ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.207.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 207/2019
6
5
sp. zn. 6 Tdo 207/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 7 To 4/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 2 T 8/2016, byl J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit majetkovou škodu poškozené České pojišťovně, a. s. ve výši 169.564,- Kč.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 7 To 4/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání argumentuje tím, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. Namítl, že soudy konstatovaly, že předmětné vozidlo bylo zatopeno, aniž by o tom existoval jediný důkaz. Pokud jde o fotografie, které jsou součástí spisu, ty podle jeho názoru nemají vypovídající hodnotu. Dále se v dovolání vyjádřil k jednotlivým svědeckým výpovědím a k provedenému znaleckému posudku a předložil k nim vlastní hodnotící úvahy. Poukázal na to, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, a pokud např. v odůvodnění svých rozhodnutí odkazovaly na nepřesnosti v jeho výpovědi, či výpovědích některých svědků (např. jeho dcery) a z těchto nepřesností dovozovaly nevěrohodnost těchto výpovědí, pak nebraly v úvahu tu skutečnost, že k věci svědci vypovídali po delší době, a proto mohly být některé jimi podané informace nepřesné. Dále zdůraznil, že nebylo postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř. a „skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, nebyl náležitě zjištěn, resp. byl vytvořen na základě důkazů jednostranně v jeho neprospěch hodnocených. Oproti tomu důkazy, které svědčí jeho obhajobě, byly soudy opomíjeny. S ohledem na shora uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných, se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), byť ho dovolatel výslovně neuvedl] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Předně musí Nejvyšší soud k argumentaci obviněného, kterou uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, uvést, že tato je obsahově shodná s argumentací (námitkami), kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a následně také v odvolacím řízení. Je nutno uvést, že v přípravném řízení obviněný nevypovídal a u hlavního líčení uváděl obsahově shodné skutečnosti [vnitřek vozidla nebyl poškozen, nebyly v něm známky po zaplavení vodou; k odcizení vozidla došlo „v únoru nebo březnu“; vozidlo odstavil asi ve tři hodiny v noci na parkovišti; na čerpací stanici 10-15 km ho v náklaďáku odvezl nějaký pán z Moravy, vozidlo bylo pojištěno na 500 000, - Kč, atd. (mj. též viz str. 3-5 rozsudku)]. V odvolání uváděl, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný; neexistují důkazy, že by vozidlo mělo být zatopeno a do jaké výšky – fotografie nemají průkaznou hodnotu; dále se zabýval hodnověrností jednotlivých svědků a skutečnostmi, které vyplývaly z jejich výpovědí (shodně s námitkami uplatněnými v dovolání); výhrady vznesl rovněž k pochybnostem soudů ohledně provedené technické kontroly. Za nepodloženou považuje argumentaci soudů, že existencí typově stejného vozidla atd. si vytvářel krytí pro předmětnou trestnou činnost. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [odmítnutí dovolání podle shora uvedeného ustanovení přichází však v úvahu pouze za situace, že námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
10) V reakci na výše uvedené námitky obviněného, jejichž podstata spočívá v tom, že žádný z důkazů v této věci provedený nedává dostatečný obraz o tom, že skutečně došlo k popisovanému ději tak, jak jej popsaly soudy ve svém skutkovém zjištění, neboť obviněný trvá na své verzi skutkového děje spočívající zejména v tom, že vozidlo mu bylo na parkovišti v Německu odcizeno a neexistuje ani žádný hodnověrný důkaz prokazující zatopení vozidla a neprovozuschopnost tohoto vozidla, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že při jeho zjišťování (skutkového stavu věci, který nebyl podle obviněného zjištěn v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., neboť o něm existují důvodné pochybnosti) soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich (zejména soudu první stupně) výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [tím je myšleno, že neexistují důvodné pochybnosti pro orgán činný v trestním řízení, nikoli pro obviněného, neboť obviněný zejména v případě, že bude uznán vinným bude vždy argumentovat tím, že nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, tyto pochybnosti však váže ke své osobě], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Rovněž na tento případ, tedy situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
11) V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a otázkou hodnocení důkazů, ještě nad rámec shora uvedeného, Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný v dovolání sice formálně vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém mimořádném opravném prostředku však prakticky neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona.
12) I přes skutečnost, že obviněný v dovolání neuplatnil právně relevantně hmotně právní námitku ve vztahu k trestnému činu, kterým byl uznán vinným, ale uplatnil pouze námitky skutkové, ve snaze zpochybnit skutková zjištění a hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na teoretické úvahy vyjádřené k trestnému činu, kterým byl uznán vinným. Trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tímto činem uvedeným značnou škodu. Na tomto místě je vhodné uvést, že ustanovení §210 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty:
a) v první z nich pachatel v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (§210 odst. 1 tr. zákoníku); tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu cizímu majetku v souvislosti s řádným sjednáváním pojistných smluv, likvidací pojistné události a poskytováním pojistného plnění, včetně tzv. jiného obdobného plnění;
b) v druhé z nich pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění či jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§210 odst. 2 tr. zákoníku); objektem tu tedy je ochrana majetkových zájmů pojistitelů poskytujících plnění na podkladě uvedených událostí, tedy v konečném důsledku opět cizí majetek.
Zatímco skutková podstata podle §210 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody, pro naplnění znaků skutkové podstaty podle §210 odst. 2 tr. zákoníku je třeba uvedeným jednáním způsobit škodu nikoli nepatrnou, tedy nejméně ve výši 5 000 Kč. V samostatné skutkové podstatě podle ustanovení §210 odst. 2 tr. zákoníku jednání pachatele v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch spočívá buď ve vyvolání nebo předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo v udržování stavu vyvolaném pojistnou událostí, čímž způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V daném případě bylo prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu pojistného podvodu spočívajícího v tom, že v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobil by takovým činem značnou škodu §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Ve stručnosti lze připomenout, že událostí, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, je buď pojistná událost, kterou je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, nebo jiná taková událost, jež je blíže označena ve zvláštním právním předpisu, a se kterou je spojeno právo na jiné obdobné plnění. Úmyslným předstíráním události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), se pak rozumí fingování události blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1879, 1888-1889].
13) Závěrem lze uvést, že soudy nižších stupňů se zabývaly předmětnou trestní věcí v dostatečném rozsahu a jejich skutková zjištění jsou vybudována na důkazech, které byly před nimi provedeny a následně hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nikoli v neprospěch obviněného, jak tento uvádí v dovolání. Soud prvního stupně podrobně v rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy [výpověď obviněného, výpovědi svědků, listinné důkazy atd. (viz str. 3-12 rozsudku)], které následně hodnotil [viz str. 12-17], jak již bylo shora uvedeno, v souladu se zákonem. Odvolací soud se pak následně s odvolacími námitkami obviněného vypořádal zákonu odpovídajícím způsobem [viz str. 6-7 usnesení], přičemž je nutno konstatovat, že zmíněná rozhodnutí netrpí vadami nastíněnými obviněným v dovolání, neboť rozsudek i výroky splňují kritéria uvedená v §120 odst. 3 tr. ř. a jeho odůvodnění odpovídá požadavkům uvedeným v §125 tr. ř. Z rozsudku rovněž vyplývá, kterými důkazy byla vina obviněného prokázána a jeho obhajoba vyvrácena. Nejvyšší soud rovněž musí uvést, že k zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. [srovnej (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09)]. V předmětné trestní věci však takový extrémní rozpor neshledal, neboť odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při provádění a hodnocení důkazů.
14) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitky obviněného se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, musel Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. P. odmítnout [z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání], neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu