ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2970.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2970/2020-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Cisterciáckého opatství Vyšší Brod , IČ 00476684, se sídlem Klášter 137, Vyšší Brod, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 93/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 4 Co 169/2018-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 11 C 93/2016-121, rozhodl, že se žalobci vydávají z vlastnictví České republiky pozemky parc. KN č. 1697/25, 1755/2, 1760/4 a 1765/2, všechny v k. ú. Záboří u Českých Budějovic, 819/3 a 818/29, oba v k ú. Čakovec, a 409/3 v k. ú. Habří u Lipí, a tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081, pokud se týká těchto parcel (výrok I), zamítl žalobu v části týkající se vydání pozemku parc. KN č. st. 127 v k. ú. Holašovice (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 4 Co 169/2018-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba o vydání pozemků parc. KN č. 1697/25, 1755/2, 1760/4 a 1765/2, všechny v k. ú. Záboří u Českých Budějovic, 819/3 a 818/29, oba v k ú. Čakovec, a 409/3 v k. ú. Habří u Lipí a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081, zamítá (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, neboť podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Odvolací soud podle něj dospěl k nesprávnému právnímu závěru o absenci restitučního nároku dovolatele podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“), v důsledku nesprávného řešení otázky, zda je oprávněn posuzovat konfiskační akty vydané podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), v rozhodném období podle §1 zákona o majetkovém vyrovnání z hlediska restitučních titulů uvedených v §5 zákona o majetkovém vyrovnání; odvolací soud nevzal v úvahu, že konfiskační akt (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48) byl vydán jako projev náboženské perzekuce dovolatele podle §5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání. Odvolatel má za to, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, když uzavřel, že §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání takový postup vylučuje. Perzekuci přitom dovolatel dovozuje z útlaku církví obecně, z perzekucí nacistickým Německem, z neposkytnutí ochrany dovolateli v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., z účelových postojů orgánů veřejné moci ke konfiskaci jeho majetku a z vad samotného konfiskačního řízení. Dále podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda bylo přípustné postupovat podle dekretu č. 108/1945 Sb. proti dovolateli, který v rozhodném období neměl žádný majetek ve vlastnictví, tedy pokládat nárok za konfiskovaný dříve než vznikl; tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno za splnění podmínek podle §241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2457/2019; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb. a rovněž přístupném, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho §3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho §2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona o majetkovém vyrovnání, za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry je třeba přijmout i v režimu zákona o majetkovém vyrovnání.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačního aktu došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (shodně jako v případě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost a vady konfiskačního rozhodnutí, jež měly být vyvolány tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být Německá říše, že majetek nebyl dostatečně individualizován a že dovolatel byl označen jako „řád cisterciáků ve Vyšším Brodě“), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretu č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaného konfiskačního rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil (srov. rovněž ve skutkově i právně obdobných věcech nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3839/19).
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání (viz §5 písm. j/ tohoto zákona); případy zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou pak zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1943/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, z aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona o majetkovém vyrovnání); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Prostupuje-li dovoláním snaha dovolatele domoci se pro něj příznivé aplikace zásady ex favore restitutionis na podkladě závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jeho nálezu ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, pak judikatura Nejvyššího soudu právě se zřetelem k uvedenému nálezu konstantně dovozuje, že tuto zásadu v obdobných situacích uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona o majetkovém vyrovnání; tím je zmírnění toliko některých majetkových křivd a snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018).
Z výše uvedených důvodů dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy dalšímu účastníkovi v dovolacím řízení podle obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu