ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1144.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1144/2013-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 13/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 77 T 13/2012, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „opakovaně a soustavně, v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 3. května 2012 do 4. května 2012 7:00 hodin, v O. , na ul. S. , v bytě, kde společně žili, v podnapilém stavu, v rámci vzájemného konfliktu i agresivního nastavení vůči ní, fyzicky napadl kombinovanými mechanismy útoku, svou družku K. Š. , a mnohočetnými, opakovanými údery pěstí, kopy a koleny, popř. i tupým předmětem, vedenými až velkou intenzitou síly, směřovanými především do obličejové části hlavy, jí kromě mnohočetných pohmožděnin na obličeji i celém těle, způsobil především nitrolební úrazové změny spočívající v krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu obou mozkových polokoulí nad spánkovými, temenními a týlními laloky s krevními výrony zasahujícími až do přilehlé části střední jámy lební a s dispersními ložisky prokrvácení měkkých plen mozkových v rozsahu oblých částí obou mozkových polokoulí, kterážto zranění vedla k následnému těžkému otoku mozku s vyznačením hran pyramid a dispersními ložisky prokrvácení v centrálních částech kmene mozkového a vedla k úmrtí poškozené v době v širším rozpětí kolem 17.00 dne 4. 5. 2012“ . Za tento zločin byl obviněný podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 1.930,- Kč, D. S. částku ve výši 240.000,- Kč a J. K. částku ve výši 240.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně zmínil nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 a nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04) vyjádřil přesvědčení, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku a že dovolací soud by neměl jeho dovolání odmítnout jen proto, že namítá také nesprávné skutkové zjištění. Prohlásil, že se vytýkaného jednání nedopustil, resp. že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak bez důvodných pochybností, popř. že zranění, která vedla ke smrti poškozené, nezpůsobil. Nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl zásadní důkaz, a to revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Připomněl, že obhajoba si nechala zpracovat vlastní posudek z předmětného odvětví od MUDr. Krejzlíka, který zpochybnil kategorické závěry znalců MUDr. Dokoupila a MUDr. Smatanové. Obviněný podotkl, že důvodem úmrtí poškozené bylo krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, a přitom zdůraznil, že i znalec MUDr. Krejzlík uvedl, že se jedná o ten typ zranění, který může vzniknout velmi nenápadně, postačí, když se člověk prostě někde uhodí nebo spadne. Podle názoru obviněného je třeba vzít v úvahu též onemocnění poškozené, jež způsobovalo zvýšenou krvácivost. Upozornil rovněž, že znalci MUDr. Dokoupil a MUDr. Smatanová ve svém posudku používají u závěrů formulace typu „jako nejpravděpodobnější se jeví“, a tedy jeho verzi události nevylučují. Připustil, že jeho soužití s poškozenou bylo emotivní, vyzdvihl však, že to byl on, kdo se o poškozenou dlouhodobě staral, ekonomicky ji zajišťoval a v určitém období se staral i o jejího syna. Také zmínil, že poškozená byla alkoholička, která prokazatelně své pití nezvládala a dostávala se do stavů, ve kterých padala a usínala na nejrůznějších místech, a to nejen doma, ale i na veřejnosti. Akcentoval, že opakovaně pro poškozenou zajistil protialkoholní léčení a tlačil ji do urovnání vztahů s její rodinou. Neměl tedy sebemenší důvod být srozuměn s tím, že jí může způsobit tak fatální zranění nebo dokonce přímo chtít takové zranění způsobit. Měl nespočet možností, jak ukončit své soužití s poškozenou, stačilo ji prostě jen nevzít zpět k sobě, ale poškozené dal vždy další šanci a v době před projednávanou událostí dokonce chystali svatbu. Konstatoval, že neexistuje důvod, proč by se najednou měl dopustit tak závažného jednání vůči osobě, kterou miloval. Shledal, že z provedeného dokazování vyplývá, že smrtelné zranění si poškozená způsobila sama a uzavřel, že v dané trestní věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, se s deklarovaným důvodem dovolání míjí, neboť obviněný toliko napadá správnost učiněných skutkových zjištění a správnost hodnocení důkazů, když popírá svou vinu na smrti poškozené, uvádí argumenty, které mají vyvracet skutkový děj, závěry znaleckých posudků a vyjadřují toliko nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a sledují nahrazení skutkových zjištění soudů jinou verzí skutkového stavu, a sice tou verzí, kterou obviněný v rámci své obhajoby předkládá a snaží se tak prosadit. Ačkoli tedy uplatněný dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva, jsou v dovolání vytýkána porušení procesních ustanovení, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř. o zjišťování skutkového stavu a o hodnocení důkazů. Takové dovolání však požaduje od Nejvyššího soudu, aby přehodnotil důkazy, a aby změnil skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Nad rámec uvedeného státní zástupkyně shledala, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou plně v souladu s provedenými důkazy a použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá a žádný rozpor mezi nimi neexistuje, přičemž svůj závěr podrobněji odůvodnila. Poznamenala mj., že hlavním důkazem ve věci byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Dokoupila a MUDr. Smatanové, v hlavním líčení doplněný výslechem obou znalců, z kterého je zřejmé, že bezprostřední příčinou smrti byl úrazový otok mozku při nitrolebním poranění, resp. že šlo o smrt násilnou, která je v přímé příčinné souvislosti s nitrolebními úrazovými změnami, způsobenými při napadení druhou osobou, přičemž všechna pitvou prokázaná poranění vykazovala vitální známky, z čehož lze dovodit, že jde o úrazové změny, které vznikly v době, kdy poškozená žila; z charakteru těchto úrazových změn je zřejmé, že proti oběti působilo opakovaně tupé násilí, a to až velkou intenzitou síly. Uvádí-li obviněný ve svém dovolání, že posudek znalce MUDr. Krejzlíka, má zcela kategoricky zpochybňovat závěry výše uvedených znalců MUDr. Dokoupila a MUDr. Smatanové, takováto skutečnost z ničeho nevyplývá. Konkrétně na straně 28 odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že znalec MUDr. Krejzlík, který sám tělo poškozené neohledával, nýbrž za základ měl zpracovaný pitevní protokol výše uvedených znalců, konstatoval, že s převážnou většinou nálezu ostravských znalců nemůže nic jiného než souhlasit, a že tyto závěry jsou oprávněné, opodstatněné, a to i vzhledem k nálezu. Tento znalec přitom pádový mechanismus zranění poškozené nestanovil jednoznačně, nýbrž pouze konstatoval, že ho nemůže vyloučit. Hodnocením zmíněných znaleckých posudků se nalézací soud řádně zabýval a své úvahy řádně odůvodnil. Shodnou námitkou obviněného, jakou uplatnil obviněný i nyní v dovolání se přitom ve svém rozsudku zabýval i Vrchní soud v Olomouci. Rozhodnutí obou soudů byla v těchto směrech pečlivě a přesvědčivě zdůvodněna a nevzbuzují žádné pochybnosti.
V návaznosti na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že smrtelná zranění si poškozená způsobila sama). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nad uvedený rámec lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nelze považovat za vadná (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily důkazy (vypořádaly se přitom i s otázkou úplnosti dokazování) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Je tak možno konstatovat, že soudní rozhodnutí nevybočila ani z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Soudům proto nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý