ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.769.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 769/2022-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, který se zdržuje na adrese XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 130/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 19 T 130/2019 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
podvodně se vydávající za osobu M. Š. z XY poté, co se v roce 2016 seznámil s poškozenou S. B. prostřednictvím telefonního čísla XY, od níž v průběhu několika schůzek zjistil její finanční situaci, následně pojal úmysl se neoprávněně obohatit a pod falešnou záminkou poškozenou požádal o půjčku finančních prostředků, a to:
a) dne 14. 7. 2016 ve výši 150 000 Kč a to konkrétně na koupi prodejního stánku, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne na ulici před pobočkou České spořitelny v XY,
b) dne 20. 7. 2016 ve výši 200 000 Kč a to konkrétně na pronájem hospody v XY, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
c) dne 23. 9. 2016 ve výši 10 000 Kč a to konkrétně na koupi notebooku, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
d) dne 23. 11. 2016 ve výši 10 000 Kč a to konkrétně na opravu automobilu obviněného, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
e) dne 1. 12. 2016 ve výši 37 000 Kč a to konkrétně na koupi profesionálního vysavače na auta, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
které poškozené S. B. do dnešního dne ani přes opakované výzvy a urgence ani z části nevrátil, což od počátku neměl vzhledem ke svým špatným finančním poměrům v úmyslu, čímž poškozené S. B., narozené XY, způsobil škodu v celkové výši 407 000 Kč .
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č. j. 10 T 137/2017-48, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud zařadil dovolatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č. j. 10 T 137/2017-48, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Dále nalézací soud uložil dovolateli povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené S. B., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 407 000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.
4. Nalézací soud současně dovolatele zprostil podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby pro skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu podle §197 tr. zákoníku zanikla.
5. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 19 T 130/2019, podal dovolatel prostřednictvím obhájce odvolání, které směřoval do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. K tomu dále dodává, že jak soud prvního, ale i druhého stupně, nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 963/2021-442, čímž porušily §265s odst. 1 tr. ř. Současně se tak domnívá, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listiny“) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“).
7. Dovolatel následně dovolání člení do čtyř okruhů námitek. První z nich se týká nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Lze shrnout, že v tomto bodě dovolatel zejména namítá, že v rámci předchozího dovolacího řízení ve věci byly dány soudům nižších stupňů závazné pokyny, jak je třeba v dané věci postupovat. Konstatuje, že je tedy nutno zkoumat, zda v řízení následujícím po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 9693/2021-442, došlo k napravení vytýkaných vad. Dovolatel uvádí, že v předmětném rozhodnutí formuloval Nejvyšší soud několik argumentů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že za stávající důkazní situace nelze na jeho straně jednoznačně dovodit všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dovolatel v dovolání průběžně odkazuje v rámci své argumentace na zmíněné usnesení dovolacího soudu, zejména pak na body 39 až 41. Z dovolání je patrno, že obviněný zejména tvrdí, že ve zmíněném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně absentuje naplnění znaku uvedení poškozené v omyl či vyjádření subjektivní stránky jeho jednání, tedy jeho úmysl poškozené v době uzavření půjčky peníze nevrátit či nevrátit je ve stanoveném termínu. Proto Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení vyslovil závěr, že ze skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině a odůvodnění, nebylo zřejmé naplnění jak objektivní, tak i subjektivní, stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Akcentuje, že ani určitý pokus odvolacího soudu o zhojení výše uvedeného dovolacím soudem nebyl hodnocen jako dostačující. Dovolatel konstatuje, že předmětná skutková zjištění nebyla podle Nejvyššího soudu dostatečná pro závěr o jeho vině přečinem podvodu podle 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Následně namítá, že pokud v řízení následujícím po zrušujícím rozhodnutí dovolacím soudem nedošlo ke změně důkazní situace, když svědkyně B. zopakovala to, co již uvedla v předchozích stadiích řízení, a žádné další důkazy prováděny nebyly, měl soud prvního i druhého stupně vycházet z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 963/2021-442, že za stávající důkazní situace není možné v jeho jednání spatřovat spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dovolatel se tak domnívá, že pokud po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem nedošlo ke změně důkazní situace a soudy ho opětovně uznaly vinným z předmětného přečinu, pak tím postupem nerespektovaly právní názor dovolacího soudu a porušily tím §265s odst. 1 tr. ř.
8. Dovolatel dále rovněž namítá, že soudy ani nerespektovaly závazné pokyny dovolacího soudu ohledně zjišťování rozhodných skutečností, které dovolací soud označil za podstatné pro naplnění znaku uvedení poškozené v omyl. V tomto směru konkrétně odkazuje na bod 39 odůvodnění zmíněného usnesení, kde Nejvyšší soud konstatoval, že ve zrušených rozhodnutích nebylo ani řádně objasněno pod jakým jménem se obviněný představil poškozené při seznámení, zda pod jménem M. Š., či zda toto jméno použil poprvé až při podepisování dokladu o zapůjčení částky 200 000 Kč. V této souvislosti namítá, že v nynějším řízení se soudy nižších stupňů vůbec nesnažily objasnit výše uvedené skutečnosti týkající se jména, pod kterým a kdy se měl představit. Současně podle dovolatele soudy nezhojily ani zjištění stran toho, že by např. uvedl nepravdivý důvod půjčky, tedy v tomto směru neprovedly žádné doplnění dokazování. Podle dovolatele sice nalézací soud do skutkové věty doplnil část návětí, že poškozenou požádal o půjčku finančních prostředků pod falešnou záminkou, proč se však jednalo o falešnou záminku a z čeho soud toto dovozuje, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vůbec nevyplývá. Akcentuje, že tedy soud prvního stupně neučinil nic za účelem zjištění, zda uvedl poškozené nepravdivé důvody půjček. Obdobně pak argumentuje také v případě zjištění, zda měl v úmyslu poškozené půjčky nevrátit či nevrátit ve stanoveném termínu, pokud by byl dohodnut. I zde konstatuje, že nalézací soud pouze doplnil skutkovou větu, a to bez návaznosti na skutková zjištění. Podle obviněného, pokud soud doplnil pouze skutkovou větu ve výroku o vině bez návaznosti na skutkové okolnosti, jedná se ze strany soudu prvního stupně o porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05. Zdůrazňuje, že toto pochybení nenapravil ani soud odvolací.
9. Další okruh námitek obviněného pak směruje do zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který dovolatel pojí s právě výše zmíněným pouhým rozšířením skutkové věty bez návaznosti na skutková zjištění soudu, ale pouze na podkladě domněnek a dedukcí soudů opírajících se o jeho špatné finanční poměry, přitom ty obviněný ve svém dovolání rozporuje. V tomto směru odkazuje na skutečnost, že i soud prvního stupně připustil, že si byl schopen obstarat finanční prostředky i nad rámec financí, které musí vydat na uspokojování každodenních potřeb, když byl v průběhu řízení před soudem schopen uhradit dlužné výživné v částce 48 100 Kč, z čehož dovolatel dovozuje nesprávný skutkový závěr ohledně jeho špatné finanční situace.
10. Obviněný následně v dovolání předestírá část námitek týkajících se nesprávného právního posouzení skutku. Namítá, že ze skutkové věty nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož obsahuje pouze obecnou a vágní formulaci „v úmyslu neoprávněně se obohatit“. Nejedná se podle dovolatele o skutkové zjištění soudu, ale o právní formuli odvozenou z textu ustanovení §209 tr. zákoníku, která má zcela zjevně pouze navodit dojem, že skutek popsaný ve skutkové větě naplňuje všechny znaky skutkové podstaty, které jsou obsaženy v §209 tr. zákoníku.
11. Ohledně formulace ve skutkové větě, že půjčené finanční prostředky poškozené do současnosti i přes opakované výzvy a urgence nevrátil, pak uvádí následující. Předně zdůrazňuje, že samotné zapůjčení finančních prostředků není trestné. Jestliže si tedy měl v pěti případech půjčit od poškozené finanční prostředky, nejedná se o trestný čin, a to bez ohledu na to, že údajně zapůjčené finanční prostředky poškozené nevrátil. Argumentuje tím, že podle čl. 8 odst. 2 Listiny totiž nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle dovolatele tak vypůjčení zmíněných finančních prostředků nemůže být trestným činem. Dále dodává, že ohledně zmíněných půjček není ve skutkové větě ani v odůvodněních meritorních rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně uvedeno nic bližšího, což v podstatě znemožňuje řádné posouzení, zda v těchto případech porušil své závazky vyplývající ze smlouvy o půjčce či nikoliv. Není ani zřejmé, co přesně bylo mezi ním a poškozenou dohodnuto, tedy jaká práva a povinnosti z těchto údajných smluv o půjčce jemu či poškozené vznikly, zda bylo výslovně dohodnuto, že se jedná o půjčku a jaký byl ve všech pěti případech termín vrácení půjčky. Nad to doplňuje, že nevrácení dluhu není pojmovým znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Navíc při absenci termínu splatnosti uvedených půjček, nemůže formulace skutkové věty hovořící o tom, že neměl od počátku v úmyslu půjčené peníze poškozené vrátit, zakládat nic protiprávního. Dále se dovolatel zaobírá prokázáním splatnosti u údajně poskytnuté půjčky na částku ve výši 200 000 Kč ze dne 20. 7. 2016, kdy daný doklad měl vzniknout den před poskytnutím půjčky. Namítá, že vzhledem k tomu, že půjčka je závazkovým vztahem reálným, který vzniká nikoli předchozím podepsáním písemné smlouvy o půjčce, ale až poskytnutím (předáním) finančních prostředků, bylo ohledně stanovení termínu splatnosti vrácení této údajné půjčky podstatné to, na čem se měla poškozená s obviněným dohodnout v okamžiku vzniku závazkového vztahu, tedy v okamžiku předání finančních prostředků. To však nebylo objasněno. Má za to, že pokud ještě nenastala splatnost půjček (což ze skutkové věty zjistit nelze), škoda by v takovém případě poškozené nevznikla.
12. Dovolatel v této souvislosti namítá také porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásady „ultima ratio“). Zdůrazňuje, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a rozhodnutí ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Konstatuje, že pokud by totiž výpověď poškozené byla pravdivá, znamenalo by to, že ke vzniku škody na straně poškozené došlo především, či dokonce výhradně, v důsledku neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotné poškozené, což následně detailněji rozvádí. Upozorňuje také na skutečnost, že poškozená se nesnažila věc řešit občanskoprávní cestou, ale že hned ve věci přistoupila k podání trestního oznámení. Z výše uvedeného má tedy obviněný za to, že odvolací soud, stejně tak jako předtím soud prvního stupně, skutek popsaný ve skutkové větě nesprávně právně posoudil.
13. V posledním okruhu námitek dovolatel konstatuje, že došlo k podstatnému porušení ústavního pořádku České republiky, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolatel rozporuje věrohodnost podpisu na listině označené jako „Půjčka“ obsažené na č. l. 7 spisu. Respektive namítá, že tato mohla být sepsána i podepsána jednou osobou. Z tohoto důvodu navrhoval doplnit dokazování znaleckým posudkem z písmoznalectví na posouzení otázky, zda text „smlouvy o půjčce“ psaly dvě odlišné osoby, anebo tuto smlouvu psal jeden stejný člověk. Tomuto návrhu však soud prvního stupně nevyhověl, přitom se podle dovolatele s tímto nevyhověním jeho návrhu na doplnění dokazování spolehlivě nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. K tomu akcentuje, že danou skutečnost měl postavit na jisto znalec, a ne soud, který podle dovolatele uvedl, že se nedomnívá, že by poškozená v tomto směru uvedla lživé údaje, když si údajně není jist tím, zda tyto dvě části textu psal stejný člověk. Z tohoto pohledu dovolatel považuje dokazování provedené před soudy prvního a druhého stupně za nedostatečné, čímž došlo porušení jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Obviněný proto v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, č. j. 7 To 111/2022-500, zrušil, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále také uvedl, že nesouhlasí s tím, aby bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání, a na projednání dovolání ve veřejném zasedání trvá.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 695/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh trestního řízení a následně předestřel argumentaci dovolatele, ke které se poté vyjádřil. Nejprve upozornil na to, že hlavní okruhy dovolatelovi argumentace, kam náleží nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu v jeho kasačním rozhodnutí, tvrzení že důkazní situace nedovoluje dovodit všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přeformulování skutkové věty bez návaznosti na skutková zjištěni atd. se staly předmětem odvolání obviněného, přičemž jim dostatečnou pozornost v rámci přezkumné činnosti věnoval již Krajský soud v Brně. Zde odkazuje zejména na odstavce 12 až 14 odůvodnění usnesení druhostupňového soudu.
16. Ohledně souboru námitek obviněného, kterými vytýkal pochybení v popisu žalovaného skutku, týkající se vyjádření objektivní a subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, státní zástupce sice připustil, že tyto se dají podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Akcentuje, že prvostupňový soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu přistoupil k určité úpravě v popisu skutku, když popis skutku ve spojení s odůvodněním rozsudku odpovídá všem znakům zvoleného trestného činu, přestože státní zástupce připouští, že si dokáže představit ještě výstižnější popis. Má za to, že rozhodné skutečnosti byly v potřebné míře také objasněny a prokázány dostatečně provedeným dokazováním. Dále uvádí, že pro trestněprávní kvalifikací jednání obviněného jako podvodu podle §209 tr. zákoníku není zcela určující, že se vydával za jinou osobu, ale že s podvodným úmyslem vylákal finanční prostředky na základě falešné záminky. Pokud by podle státního zástupce dovolatel nejednal s podvodným úmyslem, pak by musel postupovat jinak, transparentně v souladu s účelem, ke kterému mu byly finanční prostředky poskytnuty. Dodává, že sám obviněný k podnikatelským projektům, pro které si finance půjčil, nic adresnějšího neuvedl a doklady k jejich realizaci nepředložil.
17. Ve vztahu k argumentaci týkající se absence subjektivní stránky v popisu skutku uvádí, že od popisu skutku není namístě požadovat, aby obsahoval detailní popis všech relevantních okolností, jelikož k rozvedení učiněných skutkových zjištění je určeno odůvodnění rozhodnutí. Akceptuje, že skutkový základ stran uvedení v omyl a zavinění byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně stručně vyjádřen, přičemž byl posléze v odůvodnění více rozveden (viz bod 27 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Zdůrazňuje, že pokud byl dán u obviněného podvodný úmysl již od počátku, nepřichází v úvahu jiné právní posouzení skutku.
18. Dále připouští, že pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit také námitky obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe, ve kterých dovolatel poukazoval na participaci poškozené na vzniku škody v rámci soukromoprávního vztahu s ním uzavřeného. Tyto námitky však podle státního zástupce nelze shledat také opodstatněnými, jak ve svém vyjádření detailně rozvedl, a to zejména s odkazem na ustálený výklad §12 odst. 2 tr. zákoníku podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012.
19. Státní zástupce neshledává ve věci existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který by mohl s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Akcentuje, že není odpovídající, že by muselo dojít k nějakému podstatnému obratu v nastolené důkazní situaci, aby obviněný mohl být po kasačním zásahu Nejvyššího soudu vůbec uznán vinným z předmětného trestného činu. Zde poukazuje rovněž na skutečnost, že soud prvního stupně po vrácení věci Nejvyšším soudem přistoupil k opětovnému výslechu poškozené, z něhož vyplývají zjištění rekapitulovaná ve skutkových zjištěních.
20. K požadavku obviněného na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví státní zástupce připouští, že danou námitku je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani té nelze přisvědčit. Zdůrazňuje, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Přitom odkazuje na rozhodnutí nalézacího soudu, který se podle jeho názoru s daným návrhem na doplnění dokazování řádně vypořádal, jak je patrné z odstavce 22 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Přitom poukazuje i na skutečnost, že neakceptováním návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví se zabýval rovněž Krajský soud v Brně z podnětu odvolání a nepřisvědčil mu (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu).
21. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nehodlá postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvody vyplývá. Ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
30. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
31. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné konstatovat, což nakonec vyplývá i z obsahu dovolací argumentace obviněného, že v dané věci již jednou rozhodoval o podaném dovolání obviněného, které směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021. O podaném dovolání pak rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021, kterým podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, když Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
33. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele týkající se tzv. opomenutého důkazu, lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně nevyhodnotil dovolatelem navrhovaný důkaz jako tzv. opomenutý, jak bude rozvedeno dále. Stejně tak neshledal v předcházejícím řízení žádný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů s obsahem jimi provedených důkazů. Lze totiž mít za to, že v tomto směru námitky dovolatele z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Námitky dovolatele směřující do subsidiarity trestní represe či do popisu skutku, resp. skutkové věty výroku rozsudku, které podle dovolatele neobsahuje vyjádření objektivní stránky a subjektivní stránky zvoleného přečinu, lze rovněž formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I tyto námitky nicméně Nejvyšší soud vyhodnotil opět jako neopodstatněné, jak níže podrobněji také rozvede.
34. Ohledně námitek obviněného směřujících do nerespektování závazných pokynů Nejvyššího soudu, lze uvést následující. Předně je třeba uvést, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021, kterým obviněný zaštiťuje svou dovolací argumentaci, bylo v předcházejícím řízení nalézacímu soudu zejména vytknuto, že v skutkové větě nejsou obsaženy žádné skutečnosti, jež by odpovídaly naplnění zákonného znaku „uvedení v omyl“ (bod 39 předmětného usnesení Nejvyššího soudu) a subjektivní stránky. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že skutečnost, že se obviněný vydával za jinou osobu, sama o sobě není pro daný znak dostačující, když zároveň dodal, že nebylo ani řádně objasněno, pod jakým jménem se obviněný představil poškozené při seznámení, tedy zda pod jménem M. Š. či zda toto jméno použil poprvé až při podepisování dokladu o zapůjčení částky 200 000 Kč. Akcentoval také, že v rozsudku soudu prvního stupně absentovalo naplnění znaku uvedení poškozené v omyl, když ve skutkových zjištěních nebylo ani vyjádřeno, že by obviněný např. uvedl poškozené nepravdivý důvod půjčky a že měl v úmyslu poškozené půjčky nevrátit či nevrátit ve stanoveném termínu, pokud by byl dohodnut. Zdůraznil také, že skutečnost, že obviněný nevrátí vypůjčené částky v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při půjčce uvedl věřitele v omyl (srov. R 15/1969). Dále konstatoval (bod 40 předmětného usnesení Nejvyššího soudu), že ani z formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, když zejména z uvedené věty nevyplývalo, z čeho soud dovodil, že by obviněný již v době okamžiku půjčování peněz měl v úmyslu poškozené vypůjčené finanční prostředky nevrátit. K tomuto závěru Nejvyšší soud zdůraznil, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. R 54/1967-I, také R 57/1978-III aj.). Nejvyšší soud v předmětném usnesení (bod 42) konstatoval, že soud bude muset vytknuté nedostatky odstranit tak, aby ve skutkové větě výroku o vině popsal skutek tak, aby vyjadřoval naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu, pokud uzná obviněného vinným. Lze tedy uzavřít, že důvodem zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů byla skutečnost, že skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečným způsobem nevyjadřovala rozhodné skutečnosti nutné k naplnění jak objektivní, ale i subjektivní, stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když i v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů tyto skutečnosti nebyly řádně vyjádřeny a rozvedeny.
35. Předně je třeba zdůraznit, že z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný se domnívá, že v situaci, kdy původní rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno dovolacím soudem z důvodu, že skutková věta nevyjadřovala dostatečným způsobem všechny skutečnosti podstatné pro naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, jak z hlediska objektivní stránky, tak i subjektivní stránky, musí nalézací soud v následujícím řízení nutně vždy dokazování doplňovat. Takový závěr nemůže obecně obstát a ani nemá oporu v zákoně, když rozhodující je, zda v původním řízení provedly soudy všechny podstatné důkazy či nikoliv. Jinak vyjádřeno, pokud soudy v původním řízení provedly všechny potřebné důkazy, v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., není nutné následně doplňovat dokazování. Rozhodující a podstatné je, zda provedené důkazy umožňují v následujícím řízení formulovat skutkovou větu tak, aby vyjadřovala všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro naplnění zvolené skutkové podstaty, jak z hlediska objektivní stránky, tak i subjektivní stránky.
36. Z pohledu shora formulovaných východisek Nejvyšší soud poznamenává, že nalézací soud v následujícím řízení uznal opětovně obviněného vinným, když skutkovou větu přeformuloval tak, jak je uvedena v bodě 1 tohoto usnesení, když předtím dokazování doplnil o opětovný výslech poškozené S. B. a obviněného (ten opětovně využil svého práva odmítnout vypovídat). Nelze proto ani souhlasit s argumentací obviněného, že by soud prvního stupně po vrácení věci dovolacím soudem nedoplnil dokazování. Zde je také nutno uvést, že námitkami stran nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu se zabýval již odvolací soud (viz bod 12 usnesení soudu druhého stupně). Ten zde správně poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud nezavázal nalézací soud nutně doplňovat dokazování. Tedy, nalézací soud nebyl povinen dokazování podle Nejvyššího soudu rozšiřovat (ač tak učinil), ale „pouze“, v případě že obviněného opětovně uzná vinným, muselo být ze skutkové věty a skutkových závěrů patrné, že dovolatel naplnil všechny znaky odpovídající skutkové podstaty, když na základě, jakých důkazů k tomuto dospěl musel odůvodnit ve svém rozhodnutí (viz §125 odst. odst. 1 tr. ř.).
37. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud musí konstatovat, že nalézací soud v novém rozhodnutí zhojil vady, jež mu byly vytýkány ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021. Předně doplnil skutkovou větu o znak uvedení jiného v omyl a o podvodný úmysl, tedy že „ poté co zjistil finanční situaci poškozené, pod falešnou záminkou, požádal poškozenou o půjčku finančních prostředků“ a tedy že obviněný finanční prostředky nevrátil, což „od počátku neměl vzhledem ke svým špatným finančním poměrům v úmyslu “, přitom své závěry řádně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Konkrétně v bodě 33 nalézací soud odůvodňuje naplnění znaku objektivní stránky uvedení jiného v omyl, přičemž akcentuje, že dovolatel předstíral, že je jiná osoba, že je zaměstnaný a má tedy pravidelný příjem, zamlčel poškozené existenci svých dluhů a uváděl nepravdivé důvody jednotlivých půjček. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje, neboť ze s nimi plně ztotožnil. Přítomnost podvodného úmyslu již v okamžiku půjček pak dovozuje nalézací soud v bodech 27–31, ze kterých je zejména patrno, že obviněný poté co zjistil, jaká je finanční situace poškozené, že má k dispozici finanční prostředky z prodeje nemovitosti, rozhodl se toho využít. Přitom podle tohoto soudu bylo zjevné, že jednal s podvodným záměrem úmyslně, když používal smyšleného jména, odmítal poškozené dát svou fotografii, odmítal se s ní setkat ve svém bytě, tedy maximálně se snažil, aby poškozené nezjistila o jeho osobě pravdu, že nežije sám, nemá stabilní zaměstnání aj. Přitom tento podvodný úmysl dokreslují četná exekuční řízení, která byla, nebo stále jsou proti němu vedena, tedy ani nebylo v jeho silách reálně dané finanční prostředky poškozené splatit. Přesto i Nejvyšší soud musí připustit, že skutková věta mohla být popsaná i pregnantněji, ovšem v nezbytné míře skutková věta znak „uvedení v omyl“ a subjektivní stránku vyjadřuje, když podrobnější úvahy jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 27–34 rozsudku). Takový postup lze považovat za dostačující.
38. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného týkajících se toho, že nebyla určena splatnost půjček, je vhodné také uvést, že ze SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou je evidentní, že poškozená o navrácení finančních prostředků obviněného několikrát žádala (č. l. 24–26, 37). Pokud tedy nebyly stanoveny přesné termíny splatnosti takové zápůjčky a ze spisového materiálu je patrné, že se poškozená opakovaně domáhala vrácení těchto finančních prostředků, je nepochybné, že je vypověděla, když v tomto směru je třeba uvést, že zákon s tímto pojí lhůtu 6 týdnů [viz §2393 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)]. Navíc taková argumentace je zcela bezpředmětná, neboť jak soudy nižších stupňů správně dovodily, obviněný již v době, kdy si peníze od poškozené půjčoval, jednal v úmyslu jí je nevrátit, takže i případné dohodnutí doby splatnosti těchto zápůjček, by nic nemohlo změnit na závěru, že v dané věci došlo k naplnění přečinu podvodu. Jinak řečeno, v dané věci není pochyb o tom, že obviněný fakticky nechtěl uzavřít smlouvu o zápůjčce podle občanského zákoníku, nýbrž jen od poškozené podvodně vylákat finanční prostředky.
39. Nelze ani přisvědčit dovolateli, že z rozhodnutí nalézacího soudu není patrné, z čeho dovozuje falešnou záminku z jeho strany ohledně zapůjčených finančních prostředků, když v bodě 27 odůvodnění nalézacího soudu je rozvedeno, v čem tato falešná záminka spočívala a Nejvyšší soud pro stručnost na tyto závěry odkazuje. Není skutečně pochyb o tom, že obviněný finanční prostředky sliboval využít ke společnému podnikání i životu, což se nicméně nestalo a obviněný toto ani nikdy neměl v úmyslu [viz výpověď poškozené, její výpověď soud vyhodnotil jako věrohodnou (viz bod 6 rozhodnutí nalézacího soudu)]. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obviněný v dané věci využil svého práva nevypovídat, když toliko uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Za dané situace nemohly soudy ověřit, zda obviněný použil vypůjčené finanční prostředky na účely, které uváděl poškozené, když obviněný v tomto směru nesdělil žádné relevantní informace, které by mohly soudy objasnit. Obecně lze uvést, že právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí, hájit; taktika a způsob vedení obhajoby jsou výlučně v jeho dispozici. Úkol prověřovat obhajobu je na orgánech činných v trestním řízení, přičemž obviněného netíží žádné důkazní břemeno a jako pozitivní důkaz o vině nelze využít samotný způsob vedení obhajoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, odst. 46–47). Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě absolutní a neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení důkazů shromážděných k prokázání viny obviněného. Jinak vyjádřeno, platí, že je nepřijatelné založit závěr o vině obviněného výlučně nebo převážně na jeho mlčení, ovšem současně mlčení obviněného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 č. 18731/91 ve věci John Murray proti Spojenému království, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 č. 33501/96 ve věci Telfner proti Rakousku, odst. 17). Musí se ovšem jednat o řízení, v němž obžaloba disponuje dostatkem na první pohled přesvědčivých důkazů o vině obviněného, tj. o řízení, v němž existuje věrohodný přímý důkaz, který ve spojení s úsudkem o vině legitimně vyvozeným z mlčení obžalovaného vylučuje rozumnou pochybnost o jeho vině (srov. rozsudek John Murray proti Spojenému království, odst. 51). Přičítat mlčení obviněného k tíži je tedy možné pouze v případě, že vina obviněného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů. O takovou situaci se v dané věci jedná, když obviněný je usvědčován ze spáchání trestné činnosti nejen výpovědí poškozené, ale i dalšími provedenými důkazy (viz např. obsah SMS komunikace, smlouvou o půjčce, výpovědí svědka R.).
40. I jako zcela bezpředmětnou shledal dovolací soud námitku obviněného stran tvrzeného rozporu skutkových závěru soudů prvního stupně ohledně jeho nepříznivé situace v době půjček finančních prostředků od poškozené, když tento soud zároveň dospěl k závěru, že byl schopen uhradit dlužné výživné. V tomto směru Nejvyšší soud jen stručně uvádí, že dlužné výživné obviněný uhradil až v roce 2020, tedy po spáchání předmětné trestné činnosti, když z provedených důkazů také není pochyb, že i v době páchání trestné činnosti, ale i předtím obviněný dlouhodobě výživné nehradil, což bylo předmětem jeho dalších trestních stíhání (viz věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 52/2016 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 137/2017). Tato objektivně zjištěná skutečnost nepochybně rovněž dokresluje velmi nepříznivou finanční situaci obviněného v období páchání trestné činnosti vůči poškozené. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že by skutková věta neodpovídala skutkovým zjištěním, resp. nemůže přisvědčit námitce dovolatele tkvící v tvrzeném zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud tak vyhodnotil i tyto okruhy námitek dovolatele jako neopodstatněné.
41. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá tzv. existenci opomenutého důkazu. Obecně k problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
42. Předně je třeba zdůraznit, že návrhem obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví se zabýval nalézací soud v bodě 22 svého rozhodnutí, přičemž tento návrh zamítl jako nedůvodný ve smyslu §215 odst. 4 tr. ř., neboť měl za to, že daný důkaz není stěžejní pro posouzení otázky viny obviněného, když konstatoval, že ve spise je celá řada jiných důkazů, na základě kterých bylo možno bez důvodných pochybností rozhodnout. Na předmětnou námitku rovněž reagoval odvolací soud (viz bod 11 rozhodnutí soudu druhého stupně), který se se závěry nalézacího soudu stran nadbytečnosti tohoto důkazu ztotožnil. Také Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, jelikož vina obviněného byla nezpochybnitelně prokázána dalšími důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka dovolatele ohledně tzv. opomenutého důkazu je zcela neopodstatněná.
43. Námitku směřující do subsidiarity trestní represe staví obviněný zejména na tom, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při jeho ochraně soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl odsouzen pro uzavření soukromoprávního vztahu, ale zejména pro podvodný úmysl, který při jeho uzavírání bezesporu měl (viz bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když obviněný naplnil svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nad to lze konstatovat, že jednání obviněného se rozhodně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud k tomuto považuje také za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 ), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ) bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ). Navíc je také vhodné uvést, že shodnou námitkou se zabýval i odvolací soud v bodě 14 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud tak i tuto námitku obviněného hodnotí jako neopodstatněnou. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné akcentovat, že pokud obviněný namítá, že ke vzniku škody došlo v důsledku lehkovážného chování poškozené, tak je třeba zdůraznit, že obviněný nepochybně zneužil jisté důvěřivosti poškozené, které hledala partnerský vztah, a obviněný ji v podstatě utvrzoval v tom, že by mohl takový vztah vzniknout. Takové zneužití důvěřivosti poškozené nemůže vést k závěru, že tato se chovala lehkovážně a že je tedy nutno aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Naopak jedná se o jisté zcela standartní chování určitého typu pachatelů, kteří právě záměrně zneužívají skutečnosti, že poškození chtějí navázat partnerský vztah a tohoto úmyslně zneužívají k páchání trestné činnosti majetkového charakteru.
44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
45. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu