ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.324.2018.4
sp. zn. 30 Cdo 324/2018-268
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně BARDAVAN Trade a. s., identifikační číslo 01467077, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 163/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 68 Co 453/2015-233, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 19 C 163/2014-106, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 230 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že dne 7. 6. 2002 byl prohlášen konkurs na společnost ZKL Klášterec nad Ohří, a. s. (dále jen „úpadce“), dne 23. 8. 2002 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem schválen prodej podniku úpadce mimo dražbu. Právní předchůdkyně nynější žalobkyně (v té době vystupující pod firmou COMINDUSTRIAL, spol. s r. o.) uzavřela dne 30. 8. 2002 jako kupující s prodávajícím D. T., správcem konkursní podstaty úpadce, smlouvu o prodeji podniku úpadce za kupní cenu 40 000 000 Kč (dále také „smlouva o prodeji podniku“). Nově jmenovaný správce konkursní podstaty J. K. podal proti kupujícímu – právní předchůdkyni nynější žalobkyně žalobu o vydání veškerých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které tvořily smlouvu o prodeji podniku z 30. 8. 2002. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, Krajský soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „nezákonná rozhodnutí“). Podnik byl později pod tíhou exekuce nařízené Okresním soudem v Chomutově předán dne 21. 5. 2008 oprávněnému (správci konkursní podstaty úpadce). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, jenž usnesením ze dne 30. 8. 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku, která měla být její právní předchůdkyni (kupujícímu) způsobena v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí. Požadovaná částka ve výši 230 000 000 Kč představovala „necelý desetinásobek zisku žalobkyně dosaženého v roce 2007, tedy hospodářského období před zničením podniku“ , jehož by právní předchůdkyně v následujícím období dosáhla, kdyby nebylo nezákonných rozhodnutí.
3. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o první z předpokladů pro náhradu škody v podobě existence nezákonných rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“, je tento předpoklad splněn, neboť tvrzená nezákonná rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu. Dále se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu učiněným v posuzovaném řízení, že uvedená smlouva o prodeji podniku byla od počátku a v celém svém rozsahu právním úkonem absolutně neplatným. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž nabyla podnik na základě neplatné smlouvy a měla se vypořádat se správcem konkursní podstaty, neboť při existenci neplatné smlouvy si strany musí vrátit vše, co získaly, tedy předmětem vypořádání by byl i případný zisk. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá toho, co mohla její právní předchůdkyně protiprávně získat, tedy generovat protiprávní zisk z cizí věci na úkor konkursní podstaty. Soud prvního stupně uzavřel, že tvrzený ušlý zisk není v příčinné souvislosti s nezákonností shora označených rozhodnutí. Rovněž dospěl k závěru, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzeným ušlým ziskem, a to „v důsledku akceptace zpětvzetí žaloby a zastavení (posuzovaného) řízení“ .
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí vydaná v posuzovaném řízení, přestože byla na základě podaného odvolání zrušena, nelze považovat za nezákonná.
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163, zrušil rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Vyložil, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk) je zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost) a rozhodnutí vydaná v posuzovaném řízení nezákonná jsou. Otázka dalšího vývoje posuzovaného řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. Nejvyšší soud dále uvedl, že bude na odvolacím soudu, aby se v dalším řízení (při výše uvedeném závazném právním názoru ohledně existence nezákonného rozhodnutí) zabýval otázkou splnění dalších předpokladů pro nástup odpovědnosti státu.
6. V průběhu nového řízení bylo rozhodnuto pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 7. 2017, č. j. 68 Co 453/2015-228, podle ustanovení §107a o. s. ř., o tom, že v řízení bude na místo původní žalobkyně INJURED s. r. o. (dříve ZKL Klášterec spol. s.r.o.), identifikační číslo osoby 47534346, se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, pokračováno s nynější žalobkyní - BARDAVAN Trade a. s.
7. Nyní napadeným rozsudkem odvolací soud (znovu) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
9. Po právní stránce měl odvolací soud za to, že v posuzovaném řízení bylo najisto postaveno, že smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi správcem konkurzní podstaty úpadce a právní předchůdkyní žalobkyně je ve svém celku absolutně neplatná (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“), neboť jí byly převedeny taktéž závazky úpadkyně, a to v rozporu s kogentním ustanovením §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Z téhož důvodu právní předchůdkyni žalobkyně svědčila povinnost podnik vydat (vrátit), a to zcela bez ohledu na existenci výše uvedeného nezákonného rozhodnutí (§8 odst. 1 OdpŠk). Pro absolutní neplatnost nabývacího titulu jí nikdy nesvědčil právní důvod, na jehož základě by v postavení vlastníka provozovala předmětný podnik (výrobu kuličkových ložisek) a generovala z něho tvrzený ušlý zisk. Chybí tak nezbytná příčinná souvislost mezi nezákonností výše uvedených rozhodnutí a ušlým ziskem, což ve svém důsledku vede k nedůvodnosti uplatněného nároku. K námitce žalobkyně stran nesplnění vzájemně podmíněné povinnosti ze strany prodávajícího (správce konkurzní podstaty) vrátit kupujícímu (právní předchůdkyni žalobkyně) zaplacenou kupní cenu ve výši 40 000 000 Kč za prodej podniku (tzv. synallagmatické plnění) odvolací soud doplnil, že je irelevantní, neboť vrácení kupní ceny nebylo předmětem daného řízení. Dále odůvodnil výrok o nákladech odvolacího řízení úspěchem žalované ve věci (§142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při posuzování otázek hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí stojí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že došlo (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) k nesprávnému posouzení synallagmatické povahy vrácení plnění z neplatné smlouvy. Odvolací soud se odchýlil jak od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2015, vydaným v této věci, tak od závěrů, jež Nejvyšší soud učinil v rámci posuzovaného řízení v rozsudku ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008. Právní předchůdkyně žalobkyně nebyla povinna vydat (vrátit) podnik dříve, než by byla druhá smluvní strana připravena vrátit částku 40 000 000 Kč a při vázanosti uplatněným návrhem měly soudy správně v posuzovaném řízení žalobu zamítnout. V takovém případě by právní předchůdkyně mohla i nadále dosahovat zisku. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž nezohlednil, že mezi uzavřením smlouvy o prodeji podniku a jeho vyklizením došlo k zásadní změně ve struktuře podniku jako hromadné věci. Nově pořízené věci, ani samotné výrobky (kuličková ložiska) se nemohly stát součástí podniku úpadce. Žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014. Dále žalobkyně napadenému rozhodnutí soudu odvolacího soudu vytýkala, že je projevem nepřípustné nahodilosti a libovůle, čímž bylo zkráceno její právo plynoucí z článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež každému garantuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávnost napadeného rozhodnutí žalobkyně konečně spatřovala v jeho nepřezkoumatelnosti (vnitřní rozpornosti odůvodnění) a překvapivosti.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje za důvodné, neboť žalobkyně své námitky zakládá na skutečnostech, které nejsou v příčinné souvislosti s tvrzeným ušlým ziskem. Není sporu o nezákonnosti rozhodnutí o povinnosti vydat podnik. Za situace, kdy soudy v posuzovaném řízení pravomocně rozhodly o vydání podniku v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, aniž ve svém rozhodnutí zohlednily, že se jedná o synallagmatický závazek, pak uvedená skutečnost nic nemění na existující povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně podnik vydat.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
§241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolání má předepsané náležitosti.
14. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobkyně na náhradu škody, které vyplývá z čl. 36 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle
§237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné
(§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
15. Ani v rozsahu, v němž dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti
(§241a odst. 2 o. s. ř.), navíc jde o dovolání objektivně nepřípustné
[§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. V dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozsudku v této věci, k otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což v případě žalobkyně nebyly.
19. Námitka žalobkyně týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když podle ustálené judikatury dovolacího soudu je za překvapivé považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ se v projednávané věci ovšem nejedná, neboť otázku existence příčinné souvislosti vnesla do řízení právní předchůdkyně žalobkyně již v rámci žalobních tvrzení (srov. jejich bod III a IV), žalovaná se k dané otázce vyjadřovala (srov. vyjádření ze dne11. 11. 2014) a výslovně se jí zabýval i rozsudek soudu prvního stupně.
20. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro žalobkyní předestřenou otázku, zda se mohla rozvinout příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím ukládajícím povinnost vydat podnik užívaný na základě absolutně neplatné smlouvy o prodeji podniku, aniž by byla podmíněna vrácením kupní ceny na straně jedné, a tvrzeným ušlým ziskem majícím původ v nemožnosti užívat podnik v době mezi jeho nuceným vyklizením (předáním) a případným vrácením kupní ceny zaplacené na základě neplatné smlouvy na straně druhé. Tato otázka dosud nebyla v celé své šíři v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1).
23. Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
24. Podle §123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
25. Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (odst. 1). Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (odst. 2).
26. Podle §130 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (odst. 1). Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby (odst. 2). Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují (odst. 3).
27. Podle §131 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci (odst. 1). Neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci (odst. 2).
28. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011 nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).
29. V projednávané věci jde o právní posouzení příčinné souvislosti, neboť podstata námitky žalobkyně spočívá v argumentu, že příčina škody je odvolacím soudem nesprávně spatřována v neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, avšak podle žalobkyně má být správně shledána ve vydání nezákonných rozhodnutí. Jedná se tak o námitku chybného posouzení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, tedy o otázku právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
30. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dovolací soud uvedl, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Jen tehdy, jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. K témuž závěru se v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a to v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodou vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí.
32. Jestliže dovoláním nebyl zpochybněn závěr, podle něhož je smlouva o prodeji podniku absolutně neplatná, je zřejmé, že příčinou, pro niž nemohla právní předchůdkyně žalobkyně v rozhodné době v souladu s objektivním právem dosáhnout očekávaného zisku, nebyla nezákonná rozhodnutí, nýbrž zjištěná absolutní neplatnost převodní smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně se na základě neplatné smlouvy chopila držby podniku, spojené s oprávněným věc užívat, brát z ní plody a užitky (a tím případně generovat zisk). Její zákonem presumovaná dobrá víra ovšem zanikla ve chvíli, kdy se dozvěděla o skutečnostech, které u ní objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jí podnik po právu patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1507/2014). Ke ztrátě dobré víry došlo nejpozději doručením žaloby v posuzovaném řízení, tedy ještě před vydáním nezákonných rozhodnutí (k problematice zániku dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, a ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005).
33. Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit mu škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci a oddělit to, čím jí svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci. Zákon neoprávněnému držiteli explicitně nepřiznává ani právo na peněžitou kompenzaci toho, o co se vlastník věci obohatil na základě jejího zhodnocení dosaženého nákladem neoprávněného držitele za dobu neoprávněné držby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3378/2011).
34. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak (v souladu s právními předpisy) využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodní události. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne
20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015). Jakékoliv plody a užitky spojené s protiprávním užíváním (neoprávněnou držbou) cizí věci, které je držitel povinen vydat vlastníku věci, nemohou již proto pojmově představovat zisk (ušlý zisk) na straně neoprávněného držitele, tedy toho, kdo do vlastnického práva jiného neoprávněně zasahuje. Tvrdila-li konečně žalobkyně, že její právní předchůdkyně by dosáhla části ušlého zisku i bez využití vráceného podniku (areálu na výrobu kuličkových ložisek), pak je v tomu odpovídajícím rozsahu zcela zřejmé, že nezákonná rozhodnutí, jež se vztahovala právě a jen k povinnosti vydat (vrátit) podnik, nemohla být příčinou takto žalobkyní koncipované majetkové ztráty, a to opět z důvodu zjevné absence příčinné souvislosti.
35. K argumentaci žalobkyně, že odvolací soud pominul synallagmatický vztah mezi povinností vydat (vrátit) podnik správci konkurzní podstaty úpadce oproti jeho povinnosti vrátit kupní cenu, Nejvyšší soud uvádí, že povinnost k vzájemnému vypořádání plnění
z neplatné nebo zrušené smlouvy v souladu s ustanovením §457 obč. zák. se týká jen toho plnění, jež bylo na základě neplatné nebo zrušené smlouvy poskytnuto, přičemž v případě koupě podniku jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod podniku a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Další související nároky (např. nárok vlastníka věci na vydání plodů a užitků proti neoprávněnému držiteli) nejsou vzájemně podmíněnými nároky druhého účastníka neplatné kupní smlouvy; jde o nároky samostatné nemající povahu synallagmatického závazku. Právní předchůdkyně žalobkyně by tak byla povinna vydat do konkurzní podstaty úpadce plody a užitky získané neoprávněnou držbou podniku zcela bez ohledu na to, zda v posuzovaném řízení byla či nebyla vydána nezákonná rozhodnutí a rovněž bez ohledu na to, zda jí byla vrácena prodávajícím kupní cena.
36. Stala-li se v projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně neoprávněným držitelem podniku ještě předtím, než byla vydána nezákonná rozhodnutí, pak za situace, kdy samotná neoprávněná držba, mající původ v neplatné smlouvě, představovala právní překážku v dosažení zisku spojeného s držbou podniku, je správný závěr odvolacího soudu, že mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem není dána příčinná souvislost.
37. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též
k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
39. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jež nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu