. j. 64 C 35/2010-224, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 64 C 35/2010-264) změněn v napadených výrocích I a II tak, že se v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným určuje, že žalobce je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a id 2/3 pozemku parc. č. 613, vše v katastrálním území Staré Město (dále jen „předmětné nemovitosti“), zatímco ohledně návrhu na určení, že žalobce je vlastníkem id. 1/3 pozemku parc. č. 613 v témže kat. území se žaloba zamítá; současně byla žaloba zamítnuta i v části směřující vůči druhé žalované (výrok I); přitom odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví obce (žalobce) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), jako majetek, jenž byl této obci přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, č. U III 182/49, s odkazem na souhrnný rámcový plán ze dne 12. 10. 1949 č. 714 a dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a jenž byl ve vlastnictví České republiky.
Naproti tomu odvolací soud (změnou rozsudku) nevyhověl žalobě v té její části, jíž byla žádána deklarace vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3 pozemku parc. č. 613 v k.ú. Staré Město, uzavíraje, že rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 6. 12. 1950, č. U III-182/49, nelze považovat za rozhodnutí o přídělu dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a po zániku obecní samosprávy nemůže být tento majetek považován za historický majetek obce). Přitom odvolací soud korigoval i soudem prvního stupně přijaté závěry ohledně pasivní věcné legitimace žalovaných, uzavíraje, že ta svědčí prvnímu žalovanému coby příspěvkové organizaci příslušné hospodařit s předmětným majetkem České republiky.
Rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ napadl dovoláním první žalovaný (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07) spatřuje dovolatel v napadeném rozhodnutí porušení základních práv a svobod, vytýkaje soudu „přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru“, kdy zdůrazňuje, že o předmětné nemovité věci se po několik desetiletí staral s péčí řádného hospodáře a užíval je k prospěšnému a velmi specifickému a jedinečnému účelu, zatímco žalobce k nim nemá žádný vztah. Rozhodnutí považuje za vybočující i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž poukazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018, a rozsudek ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015), jež pro výjimku z aplikace ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. považuje za relevantní právě specifičnost a nezastupitelnost účelu, k němuž byl majetek užíván, spolu s časovým faktorem, tedy nepřerušeným dlouhodobým užíváním nemovitosti určitým způsobem a zachováním právní jistoty. Závěrem dovolatel vytýká nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, namítaje, že se odvolací soud nevypořádal s odvolací argumentací ohledně nejednoznačnosti podané žaloby, „měl-li žalobce získat 2/3 z podílu o velikosti 2/3, které k části předmětných nemovitostí vlastní stát“, v čemž dovolatel spatřuje vadu řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4592/2016) a porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (cituje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1155/16). Vedle dovolání podal dovolatel i návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v tom rozsahu, v němž byla (změnou rozsudku soudu prvního stupně) zamítnuta žaloba v části o určení vlastnictví k podílu o velikosti 1/3 pozemku parc. č. 613 v k.ú. Staré Město, jakož i ve výroku o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované, jde v dané části o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7).
Směřuje-li dovolatel své dovolání i proti výrokům o nákladech řízení (uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“), je v této části dovolání objektivně nepřípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, jíž bylo žalobě vyhověno v poměru k prvnímu žalovanému a deklarováno vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem (2/3 podíly k pozemku parc. č. 612 s budovou č.p. 595 a pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město), není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených §238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Odvolací soud deklaroval vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem s ohledem na jejich nabytí ex lege (přechodem z vlastnictví státu do vlastnictví obce) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (jenž vstoupil v účinnost 1. 7. 2000); vyšel přitom ze zjištění, že předmětný majetek byl žalobci (obci) přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze
ze dne 24. 12. 1949 (dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.). Závěr, že i na takové rozhodnutí lze pohlížet jako na rozhodnutí přídělové (jak uzavírají soudy nižších stupňů), koresponduje jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; spolu s dále citovanými rozhodnutími dostupné i na www.nsoud.cz ), tak i Ústavního soudu (srov. zejm. nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněn tamtéž, sv. 65, č. 97), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy“.
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 997/2009, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4927/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/10). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (kdy obec formálně nabyla vlastnictví před 1. lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
(srov. §2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §2a do tohoto obecního restitučního předpisu včleněno (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.
Dovolatelem předestřená judikatura dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018, a rozsudek ze dne 16. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 892/2015, včetně dalších tam citovaných rozhodnutí), vztahuje se pak k problematice nejednoznačné temporality zákona č. 114/2000 Sb. a s jejím řešením souvisejícím požadavkem vlastnického práva České republiky (zda jej lze připínat k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. – 1. 7. 2000), na níž však napadené rozhodnutí nezávisí.
V dané souvislosti sluší se připomenout dominantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž ustanovení §2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004), tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví České republiky k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení §2a odst. 1 („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnění hospodaření i s dalším přídělovým majetkem, jenž byl do této doby ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
Toliko v případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace (ČSFR) nevztahuje, zejména pak na majetek, jež stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 154/2010, rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10.
O takový naposled uvedený případ ovšem v posuzované věci zjevně nejde, již proto, že předmětné nemovité věci byly jak k 1. 7. 2000 (den účinnosti zákona č. 114/2000 Sb.), tak již i k 24. 5. 1991 (účinnost zákona č. 172/1991 Sb.) kontinuálně ve vlastnictví České republiky (jak plyne ze soudy učiněných zjištění), tedy nešlo o majetek České a Slovenské Federativní Republiky (a České republice tudíž nepřipadl až k 1. 1. 1993 sukcesí do vymezených práv a povinností zanikající ČSFR), používaný již bývalou federací (a potud i později Českou republikou) k plnění specifických a nezastupitelných účelů, jak je tomu kupř. při plnění závazků plynoucích z mezinárodního práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, spolu s dalšími v něm odkazovanými rozhodnutími, řešícími problematiku bývalého federálního majetku spravovaného státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis), či na úseku obrany státu (viz případy dovolatelem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 892/2015 a sp. zn. 26 Cdo 1555/2018).
Naposled zmíněnou problematiku majetku bývalé federace a jejích republik (k tomu srov. vymezení majetku ČSFR a jejích republik dle čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění do 31. 12. 1992, a to ve vazbě na rozdělení působnosti federace a jednotlivých republik – čl. 7) dovolatel ve své argumentaci zcela pomíjí. K současně akcentovanému užívání nemovitostí, jejich obhospodařování a obecně i k faktoru plynutí času (po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., resp. jej novelizujícího zákona č. 114/2000 Sb.) sluší se pak odkázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13), reflektovanou i dovolacím soudem (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013, a dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014), jež krom jiného neguje i možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení lhůty stanovené §8 zákona č. 172/1991 Sb., v jeho původním znění (do 28. 6. 2012), jež měla pořádkový charakter a kdy až novelizací tohoto ustanovení zákonem č. 173/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012, byla teprve jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní.
Ani zdůrazňovaná okolnost řádné správy nemovitostí a jejich využívání k prospěšnému účelu (jenž dovolatel označuje se specifický a nezastupitelný) po dobu několika desetiletí není v oblasti obecních restitucí okolností nikterak výjimečnou (jde o okolnost spíše pravidelnou plynoucí z povahy těchto restitucí, k nimž přistoupil demokratický zákonodárce s cílem plné obnovy samosprávy obcí a omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí, jimž umožnil hospodaření s majetkem, k jehož zestátnění došlo právě na počátku padesátých let minulého století). Z právního hlediska také není rozhodné, zda na stavbách, jež mají přejít do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., byly v mezidobí provedeny stavební změny (s ohledem na dobu, po kterou bylo přetrženo obecní vlastnictví, jde o okolnost také nikterak výjimečnou, přičemž v souzené věci nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by v případě sporné stavby došlo k jejímu zániku jako věci v právním smyslu, tedy že žalobcem spolu s pozemky nárokovaná stavba je nemovitostí novou). A je-li snad činnost dovolatele, státní příspěvkové organizace s vymezeným účelem, považována za vskutku jedinečnou a nenahraditelnou, jejíž fungování je současně vázáno výlučně na využívání předmětných nemovitostí, dovoluje si Nejvyšší soud vyslovit přesvědčení, že i pro dobu budoucí bude možno dosáhnout takového uspořádání poměrů, jež by nadále umožňovalo využívání předmětných nemovitostí k daným účelům (nejenom se zřetelem na tvrzení, že jde o nemovitosti pod památkovou ochranou).
Přisvědčit tedy nelze ani výtkám dovolatele, že nebyl brán potaz na ústavněprávní rovinu věci, že se odvolací soud dopustil přílišného formalismu při výkladu právních norem vedoucího k extrémně nespravedlivému závěru (kdy dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, jehož závěry na danou věc zjevně nedopadají). V posuzované věci jde o proces obecních restitucí, kdy soudy měly na zřeteli jak literu zákona (jím stanovené podmínky přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví žalující obce), tak i účel, k němuž směřuje (viz shora); nastavení konkrétních podmínek restituce majetku, včetně systému případných výluk, bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, pročež soudy (respektujíce ústavně zakotvenou dělbu moci výkonné, zákonodárné a soudní) nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí uzpůsobovat vlastním představám (nemá-li být soudní rozhodnutí projevem libovůle, jež je reprobována i článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a kdy zjevně excesívní rozhodnutí – vybočující ze zákonodárcem stanovených mezí – bylo by právě porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Postupem odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) tudíž nebyla porušena ani ústavou garantovaná práva dovolatele a ani tyto jeho námitky dovolání přípustným nečiní. Nehledě na to, že i podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která jsou součástí právního řádu, tedy že dovolání je věcně projednatelné toliko za splnění zákonem stanovených podmínek, k nimž patří i předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání pak ovšem nemohou založit ani námitky dovolatele vystihující vady řízení, bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné
(srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Výtky dovolatele stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (že není zřejmé, „podle čeho tedy soud v této věci rozhodl“, resp. že tak učinil na podkladě nejednoznačné žaloby) nejsou však ani korektní (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, přičemž ani vytýkané dílčí nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele. Nutno zde odmítnout i výtku stran „nejednoznačnosti“ podané žaloby, z jejíhož obsahu bylo zjevné, čeho se žalobce domáhá (včetně vymezení spoluvlastnických podílů k označeným nemovitým věcem) a na základě jakých skutečností (identifikovaná přídělová rozhodnutí, vlastnické právo České republiky k rozhodnému datu), a jeho žalobnímu žádání koresponduje i rozsudečný výrok rozhodnutí (při zamítnutí žaloby co do podílu o velikosti 1/3 k pozemku parc. č. 613, který žalobce nárokoval „celý“), jenž odvolací soud odůvodnil poukazem na odlišnou povahu žalobcem označených titulů jako přídělových rozhodnutí.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl, v části jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.) a v části již jako podané osobou neoprávněnou (§218 písm. b/, §243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí
(§243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), který sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu