ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.255.2018:73
sp. zn. 8 Azs 255/2018-73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
V. V., zastoupený Mgr. Vilémem Vinopalem, advokátem se sídlem Bratranců Veverkových 396,
Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2017,
čj. OAM-355/ZA-ZA02-K01-R02-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2018, čj. 29 Az 28/2017-45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 11. 2015, čj. OAM-355/ZA-ZA02-K01-2015, dle §12
až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice (dále „krajský soud“) ze dne 4. 2. 2016,
čj. 61 Az 2/2015-54, v němž krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nezjistil dostatečně
skutkový stav věci, zejména ve vztahu ke skutečnosti, že nezletilému synovi stěžovatele byla
udělena doplňková ochrana. Doplňková ochrana byla udělena rovněž manželce stěžovatele, která
je osobou postiženou virem HIV. Žalovaného krajský soud zavázal, aby obstaral dostatek
podkladů pro posouzení, zda není v případě stěžovatele dán důvod pro udělení doplňkové
ochrany podle §14b zákona o azylu.
[2] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný žalobci mezinárodní ochranu dle §12 až 14b
zákona o azylu opět neudělil. V odůvodnění mj. uvedl, že žalobce se léčí s trombózou, bere léky
a injekce, trpí křečovými žilami a možná bude muset podstoupit operační zákrok. Matka žalobce
pobírá v ČR důchod a její zdravotní stav vyžaduje dopomoc druhé osoby. Ve vztahu k §14a
žalovaný konstatoval, že nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl žalobce
na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy, tedy nebezpečí mučení nebo
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce vyloučil, že poté, co si v minulosti
odpykal trest odnětí svobody za trestný čin krádeže, měl ve vlasti jakékoliv potíže se státními
orgány. Se soukromými osobami, které jej měly vydírat, se po svém odchodu do Kyjeva již
nesetkal. Jednání soukromých osob se nebránil a svou situaci se státními orgány nijak neřešil.
Ve vztahu k povinnosti vykonat vojenskou službu žalovaný uvedl, že se nejedná o vážnou újmu,
stejně tak jako případný postih za nenastoupení k jejímu výkonu. Stěžovatel navíc na základě
svého věku již odvodu nepodléhá a od roku 2016 nebyla vyhlášena mobilizace. Na Ukrajině
rovněž neprobíhá takový konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli
za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stěžovatel s manželkou a synem
nesdílí společnou domácnost, manželství spěje k rozvodu a se synem se vídá sporadicky.
Co se týče péče o matku, žalobce doložil výpis z její zdravotní dokumentace, z něhož plyne,
že při kolísání krevního tlaku potřebuje výpomoc, nedokáže si obstarat samostatně základní
životní potřeby (hygiena, nákupy, praní, vaření, péče o domácnost apod.), není schopná si vyřídit
záležitosti na úřadech a tuto pomoc jí zajišťuje žalobce. Žalovaný k tomu uvedl, že výpis není
nijak datován, a proto ho nemohl přijmout jako dokládající aktuální skutečnosti. Matka žalobce
je občankou Ukrajiny a žalobce se o ni může postarat také na Ukrajině. Ze zdravotní zprávy
neplyne, že by matka nemohla cestovat, nebo že by se o ni nemohla starat dcera či specializovaná
organizace, které v ČR takovým osobám poskytují pomoc. Žalobce ostatně v letech 2011-2013 žil
na Ukrajině a matce v té době osobně nepomáhal. Matka žalobce Ukrajinu dříve navštěvovala
a má tam také nárok na starobní důchod. Ze správního spisu nevyplývá, že by byla matka
stěžovateli svěřena z důvodu svého stavu do výhradní péče a že by jeho případné vycestování
bylo možné považovat za nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života. Žalovaný
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71,
ze kterého dle něj plyne, že intenzity nepřiměřeného zásahu dosahuje jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR. Ve vztahu k doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle §14b
zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobce s manželkou a synem nežije, jedinou skutečností
bránící rozvodu jsou finanční náklady spojené s rozvodem a jejich vztah tak není na takové
úrovni, aby došlo k posouzení případu jako hodného zvláštního zřetele. Stěžovatel manželce
zasílá a předává určité finanční obnosy. Po dobu pobytu manželky se synem v dětském centru
je navštívil jednou. Podle výpovědi manželky se žalobce i přes jí tvrzený zájem o dítě, kdy
jí žadatel telefonuje a na dítě se ptá, se synem stýká minimálně (3-4x za uplynulý rok). Své tvrzení,
že usiluje o svěření dítěte do péče, nijak nedoložil. I poté, co krátce po narození syna vztah rodičů
ztroskotal a matka v péči o syna závažně selhala a dítě jí bylo odebráno z péče a svěřeno
pěstounům, navštěvoval jej pouze zřídka (což je v rozporu s jeho výpovědí o častých návštěvách).
Jak vyplývá z rozsudku o svěření dítěte do péče matky, žalobce v dané době nepodnikl žádné
kroky k zajištění péče o syna. Pasivita žalobce je podle žalovaného v kontextu jím tvrzeného
intenzivního zájmu nepochopitelná. Vzájemný vztah tak není natolik intenzivní, aby se jednalo
o případ hodný zvláštního zřetele.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále „krajský soud“), ve které argumentoval, že žádost podal kvůli ohrožování ze strany
kriminálníků na Ukrajině, kteří jej zavřeli do sklepa, bili ho, požadovali po něm podepsat nějaké
dokumenty a na jeho jméno si brali půjčky. Obává se také povolání do armády, což je v rozporu
s jeho přesvědčením. Na Ukrajině by mu navíc nebyl zajištěn spravedlivý proces, což vyplývá
ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva ze dne 9. 12. 2016 a zprávy
Min. zahraničních věcí USA o stavu lidských práv za rok 2016. V ČR ale chce zůstat především
z důvodu, že zde má matku, o kterou se stará, a dále nezletilého syna, který má doplňkovou
ochranu.
[4] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem s tím, že žalobní námitky
jsou poněkud nadnesené a z žalobcem uváděných skutečností vyplývá, že spíše chtěl zlegalizovat
svůj pobyt. Žalobce si v průběhu času protiřečil při popisu okolností ohledně ztráty dokladů,
rozporná jsou také vyjádření žalobce a manželky ohledně sdílení společné domácnosti v době
pohovoru. Dřívější soudní rozhodnutí jasně vymezilo nutnost doplnění podkladů – podrobného
rozboru rodinné situace v souvislosti s případným zvážením existence důvodů pro udělení
doplňkové ochrany dle §14b zákona o azylu. Krajský soud shledal nynější vypořádání
neexistence důvodů správným a plně odkázal na argumentaci žalovaného. Žalovaný doplnil
šetření o vztazích žalobce k synovi, který je poživatelem doplňkové ochrany (provedl výpověď
manželky, s níž žalobce dlouhodobě nežije, vyžádal vyjádření OSPOD, Dětského centra Dvůr
Králové nad Labem) a dospěl k závěru, že rodinné vazby k nezletilému synovi, jehož životní
potřeby s ohledem na to, že není zaměstnán, zajišťuje pouze dle svých omezených možností
a na výchově se prakticky nepodílí, neznamenají v šetřeném období podmínky hodné zvláštního
zřetele.
[5] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností opřenou
o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Nesprávné posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v posouzení, zda v jeho případě byly naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle
§14a a 14b zákona o azylu. I když se s manželkou již rozvedl, má zde nezletilého syna, vůči
němuž má rodičovskou odpovědnost. Vycestováním by bylo kromě kontaktu se synem
znemožněno také platit výživné, neboť na Ukrajině nemá žádnou práci a bydliště. Stěžovatel
podal k soudu návrh na úpravu péče, má zájem se o syna starat a udržovat s ním kontakt.
Vycestování stěžovatele by bylo v neprospěch nezletilého. Stěžovatel namítl také zásah do práva
dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle kterého péče o dítě a jeho výchova
je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Vycestováním by byla
stěžovateli způsobená vážná újmy a mohlo by dojít k porušení mezinárodních závazků ČR
(zejm. čl. 3, čl. 5, čl. 9 odst. 3, čl. 10 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod). Posouzením splnění požadavků vážné újmy z důvodu
vycestování, které by se dostalo do rozporu s mezinárodními závazky, se zabýval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 Azs 7/2012-28, dle které je potřeba zohlednit také
překážku spočívající v nedostatku finančních prostředků spojených s absencí sociálních
a rodinných vazeb v zemi původu apod. Žalovaný sice konstatoval, že intenzity nepřiměřeného
zásahu do soukromého a rodinného života dosahuje jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, však
existují i výjimky. Takovou výjimkou je dle tohoto rozsudku situace, kdy má cizinec na území ČR
takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života
byla již nutnost pouhého vycestování. Podle stěžovatele jeho rodinné a osobní vztahy této
intenzity dosahují. Podle stěžovatele byla na lehkou váhu brána rovněž hrozba jeho
pronásledování, přičemž zpochybňuje, že by mu bylo na Ukrajině zaručeno právo na spravedlivý
proces. Stěžovatel nesouhlasí také se zjištěnými informacemi o bezpečnostní situaci a možnosti
jeho odvodu do vojenské služby.
[6] Ve vztahu k důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že jedním
ze stěžejních důvodu jeho žádosti byl zdravotní stav matky, která trpí bolestmi kolen, zad,
úzkostmi a kolísáním krevního tlaku a je na péči stěžovatele závislá. Žalovaný i krajský soud brali
zdravotní stav matky na lehkou váhu. Žalovaný se vyjádřil pouze k lékařské zprávě, ale nevyžádal
si např. vyjádření matky. S ohledem na posouzení rodinné situace a posouzení zdravotního stavu
to považuje stěžovatel za významný nedostatek v obstarávání důkazů a zjištění skutkového stavu.
Tím, že žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností, porušil
zásadu materiální pravdy dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[7] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, nebude-li odmítnuta pro nepřijatelnost.
Žalovaný trvá na správnosti vydaného rozhodnutí i na tom, že se dostatečně zabýval všemi
důvody sdělenými stěžovatelem. Žalovaný se žádostí zabýval a zjišťoval skutečný stav věci
v rozsahu důvodů, které stěžovatel uváděl, a obsah správního spisu dokládá, že této povinnosti
beze zbytku dostál. Ve vztahu k námitce týkající se bezpečnostní situace a možnosti odvodu
do vojenské služby stěžovatel uvedl, že trvá na aktuálnosti, relevantnosti a důvěryhodnosti
použitých informací. Stěžovatel měl možnost se k nim vyjadřovat, čehož nevyužil. Žalovaným
použité informace byly z různých zdrojů, spolehlivé a důvěryhodné. Ve vztahu k posouzení
otázky doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny odkázal na své rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu. Co se týče námitky, že si nevyžádal vyjádření matky, žalovaný uvedl, že je věcí
správního orgánu, aby určil důkazy ke zjištění skutkového stavu a z řízení tato potřeba
nevyplynula a sám stěžovatel z vlastní iniciativy vyjádření nedoložil. Tato námitka je navíc
uvedena až v kasační stížnosti, tudíž se na ni vztahuje postup dle §104 odst. 4 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná, neboť se jí stěžovatel domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že krajský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami a z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů je nepovažoval za důvodné.
Krajský soud sice nezřídka odůvodnění založil na odkazech na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného s tím, že se s ním ztotožňuje, avšak v krátkosti také uvedl, jaké důvody jej k tomu
vedly. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se krajský soud věcí zabýval opakovaně, přičemž
v minulosti žalovanému věc vracel s tím, aby se detailněji zabýval otázkou doplňkové ochrany
za účelem sloučení rodiny dle §14b zákona o azylu. Nezakládá tudíž nepřezkoumatelnost, pokud
se nyní zabýval převážně právním posouzením uvedené otázky a ostatní námitky vypořádal pouze
v krátkosti. Krajský soud se tak zabýval skutkovými okolnostmi případu a odkázal na podklady,
ze kterých vycházel. Napadený rozsudek tedy zjevně není nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů a netrpí ani žádným jiným zásadním pochybením, které by zakládalo přijatelnost kasační
stížnosti. Stěžovatel ostatně nepřezkoumatelností napadeného rozsudku argumentuje pouze
v obecné rovině, aniž by konkretizoval, kterými jeho námitkami se krajský soud opomenul
zabývat.
[10] Co se týče argumentace vztahující se ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
konkrétně, že žalovaný nedostatečně zjistil skutečný stav věci a dopustil se nedostatků při
obstarávání důkazů, dává Nejvyšší správní soud za pravdu žalovanému, že se jedná
o nepřípustnou námitku (§104 odst. 4 s. ř. s). Tuto argumentaci totiž stěžovatel mohl uplatnit již
v žalobě, avšak neučinil tak. Totéž platí pro námitku, jejímž obsahem je nesouhlas s informacemi
zjištěnými žalovaným o bezpečnostní situaci na Ukrajině a o tom, zda stěžovateli hrozí odvod
do armády. Jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů se soustředí v řízení před
krajským soudem, s čímž souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti
vymezení žalobních bodů (tzn. vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání
žaloby (viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož rámec soudního přezkumu byl předurčen již v řízení
o žalobě, není v řízení o kasační stížnosti přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé
až po vydání napadeného rozhodnutí (viz §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s.) (srov. např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, čj. 3 Afs 199/2017-41).
[11] Jako novou, a tudíž nepřípustnou, právní argumentaci je nutné hodnotit také námitku
stěžovatele, kterou se s ohledem na zdravotní stav své matky, o kterou pečuje, domáhá závěru,
že mu měla být udělena doplňková ochrana podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Stěžovatel sice zdravotním stavem matky a svou péčí o ni věcně argumentoval již v žalobě,
ale zpochybňoval na jejím základě neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Stěžovatel nutností péče o matku argumentoval pouze v části žaloby nadepsané „Žalobce naplnil
podmínky udělení humanitárního azylu“, šlo tedy zcela zjevně a výslovně o argumentaci ve vztahu
k jinému druhu mezinárodní ochrany.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv.
judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[14] Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti
stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti
zabývat pouze v obecné rovině (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 1. 2007, čj. 4 Azs 178/2006-56 nebo 27. 4. 2007, čj. 8 Azs 21/2007-45).
[15] Co se týče bezpečnostní situace a možného odvodu stěžovatele, Nejvyšší správní soud
se k této otázce ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval a vyhodnotil, že „[n]a Ukrajině nelze ani
dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (viz např. usnesení ze dne
31. 3. 2015, čj. 4 Azs 15/2015-28, ze dne 30. 4. 2015, čj. 9 Azs 13/2015-69, ze dne 17. 6. 2015,
čj 6 Azs 86/2015-31, ze dne 11. 2. 2016, čj. 9 Azs 287/2015-20, či ze dne 13. 9. 2016,
čj. 7 Azs 105/2016-36). Pokud jde o obavu stěžovatele z výkonu vojenské služby, pak tato obava
není sama o sobě azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 34/2017-26). Jak navíc vyplývá z informace OAMP o situaci
na Ukrajině, která je součástí správního spisu, v posledních letech již neprobíhá mobilizace
a na frontě působí pouze dobrovolníci a profesionálové. Stěžovateli tak reálně nehrozí,
že by se nyní musel do bojových operací aktivně zapojit.
[16] Další z námitek se týkala skutečnosti, že v České republice žije také stěžovatelův syn.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na mezinárodní závazky České republiky (Úmluvu o právech
dítěte a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). K §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 29. 2. 2012,
čj. 2 Azs 38/2011-47, ze dne 17. 9. 2010, čj. 2 Azs 14/2010-96, či ze dne 11. 6. 2009,
čj. 9 Azs 5/2009-65, ve kterých dospěl k závěru, že mezinárodní závazky (zejm. článek 8 Úmluvy)
neukládají státu všeobecnou povinnost respektovat volbu osob ohledně země jejich společného
pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi; podmínky uplatnění takové povinnosti státu
se přitom vykládají velmi přísně. Neudělení mezinárodní ochrany zpravidla neznamená natolik
intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby byl rozporný s mezinárodními závazky
ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[17] O povinnosti státu respektovat volbu země společného pobytu osob lze uvažovat
v naprosto výjimečných případech, například tehdy, má-li cizinec manželku, která je českou
občankou, s níž se mu na území České republiky narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky
je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2015, čj. 3 Azs 256/2014-27, či usnesení ze dne 14. 7. 2016, čj. 2 Azs 138/2016-30).
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, na nějž
stěžovatel odkazuje, soud jednoznačně vyjádřil, že k zásahu do rodinného a soukromého života
obvykle dochází až v případě správního vyhoštění, s nímž je spojena i doba znemožňující cizinci
vstup na území České republiky. Právě dlouhodobý zákaz pobytu totiž může v některých
konkrétních případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného
života. Naopak neudělení některé z forem mezinárodní ochrany většinou neznamená,
že by cizinec nemohl na území České republiky po delší dobu pobývat, a má tudíž možnost
příslušné povolení k pobytu opět získat a do České republiky se prakticky obratem vrátit.
Neudělení mezinárodní ochrany proto neznamená natolik intenzivní zásah do rodinného
a soukromého života, aby bylo možné uvažovat o rozporu s čl. 8 Úmluvy. Pouze v případech
výjimečných lze tak shledat, že i samotné vycestování cizince z území ČR by bylo nepřiměřeným
zásahem do rodinných i osobních vazeb vytvořených v mezidobí.
[18] Jak vyplývá ze správního spisu, syn stěžovatele byl v době rozhodování žalovaného
(a stále je) soudně svěřen do výlučné péče matky, přičemž stěžovateli nebyl rozsudkem stanoven
rozsah styku s dítětem. Stěžovatel se s ním vídá nepravidelně (aniž by soud jakkoliv hodnotil, zda
je příčinou stěžovatelovo zranění, s nímž se léčí, vzdálenost vzájemných bydlišť, stěžovatelova
neochota nebo to, že aktuální partner stěžovatelovy manželky si nepřeje, aby se stěžovatel se svou
manželkou stýkal, posílal jí peníze a aby mu ona sdělovala místo nynějšího bydliště). Nejvyšší
správní soud v případě stěžovatele neshledal okolnosti, které by svědčily o tom, že kasační
stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[19] Stěžovatel nemožnost svého vycestování dokládal rovněž odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 Azs 7/2012-28. V dané věci šlo o případ
vietnamské rodiny (manželů a jejich nezletilého dítěte), kteří měli veškeré rodinné a sociální vazby
v České republice, manžel a dítě stěžovatelky měli v České republice povolen pobyt, žili zde
desítky let a rodina žila velmi skromným způsobem. Nejvyšší správní soud v dané věci svým
zrušovacím rozsudkem zavázal žalovaného, aby se v dalším průběhu řízení zabýval tím, zda
je možnost vystěhování rodiny do Vietnamu vůbec únosná, a to jak z finančního hlediska, tak
s ohledem na nízký věk dítěte stěžovatelky, které by zde buď muselo zůstat bez matky, nebo
by musela vycestovat celá rodina včetně dítěte a otce, který zajišťoval obživu celé rodiny.
Z rozsudku tedy nevyplývá, že absence sociálních vazeb v zemi původu a skromné životní
podmínky bez dalšího zavdávají důvod k udělení mezinárodní ochrany, resp. konkrétně
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[20] Žalovaný se ekonomickou situací stěžovatele zabýval a uvedl, že je schopen se o sebe
v případě návratu do vlasti postarat a jeho postavení nebude nijak zásadně odlišné od ostatních
obyvatel země, kteří se rovněž potýkají se zhoršenou ekonomickou situací.
[21] Stěžovatel se dále dovolával svého nároku na doplňkovou ochranu za účelem sloučení
rodiny dle §14b zákona o azylu, jelikož je rodinný příslušníkem osoby, která zde požívá
doplňkové ochrany [konkrétně otcem nezletilého dítěte - §14b odst. 2 písm. c) zákona o azylu].
Ani zde Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro které by kasační stížnost svým významem
podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele a byla z toho důvodu přijatelná (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2014, čj. 4 Azs 23/2013-39)
[22] Nejvyšší správní soud tedy neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů
stěžovatele. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. března 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu