ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.54.2019:40
sp. zn. 6 As 54/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové (soudce zpravodaj)
v právní věci žalobce: P. S., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem
Komenského náměstí 125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. srpna 2018 č. j. 55643/2018/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. března 2019
č. j. 36 A 7/2018 - 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
1. března 2019 č. j. 36 A 7/2018 - 28 a rozhodnutí žalovaného ze dne 6. srpna 2018
č. j. 55643/2018/ODSH/8 se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 18 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl, odboru dopravy (dále
jen „městský úřad“ nebo též „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. června 2018
č. j. MěÚ Litomyšl 51363/2018, kterým byl žalobce (fyzická osoba podnikající) uznán vinným,
že se jako provozovatel vozidla tovární značky VOLKSWAGEN ARTEON, registrační značky
X, dopustil přestupku dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro
projednávanou věc, za což mu byla podle §125c odst. 5 písm. g) [pozn.: správně dle písm. f)] zákona
o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit
tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. To konkrétně
tím, že dne 26. srpna 2017 v 16.25 hod. blíže nezjištěný řidič na silnici č. I/35 v obci Litomyšl,
Moravská ul., v měřeném úseku mezi budovou Nového kostela sboru Církve bratrské a domem
č. p. X, ve směru jízdy z centra na Svitavy překročil nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h o 24
km/h. Měřicím zařízením byla naměřena rychlost vozidla 77 km/h, po odečtu odchylky 3 km/h
činila výsledná rychlost 74 km/h. Měření probíhalo automatizovaným technickým prostředkem
bez obsluhy. Uvedeným jednáním se nezjištěný řidič dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm.
f) bod 3 zákona o silničním provozu v návaznosti na §4 písm. c) tohoto zákona.
[2] Žalobce s vydanými rozhodnutími správních orgánů nesouhlasil. V předchozím správním
řízení se k věci samé nevyjádřil, podal blanketní odvolání a dříve i blanketní odpor proti příkazu
městského úřadu ze dne 19. dubna 2018 č. j. MěÚ Litomyšl 32418/2018. Až v žalobě směřující
proti rozhodnutí žalovaného vznesl řadu námitek, kterým Krajský soud v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) nepřisvědčil a podanou žalobu jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění rozsudku se krajský soud obsáhle věnoval obstrukčním praktikám zástupce
žalobce, o kterých měl povědomí také z jiných řízení a z judikatury Nejvyššího správního soudu.
Záměrné podání blanketního odvolání a následné žaloby obsahující širokou paletu typizovaných
(mnohdy nepřiléhavých) námitek, které se nezřídka míjejí s okolnostmi konkrétní věci, krajský
soud hodnotil jako účelovou procesní strategii zástupce žalobce a s ním spojených
spolupracovníků (poskytovatelů pojištění proti pokutám). S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 113/2018 krajský soud kvalifikoval postupy zástupce
jako zneužívání práva, které nemůže požívat soudní ochrany, neboť soudní přezkum neslouží
k tomu, aby nahrazoval postupy, které jsou předepsány do správního řízení. K věci samé
se krajský soud v několika větách - jak sám uvedl - toliko ilustrativně a namátkově vyjádřil
např. k otázce automatizované povahy měření rychlosti vozidel, neoznačení měřeného úseku,
odložení věci přestupku nezjištěného řidiče či absence formy zavinění ve výroku správního
rozhodnutí. Krajskému soudu nedávala smysl v žalobě obsažená námitka směřující do výše
uložené sankce, ta totiž (na rozdíl od tvrzení žalobce) byla uložena na samé dolní (nikoli horní)
hranici zákonem určeného rozmezí (2 500 Kč až 5 000 Kč). Krajský soud rovněž nespatřoval
pochybení v tom, že správní orgán v odůvodnění rozhodnutí zmínil, že provozovatel vozidla
se bez omluvy nedostavil k ústnímu projednání věci. Závěrem krajský soud de lege ferenda vyslovil
úvahu, že chování řidičů, jako je žalobce, by mělo být sankcionováno mnohem vyššími pokutami
odvíjejícími se od skutečné výše majetku provozovatele vozidla či řidiče (a stejně tak by mělo být
postupováno i u stanovení nákladů správního řízení). Jinak je zřejmé, že ukládání pokut v řádu
tisícikorun se míjí jakýmkoli účinkem a svádí k uzavírání vztahů za vcelku omezenou úplatu,
jejichž cílem je vyhnout se následkům nedodržování pravidel silničního provozu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost, ve znění jejích doplnění, kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b),
c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal především nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, neboť se v něm krajský soud nevypořádal s většinou v žalobě uplatněných námitek.
Krajský soud se tak nezabýval námitkou omezení žalobce na způsobu platby určené částky,
nedostatkem oprávnění obecní policie k pořizování záznamu, včetně toho, že rychlost vozidel
nebyla měřena automatizovaným technickým prostředkem bez lidské obsluhy. Nevyjádřil
se ani k namítané nesrozumitelnosti výroku správního rozhodnutí stran uznání viny žalobce
za přestupek, nestanovení místa přestupku, nevyloučení možnosti opětovného rozhodnutí
o totožném skutku a absenci zjištění formy zavinění a popisu protiprávního jednání. Opomenuta
dle stěžovatele zůstala také námitka nepřezkoumatelnosti výroku o sankci a s ní související
nezákonná úvaha správního orgánu (potvrzená krajským soudem), který pokládal za přitěžující
okolnost, že se žalobce osobně nedostavil k ústnímu jednání. Nesprávného právního posouzení
se dle stěžovatele krajský soud dopustil rovněž při hodnocení otázky vyrozumívání o odložení
věci a uvádění formy zavinění ve výroku rozhodnutí. Zároveň stěžovatel ponechal Nejvyššímu
správnímu soudu na uvážení, zda nepřikázat věc k novému rozhodnutí jinému senátu.
V této souvislosti vyslovil pochybnost nad tím, zda senát, který otevřeně a nepokrytě projevuje
své antipatie vůči stěžovateli a jeho zástupci, a to dokonce do té míry, že osobní útoky představují
podstatnou část odůvodnění rozsudku (v porovnání s vlastním vypořádáním žalobních námitek,
kterému je v rozsudku věnován toliko jeden odstavec), je schopen objektivního a nestranného
posouzení věci. V doplnění kasační stížnosti (ze dne 25. dubna 2019) stěžovatel připojil námitku,
že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a to s ohledem na způsob, jakým se v odůvodnění
rozsudku vyjadřoval k osobě zástupce stěžovatele. Stěžovatel zároveň uvedl, že tuto část kasační
stížnosti doplní v dalším podání, což však do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
o věci samé neučinil.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření v krátkosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, a v dalším odkázal na obsah vyjádření k žalobě a odůvodnění svého rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatnil námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud se předně
zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná
nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek
důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, k níž je Nejvyšší správní soud ve smyslu §109 odst. 4
s. ř. s. povinen přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. Stěžovatel namítanou
nepřezkoumatelnost spatřuje v tom, že krajský soud se vůbec nevypořádal s jeho argumentací
a námitkami uplatněnými v žalobě, a tedy odůvodnění rozsudku je zcela nedostatečné.
[8] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, ve správním soudnictví
tato povinnost vyplývá z §54 odst. 2 s. ř. s. (srovnej k tomu již nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97
a ze dne 21. října 2004 sp. zn. II. ÚS 686/02). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces. Opomenout v této souvislosti nelze ani závěry obsažené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 741/06, z nichž vyplývá, že „odůvodnění
rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má
nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Rovněž v nálezu ze dne 17. prosince 2008
sp. zn. I. ÚS 1534/08 Ústavní soud vyslovil: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou
povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna
v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36
odst. 1 Listiny.“
[9] Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší
správní soud, a to např. v rozhodnutích ze dne 29. července 2004 č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
8. dubna 2004 č. j. 4 Azs 27/2004 - 74 a ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 7 Afs 3/2003 - 93.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2005 č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, k uvedené judikatuře shrnuje: „Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná,
avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá.“
[10] Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil také v rozsudku ze dne 8. prosince 2009
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111 na základě jemu předcházejícího usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. července 2009 č. j. 8 Afs 73/2007 - 107, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že krajský
soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami. Zamítne-li
soud žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., ačkoli důvodnost námitky mohl Nejvyšší správní soud sám spolehlivě posoudit
podle obsahu spisu.
[11] Krajský soud proto jako soud prvního stupně rozhodující ve věcech správního soudnictví
je povinen v řízení vymezit předmět a podstatu sporu mezi účastníky, náležitě zjistit skutkový
stav a vyhodnotit pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést,
podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Těmto požadavkům
však krajský soud v nyní posuzované věci nedostál. Odůvodnění rozsudku neobsahuje úvahy,
kterými byl soud veden při hodnocení zjištěného skutkového stavu ani při výkladu právních
předpisů, včetně toho, proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému
rozhodnutí.
[12] Namísto toho, aby krajský soud námitky uplatněné v podané žalobě adekvátně uchopil
a vypořádal, zahrnul účastníky (i Nejvyšší správní soud) obsáhlými úvahami na téma zneužití
práva a procesních obstrukcí vyúsťujícími v závěr, že „žalobní tvrzení nepovažuje za relevantní,
respektive je vyhodnocuje jako účelové a nevěrohodné. Nebude se jimi proto zabývat a plýtvat drahocenný čas
na polemiku s účelovými formulacemi zástupce žalobce, který v zastoupení žalobce systémem dopravního práva,
respektive pravidly silničního provozu pohrdá“. Jakkoli lze mít do určité míry pochopení pro rozpoložení
soudce krajského soudu při rozhodování frekventovaných a typově obdobných věcí,
v nichž jako zástupci vystupují stále tytéž osoby, nelze ztrácet ze zřetele, že žalobu je třeba věcně
projednat a na žalobní body v nezbytném rozsahu reagovat již jen z toho důvodu, aby rozsudek
vůbec bylo možno podrobit kasačnímu přezkumu. Shodné závěry Nejvyšší správní soud vyslovil
také ve svém nedávném rozsudku ze dne 7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28.
[13] K pasivitě stěžovatele ve správním řízení, o kterou krajský soud především opřel svůj
závěr o účelovosti a obstrukčním postupu ze strany zástupce stěžovatele (zneužívajícího
tímto způsobem soudní přezkum) zároveň Nejvyšší správní soud uvádí, že nelze opomínat,
že řízení o přestupku je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. ledna 2006 č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847/2006 Sb. NSS, či ze dne 22. ledna 2009
č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Obviněný z přestupku má právo zvolit
si procesní strategii (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2017
č. j. 4 As 199/2017 - 30 a ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 2 As 17/2009 - 60) a může v řízení zůstat
zcela pasivní, což mu nelze in merito klást k tíži (srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. května 2017 č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS).
Je však možno tento přístup s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hodnotit
jako důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení ve smyslu
§60 odst. 7 s. ř. s. (k tomu shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28 ve spojení s usnesením ze dne 21. srpna 2019
č. j. 6 As 115/2019 - 44).
[14] Z napadeného rozsudku krajského soudu, jehož odůvodnění se, pokud jde o věc
samu, koncentruje toliko do několika vět jediného odstavce, Nejvyšší správní soud ověřil,
že skutečně nereaguje na většinu v žalobě uplatněných námitek. Tím krajský soud porušil §75
odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Ačkoli tedy Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. dubna 2013 č. j. 6 Ads 17/2013 - 25
vyslovil, že otázku nepřezkoumatelnosti je nutno posuzovat zdrženlivě, „neboť zrušením rozhodnutí
soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen“, je v dané věci zřejmé, že k uchopení základu sporu a jeho vyřešení
s konečnou platností ze strany krajského soudu vůbec nedošlo, neboť zcela rezignoval
na naplňování své základní úlohy a poslání, k nimž je při výkonu soudního rozhodování povolán.
[15] Za dané procesní situace tak Nejvyšší správní soud nepřistoupil k věcnému posouzení
jednotlivých sporných otázek, neboť jak již vyjádřil v rozsudku ze dne 18. října 2005
č. j. 1 Afs135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS: „Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý
předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.“
Věcný přezkum by byl v danou chvíli předčasný. Nejvyšší správní soud by tím de facto nahrazoval
činnost krajského soudu, neboť by namísto něj vypořádával námitky, které stěžovatel uplatnil
v žalobě a na které se mu dosud nedostalo odpovědi. Tím by Nejvyšší správní soud připravil
účastníky řízení o posouzení věci samé nižší soudní instancí a nepřípustně by tím předjímal
závěry, které k nastoleným otázkám doposud nezaujal krajský soud.
[16] Výjimku ovšem představují námitky stěžovatele týkající se uložené sankce,
neboť výsledek jejich hodnocení se v daném případě promítl do rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu a výroku zrušit dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vedle rozhodnutí krajského
soudu současně i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
[17] Stěžovatel v podané žalobě mj. namítal nepřezkoumatelnost vydaného správního
rozhodnutí pro nesrozumitelnost způsobenou rozporem mezi výrokem a odůvodněním
správního rozhodnutí ve vztahu k sankci uložené ve výši 2 500 Kč. Dle §125c odst. 5 písm. g)
zákona o silničním provozu obsaženého ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí
se za přestupek uloží pokuta ve výši od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Dle stěžovatele tak pokuta ve výši
2 500 Kč byla uložena na samé horní hranici zákonného rozpětí. V odůvodnění rozhodnutí
však správní orgán I. stupně konstatoval, že skutek vykazuje znaky přestupku, za který se podle
§125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu uloží pokuta v rozmezí 2 500 Kč až 5 000 Kč.
V návaznosti na to správní orgán uvedl, že pokuta tedy byla uložena na samé spodní hranici
zákonného rozpětí. Zároveň jako přitěžující okolnost podle §40 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, hodnotil skutečnost,
že se stěžovatel nedostavil k nařízenému ústnímu jednání a z neúčasti na něm se neomluvil.
Rovněž tuto úvahu správního orgánu stěžovatel pokládal za nezákonnou.
[18] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že věnoval-li by krajský soud takto formulovaným
žalobním námitkám větší pozornost, nemohl by dospět k závěru, že mu tato námitka nedává
smysl s poukazem na to, že pokuta ve výši 2 500 Kč byla uložena na samé dolní hranici zákonem
stanoveného rozpětí (2 500 Kč až 5 000 Kč). Pokud by totiž provedl náležité porovnání výroku
a odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, nepřehlédl by, že mezi nimi skutečně
existuje rozpor mající vliv na zákonnost takto vydaného správního rozhodnutí, který v odvolacím
řízení neodstranil ani žalovaný.
[19] Ačkoli se v daném případě jednalo o přestupek provozovatele vozidla, za který se podle
§125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu uloží pokuta v rozpětí 2 500 Kč až 5 000 Kč,
ve výroku o uložení pokuty správní orgán I. stupně odkázal na §125c odst. 1 písm. g)
téhož zákona, dle kterého činí zákonné rozpětí 1 500 Kč až 2 500 Kč. Protože v daném případě
byla stěžovateli uložena pokuta právě ve výši 2 500 Kč, již sama tato skutečnost vyvolala
nejasnost, zda pokuta byla uložena na spodní nebo horní hranici. Tuto nejasnost dále prohloubilo
zjištění, že správní orgán v odůvodnění rozhodnutí pokládal za přitěžující okolnost nedostavení
se stěžovatele (bez omluvy) ke konanému ústnímu jednání. To však zjevně nelze pachateli přičítat
k tíži, neboť jak již bylo uvedeno výše, obviněný z přestupku má právo hájit se v řízení
způsobem, který sám uzná za vhodný, a tedy i zůstat zcela pasivní. Není tedy povinen jakkoli
přispívat k prokázání svého obvinění, přičemž způsob, který v rámci své obhajoby zvolí (včetně
naprosté pasivity), nemůže být hodnocen v jeho neprospěch. V tomto ohledu tedy neobstojí
strohé konstatování soudu, že nevidí důvod, proč by správní orgán v rámci odůvodnění svého
rozhodnutí nemohl zmínit, že stěžovatel se na předvolání bez omluvy k projednání věci
nedostavil.
[20] Na základě kombinace shora uvedených skutečností tak je možno dospět k závěru,
že výrokem prvostupňového správního rozhodnutí, který je na rozdíl od odůvodnění právně
závazný, došlo k nezákonnému uložení pokuty s odkazem na chybné ustanovení zákona
o silničním provozu při současném nezákonném zohlednění shora zmiňované přitěžující
okolnosti (navozující dojem uložení sankce při horní hranici zákonného rozpětí); oproti tomu
v odůvodnění správního rozhodnutí, které závazný charakter nemá, správní orgán sankci
(a její výši uloženou při spodní hranici) opřel o odkaz na jiné ustanovení zákona o silničním
provozu. Tato vada tedy založila vnitřní rozpornost výroku a odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, a tedy nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost,
k níž měl krajský soud ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti
a napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Pokud tak neučinil, dopustil se sám pochybení,
pro které bylo nutno napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
[21] K závěrečnému návrhu stěžovatele na přikázání věci k projednání jinému senátu
krajského soudu (v daném případě přesněji jinému specializovanému samosoudci) z důvodu
vzniklých pochybností o nepodjatosti rozhodujícího soudce Nejvyšší správní soud uvádí,
že soudní řád správní v §9 umožňuje přikázání věci toliko jinému soudu, nikoli jinému senátu
(či samosoudci) téhož soudu. Z povahy věci proto Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu
přistoupil jako k důvodu podřaditelnému pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnosti
soudního řízení spočívající v tom, že v něm pro svou podjatost rozhodoval vyloučený soudce,
na což stěžovatel v podané kasační stížnosti rovněž poukazoval.
[22] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybnost o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení.
[23] Integrální součástí práva na spravedlivý proces, vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce představuje jeden z klíčových předpokladů spravedlivého rozhodování, jakož i jednu
z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát.
[24] Při úvahách o vyloučení soudce z důvodů uvedených v citovaném ustanovení §8 s. ř. s. je
nutno postupovat velmi obezřetně, neboť se jedná o výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci,
je proto nutno chápat jako postup výjimečný, odůvodněný skutečně závažnými okolnostmi,
které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (shodně
srovnej již usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2003 č. j. Nao 19/2003 - 16).
[25] Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně
prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Subjektivní
hledisko účastníků řízení o podjatosti přitom může být podnětem k jejímu zkoumání,
avšak vlastní rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního
(k tomu shodně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04).
Ústavní soud v této souvislosti rovněž vyslovil, že „důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou
kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování
protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou
nestranností rozhodování otřásají“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 9. března 2000 ve věci
sp. zn. III. ÚS 26/2000).
[26] V posuzovaném případě stěžovatel spatřoval důvod podjatosti ve věci rozhodujícího
samosoudce ve způsobu, jakým se v odůvodnění rozhodnutí vyjadřoval k osobě zástupce
stěžovatele a jeho procesním praktikám; a zároveň mj. v tom, že de lege ferenda vyjádřil svůj názor
na nutnost přijetí změny právní úpravy, dle které by osobám, které zcela pohrdají pravidly
silničního provozu a k nimž se řadí i stěžovatel, byly ukládány tresty podstatně vyšší (odvíjející
se od hodnoty majetku). Z pohledu stěžovatele tak konkrétní soudce rozhodující v jeho věci
otevřeně a nepokrytě projevil antipatie vůči stěžovateli a jeho zmocněnci, a to do té míry,
že osobní útoky dokonce představují podstatnou část odůvodnění rozsudku. V kontextu toho,
že vlastnímu vypořádání žalobních námitek byl věnován toliko jediný odstavec odůvodnění,
stěžovatel vyjádřil svou pochybnost nad tím, zda je rozhodující soudce schopen objektivního
a nestranného posouzení věci.
[27] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že konstantní judikatura potvrzuje, že důvodem
k vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v konkrétním postupu soudce
v řízení o projednávané věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. října 2016 č. j. Nao 197/2016 - 74, ze dne 20. března 2014 č. j. Nao 112/2014 - 53,
ze dne 28. listopadu 2013 č. j. Nao 87/2013 - 78, ze dne 7. října 2004 č. j. Nao 24/2004 - 75,
ze dne 18. června 2003 č. j. Nao 25/2003 - 47 a ze dne 19. března 2003 č. j. Nao 2/2003 - 18,
č. 53/2004 Sb. NSS, ad.).
[28] Vyvozuje-li stěžovatel negativní vztah soudce ke své osobě a k osobě svého zástupce
ze způsobu, jakým soudce přistoupil k odůvodnění napadeného rozsudku, nelze tomu přisvědčit.
Se stěžovatelem je možno obecně souhlasit do té míry, že k požadavkům, které je třeba klást
na osoby soudců, patří mj. zdrženlivost při vynášení nevhodných poznámek na adresu účastníků
řízení a jejich zástupců, jakož i celková důstojnost soudcovského vystupování navenek. Nejvyšší
správní soud zároveň vnímá, že vyjádření rozhodujícího soudce a jeho odsudky (nejen
v souvislosti se zvoleným procesním postupem, jakož i aktivitami osob spojených s nabízením
tzv. pojištění proti pokutám) obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku jistým způsobem
mohly na stěžovatele, resp. na jeho zástupce, pokud jde o způsob vlastního výkonu
jeho advokátní činnosti, působit. Jedná se nicméně o subjektivní postoj stěžovatele a jeho
zástupce, kteří se cítí být vyjádřením soudu do určité míry zneváženi, nikoli však o postoj soudce
ke stěžovateli (a jeho zástupci) či k projednávané věci, který by mohl v objektivním smyslu založit
pochybnosti o jeho nezávislosti a nestrannosti při rozhodování tohoto konkrétního případu.
[29] Soudce má při výkonu rozhodovací činnosti právo hodnotit a vyjadřovat se kriticky
k postupu účastníků řízení, přičemž úvahám ad hominem se nelze dost dobře vyhnout právě
při hodnocení, zda konkrétní procesní kroky účastníka řízení nebo jeho zástupce (ne)vykazují
znaky obstrukcí nebo dokonce zneužití práva, neboť takový závěr je možno učinit zpravidla
až s jistou mírou zkušenosti s tím, jak taková osoba vystupovala v jiných správních či soudních
řízeních (shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2016
č. j. 6 As 106/2016 - 31). Při tomto hodnocení soudce nesmí překročit určitou mez, jejíž nalezení
se bude lišit případ od případu dle individuálních okolností konkrétní věci, a jejíž určení obecným
pravidlem je tedy nemožné. V daném případě však krajský soud tuto mez nepřípustně
nepřekročil. Hodnotil-li v odůvodnění rozhodnutí mj. procesní taktiky zástupce stěžovatele
a s ním spolupracujících osob, které zasadil do kontextu nyní projednávaného případu,
nelze z toho dovodit negativní vztah k osobě stěžovatele či jeho zástupce.
[30] Osobní antipatie či nepřátelství, které by mohly důvodně zpochybnit nepodjatost ve věci
rozhodujícího samosoudce, tak Nejvyšší správní soud v daném případě nedovodil; a ani způsob,
jakým soudce přistoupil k odůvodnění napadeného rozsudku a jehož vhodnost vyvolává
u stěžovatele pochybnosti, nezakládá důvod k domněnkám o soudcově osobní zainteresovanosti
na stěžovatelově věci ani na jeho vztahu ke stěžovateli samotnému, či jeho zástupci.
Lze proto uzavřít, že objektivní skutečnosti v daném případě nenasvědčují domněnce
o podjatosti soudce, pro kterou by měl být z rozhodování věci vyloučen, a tedy nedošlo
k naplnění důvodu zakládajícího zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.
[31] K vyjádřenému nesouhlasu stěžovatele, resp. jeho zástupce, se zveřejňováním osobních
údajů na webových stránkách soudu, který ani nelze pokládat za kasační námitku, neboť nemá
žádný vztah k předmětu tohoto řízení, přesto Nejvyšší správní soud nad rámec uvádí, že závěry
k této otázce jsou zástupci stěžovatele dostatečně známy již z předchozích řízení, v nichž vyjádřil
stejný nesouhlas. Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svou dřívější judikaturu (srovnej
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 2 As 383/2017 - 46,
ze dne 17. ledna 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 8 As 64/2018 - 44
a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2017 č. j. Nao 118/2017 - 145),
v níž soud na totožný podnět již odpověděl. Zároveň Nejvyšší správní soud judikoval
(srovnej např. rozsudek ze dne 31. května 2012 č. j. 9 Ans 5/2012 - 29), že jméno a příjmení
advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu.
Pokud jsou tedy uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného
seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem),
nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše
takovým údajem není sídlo advokáta, které je již ze své povahy údajem veřejným.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil. Jak již avizoval výše,
věc nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve
spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil pro tutéž vadu také rozhodnutí žalovaného. Věc tak vrátil
k dalšímu řízení žalovanému, neboť krajský soud by s ohledem na výše uvedené závěry neměl
jinou možnost, než tak sám učinit. V tomto řízení je žalovaný podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[33] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[34] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl zaplacen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč
za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů); v řízení před krajským soudem došlo k úhradě
soudního poplatku ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy
k zákonu o soudních poplatcích].
[35] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem
zastoupen advokátem. Z obsahu soudních spisů vyplývá, že v řízení před krajským soudcem
zástupce stěžovatele učinil dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis
podané žaloby) dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů; v řízení před Nejvyšším správním soudem byl učiněn jeden úkon právní služby
v podobě doplnění kasační stížnosti ze dne 18. března 2019 dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu. Druhé doplnění kasační stížnosti ze dne 25. dubna 2019 Nejvyšší správní soud nepokládal
za samostatný úkon ve věci samé, neboť se co do svého obsahu (až na v závěru nově připojenou
námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce) zcela shoduje s dříve učiněným doplněním
kasační stížnosti ze dne 18. března 2019. Celkem tedy zástupce stěžovatele učinil tři úkony právní
služby. Za každý z těchto úkonů mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč dle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty.
[36] Celková náhrada nákladů řízení pro stěžovatele, čítající odměnu za zastupování ve výši
10 200 Kč a uhrazené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč, tedy představuje částku 18 200 Kč.
K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[37] Žalovaný neměl ve věci samé úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu