ECLI:CZ:NSS:2022:3.AFS.296.2021:45
sp. zn. 3 Afs 296/2021 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně EG Therm s. r. o.
"v likvidaci", se sídlem Praha 8, Ústecká 396/27, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou,
advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 653/17, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel,
se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 9 Af 14/2020 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) žalobkyni platebním
výměrem ze dne 26. 7. 2019, č. j. 478316/2019-510000-32.1, vyměřil nárok na vrácení spotřební
daně z minerálních olejů ve výši 0 Kč. Neuznal jí totiž uplatněný nárok na vrácení uvedené
daně za zdaňovací období prosinec 2018 z důvodu nesplnění podmínek stanovených
v §56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních
daních“), neboť žalobkyně neprokázala, že minerální oleje prokazatelně použila pro výrobu tepla.
Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 11. 2019, č. j. 51908-2/2019-900000-313,
zamítl a platební výměr potvrdil.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji shledal nedůvodnou a shora uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] Městský soud nepřisvědčil namítanému porušení zásady legitimního očekávání, které
žalobkyně spatřovala v tom, že jí správce daně za stejného skutkového a právního stavu nárok
na vrácení spotřební daně z minerálních olejů po dobu 17 let přiznával. Městský soud
konstatoval, že jakkoli celní orgány žalobkyni v minulosti vyměřovaly nárok na vrácení spotřební
daně konkludentně za nezměněného skutkového stavu, činily tak v rozporu s právními předpisy
a judikaturou správních soudů. Jednalo se tedy o nezákonnou správní praxi, která žalobkyni
nemohla založit legitimní očekávání.
[4] Postup celních orgánů vůči žalobkyni v minulosti (do zdaňovacího období červenec 2017)
byl přitom jednoznačně skutkově jiný, jelikož až ve věcech od zdaňovacího období červenec
2017, stejně jako v projednávané věci, správce daně na základě zjištěných důkazů provedl rozbor
faktické činnosti žalobkyně a nespokojil se tedy s pouhým vyhodnocením jí předložených
formálních náležitostí (smluv, faktur). V projednávané věci zjistil, že žalobkyně prokazatelně
nepoužila minerální oleje pro výrobu tepla, nýbrž pouze činila úkony k výrobě tepla směřující,
a nesplnila tak jednu z podmínek §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních pro vrácení spotřební
daně. Pokud by jí správní orgány i za této situace přiznaly nárok na vrácení spotřební daně,
postupovaly by v rozporu se zákonem. Jestliže tedy celní orgány dospěly k závěru, že jejich
dosavadní postup ve vztahu k žalobkyni nebyl v souladu se zákonem, mohly věc posoudit odlišně
od svých dřívějších postupů.
[5] Městský soud připustil, že i nezákonná praxe správních orgánů může za určitých
okolností založit legitimní očekávání adresátů právních norem. Při rozporu mezi principem
legitimního očekávání a principem legality je nutno zohledňovat i konkrétní okolnosti případu.
Zejména je třeba vzít v potaz důvody změny rozhodovací praxe, tedy zda je odůvodněna
dostatečně závažnými okolnostmi a zda dotčené subjekty měly možnost se s touto změnou
předem seznámit. Tyto podmínky byly dle městského soudu v projednávaném případě splněny;
žalobkyně totiž byla seznámena s pochybnostmi správce daně ohledně toho, zda skutečně
splňovala podmínky §56 zákona o spotřebních daních. Napadené rozhodnutí tedy nemohlo být
pro žalobkyni překvapivé, jelikož věděla o probíhající kontrole ze strany správce daně.
[6] Městský soud se proto neztotožnil se žalobní námitkou, dle které se celní orgány účelově
snažily dokazováním odůvodnit změnu svého dosavadního právního výkladu. Celní orgány
zjistily nové, pro věc rozhodné skutečnosti, které jim v minulosti známy nebyly. Až v průběhu
projednávání nároku žalobkyně za zdaňovací období červenec 2017 a období následující
na základě podrobné analýzy zjistily, že skutečný stav věci je jiný, než žalobkyně tvrdila
v daňovém přiznání a než dokládala celním orgánům. Pokud žalobkyně v rozporu se zákonem
uplatňovala nárok na vrácení spotřební daně za situace, kdy v důsledku liknavosti celních orgánů
jí byl tento nárok v minulosti opakovaně přiznáván, nemůže s odkazem na legitimní očekávání
požadovat jeho opětovné přiznání. Obzvláště v případě, kdy celní orgány na základě nově
zjištěných skutečností, tj. nikoliv pouhou změnou právního výkladu, dospěly k jednoznačnému
závěru o nesplnění zákonných podmínek §56 zákona o spotřebních daních.
[7] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku nesouladu postupu celních orgánů
a orgánů finanční správy. Jakkoli totiž byla žalobkyně podle zprávy o daňové kontrole
považována za výrobce a dodavatele tepla pro účely daně z přidané hodnoty, celní orgány nebyly
tímto názorem orgánů finanční správy vázány, jelikož se závěry orgánů finanční správy týkaly
výlučně daně z přidané hodnoty, nikoliv toho, zda žalobkyně skutečně vyráběla teplo,
a zda tak splňovala podmínky pro nárok na vrácení spotřební daně.
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak městský soud posoudil námitku jejího legitimního
očekávání. Zdůrazňuje, že již od roku 2000 uplatňovala nárok na vrácení spotřební daně
z minerálních olejů a celní orgány jejím žádostem pokaždé vyhověly. V průběhu 17 let prováděly
celní orgány různá místní šetření, ale nikdy nedospěly k závěrům zpochybňujícím tento nárok.
Tím stěžovatelku pouze utvrzovaly v jejím legitimním očekávání o oprávněnosti jejích žádostí.
Nelze jí klást k tíži, že celní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[10] Koncepce legitimního očekávání má spočívat v důvěře ve správnost předchozí
rozhodovací praxe (nebo také nečinnosti) příslušného státního orgánu. Otázkou dle stěžovatelky
nebylo, zda na základě rozhodování správce daně mohla nebo nemohla očekávat, že její činnost
je v souladu s §56 zákona o spotřebních daních, ale zda mohla nebo nemohla legitimně očekávat,
že k ní budou celní orgány přistupovat stejným způsobem jako v předchozích 17 letech. Dále
odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 Afs 289/2019 - 41,
z něhož dovozuje, že celní orgány měly nejdříve zaujmout stanovisko k výkladu pojmu „výrobce
tepla“, které by však použily až v dalším řízení o vrácení spotřební daně. Tím by stěžovatelka měla
možnost se na nový postup celních orgánů řádně připravit.
[11] Nesouhlasí ani s tvrzením městského soudu, že legitimní očekávání, vzhledem
k oprávněnosti jejího nároku na vrácení spotřební daně, muselo být přerušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 2 Afs 196/2004 - 126. I po vydání tohoto
rozsudku totiž správce daně dále považoval stěžovatelčiny nároky za oprávněné. Legitimní
očekávaní stěžovatelky, že je skutečně výrobcem tepla, byla potvrzena i orgány finanční správy,
protože v jejich zprávách o daňové kontrole byla považována za výrobce tepla také z hlediska
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém dosavadním závěru.
Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že svou nečinností, kdy jí konkludentně vyměřoval
vrácenou spotřební daň z minerálních olejů, aniž by komplexně ověřoval skutkový stav, založil
její legitimní očekávání. Opačný závěr by zcela vyvrátil smysl veřejnoprávní kontroly
nad dodržováním právních norem, neboť u řady přestupkových a jiných protiprávních jednání
o tomto jednání nemají příslušné orgány povědomost, v důsledku čehož může protiprávní stav
trvat i delší dobu.
[13] I přesto, že se na některých místech spotřeby minerálních olejů konala místní šetření,
celní orgány v jejich průběhu nezjišťovaly, kdo je skutečným výrobcem tepla. Nelze odhlédnout
od skutečnosti, že správné informace ohledně skutečného výrobce tepla neměl správce daně
k dispozici i z důvodu disimulace. Stěžovatelkou předložené smlouvy, dohody a pověření
zakrývaly skutečný obsah právního jednání. Stěžovatelce, jako osobě odborně způsobilé, navíc
musela být známa právní úprava i k ní se vztahující judikatura. I když došlo ke zjištění skutečného
skutkového stavu až po poměrně dlouhé době, stále se jednalo o zákonný a zákonem předvídaný
postup. Žalovaný má za to, že pokud správce daně konkludentně přiznával vratku spotřební daně
na základě daňového tvrzení stěžovatelky, nelze v tom spatřovat nezákonný postup, ačkoliv
nárok na vrácení daně ani v tuto dobu neměla. Je nepochybné, že správci daně nejsou schopni
prověřit všechna daňová tvrzení u nich podaná. Proto zákonodárce zvolil takový postup,
že se daň vyměří shodně s tvrzením daňového subjektu a v případě pochybností se zákonným
postupem zjistí správná výše daně a výše vrácené daně se dle tohoto výsledku změní.
[14] Na závěr žalovaný uvedl, že i kdyby snad skutečně došlo k založení legitimního očekávání
stěžovatelky v tom, že jí bude i nadále přiznáván nárok na vrácení spotřební daně, toto legitimní
očekávání by muselo skončit se zdaňovacím obdobím červenec 2017. V této době již nebyl nárok
na vrácení spotřební daně stěžovatelce vůbec přiznán a správce daně odůvodnil, proč
stěžovatelku nepovažuje za skutečného výrobce tepla. V dalších zdaňovacích obdobích,
tedy ani ve zdaňovacím období prosinec 2018, které je nyní předmětem sporu, by ani tak již
stěžovatelce legitimní očekávání nesvědčilo.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Předmětem sporu je, zda stěžovatelce svědčilo legitimní očekávání ohledně vzniku nároku
na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, neboť od jeho naplnění odvozuje svůj nárok
na vrácení uvedené daně za zdaňovací období prosinec 2018.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že se na podkladě obsahově totožných kasačních
stížností téže stěžovatelky směřujících proti shodně formulovaným rozsudkům městského soudu
obdobnými věcmi již zabýval v nedávných rozsudcích ze dne 13. 1. 2022,
č. j. 1 Afs 305/2021 - 35, ze dne 19. 1. 2022, č. j. 1 Afs 304/2021 - 35 a č. j. 1 Afs 306/2021 - 35,
ze dne 25. 1. 2022, č. j. 2 Afs 253/2021 - 37, ze dne 31. 1. 2022, č. j. 4 Afs 321/2021 - 39,
a ze dne 2. 2. 2022, č. j. 10 Afs 414/2021 - 46. V těchto rozsudcích posuzoval totožnou právní
otázku, pouze s tím rozdílem, že předmětem posouzení byl nárok na vrácení spotřební daně
z minerálních olejů za odlišná zdaňovací období. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se od závěrů uvedených rozsudků odchýlit a zcela z nich tak vychází.
[19] Zásada legitimního očekávání je zakotvena v §2 odst. 4 správního řádu, podle něho
správní orgán dbá, […] aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly.
[20] Otázkou správní praxe zakládající legitimní očekávání se zabýval rozšířený senát
v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, v němž vysvětlil,
že „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost)
orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí
je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla
obsažená v právní normě. Správní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna
činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými
okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná.
Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem
(systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický výklad)“ (citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz; obdobně viz též nález Ústavního
soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na nalus.usoud.cz).
[21] Z uvedeného vyplývá, že správní praxe zakládající legitimní očekávání není absolutně
nepřekonatelná a lze ji změnit. Odchýlit se od vytvořené správní praxe správní orgán může, avšak
zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený
postup správního orgánu dotýká (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005 - 86). Zásada legitimního očekávání je také omezena jinými
zásadami, jež je v rámci správního řízení správní orgán povinen respektovat, zejména zásadou
legality (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 10. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233).
[22] Legitimní očekávání však nezakládá postup správních orgánů, který není v souladu
se zákonem, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v rozsudku ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 5 As 155/2015 – 35, č. 3444/2016 Sb. NSS: „Účastník řízení se však nepochybně před správním
orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento
předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. To znamená, že se nemůže domáhat, aby správní orgán
nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi, i když nebyla relevantně napadena či jinými
mechanismy uvedena do souladu se zákonem, ale může se domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou
správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“
[23] Legitimní očekávání účastníka řízení tudíž není bezbřehé a správní orgán svou praxi může
změnit. Důraz na nároky kladené na změnu již existující správní praxe se odvíjí od její ustálenosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233).
[24] Spornou otázkou v řízení před celními orgány bylo v nyní souzené věci to, zda lze
stěžovatelku považovat za výrobce tepla, kterému dle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních
náleží nárok na vrácení spotřební daně. Tuto otázku stěžovatelka již v kasační stížnosti nevznáší;
Nejvyšší správní soud doplňuje odůvodnění v tomto ohledu pouze pro objasnění rozložení
povinností mezi správce daně a daňový subjekt v souvislosti s podáním daňového přiznání
a vyměření daně.
[25] Podle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních narok na vrácení daně vzniká právnickým
a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu
podmíněného osvobození od daně minerální oleje podle §45 odst. 1 písm. b) uvedené pod kódy nomenklatury
2710 19 41 až 2710 19 49 (dále jen "topné oleje"), které byly jimi prokazatelně použity pro výrobu tepla
a které byly prokazatelně označkovány a obarveny podle části páté, pokud jsou předmětem značkování a barvení
vybraných minerálních olejů. Toto ustanovení se nevztahuje na osoby, kterým byla vrácena daň z nakoupených
topných olejů podle §15, 15a nebo 55.
[26] Nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů podle §56 odst. 1 zákona
o spotřební dani se uplatňuje v daňovém přiznání podle §56 odst. 10 téhož zákona.
[27] Daňový subjekt má podle §135 odst. 2 daňového řádu, povinnost sám v řádném
daňovém přiznání tvrdit a uvést správné údaje, rozhodné pro stanovení daně. Na základě tvrzení
daňového subjektu poté správce daně konkludentně vyměří daň, nemá-li o její výši pochybnosti.
Při tomto vyměření správce daně žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje
zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního a skutkového základu. K vyměření daně
dojde bez jeho jakéhokoliv přičinění - fikcí - přímo ze zákona (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 94/2014 – 53, č. 3260/2015 Sb. NSS, či ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 3 Afs 190/2015 – 73). Břemeno správného tvrzení daně tak leží na daňovém subjektu. Ten
také odpovídá za to, že se tvrzení zakládá na pravdivých informacích.
[28] Celní orgány stěžovatelce dle jejího tvrzení od roku 2000 do června roku 2017 vracely
spotřební daň z minerálních olejů. Dle vyjádření žalovaného celní orgány konkludentně
vyměřovaly daň (nárok stěžovatelky), kterou stěžovatelka měla povinnost uvádět, a také uváděla
do řádných daňových přiznání. Její povinností bylo do daňových přiznání uvádět správné údaje.
Správce daně pouze na základě těchto tvrzení vyměřil daň, aniž by zkoumal skutkový stav
a ověřoval stěžovatelčina tvrzení. Konkludentní stanovení daně tedy nemohlo stěžovatelce založit
jakákoliv očekávání budoucího postupu, jelikož při něm správce daně nijak sám nehodnotil
ani neposuzoval zákonnost jejího nároku; pouze vycházel z tvrzení daňového subjektu a vyměřil
tedy takovou daň, jakou tvrdil daňový subjekt sám.
[29] Platebním výměrem za zdaňovací období červenec 2017 ze dne 15. 12. 2017 (který není
předmětem přezkumu v nynějším řízení) vyměřil správce daně nárok na vrácení spotřební daně
ve výši 0 Kč. Správce daně takto postupoval po výzvě k odstranění pochybností ze dne
25. 9. 2017, adresované stěžovatelce, jelikož měl pochybnosti o oprávněnosti jejího nároku
na vrácení spotřební daně. Postupem k odstranění pochybností, po doplnění dokazování, dospěl
k závěru, že stěžovatelku nelze považovat za osobu, které náleží nárok na vrácení spotřební daně
ve smyslu §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a proto jí uplatněný nárok nepřiznal.
[30] Stěžovatelka tudíž byla nejpozději výzvou správce daně ze dne 25. 9. 2017 seznámena
s jeho pochybnostmi o skutkovém stavu a ode dne 15. 12. 2017, kdy správce daně vydal platební
výměr, byla také seznámena s jeho právním názorem. Ten na základě zjištěného skutkového
stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka není výrobcem tepla, neboť nesplňuje požadavky na něj
kladené, jak vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 196/2004 - 126.
[31] Předmětem přezkumu v nynější věci je rozhodnutí žalovaného, kterým potvrdil platební
výměr správce daně ze dne 26. 7. 2019 ve výši 0 Kč za zdaňovací období prosinec 2018.
Stěžovatelka podala řádné daňové přiznání za měsíc prosinec dne 25. 1. 2019. Následně ji správce
daně dne 14. 2. 2019 vyzval k odstranění pochybností, zda splňuje podmínky stanovené
v §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních k vrácení spotřební daně z minerálních olejů; zejména
aby prokázala, zda došlo ke změně skutkového stavu oproti stavu, kdy bylo správcem daně
prokázáno, že není subjektem, kterému vznikl nárok na vrácení spotřební daně
(tedy od skutečností zjištěných ve vztahu ke ke zdaňovacímu období červenec 2017). Jelikož
stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, dospěl správce daně k závěru, že jí nárok na vrácení
spotřební daně nenáleží.
[32] Obecně lze se stěžovatelkou souhlasit, že postup správních orgánů by měl respektovat
zavedenou správní praxi, přičemž je zásadní vyvarovat se libovůle, popřípadě překvapivého
přístupu v typově shodných věcech. Princip legitimního očekávání lze považovat za jeden
z hlavních ústavních principů, jímž se musí veřejná správa ve své činnosti řídit. Na druhou stranu
ani dlouhodobá a zavedená správní praxe nesmí znamenat rigidní zakonzervování nastoleného
stavu v případech, kdy pro změnu praxe existují rozumné důvody. Zcela jistě se nelze legitimního
očekávání dovolávat v případech, kdy by správní praxe byla vytvořena nesprávným, respektive
nezákonným postupem. Jak již bylo uvedeno, princip legitimního očekávání automaticky
neznamená nezměnitelný přístup k dlouhodobé správní praxi. Odchýlit se od určité správní
praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze z racionálních
důvodů a s účinky pro futuro.
[33] Stěžovatelka tvrdí, že jí svědčí legitimní očekávání vytvořené rozhodovací praxí celních
orgánů, které jí po dobu 17 let nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů uznávaly. Jak
nicméně plyne ze shora uvedeného, správce daně pojal podezření, že stěžovatelka nesplňuje
podmínky pro vrácení uvedené daně, již ve druhé polovině roku 2017 ve vztahu ke zdaňovacímu
období červenec 2017. Dne 25. 9. 2017 stěžovatelku o svých pochybnostech informoval. Danou
výzvou tudíž dal správce daně najevo, že svou dosavadní praxi do budoucna může změnit
a stěžovatelku s touto možnou změnou seznámil. Z obsahu předmětné výzvy nevyplývá konečný
závěr správce daně, je z ní však zřejmé, že svou dosavadní praxi do budoucna přehodnocuje.
Závěr byl poté stěžovatelce sdělen platebním výměrem ze dne 15. 12. 2017.
[34] Stěžovatelce tudíž bylo v době podání řádného daňového přiznání za zdaňovací období
prosinec 2018 (dne 25. 1. 2019) známo, že správce daně na základě provedeného dokazování
závěr, zda splňuje podmínky pro vrácení spotřební daně z minerálních olejů, přehodnotil. Této
změně mohla přizpůsobit své obchodněprávní vztahy, neboť v posuzované věci se jedná
o pozdější zdaňovací období. Změna přístupu ke stěžovatelce nebyla svévolná, ale racionální,
odůvodněná a opodstatněná. Správce daně vycházel z nově zjištěných skutečností a provedeného
dokazování.
[35] Celní orgány tudíž svým postupem neporušily zásadu legitimního očekávání. K oznámení
možné změny správní praxe správcem daně došlo už v průběhu roku 2017 při postupu
odstranění pochybností ohledně zdaňovacího období červenec 2017 a stěžovatelce tudíž bylo
již koncem roku 2017 známo, že ji správce daně nepovažuje za osobu, která splňuje podmínky
nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů ve smyslu §56 zákona o spotřebních
daních, neboť ji nadále nepovažoval za skutečného výrobce tepla. V době, kdy stěžovatelka
podávala řádné daňové tvrzení za nyní sporné zdaňovací období prosince 2018, proto
již nemohla legitimně očekávat, že správce daně bude nadále uplatňovat svou dřívější praxi,
a tedy že jí uplatněný nárok přizná.
[36] Odkaz stěžovatelky na rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 3. 2021,
č. j. 1 Afs 289/2019 - 41, není přiléhavý, neboť v dané věci správce daně - na rozdíl od nyní
posuzované věci - nedal daňovému subjektu nijak najevo, že svou dřívější správní praxi hodlá
změnit.
[37] Ani námitka ohledně založení legitimního očekávání výsledkem daňové kontroly
finančních orgánů není v dané věci relevantní. Daňová kontrola proběhla předtím, než byla
stěžovatelka seznámena se změnou praxe celních orgánů.
[38] Městský soud proto správně posoudil, že stěžovatelce nesvědčilo legitimní očekávání,
že celní orgány budou ve věcech týkajících se jejích nároků na vrácení spotřební daně postupovat
shodně jako v období do června 2017.
[39] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu