ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1530.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1530/2020-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně REUNION, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Olomoucká 1159/40, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 48533921, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, proti žalované GRAFOSALE CZ, spol. s r.o. , se sídlem v Litostrově č.p. 24, PSČ 664 83, identifikační číslo osoby 25340883, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení 451 559 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 36/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 27 Co 72/2019-430, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 632,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Ledera.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně (D.) se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že jí na zaplacení této částky vznikl nárok na základě leasingové smlouvy ze dne 21. 9. 2006, kterou uzavřela jako leasingová pronajímatelka se společností PRESS SYSTEM s. r. o. jako leasingovou nájemkyní, přičemž žalovaná se ve smlouvě o ručení uzavřené s původní žalobkyní téhož dne zaručila za závazky leasingové nájemkyně vyplývající z předmětné leasingové smlouvy.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 8. 2013, č. j. 33 C 36/2013-80, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2014, č. j. 27 Co 416/2013-114, bylo připuštěno, aby na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení REUNION, spol. s r.o.
Nynější žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 11. 2018, č. j. 33 C 36/2013-402, v jeho zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.), změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz , a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014) Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň.
Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak jí ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Uvedla-li, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který ze dvou shora uvedených předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela dovolatelka uplatnit.
Jak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 918/2016). Dovolatelka však žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení své rozhodnutí založil, neformulovala a oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. tedy nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Podstatou argumentace dovolatelky je kritika skutkových zjištění odvolacího soudu, podle něhož jednatel žalované smlouvu o ručení s původní žalobkyní nepodepsal, a s tím související kritika odvolacího soudu tykající se provádění a hodnocení důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že dílčí skutková zjištění i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), jehož správnost, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Námitky dovolatelky stran dokazování jsou námitkami vad řízení, které, jak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci – viz výše) a k jejich případné existenci by podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohl Nejvyšší soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), což v projednávané věci není naplněno. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 dovolacím důvodem úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
K tvrzení dovolatelky, že neprovedením důkazu výpovědí svědků D. R. a I. H. byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť odvolací soud se k námitce neprovedení důkazu výslechem svědků D. R. a I. H., uplatněné dovolatelkou již v odvolání, vyjádřil a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů nebyl proveden výslech svědka D. R. a proč považoval provedení důkazu výslechem svědka I. H. za nadbytečné (viz body 15 a 17 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 6. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu