ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.999.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 999/2020- 451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 108/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 29/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 2 T 29/2019, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v Lysé nad Labem, okres Nymburk, dne 31.05.2018 kolem 07:45 hodin na místní komunikaci v ulici XY před budovou čp. XY, při vystupování z osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Mokka X J-A, RZ: XY, registrovaného na společnost UniCredit Fleet Management s.r.o., IČO: 625 828 36, zaparkovaného při pravém okraji vozovky ve směru k nádraží ČD, otevřel levé přední dveře u vozidla v době, kdy uvedené vozidlo objížděla cyklistka J. V., nar. XY, které tím vytvořil náhlou a nepředvídatelnou překážku, na kterou již nemohla reagovat a v důsledku toho cyklistka narazila pravým řídítkem jízdního kola do hrany levých předních dveří vozidla a došlo k pádu cyklistky na zem a při dopravní nehodě poškozená cyklistka J. V. utrpěla hematom a otok měkkých tkání v oblasti levého zápěstí, oděrku kožního krytu na levém lokti s hematomem a otokem, nitrokloubní zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo s posunem úlomků, hematom v horní části levého bérce, více úlomkovou zlomeninu horní části holenní kosti vlevo včetně nitrokloubní části s posunem úlomků a zlomeninu hlavičky lýtkové kosti vlevo, s následným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů bolestivostí, nutností dodržovat klidový režim a omezením hybnosti vyřazením zátěžových a hybných funkcí levé dolní končetiny a vyřazení základních pohybových a zátěžových funkcí levé ruky.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §147 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000 (dvacet tisíc) Kč, což představuje 200 denních sazeb po 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ pokud by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trávní 1 (jednoho) měsíce.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené J. V., bytem XY, škodu ve výši 11.801 Kč a poškozené L. V., bytem XY, škodu ve výši 39.962 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 2 T 29/2019, podal obviněný M. K. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 108/2020, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 108/2020, podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně došel k nesprávným právním závěrům. Skutková tvrzení soudu jsou dle obviněného v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudů z výsledků provedeného dokazování nevyplývají, případně v nich nemají spolehlivou oporu. Odvolací soud i soud prvního stupně výraznou měrou překročil smysl zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo, když téměř všechny provedené důkazy hodnotil výhradně v neprospěch dovolatele a jiné části konkrétních důkazů nehodnotil vůbec, ačkoliv měly zásadní váhu pro posouzení celé věci. Má za to, že odvolací soud opakovaně zasahoval do zásady volného hodnocení důkazů, které náleží výhradně soudu prvního stupně, a že tento nižší soud byl konstantně směrován ke změně hodnocení některých důkazů zjevně proti jeho vnitřní vůli. Soud prvního stupně v návaznosti na rozhodování nadřízeného soudu v konečném důsledku změnil hodnocení podstatné části důkazů, a to bez opory nového dokazování, které by odůvodnilo nové a změněné hodnocení všech důkazů. Nové dokazování se totiž týkalo pouze posouzení věrohodnosti dovolatele v kontextu přehrání audiozáznamu, kdy volal první pomoc pro poškozenou. Nicméně obecné soudy zcela změnily již opakovaně vyhodnocené důkazy a tyto nově vyložily v naprosto jiném světle a v rozporu se zásadami trestního řízení. V návaznosti na to je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť bez racionálního důvodu změnily hodnocení již opakovaně hodnocených důkazů. Obviněný je srozuměn s tím, že nový důkaz týkající se jeho věrohodnosti by mohl mít vliv na náhled soudu k jeho osobě, byť sám jednoznačně vysvětlil okolnosti daného volání. Nemůže být však srozuměn s tím, že toto jeho volání zcela změní výklad soudu o věrohodnosti výpovědích poškozené, dalších svědků, změní a odstraní pochybnosti o skutkovém ději a má vliv dokonce i na hodnocení znaleckých závěrů ve věci. V daném případě proto spatřuje extrémní nesoulad skutkových tvrzení obecných soudů s provedenými důkazy, když vlivem těchto nesouladů byl vytvořen nový stav, v němž došlo k jeho odsouzení. Výše uvedené nedostatky trestního řízení proto měly dopad na konečný výsledek a obviněný byl uznán vinným.
Dále uvádí, že odvolací soud v rámci svého posledního rozhodnutí konstatoval, že samovolný pád je proti logice a nemá oporu v důkazech. Namítá, že samovolný pád není nelogický a má oporu v důkazech, když znalec Hrabánek jej nevyloučil a ve shodě s ním i znalec Gregora viděl pád jako nejpravděpodobnější příčinu a jinou náhlou neočekávanou překážku neshledal. Obviněný pro připomenutí dodává, že poškozená byla staršího věku, jela na kole technicky nezpůsobilém bez funkční brzdy, jela s taškou v košíku, měnila směr jízdy, držela řídítka jednou rukou, jela z kopce a sama potvrdila, že byla víc rozjetá, než je zvyklá. Již jen z tohoto objektivního výčtu považuje za skandální, že si obecné soudy dovolují tvrdit, že samovolný pád je nelogický a nesmyslný ve snaze degradovat verzi obhajoby. Pouze to dokladuje snahu soudů prokázat vinu i za cenu tvorby nelogického a nepřesvědčivého odůvodnění. Sporné je také tvrzení odvolacího soudu o tom, že právě obviněný vytrhuje z kontextu výpověď svědka Z. a sám cituje určitou část jeho výpovědi. Odvolací soud však opomněl odcitovat podstatnou pasáž této výpovědi, na kterou obviněný upozorňoval v rámci odvolacího řízení, vytěsnil ji a zopakoval pouze část výpovědi (obdobně se tak dělo u výpovědi policisty F. a závěru znalců). Tento svědek totiž osobně uvedl, že dveře od automobilu byly polootevřené a obviněný je otevřel dokořán až v momentě, kdy poškozená ležela na zemi. Výpověď svědka Z. je v plném souladu s vyjádřením obviněného a právě touto výpovědí je dokázáno, že na vozovce nedošlo k ohrožení cyklistky vystavěním náhlé a neočekávané překážky, neboť překážka v podobě polootevřených dveří na místě byla již minutu před příjezdem poškozené, která měla povinnost se překážce bezpečně vyhnout a toto neučinila. Obviněný připomíná i znalecké závěry Ing. Gregory, který dovodil, že i v případě otevřených dveří dokořán lze pouze hypoteticky uvažovat o tom, že by ještě mohlo dojít k nějakému letmému kontaktu, neboť mezi dráhou cyklistky a bokem vozidla byl cca 1 metr prostoru. I toto zpochybňuje tvrzení poškozené, která měla být prudce sražena otevírajícími se dveřmi. Z těchto důvodů i daný znalec považoval za pravděpodobnější variantu samovolného pádu.
V neposlední řadě uvedl, že obecné soudy vůbec blíže nehodnotily argumenty na podporu vysvětlení, proč obviněný popsal záchranářům v hovoru děj ohledně střetu kola jinak než ve svých výpovědích. Upozorňoval přitom, že ihned po nehodě sporoval svou vinu. Toto potvrdila i poškozená, svědci a bylo zdokumentováno i na místě policií. Pouze při hovoru na IZS uváděl, že paní spadla po dotyku s jeho otevřenými dveřmi. Vždy předtím i potom i v rámci telefonátu na linku 158 mluvil o tom, že žádný střet nezaznamenal. Pro soud prvního stupně bylo rovněž zásadní chování obviněného, který se rozhodl volat dopravní policii i přes výslovný odpor poškozené, z čehož vyplývá, že si musel být vědom, že nehodu nezpůsobil. Tato nepatrná odchylka v jediném vyjádření vedla k naprosté změně rozhodnutí, kdy právě toto vyjádření - audiozáznam, nejen znevěrohodnil ve všech aspektech obviněného, obecné soudy v podstatě konstatovaly, že na základě této jediné nesrovnalosti mu nelze věřit ničeho. Tento telefonát patrně zhojil dříve vyřčenou nevěrohodnost poškozené, odstranil veškeré pochybnosti nehledě na deklarovanou důkazní nouzi a měl vliv i na hodnocení znaleckých závěrů a především výpověď svědka Z. Je přesvědčen, že takový postup proti jeho osobě vykazuje prvky soudní svévole a je v přímém rozporu se zásadami trestního řízení. Své dovolání uzavírá tím, že obecné soudy sice nějakým způsobem uzavřely otázku existence střetu dopravních prostředků, avšak tato skutečnost nemůže postačovat ke stanovení trestní odpovědnosti obviněného. Nebylo totiž vůbec zkoumáno, zdali střet nezavinila právě poškozená, a to tím, že nedávala pozor a nevyhnula se statické překážce – otevřeným dveřím vozidla. Sám obviněný totiž v audiozáznamu spontánně třikrát zdůrazňuje, že si paní škrtla o dveře, které měl již otevřené, a nikoliv o otevírající se dveře. Obecné soudy tedy věc nesprávně právně posoudily, když dovodily, že již jen pouhý střet je sám o sobě důkaz existence náhlé a neočekávané překážky.
Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 108/2020 zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci podaného dovolání obviněný především namítl extrémní nesoulad skutkových tvrzení soudu s provedenými důkazy, dále, že ve věci činné soudy porušily princip in dubio pro reo a že důkazy hodnotily selektivně, výhradně v jeho neprospěch. Stran tvrzené vady extrémních rozporů pak rozebíral jednotlivá skutková zjištění soudů, polemizoval s nimi a poukazoval na jejich údajné rozpory, nesrovnalosti a vady. Kromě toho je přesvědčen, že odvolací soud nepřípustně ingeroval do zásady volného hodnocení důkazů, když zasahoval do hodnotících úvah nalézacího soudu, který přivedl ke změně hodnocení některých důkazů. Tím dle něj došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
Z hlediska uplatněných výtek státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že užitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu obviněným uplatněná dovolací argumentace neodpovídá. Její podstata totiž spočívá ve zpochybnění správnosti hodnocení důkazů ve věci činnými soudy, resp. ve zpochybnění správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění, na kterémžto základě se obviněný snaží prosadit svou verzi skutkového děje, již prosazuje v podstatě celé dosavadní trestní řízení, a která však byla ve věci činnými soudy důvodně odmítnuta a dle které střet zavinila sama poškozená, protože nedávala pozor a nevyhnula se statické překážce – otevřeným dveřím zaparkovaného vozidla, eventuálně upadla samovolně. Dovolání tedy co do těchto výhrad fakticky uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Přihlédnout k nim by bylo možné v podstatě pouze tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí či existenci vady opomenutých důkazů. Žádnou takovouto vadu však státní zástupce neshledal. Pokud jde o učiněná skutková zjištění svědčící o vině, ta mají na provedené důkazy jednoznačnou obsahovou vazbu a lze je z provedených důkazů dovodit spolehlivě, srov. úvahy krajského soudu na str. 4-8 napadeného usnesení, kde se krajský soud těmito otázkami v návaznosti na rozhodnutí okresního soudu zabývá. Důkazy jsou dostatečné k tomu, aby byl obviněný uznán vinným bez důvodné pochybnosti. Skutková zjištění a hodnocení důkazů netrpí žádnými podstatnými vadami, natož vadami extrémními . Tolik tedy k výtce extrémních rozporů, kterou nelze považovat za důvodnou.
K porušení práva na spravedlivý proces dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo ani z důvodu údajně nepřípustného zásahu krajského soudu do hodnocení důkazů okresním soudem. Krajský soud v řešeném případě neporušil svou povinnost, že není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), a přiměřeně i nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)], neboť instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)]. Krajský soud v pozici odvolacího soudu v řešeném případě soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř., které vykazovaly rysy absence plně přezkoumatelného odůvodnění rozsudku, významných logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.] Námitky uplatněné obviněným tedy nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědka Z., svědka F., závěry znaleckých posudků znalce Ing. Gregora, znalce Ing. Hrabánka, vyjádření samotného obviněného v nahrávce při hovoru na tísňovou linku) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (a to konkrétně, že nebylo zkoumáno, zdali střet nezavinila právě poškozená, a to tím, že nedávala pozor a nevyhnula se statické překážce – otevřeným dveřím zaparkovaného vozidla, eventuálně zda byl pád poškozené samovolný), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
K námitce obviněného, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného a jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Důvod k porušení práva na spravedlivý proces nezakládá ani skutečnost, že odvolací soud dle obviněného zasahoval do zásady volného hodnocení důkazů nižšího soudu, který v návaznosti na rozhodnutí nadřízeného soudu změnil hodnocení důkazů. Platí totiž, že odvolací soud je oprávněn udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny, což vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)].
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozené, která bezpečně popsala kontakt s vozidlem obviněného, a která nestojí osamoceně, nýbrž koresponduje s dalšími relevantními důkazy. Konkrétně ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. Hrabánka vyplývá, že bez vnějšího vlivu by pád cyklistky šikmo vlevo vpřed nebyl možný. Z technického hlediska dle něj tedy musel nastoupit vnější vliv, a to buď cyklistku dveře odstrčily, nebo ji mžikově zarazily. Také ze záznamu telefonátu obviněného na tísňovou linku záchranné služby vyplývá, že měl otevřené dveře, o které poškozená zavadila a upadla, přičemž škrtla řídítky o dveře jeho automobilu. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu