ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1477.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1477/2017 -69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovoláních obviněných: 1) P. B. , a 2) A. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 121/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 56/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 5 T 56/2014, byli obvinění P. B. a A. V. (dále jen obvinění nebo dovolatelé) uznání vinnými trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
v trestním řízení vedeném Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha III, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem obecné kriminality, 2. oddělením pod č.j. ORIII-17839-34/TČ-2011, dne 2. října 2012 v době od 16.46 hodin do 19.13 hodin v P., Z., na svém pracovišti jako příslušníci Policie ČR, při výslechu zadrženého podezřelého E. J., prováděli jeho výslech způsobem odporujícím zákonu, když zneužili jeho tísně a rozumové slabosti, kdy mu znemožnili souvisle vylíčit skutečnosti ohledně jeho domněle trestné činnosti, při kladení dotazů mu naznačovali odpovědi a do protokolace jeho výpovědi uváděli skutečnosti, které nevypověděl, protokolovali nepravdivé skutečnosti o způsobu a průběhu jednotlivých vyšetřovaných skutků loupeže, přičemž během jeho výslechu obžalovaní na poškozeného J. činili psychický nátlak a to tak, že obž. V. se ho dotazoval, zda byl již ve sklepě, že ze sklepa není dovolání, a že ze sklepa se dostane rovnou na Bulovku, kde bude střežen policií, a zda poškozený ví, jaké věci mělo dělat za války gestapo, a zároveň vyslýchanému obžalovaní hrozili vzetím do vazby, kde dojde k jeho sexuálnímu zneužití, a oba obžalovaní poté přistoupili i k fyzickému nátlaku, kdy poškozeného bili do hlavy, a to tak, že obž. B. nejprve šlehnul před obličej poškozeného koženými rukavicemi, kterými ho i následně udeřil a obž. V. ho bil do hlavy, kdy v důsledku počínání obžalovaných se poškozený bezpodmínečně doznal k vyšetřované trestné činnosti, ačkoliv se ve skutečnosti žádné trestné činnosti nedopustil, a na základě takto vynuceného doznání bylo proti němu dne 3. 10. 2012 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a po provedení vyšetřování na něj dne 11. 4. 2013 byla podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 9 pro pokračující zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv skutečným pachatelem těchto skutků byl následně zjištěn J. P., a obžalovaní svým jednáním postupovali v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 tr. řádu a §91, 92, 93 a 95 tr. řádu a v rozporu s ustanovením §76 odst. 5 tr. řádu a §9, §11 písm. a), c) zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, dle kterých je policista povinen při plnění úkolů policie dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob, dbát, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla újma a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.
Za uvedené trestné činy uložil Obvodní soudu pro Prahu 8 obviněným podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněným uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu 2 let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 5 T 56/2014, podali obvinění a státní zástupce odvolání. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o uložených trestech a bylo podáno v neprospěch obviněných. Odvolání obviněných bylo podáno do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 121/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněných trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a výroku o trestu odnětí svobody, uložil obviněným podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu 4 let. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 121/2017, podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný P. B. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Následně obviněný rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů a dovozuje, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně ve věci rozhodl 4x, kdy tři rozhodnutí byla zrušena soudem druhého stupně v neveřejném zasedání. Dvakrát byl obžaloby zproštěn pro skutek ve znění podle podané obžaloby, dvakrát byl odsouzen za skutek, který byl soudy modifikován. Má za to, že tímto postupem došlo k porušení ústavněprávního požadavku na předvídatelnost rozhodnutí. Obviněný pak podrobně rozvádí odůvodnění dvou zprošťujících rozsudků, kdy soud prvního stupně původně zejména považoval za nevěrohodnou výpověď poškozeného, který v průběhu řízení zemřel. Vyjadřuje přesvědčení, že po doplnění dokazování na základě návrhů státního zástupce nedošlo ke změně důkazní situace, takže lze považovat zprošťující rozsudky za spravedlivé a zákonné.
Ohledně třetího a čtvrtého odsuzujícího rozsudku poukazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí, kdy cituje z rozhodnutí soudu druhého stupně a uvádí, že tento soud příhodně odkazuje na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Podle dovolatele ovšem soud druhého stupně v rámci svého rozhodování překročil pravomoc danou mu trestním řádem, když hodnotitelem důkazů je ten orgán činný v trestním řízení, který důkaz provedl, takže soud druhého stupně nemůže dávat soudu prvního stupně pokyny, jak hodnotit provedené důkazy a jakým způsobem ve věci rozhodnout. Proto považuje pokyny soudu druhého stupně ohledně posouzení motivu, proč se poškozený přiznal k trestné činnosti, za zcela nezákonné. Obviněný pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tz 27/2012 týkající se hodnocení důkazů.
Podle dovolatele soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí rozebírá a hodnotí prováděné důkazy, ale nereaguje na jeho námitky a s těmito se zákonným způsobem nevypořádal. Takovým postupem porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Následně rozvádí závěry soudu druhého stupně obsažené v předmětném rozhodnutí, jeho postup a vymezení skutku v podané obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje na skutečnost, že podle rozsudku se skutek stal dne 2. 10. 2012, ovšem z výpovědi poškozeného vyplývá, že skutek se musel stát dne 3. 10. 2012 za přítomnosti vyšetřovatele R. F., ovšem již dne 2. 10. 2012 před údajně vynucenou výpovědí byl prováděn výlov zbraně podle informací poškozeného. Vyjadřuje také nesouhlas s argumentací soudu druhého stupně ohledně nepotřebnosti provádění rekognice k určení osob údajných pachatelů.
Namítá, že poškozený byl po dobu zadržení v kontaktu s řadou policistů včetně potápěčů, kteří hledali zbraň. Tito nebyli k věci vyslechnuti, když poškozeného nepochybně viděli. Soud druhého stupně ovšem neprovedl žádný z navrhovaných důkazů a s těmito návrhy se zcela chybně vypořádal. Výslech těchto navrhovaných svědků vzhledem k rozporuplné a nepravdivé výpovědi poškozeného byl důležitý a postupem soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Soud se nijak nevypořádal ani s tím, že poškozeného vyslýchal spoluobviněný A. V., ten také sepisoval protokol, on byl pouze výslechu přítomen a to ne celému výslechu.
Dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že pachové stopy byly kontaminovány, zdůrazňuje, že analýzu pachových vzorků neprováděl. Konstatuje, že podle Ústavního soudu jsou pachové stopy přípustné jako důkaz. Soud druhého stupně se také nevypořádal s tím, že při rekognici někteří poškození (u trestného činu loupeže) označili za pachatele poškozeného. Navíc shromážděné důkazy byly takové kvality, že umožňovaly, aby poškozenému bylo sděleno obvinění i bez jeho doznání. Současně zpochybňuje výpověď svědka Ř. a dovozuje, že k útoku tohoto svědka na poškozeného došlo s největší pravděpodobností až poté, co byl poškozený propuštěn ze zadržení. Nesouhlasí i se závěry soudu druhého stupně ohledně znaleckého posudku MUDr. T. Vojáčka a poukazuje na skutečnost, že obhájci poškozeného se vyjádřili tak, že poškozený dne 3. 10. 2012 zraněn nebyl.
Ke způsobu hodnocení pořízených videozáznamů a audio souborů zdůrazňuje, že tyto prokazatelně vznikly dne 2. 10. 2012 před 16.45 hod., a protože se netýkají výslechu obviněného, nemusí mít náležitosti trestního řádu. Předmětné videozáznamy prokazují, že se ničeho nedopustil a že na poškozeného nebyl činěn žádný nátlak. Z těchto záznamů je nepochybné, že poškozený se pohyboval po místnosti, neměl pouta a chodil pro jídlo. Soud také pochybil, pokud nevyslechnul svědka K., který měl být výslechu poškozeného přítomen. Soud prvního stupně rozhodl o jiném skutku, než jaký byl uveden v obžalobě, čímž porušil ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.
Dovolatel dále konstatuje, že podle jeho názoru se soud druhého stupně zákonným způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které se týkaly rozporu ve výpovědi poškozeného a provádění důkazů (např. tvrzení o připoutání, otázky porady poškozeného s obhájcem, nepodání stížnosti, výpověď svědka p. F., neprovedení rekognice v přípravném řízení). Odkazuje i na zásadu kontradiktornosti řízení, když zdůrazňuje, že věrohodnost poškozeného lze napadnout i faktem, že poškozený po skončení svého výslechu protokol podepsal, aniž by ho četl. Je také podivné, že tak málomluvný svědek, jakým měl být poškozený, byl schopen v rámci svého výslechu jako poškozeného souvisle a barvivě popisovat skutkový děj.
Namítá, že u poškozeného nebyla podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie zjištěna posttraumatická stresová porucha, což by bylo možné důvodně očekávat, vzhledem ke způsobu útoku. Poškozený také hovoří o tom, že během jeho výslechu přišla třetí osoba, a proto bylo důležité vyslechnout všechny navrhované svědky.
Domnívá se, že také nedošlo k zhojení vady týkající se znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, když znalci vycházeli z úředních záznamů učiněných podle §158 odst. 6 tr. ř., které ovšem nelze v řízení použít jako důkaz. Proto měl být ve věci proveden revizní znalecký posudek.
Konstatuje, že nemůže spekulovat o tom, jakým způsobem poškozený mohl čerpat informace o předmětných loupežích, když ovšem nelze pominout, že o těchto proběhly dvě televizní relace. Současně zdůrazňuje, že svědek K. vypověděl, že vyšetřovací úkony proběhy standardně v souladu s trestním řádem. Uvádí, že vede řádný život, stará se o rodinu a žádné trestné činnosti se nedopustil. Pokud mu je podle skutkových zjištění kladeno za vinu, že měl poškozenému vyhrožovat vzetím do vazby, tak když byl zadržen GIBS, tak mu bylo při zadržení nabídnuto, aby se doznal k předmětné trestné činnosti, že jinak bude vzat do vazby. Klade si v této souvislosti otázku, zda byl uvedený postup GIBS zákonný?
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodné a zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a obžaloby ho zprostil.
Obviněný A. V. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvádí, že soud prvního stupně ve věci rozhodl 4x, když 2x byl obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Třetím odsuzujícím rozsudkem byl uznán vinným toliko trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a nebyl uznán vinným trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na úvahy obsažené v třetím odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a namítá, že ačkoliv tento uvedl, že není vázán hodnocením důkazů soudem druhého stupně, tak přesto provedl „revizi“ již provedených důkazů a rozhodl o jeho vině. I třetí odsuzující rozsudek byl soudem druhého stupně zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel dále odkazuje na rozsudek soudu druhého stupně, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti a nově mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání 4 let, když současně cituje z tohoto rozhodnutí. Podle dovolatele bylo vedeno celé řízení tak, že soud druhého stupně opakovaně upřednostňoval svůj způsob hodnocení provedených důkazů, sám si vytvářel závěry o skutkovém stavu věci, které soudu prvního stupně „nabízel“. Podle jeho názoru provedené listinné důkazy vylučují trestní odpovědnost za skutek, pro který byl odsouzen.
Ohledně listinných důkazů namítá, že základní listinné důkazy představuje protokol o výslechu podezřelého ze dne 2. 10. 2012 a protokol o výslechu obviněného ze dne 3. 10. 2012 a pokračování v protokolu o výslechu obviněného ze dne 28. 6. 2013. Zdůrazňuje, že protokol o výslechu podezřelého a protokol o výslechu obviněného nejsou totožné a že v protokolu o výslechu podezřelé osoby poškozený uvedl takové podrobnosti, které nemohl on, tedy obviněný, ani při největší fantazii znát (např. že poškozený jezdil do Lysé nad Labem na školení). Poukazuje i na skutečnost, že poškozený až v rámci pokračování výslechu obviněného dne 28. 6. 2013 sdělil, že se trestné činnosti nedopustil, tedy až měsíc poté, co se skutečný pachatel doznal.
Obviněný dále zdůrazňuje, že bylo jeho povinností prošetřovat trestnou činnost bez ohledu na osobnost podezřelých ze spáchání trestné činnosti a jejich inteligenci. Pokud se týká závěru znalců ohledně osobnosti poškozeného, jeho snadné manipulovatelnosti, tak namítá, že pokud bylo snadné poškozeného zmanipulovat, tak proč by ho k doznání měli nutit? Poukazuje na obsah záznamu o podaném vysvětlení poškozeného před GIBS dne 9. 12. 2013, délku jeho trvání, s tím, že poškozený se sám nedostavil k podání vysvětlení a že je dle znalců osobou manipulovatelnou, takže lze vzhledem k délce výslechu rovněž důvodně pochybovat, že poškozeným byla využita možnost se k věci souvisle vyjádřit. Dále namítá možnost použité terminologie, kterou zvolil poškozený z pohledu závěru znalců (např. jednou použil termín otevřenou kapsou a jednou malíkovou hranou) z hlediska jeho věrohodnosti. S ohledem na věk a fyzickou kondici jeho a spoluobviněného lze logicky předpokládat, že k žádnému fyzickému násilí nedošlo.
Dále vyjadřuje přesvědčení, že soudy provedly hodnocení důkazů bez reálného základu, když např. soud druhého stupně bez jakéhokoliv reálného podkladu dospěl k závěru, že se poškozený necítil při výslechu u GIBS ohrožen. Tento závěr je ovšem v rozporu se závěry znaleckého posudku, když znalci uvedli, že se cítí bezpečně pouze ve svém prostředí. Namítá, že po zahájení trestního stíhání poškozeného bylo věcí jiného oddělení Policie ČR a dozorujícího státního zástupce, aby trestnou činnost poškozeného prokázali a případně byla podána obžaloba, nebo bylo trestní stíhání zastaveno. Přesto trestní stíhání pokračovalo a byla podána obžaloba, takže nikdo nepochyboval o tom, že se poškozený trestné činnosti dopustil. Nikdo neřešil, jak se mohly pachové stopy poškozeného objevit na místě činu. Navíc i samotná manželka poškozeného na z jedné fotografií pořízené na místě činu poznala jako pachatele poškozeného. Poškozený byl pachateli podoben věkem, postavou, oblečením a hodinkami. K argumentaci soudů nižších stupňů uvádí, že se ve své praxi setkal s řadou pachatelů, kteří neměli zkušenost s trestním řádem a Policií ČR. Považuje i za podivné, že v podané obžalobě nebyl navrhován důkaz výslechem poškozeného. Soudy 3x rozdílně hodnotily výpovědi poškozeného, čímž porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudů je nepřípustné a rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Motiv trestné činnosti nemůže obstát, měl velmi dobré pracovní hodnocení.
Domnívá se, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku, když soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku skutek upravil proti podané obžalobě a soud druhého stupně takový postup akceptoval. Zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin a učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s právními závěry soudů. Současně vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně byl směřován soudem druhého stupně k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, čemuž odpovídá odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, podle kterého soud prvního stupně teprve v poslední fázi řízení dospěl k jiným závěrům než dříve, které nyní prezentuje v odsuzujícím rozsudku.
Obviněný na základě shora uvedených argumentů uvádí, že se nemohl dopustit trestných činů, kterými byl uznán vinným a to jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky, neboť předmětný skutek se nestal.
V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a přikázal Městskému soudu v Praze (Obvodnímu soudu pro Prahu 8), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1053/2017, nejprve zrekapituloval, jakým skutkem byli obvinění uznáni vinnými, jaké jim byly uloženy tresty a jaké uplatnili dovolací důvody, a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění.
Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného P. B. státní zástupce uvádí, že přes jeho značnou obsáhlost neobsahuje jedinou námitku, kterou by dovolatel vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Za zcela stojící mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu považuje námitky týkající se toho, že soud druhého stupně měl udělovat soudu prvního stupně nezákonné pokyny k tomu, jak má hodnotit provedené důkazy a jak má ve věci rozhodnout. Navíc se tyto námitky týkají dřívějších kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, kterými byly rušeny zprošťující rozsudky, nikoliv dovoláním napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že odůvodnění zrušujících rozhodnutí neobsahují žádné závazné pokyny ohledně hodnocení provedených důkazů. Překvapivost rozhodnutí pak nelze dovozovat z toho, že po zrušení zprošťujícího rozsudku byl vyhlášen rozsudek odsuzující.
Další námitky obviněného směřují výlučně do skutkových zjištění, když dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů a polemiky s hodnocením důkazů a s úplností provedeného dokazování odmítá prakticky veškerá skutková zjištění relevantní pro závěr o vině. Dovolatel prosazuje vlastní skutkovou verzi události založenou na tvrzení, že se žádného násilí vůči poškozenému nedopustil, a pokud k násilí došlo, dopustili se ho jiné osoby. Některé námitky by bylo možno chápat dokonce tak, že podle obviněného nadále trvá podezření ze spáchání loupežných skutků poškozeným a že zmanipulovaná byla výpověď poškozeného před GIBS. Jedná se tedy o požadavek zásadní změny skutkových zjištění a kritiku odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Současně státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný nenamítá existenci tzv. extrémního rozporu, který jediný by odůvodňoval výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Poukazuje na skutečnost, že naopak v rozporu s provedenými důkazy jsou některá tvrzení obviněného, když např. z pořízených videozáznamů vyplývá, že písemná protokolace prováděného výslechu poškozeného (jako podezřelého) neodpovídala skutečnému průběhu výslechu poškozeného. Obdobné závěry lze dovodit ve vztahu k tvrzení ohledně možnosti přečtení výpovědi poškozeného u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a možnosti použití znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když v řízení před soudem byl vypracován doplněk tohoto znaleckého posudku.
Soud druhého stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného včetně nutnosti provádění dalších důkazů. Rovněž námitky týkající se totožnosti skutku jsou procesního charakteru a nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc zásada totožnosti skutku neznamená, že musí existovat naprostá shoda skutku vymezeného v obžalobě a odsuzujícím rozsudku. K totožnosti skutku postačí alespoň částečná shoda jednání či následku. V dané věci bylo jednání obviněných i způsobený následek v podstatných rysech shodné. Proto státní zástupce ve vztahu k obviněnému P. B. uzavřel, že zvolené námitky obsahově neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitkám obviněného A. V. uvádí, že jmenovaný sice formálně namítá, že nenaplnil skutkové podstaty trestných činů podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kdy ovšem jeho námitky nevycházejí ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají všem znakům zvolených skutkových podstat. Pokud příslušník Policie ČR nutí psychickým a fyzickým nátlakem podezřelou osobu k doznání, tak se bez dalšího dopouští zvolených skutkových podstat. To platí i tehdy, jestliže by zjištěné skutečnosti odůvodňovaly podezření ze spáchaní trestné činnosti a vyslýchající policista by byl vnitřně přesvědčen o vině vyslýchané osoby.
Konstatuje, že i tento obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů, zejména pokud se týká hodnocení výpovědi poškozeného, odmítá skutková zjištění těchto soudů a setrvává na tom, že při provádění úkonů v trestní věci poškozeného postupoval zcela v souladu s trestním řádem. Polemika ohledně postupu státního zástupce při podání obžaloby je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu zcela mimoběžná. Výpověď poškozeného u hlavního líčení byla přečtena proto, že poškozený zemřel, a zvolený postup spočívající v přečtení jeho výpovědi odpovídá trestnímu řadu. Obviněný v rámci skutkových námitek pak nevznáší ani žádné kvalifikované námitky týkající se existence tzv. extrémního rozporu. Ohledně námitek týkajících se totožnosti skutku a nezákonnosti pokynu soudu druhého stupně odkazuje na své závěry týkající se dovolacích námitek obviněného B. Proto lze mít za to, že i tento obviněný zvolenou argumentací nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že obvinění žádnou konkrétní argumentaci ohledně naplnění tohoto dovolacího důvodu neuvedli. Pokud ovšem obvinění neuvedli žádnou právně relevantní argumentaci ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být právně relevantním způsobem ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby i v případě jiného rozhodnutí rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. B. využil možnosti repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zástupce, kterou učinil prostřednictvím obhájce. Obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěrem státního zástupce, že jeho dovolání neobsahuje žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tvz. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení.
Zdůrazňuje, že v dovolání poukazuje nejen na skutková zjištění vymezená v napadeném rozhodnutí, jež jsou interpretována soudem druhého stupně nesprávně, a jsou podkladem pro nezákonný rozsudek tohoto soudu, ale na celou řadu skutkových zjištění, která vyplynula z provedeného dokazování a na která poukazoval ve svém odvolání a soud druhého stupně na ně nereagoval či je opět chybně interpretoval. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým byl uznán vinným. Proto nemohl naplnit žádný ze zákonných znaků zvolených trestných činů.
Nemůže také souhlasit se závěrem státního zástupce, že kasační rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné závazné pokyny k hodnocení důkazů nebo dokonce k tomu, aby je soud prvního stupně uznal vinným. Poukazuje v tomto směru na rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 140/2015 a usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 9 To 86/2016, ze kterých vyplývá nejen jak má soud prvního stupně dokazování doplnit, ale jak má i hodnotit provedené důkazy. Soudní rozhodnutí považuje za překvapivé i z toho pohledu, že byl dvakrát zproštěn podané obžaloby a nakonec byl pravomocně odsouzen. Obviněný namítá, že se nedomáhá změny skutkového základu soudních rozhodnutí, ale zákonné interpretace provedených důkazů.
Dále setrvává na své námitce, že pokud došlo k modifikaci skutkové věty, tak mělo být doplněno dokazování, tak jak navrhl. Namítá, že předmětné videozáznamy, na které poukazuje státní zástupce, vznikly dne 2. 10. 2012, ovšem před 16:45 hod., takže se nejednalo o výslech osoby podezřelé. Dále namítá nezákonnost doplňku znaleckého posudku.
V závěru podané repliky uvádí, že trvá na svém dovolacím návrhu a že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný P. B. naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje z toho, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze se domnívat, že stejný závěr dovozuje i obviněný A. V.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Obviněný P. B. dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nezákonných pokynech odvolacího soudu ohledně hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, v překvapivosti posledního rozhodnutí soudu prvního stupně, v tom, že soud druhého stupně se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, v neprovedení všech požadovaných důkazů, způsobu hodnocení provedených důkazů, v otázce zachování totožnosti skutku.
Obviněný A. V. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nezákonných pokynech odvolacího soudu ohledně hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v tom, že ani dozorová státní zástupkyně nepochybovala o důvodnosti trestního stíhání poškozeného, v nenavržení výslechu poškozeného v podané obžalobě a nezachování totožnosti skutku.
Nejvyšší soud především ve vztahu k oběma podaným dovoláním a zvolené dovolací argumentaci považuje za potřebné zdůraznit, že oba obvinění uplatnili částečně shodné dovolací námitky. Obecně lze ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných uvést, že tito formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z pohledu institutu dovolání a zejména dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba konstatovat, že dovolání představuje specifický opravný prostředek, který je koncipován tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních, s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace obviněných je možno uvést, že vznesené námitky v základu zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obvinění touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustili inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru je možno odkázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 15-20 rozsudku). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když rozvedl i své úvahy z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v podaných odvoláních a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaných dovoláních (viz str. 12-18 rozsudku soudu druhého stupně). Na situaci, kdy obvinění v rámci podaných dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněná. O takový případ se v dané věci jedná, neboť lze konstatovat, že soudy nižších stupňů při provádění důkazů postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., z těchto dovodily takové skutkové závěry, o nichž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Bez ohledu na shora naznačené závěry z pohledu některých námitek, které sice nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale mohly by zakládat porušení práva na spravedlivý proces, jak je ve věci namítáno (viz obviněný P. B.), lze připustit, že pokud by soud druhého stupně upřednostňoval svůj způsob hodnocení provedených důkazů a soudu prvního stupně by ho vnucoval, tak by takový postup mohl zakládat porušení práva na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejedná. Obvinění namítají, že soud druhého stupně donutil soud prvního stupně k určitému hodnocení provedených důkazů, jež odpovídalo jeho představám, když v tomto směru především zdůrazňují skutečnost, že ve věci byly vyneseny 4 rozsudky (2 zprošťující a 2 odsuzující). K této argumentaci lze uvést následující. Ze spisového materiálu se podává, že první rozsudek byl vyhlášen soudem prvního stupně dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 T 56/2014, když tímto rozsudkem byli obvinění obžaloby zproštěni z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř. (viz č. l. 845). Citovaný rozsudek byl zrušen na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných usnesením soudu druhého stupně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 140/2015 z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l. 872). Soud druhého stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nedodržel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy nehodnotil všechny provedené důkazy v jejich souvislostech, přičemž některé skutečnosti pominul, takže soudu prvního stupně bylo uloženo při hodnocení provedených důkazů dodržet ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., včetně zvážení možnosti provedení dalších důkazů. Následně soud prvního stupně doplnil dokazování a ve věci vyhlásil dne 14. 12. 2015 zprošťující rozsudek z důvodů uvedených v §226 písm. a) tr. ř. (viz č. l. 954). I tento rozsudek byl zrušen soudem druhého stupně za základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných usnesením ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 9 To 86/2016 z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a věc byla vrácena soudu prvního stupně (viz č. l. 989). Z předmětného rozhodnutí se podává, že podle soudu druhého stupně se soud prvního stupně nevypořádal s argumentací státního zástupce uplatněnou v prvním odvolání, ani s argumenty uvedenými v prvním zrušujícím usnesení a skutečnostmi, které vyplývají z provedených důkazů (např. z výpovědi ošetřujícího lékaře poškozeného, zdravotní sestry), kdy je poukazováno i na určité nelogičnosti v hodnocení provedených důkazů, kdy soudu prvního stupně bylo uloženo, že se musí s těmito skutečnostmi vypořádat (viz str. 5-8 tohoto rozhodnutí), aniž by ovšem bylo soudu uloženo, že musí obviněné uznat vinnými. Soud prvního stupně pak ve věci vyhlásil třetí rozsudek dne 22. 6. 2016, sp. zn. 5 T 56/2014, kterým byli obvinění uznáni vinnými trestným činem podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (viz č. l. 1015). Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění a státní zástupce, když odvolání obviněných směřovalo do výroku o vině a trestu a odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněných a bylo podáno do výroku o vině a trestu. O těchto podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně usnesením ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 387/2016, kterým byl z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a věc vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl nejasný, neúplný a nepřezkoumatelný, když bylo i rozvedeno, které skutečnosti soud prvního stupně nevzal v úvahu či nehodnotil. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř. a dodržel ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž bylo výslovně uvedeno, že pokud by shledal soud prvního stupně důvody pro doplnění dokazování, nic mu v tom nebrání (viz str. 10 tohoto rozhodnutí). Poté soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 5 T 56/2014, který byl částečně změněn rozsudkem soudu druhého stupně na základě podaného odvolání státního zástupce, který je napaden podanými dovoláními.
Z obsahu zrušujících rozhodnutí soudu druhého stupně nelze dovodit, že by soudu prvního stupně uložil, jak provedené důkazy hodnotit či vyslovil závažný právní názor ohledně viny obviněných, když soudu prvního stupně dal na zvážení i provedení dalších důkazů, pokud by to soud prvního stupně k náležitému objasnění věci považoval za potřebné. Ze zrušujících rozhodnutí je nepochybné, že soudu prvního stupně bylo pouze vytýkáno, že při hodnocení provedených důkazů důsledně nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., když bylo poukazováno, kterými skutečnostmi se nezabýval, či je dokonce při hodnocení důkazů pominul. Z těchto rozhodnutí je zcela zřejmá snaha docílit toho, aniž by soud druhého stupně dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, aby byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, aby soud prvního stupně řádně hodnotil všechny zjištěné skutečnosti a důkazy a vyvaroval se ryze spekulativních závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech. V dané souvislosti je třeba z pohledu ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého postupoval soud druhého stupně při zrušení rozsudků soudu prvního stupně, a jeho výkladu za potřebné uvést, že z hlediska přezkumné činnosti soudu druhého stupně je kladen důraz na odůvodnění rozhodnutí rozsudku (viz §125 odst. 1 tr. ř.), z něhož musí být patrno, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si tyto důkazy odporovaly (srov. Šámal P. a kol., Trestní řád II., §157 až 314ds. Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3063). Ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno chápat tak, že soud druhého stupně nemůže shledat a vytknout vady rozsudku soudu prvního stupně tehdy, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil provedené důkazy podle vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Soud druhého stupně za takové situace nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám neprovedl nebo nezopakoval, s jiným v úvahu připadajícím výsledkem (srov. R 36/1968, R 57/1984, R 53/1992-I. a R 20/1997). Jinak řečeno, soud druhého stupně může zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. i tehdy, že shledá, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci, ovšem musí dospět k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nedodržel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy, že při hodnocení všech provedených důkazů nevzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, nebo některé důkazy pominul či nehodnotil se zásadami formální logiky. Za takového stavu může soud druhého stupně po vrácení věci soudu prvního stupně poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí však udělit soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, jak je patrno z rozhodnutí soudu druhého stupně, na které je poukazováno shora. Proto nelze námitkám obviněných přisvědčit.
Ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu druhého stupně, která je spatřována ve skutečnosti, že původně byli obvinění obžaloby zproštěni a následně byli uznáni vinnými (viz obviněný P. B.) je možno konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Proto z tohoto pohledu lze považovat námitku obviněného P. B. za podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance. Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). Proto lze připustit, že námitka byla uplatněná právně relevantním způsobem, ovšem jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
V dané věci se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ve věci z hlediska průběhu řízení před soudy nižších stupňů nebyla z pohledu skutkových zjištění učiněna meritorní rozhodnutí před soudem druhého stupně, neboť uvedený soud vždy toliko rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil postupem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (ať již zprošťující, tak i odsuzující). Obviněným tedy vždy byla dána možnost z hlediska práva na obhajobu na jeho rozhodnutí reagovat, když byli seznámeni s tím, jaké nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně byly shledány, čímž jim byla dána možnost na tato rozhodnutí reagovat z hlediska obhajoby. Proto lze námitku obviněného o tzv. překvapivosti rozhodnutí považovat za zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak obvinění zpochybňují způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když velmi podrobně rozebírají jednotlivé důkazy a jaké skutečnosti z nich podle jejich přesvědčení vyplývají, tak je třeba opět podotknout, že takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto je možno konstatovat, že podstata námitek obviněných spočívá v tom, že poškozený je osobou nedůvěryhodnou, když je poukazováno na rozpory v jeho výpovědi, na skutečnost, že se původně k trestné činnosti doznal, na jeho vztah se svědkem Ř. a otázku zajištěných pachových stop. Zde je nezbytné zdůraznit, že soudy nižších stupňů si byly určitých rozporů ve výpovědi poškozeného vědomy a tyto nepomíjí, když v tomto směru odkazují na osobnost poškozeného, která vyplývá ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, když z tohoto znaleckého posudku je nepochybné, že poškozený byl osobou s nižším intelektem, kdy kognitivní kapacita poškozeného byla v pásmu podprůměru, takže měl zvýšenou schopnost podléhat manipulaci. Z tohoto nepochybně vyplývají určité rozpory ve výpovědi poškozeného, když ovšem nelze pominout, že podle znalců lze jeho výpověď učiněnou v postavení poškozeného považovat za pravdivou, když znalec u hlavního líčení i podrobně objasnil z jakých důvodů a na základě jakých skutečností. V dané souvislosti pak nelze přehlédnout vyjádření znalce ohledně způsobu komunikace poškozeného, který při komunikaci byl osobnostně utlumený, zpomalený, verbálně nerozvinutý a jeho řeč byla chudá. Zde je třeba zdůraznit, že závěrům znalců ohledně chování obviněného a jeho schopnosti komunikace nakonec odpovídají i další provedené důkazy. Jedná se především o výpověď svědkyně M. K., zdravotní sestry, která přicházela dlouhodobě s poškozeným do kontaktu, když z její výpovědi se podává, že poškozený měl určité problémy již před říjnem 2012 s komunikací, neboť měl potíže s vyjadřováním, moc nemluvil, nebyl spontánní, někdy mu musela opakovaně vysvětlit, co má udělat. Obdobně se vyjádřili i další svědci, např. T., na kterého poškozený působil jako senilní pán, zvolil dokonce termín, že na něho působil jako značně jednoduchý člověk, špatně chodil a artikuloval, kdy i svědek T. C. hovořil o tom, že poškozený byl nekomunikativní, každé slovo se z něho muselo „páčit“, nebyl při výslechu obviněného schopen vypovídat souvisle, na všechno musel být dotazován. Jinak řečeno osoby, které poškozeného znaly dlouhodobě (ošetřující lékař, zdravotní sestra) nebo se s ním setkaly v průběhu vyšetřování jeho údajné trestné činnosti, spontánně charakterizují osobu poškozeného jako osobu málomluvnou mající problémy s komunikací. Současně je třeba odkázat na zdravotní stav poškozeného před říjnem 2012 (byl po mozkové mrtvici, trpěl Bechtěrevovou nemocí, v minulosti měl opakovaně infarkt), ale i na způsob jeho komunikace, který se podává z předložených videozáznamů. Za této situace je třeba uzavřít, že skutečně lze mít za vyvrácené tvrzení obviněných o tom, že poškozený se dobrovolně k trestné činnosti doznal a že jeho výpověď, kterou učinil jako osoba podezřelá, nebyla vynucena. Obsah této výpovědi totiž neodpovídá jeho intelektu a způsobu vyjadřování. Zde je také třeba poukázat na další úvahy soudů nižších stupňů ohledně osobnosti poškozeného a jeho výpovědi jako podezřelého. Nelze rovněž pominout, že se mělo jednat o trestnou činnost promyšleného charakteru, pachatel jednal cíleně, jeho komunikace byla rázná a srozumitelná, z místa páchání trestné činnosti se bez problému dostal, měl dokonce odjet autem zn. Superb 3U (z Prahy do Lysé nad Labem). Takové účelové chování pachatele trestného činu loupeže je v rozporu s tím, že poškozený byl osobou, která měla za sebou dva infarkty včetně mozkové příhody, neměla malíček, neměla řidičský průkaz, byla málovluvná a jistým způsobem utlumená v rámci sociálních kontaktů. Pokud se týká jistých rozporů ve výpovědi poškozeného, tyto skutečně lze přičítat jednak odstupu času, jednak tomu, že poškozený si vhledem ke svému intelektu nemusel přesně určité podrobnosti pamatovat, a nepochybně chtěl na celou pro něho velmi nepříjemnou a stresující situaci zapomenout. Z jeho výpovědi je ovšem pochybné, že násilí se vůči němu měli dopustit toliko obvinění a to jak psychického, tak i fyzického násilí, že se stalo dne 2. 10. 2012 od 16:46 hod. 19:13 hod. Lze připustit, že výpověď poškozeného obsahuje určité časové nepřesnosti, kdy by se mohlo zdát, že skutek se stal dne 3. 10. 2012, ovšem vzhledem k výpovědi poškozeného je nepochybné, že se skutek stal dne 2. 10. 2012, když podle výpovědi poškozeného poté, co byl k výpovědi donucen a tato byla sepsána, se šlo k vyšetřovateli a byl tam advokát, kdy po donucené výpovědi se druhý den šlo k mostu a hledala se opět pistole. Z listinných důkazů je zřejmé, že poprvé byl učiněn pokus najít předmětnou pistoli dne 2. 10. 2012 ve večerních hodinách, tedy po výslechu poškozeného jako podezřelého a druhý pokus byl učiněn až dne 3. 10. 2012 po výslechu u vyšetřovatele. Jisté časové nepřesnosti jsou nepochybně dány osobností poškozeného a tím, že celá situace byla pro něho velmi stresující a měl snahu ji nepochybně zapomenout a skutečností, že poškozený jako osoba, která neměla žádné bližší kontakty s policií, nebyla schopna rozlišovat jednotlivé fáze tohoto řízení. Navíc z jeho výpovědi jako poškozeného je zřejmé, že tato je z hlediska časového určitým způsobem chaotická, když poškozený líčil události tzv. „na přeskáčku“. Skutečnost, proč se poškozený k trestné činnosti doznal i za přítomnosti obhájce, poškozený vysvětlil a odpovídá to jeho osobnosti (viz závěry znaleckého posudku). Soudy se zabývaly i osobou svědka Ř. a jeho výpověď hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů. V tomto směru je třeba uvést, že soudy na rozdíl od obviněných hodnotily provedené důkazy v jejich souvislostech, nikoliv izolovaně, tak jak to provádějí obvinění.
Obecně v souvislosti se zpochybňováním věrohodnosti poškozeného je třeba uvést, že ze spisového materiálu nevyplývá a ani obvinění v rámci dovolání neuvádí, proč by měl poškozený zájem obviněné křivě obvinit. Zde je třeba především zdůraznit skutečnost, že trestní stíhání poškozeného bylo zastaveno státní zástupkyní, která původně podala na poškozeného obžalobu, když po podání obžaloby bylo zjištěno, že trestné činnosti se dopustil jiný pachatel, který byl také za tuto trestnou činnost pravomocně odsouzen, takže o tom, že trestné činnosti pro kterou byl stíhán poškozený se dopustila jiná osoba, není pochyb (jeho doznání, zajištěná DNA, daktyloskopické stopy a zadržení při posledním útoku). V tomto směru je třeba zdůraznit, že ani státní zástupkyně neměla pochyb o tom, že poškozený se žalované trestné činnosti nedopustil, neboť v případě pochybností by po zpětvzetí obžaloby opět podala obžalobu, když takový postup by byl v souladu s ustanovením v §176 odst. 1 tr. ř. (viz R 28/1977 a přiměřeně R III/1964). Nad rámec těchto úvah je také třeba podotknout, že ve věci, ve které bylo vedeno proti poškozenému trestní stíhání, se trestné činnosti měl dopustit jeden pachatel, nikoliv více osob. Současně nelze pominout, že poškozený ihned poté, co byl propuštěn ze zadržení Policií ČR, své manželce sdělil, že byl na Policii ČR bit a tato na něm viděla stopy zranění, stejně tak se svěřil i svému kamarádovi K. N. Po propuštění pak šel na pravidelnou kontrolu k lékaři (dne 4. 10. 2012), kdy tento si sám bez toho, že by poškozený o tom hovořil, všiml modřin na tváři poškozeného, stejně tak jako zdravotní sestra. Zde je třeba poznamenat, že není pochyb o tom, že se jednalo o modřiny, když u lékaře lze předpokládat odbornou erudici k rozeznání modřin od stařeckých skvrn. I C., který viděl poškozeného při výslechu dne 3. 10. 2012, postřehl, že má kruhy kolem očí, ale nedokázal rozeznat, zda se jedná o stařecké skvrny či modřiny. Obdobně se vyjádřil i svědek P. T., který viděl poškozeného rovněž dne 3. 10. 2012, byť krátkou dobu. Navíc tomuto svědkovi se poškozený asi za měsíc svěřil, že byl k doznání donucen, kdy i projednávali změnu výpovědi, když z výpovědi svědka vyplývá, že ačkoliv byl poškozený připraven změnit svojí výpověď při provádění rekognice, tak svůj postoj změnil na základě toho, že mu policisté, když po celou dobu na policii se svědkem nebyl v kontaktu, měli sdělit, že dostane podmíněný trest. Nakonec chtěl poškozený změnit svojí výpověď u hlavního líčení, k čemuž ovšem nedošlo, když statní zástupkyně vzala podanou obžalobu zpět. Jinak řečeno, poškozený ještě předtím než byl zjištěn skutečný pachatel hovořil o tom, že byl k doznání donucen, byly na něm patrny viditelné stopy zranění a chtěl změnit výpověď. Zároveň je nutno podotknout, že poškozený neinicioval trestní stíhání obviněných, což opětovně odpovídá jeho osobnosti a ani se nepřipojil s nárokem na náhradu škody či nemajetkové újmy, takže lze vyloučit i existenci nějakého zištného motivu či snahy se obviněným pomstít. Lze také vyloučit motiv spočívající v tom, že by se snad „chtěl doznáním k trestné činnosti, kterou nespáchal nějak zviditelnit“, když z výpovědí svědků je zřejmé, že poškozený velmi těžce celou situace zvládal, dokonce měl psychické problémy (viz např. výpověď svědka M. B., M. K.). Věrohodnost poškozeného také podporuje skutečnost, že tento je osobou zcela bezúhonnou, když v minulosti byl sice odsouzen, ovšem pro zcela bagatelní trestnou činnost (§201 tr. zák. v roce 1967), ze které nelze usuzovat, že by byl morálně zkažený.
Skutečnost, že poškozený nebyl slyšen u hlavního líčení je v dané věci nerozhodná. Poškozený byl vyslechnut po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájců obviněných, takže zásada kontradiktornosti vyjádřená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byla dodržena. Pokud je namítáno (obviněný P. B.), že poškozený si tento protokol nepřečetl a podepsal ho, tak tato skutečnost vyplývá z předloženého spisového materiálu. V tomto směru je třeba uvést, že osobě vyslýchané musí být protokol předložen k přečtení, což se v dané věci stalo. Jedná se o právo si protokol přečíst, nikoliv povinnost. Poškozený měl tedy možnost využít tohoto svého práva, když k přečtení protokolu nemůže být svědek nucen. Navíc z výpovědi svědka JUDr. P. Zemana, což byl tehdejší zmocněnec poškozeného z Bílého kruhu bezpečí, vyplývá, že byl přítomen u výslechu poškozeného a protokol si přečetl, což stvrdil svým podpisem, když nelze také pominout, že výslechu se zúčastnili obhájci obviněných. Za takové situace nelze mít za to, že by protokol o výslechu poškozeného z přípravného řízení nebyl použitelným v daném řízení jako důkaz. Tento byl pak následně u hlavního líčení přečten postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť poškozený mezitím zemřel.
Rovněž argumentace týkající se údajného nesprávného závěru o kontaminaci pachových stop a skutečnosti, že se údajně našly pachové stopy na místě činu, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především je třeba uvést, že o tom, že pachové stopy mohly být kontaminovány hovoří zpráva Policie ČR založená č. l. 628, takže se jedná o závěr Policie ČR, kdy z této zprávy vyplývá, že jakákoliv neodborná manipulace s pachovým snímačem nebo s pachovou konzervou před jejím doručením na příslušné pracoviště může vést ke zkreslení výsledku. V dané souvislosti je třeba podotknout, že ze spisového materiálu se podává, že první pachová stopa z těla poškozeného měla být odebrána v září 2012, a ta měla prokázat shodu s pachatelem vyšetřovaného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 456, 484, 510). Zde ovšem nelze pominout, že se nepodařilo zjistit, kdo vlastně provedl odběr této pachové stopy, jak vyplývá ze zprávy Policie ČR (viz č. l. 369). O této skutečnosti nehovoří ani poškozený, když ovšem nelze vyloučit variantu, že o tom nehovoří proto, že na tuto skutečnost nebyl dotázán. K dalšímu odběru pachových stop došlo prokazatelně dne 1. 10. 2012, kdy odběr podle protokolu měl provést A. V. a P. B. měl být odběru přítomen (viz č. l. 512), přičemž měla být prokázána shoda pachové stopy poškozeného s pachovými stopami zajištěnými na místě činu. Zde je ovšem třeba podotknout, že při odběru těchto pachových stop nebyl dodržen závazný pokyn Policejního prezidenta č. 9/2009, konkrétně čl. 10, bod 10 tohoto pokynu, když k protokolu nebyly připojeny kontrolní ústřižky bezpečnostních sáčků o odběru pachové stopy. Navíc oba obvinění byli s poškozeným před odběrem pachové stopy v kontaktu, což mohlo vést ke kontaminaci, kdy právě možnost kontaminace při odběru pachových stop a provádění odborného vyjádření z ordologie v současné době vedla ke změně pokynu týkající se odběru pachových stop (blíže viz čl. 8 pokynu policejního prezidenta z 28. 12. 2017, kterým byl doplněn předchozí pokyn o odběru pachových stop). Současně je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozený nemohl být pachatel trestné činnosti, pro kterou byl stíhán. Za této situace je tedy nepochybné, že pokud došlo k ztotožnění poškozeného jako pachatele na základě metody pachové identifikace, tak muselo dojít ke kontaminaci vzorků, když jedinou další možností je záměrná manipulace se vzorky, což by ovšem byla čirá spekulace.
Ve vztahu k námitce spočívající v tom, že soud druhého stupně neprovedl všechny požadované důkazy (obv. B.) lze uvést, že je v podstatě namítána neúplnost rozsahu provedeného dokazování, byť se obviněný výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů, se opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Obviněný B. namítá, že soudy pochybily, pokud nevyslechnuly všechny policisty, kteří přišli do kontaktu s podezřelým při jeho zadržení, kdy jejich výslechy navrhl v rámci podaného odvolání. V tomto směru lze připustit, že soud druhého stupně v písemném odůvodnění svého rozhodnutí zamítnutí návrhu na doplnění dokazování explicitně neodůvodňuje, ovšem v kontextu jeho rozhodnutí je nepochybné, že dospěl k závěru, že je považuje za nadbytečné vzhledem k rozsahu provedeného dokazování. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Lze podotknout, že z výpovědi poškozeného vyplývá, že psychického a fyzického násilí se dopustili právě obvinění, když sice uvádí, že se tam objevila i třetí osoba, kterou ovšem blíže nespecifikuje, kdy podle jeho vyjádření se tato osoba vůči němu žádného násilí nedopustila. Za této situace se výslech všech policistů, kteří mohli přijít s poškozeným do kontaktu, jeví nadbytečný, když tito přišli do kontaktu s poškozeným krátce, přičemž o tom, že poškozený jevil známky určitých zranění či stopy stařeckých skvrn, nakonec svědčí i výpovědi jiných svědků, kteří nejsou žádným způsobem na věci zainteresovaní. Proto se jeví požadované doplnění dokazování za nadbytečné vzhledem k rozsahu již provedených důkazů. Navíc je třeba uvést, že např. navrhovaný svědek K. byl prokazatelně před soudem prvního stupně vyslechnut.
Ani argumentace týkající se nepoužitelnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (dovolatel B.) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když se týká otázky dokazování. Přesto je třeba uvést, že není důvodná. Předmětný znalecký posudek byl vypracován v rámci přípravného řízení, když znalci při vypracování znaleckého posudku vycházeli z v té době shromážděných důkazů, včetně úředního záznamu o podaném vysvětlení, které učinil poškozený před GIBS, postupem podle §158 odst. 6 tr. ř. Současně se sluší připomenout, že na osobu poškozeného byl shora uvedený znalecký posudek vypracován před zahájením trestního stíhání obviněných, ovšem po zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3, věta první tr. ř. Podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. může po zahájení úkonů trestního řízení policejní orgán k objasnění toho, zda byl spáchán trestný čin, vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li to pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že orgány činné v trestním řízení si mohou vyžádat znalecký posudek před zahájením trestního stíhání, pokud je to pro posouzení věci třeba. O takový případ se v dané věci jednalo, když vzhledem k složitosti otázek řešených v předmětném znaleckém posudku nepostačovalo vyžádání odborného vyjádření a zkoumání osoby poškozeného bylo podstatné pro posouzení, zda ve věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Znalec přibraný k vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání může vycházet při zpracování znaleckého posudku jen z podkladů, které byly v rámci prověřování opatřeny, tedy i úředních záznamů o podaných vysvětleních (Šámal, P. a kol. Trestní řád II, §157 až 314s, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1951). Proto lze mít za to, že předmětný znalecký posudek byl jako důkaz v dané věci použitelný, neboť byl opatřen zákonným způsobem. Navíc soud prvního stupně nechal vypracovat doplněk tohoto znaleckého posudku, když úkolem znalců bylo vycházet z výpovědi poškozeného po zahájení trestního stíhání obviněného, a při formulování svých skutkových závěru z tohoto doplňku vycházel.
Pokud je pak ze strany obviněných namítáno nedodržení totožnosti skutku, když oproti podané obžalobě došlo v odsuzujícím rozsudku k jisté časové úpravě skutku, tak je možno připustit, že námitky proti porušení zásady obžalovací mohou výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Jedině tehdy lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu citovaného dovolacího důvodu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když vzhledem k obsahu zvolené argumentace je zřejmé, že obvinění nenamítají porušení norem hmotného práva, ale procesních norem. Jinak řečeno, v důsledku jisté úpravy skutku oproti podané obžalobě se nezměnila právní kvalifikace skutku, což by mohlo za jistých předpokladů zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc je třeba uvést, že touto námitkou se soud druhého stupně zabýval a řádně se s ní vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje (viz str. 17 rozsudku soudu druhého stupně), když ve věci byla zachována částečně totožnost jednání, ale především totožnost následku.
Námitka obviněného B., že soudy nevzaly v úvahu, že výslech poškozeného jako podezřelého prováděl spoluobviněný a nikoliv on, rovněž směřuje do skutkových zjištění. Přesto lze uvést, že z výpovědi poškozeného je zřejmé, že úkony proti němu prováděli oba obvinění, kteří s poškozeným jednali v postavení policistů, kteří šetřili předmětnou trestní věc, ze které podezřívali poškozeného, takže činili úkony k objasňování spáchané trestné činnosti podle §158 odst. 3 tr. ř. Při výslechu poškozeného jako osoby podezřelé, jak vyplývá z výpovědi poškozeného, proti němu používali oba psychické a fyzické násilí, když obviněný B. měl šlehnout před obličejem poškozeného koženými rukavicemi a následně poškozeného těmito udeřit a obviněný A. V. ho měl bít do hlavy, přičemž tak konali proto, aby se poškozený doznal k trestné činnosti, kterou nespáchal. Skutečnost, že výslech snad formálně vedl spoluobviněný a tento i výslech sepisoval je nepodstatná, když navíc obviněný P. B. podepsal, že byl u výslechu přítomen, což znamená, že stvrdil, že se zúčastnil celého výslechu, nikoliv jen čtení protokolu. Z pohledu námitek obviněného je rozhodující, že obviněný se podílel na objasňování spáchané trestné činnosti v této konkrétní věci, a prováděl v ní úkony trestního řízení (např. i odebírání pachových stop, zadržení obviněného) a měl k tomu i odpovídající pravomoc.
Rovněž skutečnost, že snad obvinění mohli být přesvědčeni, že mají skutečného pachatele, je nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť obvinění by i za takové situace byli povinní dodržovat ustanovení trestního řádu a zákon o Policii ČR a nemohli by poškozeného nutit k doznání. Takové doznání by i totiž v případě, že by podezřelý byl skutečně pachatelem uvedené trestné činnosti, mělo za následek nepoužitelnost takto získaného důkazu (viz §89 odst. 3 tr. ř.).
Ve vztahu k zbývajícím námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně, se kterými se ztotožnil a které považuje za vyčerpávající, když obvinění v podstatě opakují obhajobu, kterou uplatnili před těmito soudy.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze ve vztahu k podanému dovolání obviněného P. B. uvést, že bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když tento může být naplněn jen prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a)-k) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného P. B., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
Ohledně dovolání obviněného A. V. lze uvést, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Protože tím nebyl automaticky naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová