ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.138.2016:30
sp. zn. 2 Azs 138/2016 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. O., zastoupený
Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem Mikulášské náměstí 11, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 12. 2015, č. j. OAM-785/ZA-ZA05-K07-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 3. 5. 2016,
č. j. 58 Az 3/2016 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
3. 5. 2016, č. j. 58 Az 3/2016 - 29, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 15. 12. 2015,
č. j. OAM-785/ZA-ZA05-K07-2015, jímž ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o zcela obecně uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
zejména rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS. V daném případě krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných
skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva
vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele
ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny
azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost
a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, rovněž bez bližší konkretizace, nepřesnost
informací, z nichž bylo při posuzování situace v zemi jeho původu vycházeno. Nejvyšší správní
soud k dané otázce již dříve judikoval, že „[p]ři používání informací o zemích původu je nutné dodržovat
následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria
pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information
in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71). Podrobněji
se pak k podmínkám posuzování zpráv o zemi původu Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že „[v]ěrohodnost informací o zemi původu
je třeba posuzovat s ohledem na autoritu a pověst autorů zprávy, serióznost provedených šetření, návaznost
a souvislost závěrů a skutečnost, zda uvedená tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji. Při hodnocení zprávy
obsahující informace o zemi původu je nezbytné posoudit nezávislost, spolehlivost a objektivnost autora zprávy.
Důležité je taktéž vzít v úvahu, jakou měrou je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti
získávat informace přímo na místě. Soud připouští, že situací v zemi původu se zabývá větší počet zpráv,
je nezbytné upřednostnit ty, které se zabývají stavem lidských práv v zemi původu a přímo uvádějí okolnosti
rozhodné pro posouzení reálnosti hrozby nelidského či krutého zacházení. Relevance a váha zprávy je závislá
na tom, do jaké míry se přímo věnuje otázkám posuzovaným v daném řízení. Zprávě, která obecně popisuje
socioekonomické podmínky v zemi původu a nepojednává o specifických otázkách, jež musí být v řízení objasněny,
pak bude zpravidla přiznána menší váha.“ V daném případě není důvodu pochybovat o objektivitě
zpráv Ministerstva zahraničních věcí, Freedom House, Amnesty International, Human Rights
Watch a Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Nejvyšší správní soud shledal,
že jak zdroje, tak zjištěné informace splňují všechny shora uvedené požadavky. Stěžovatel
přitom neuvedl žádné skutečnosti svědčící o neúplnosti zjištěných informací či nemožnosti
je aplikovat na daný případ.
[9] Co se týče stížní námitky o nárůstu korupce u ukrajinského úředního aparátu,
je třeba uvést, že obecné tvrzení o zkorumpovanosti úřadů na Ukrajině bez jakékoliv vazby
na posuzovaný případ je pro hodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany zcela irelevantní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 196/2015 - 25).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu musí
v žádosti uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že se nachází v postavení, pro něž mu svědčí
některý z důvodů pro její udělení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají
výlučně jeho osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 4 Azs 83/2008 – 69). Této povinnosti však stěžovatel nedostál, resp. neuvedl žádné důvody,
které by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě v kontextu jím tvrzené korupce na Ukrajině
odůvodňovaly.
[10] Pokud stěžovatel dále namítl ohrožení své osoby na zdraví a životě z důvodu
ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, je třeba odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68,
publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze
existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku
takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná
újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu,
neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí
ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního
konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže,
(1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“
[11] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28.
[12] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny přitom byla obec B. v Zakarpatské oblasti,
která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak
významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu dotčených ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy ani
žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením
mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
[13] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení,
tj. odmítání nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích, lze odkázat
na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze
bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[14] V nyní řešené věci je navíc možné poukázat na skutečnost, že stěžovateli nebyl
povolávací rozkaz k výkonu vojenské služby doručen, přičemž je nanejvýš nepravděpodobné,
že by byl stěžovatel ve věku 57 let do armády vůbec povoláván. K tomu je třeba dále uvést,
že z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LPTP, vyplývá,
že podmínky vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby
pak nejsou (na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny ani nesmí být) do zóny antiteroristické
operace (ATO) povoláváni.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti také upozornil na svoji osobní a ekonomickou situaci,
kdy na území Ukrajiny již nemá žádné zázemí. V této souvislosti dále uvedl, že nyní žije
s partnerkou, která je občankou České republiky. Uvedená námitka tak má Nejvyšší správní
soud zjevně dovést k závěru, že vycestování stěžovatele z České republiky by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Takový rozpor by pak měl představovat vážnou újmu
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[16] Otázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky České
republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však již byla dostatečně
vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 4,
kde bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením čl. 8 Úmluvy,
a to pohledem dřívějšího znění §91 zákona o azylu, konstatováno, že „[j]akkoli ovšem nelze shledat
úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce,
která je řešena v nyní posuzovaném případě tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění,
tak §14a nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ
vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu před účinností novely
č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky
vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu
ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené
tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení §91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu
toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém
rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005 (publ. na www.nssoud.cz), v reakci na argumentaci
údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.,
dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě
zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1
písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní
závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement,
tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto
ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování
například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské
země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží
jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii.
Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“ Již z tohoto judikátu
tak jednoznačně plyne, že rodinné vazby na území České republiky nejsou důvodem
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (srov. rozsudek ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52).
[17] Zároveň je nutné konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, že rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu
ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území České
republiky, jsou-li k tomu dány rodinné důvody. Tuto otázku je však třeba řešit v režimu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu
se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života,
i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území České republiky.
V takovém případě není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu
či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ustanovení čl. 8 Úmluvy
či jiných mezinárodních smluv zakotvujících právo na soukromý a rodinný život
před ustanoveními soudního řádu správního a zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito
normami za daných okolností nenastává. Pro úplnost lze odkázat též na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, v němž je uvedeno, že „poskytnutí
azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR“.
[18] Pokud stěžovatel poukázal i na obecně špatnou ekonomickou situaci na Ukrajině a složitý
stav na trhu práce, pak z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nepříznivá
ekonomická situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu není důvodem
pro udělení azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, a ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, nebo usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Azs 16/2012 – 37).
[19] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, zdůraznil, že o azyl je nutné žádat bezprostředně poté, co má k tomu
žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V daném případě je však
z obsahu správního spisu zřejmé, že stěžovatel, ač na území České republiky přicestoval dne
9. 12. 2012, požádal o udělení mezinárodní ochrany až dne 10. 9. 2015. Vzhledem k době
a situaci podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy lze mít za to, že důvodem
jejího podání nebyly naléhavé azylově relevantní důvody, nýbrž snaha o legalizaci pobytu
na území České republiky. Ostatně sám stěžovatel v této žádosti pouze uvedl, že z Ukrajiny odjel,
protože tam nebyla práce, nemá tam již žádnou rodinu a ani kde bydlet.
[20] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[21] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[22] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu