ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1286.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1286/2021-1570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovoláních, která podali obviněný R. Z. , rozený S., nar. XY v XY, Ruská federace, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného R. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 55/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 10/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. 73 T 10/2020, byl obviněný R. Z. (dále „obviněný“) shledán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 a 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodováno o nárocích ve výroku rozsudku vyjmenovaných poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem výrokům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 55/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 18. 1. 2020 kolem 22:10 hodin na ulici XY v XY, před vchodem do bytového domu čp. XY, nejdříve slovně a poté fyzicky napadl S. B., nar. XY, který z místa ihned utekl a přivolal na místo své známé, s nimiž byl na oslavě narozenin a mezi nimiž byli i A. K., nar. XY, a R. P., nar. XY, kteří vešli do vzájemného konfliktu s obviněným, který poškozené A. K. a R. P. fyzicky napadl tím způsobem, že se snažil je zasáhnout elektrickým paralyzérem, a poté je v úmyslu usmrtit napadl pomocí přineseného blíže nezjištěného nože, přičemž poškozeného A. K. bodl jedenkrát velkou silou zepředu do levé srdeční krajiny, kdy bodná rána pronikla do jazýčku levé plíce, která překrývá přední plochu srdce, a hrot bodného nástroje končil cca 1–2 cm před srdcem, a jedenkrát střední silou do levé strany zad v oblasti lopatky a poškozeného R. P. bodl celkem třikrát do levé poloviny trupu, a to dvakrát velkou silou, jednak do výše 4. mezižebří, kdy bodná rána pronikla do hrudní dutiny a způsobila poranění mezižeberní cévy a krvácení do hrudní dutiny, a jednak do oblasti pupku, kdy bodná rána pronikla do břišní dutiny a končila bezprostředně pod velkým zakřivením žaludku, a jedenkrát střední silou do výše 10.– 11. mezižebří, kdy bodná rána nepronikla do břišní dutiny, a dále ho pořezal na pravé straně obličeje ve tváři, čímž způsobil:
- poškozenému A. K. bodnou ránu s vbodem délky 4 cm na přední ploše levé poloviny hrudníku v čáře střední klíčkové nad prsní bradavky, pronikající do dutiny hrudní s bodným poraněním jazýčku horního laloku levé plíce, zakrvácením levé hrudní dutiny velkého rozsahu (1600 ml krve) a kolapsem (smrštěním a nevzdušností) levé plíce, a bodnou ránu s vbodem délky 3 cm vzadu vlevo na zádech pod úhlem levé lopatky nepronikající do hrudní dutiny, a
- poškozenému R. P. lalokovitou obloukovitou řeznou ránu na pravé tváři délky asi 6 cm, bodnou ránu s vbodem ve střední čáře pažní vlevo ve výši 4. mezižebří pronikající do levé hrudní dutiny se vznikem tzv. hemopneumotoraxu (krvácením a proniknutím vzduchu do levé hrudní dutiny), bodnou ránu v přední čáře pažní vlevo ve výši 10.–11. mezižebří nepronikající do břišní dutiny a bodnou ránu s vbodem asi 10 cm vlevo od pupku s proniknutím do břišní dutiny a s drobným zasažením předstěry,
přičemž u obou poškozených se jednalo o život ohrožující poranění, které by v případě neposkytnutí včasné odborné lékařské pomoci vedlo k jejich smrti.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 55/2021, podali dovolání obviněný R. Z. a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupce.
5. Obviněný R. Z. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Zbyňka Kiesewettera odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 a namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to včetně nesprávného hmotněprávního posouzení věci.
6. Uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným a který byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky pokusu o vraždu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně vytkl, že z hlediska subjektivní stránky nebyl naplněn úmysl, neboť tento nebyl ani ve formě nepřímé prokázán. Konstatoval, že nikdy nepopíral, že poškozené fyzicky napadl způsobem, který je popsán ve výroku o vině, v žádném případě tak však nečinil v úmyslu je usmrtit, pouze jednal na základě vyhrocené situace, kdy se proti němu a jeho dvěma známým vrhnula skupina cca osmi podnapilých osob. Zdůraznil, že kromě výpovědí poškozených nebyl předložen žádný přímý důkaz o tom, jak celá věc skutečně probíhala, a z kamerového záznamu z chodby domu je pouze neurčitý záběr, jak procházejí a pobíhají osoby sem a tam a celá věc je ukončena zakouřením sledovaného prostoru samotnými přáteli poškozených. Uvedl, že poškozené ani jejich přátele neznal a neměl s nimi nic společného, pouze se bránil a k násilí se uchýlil až na podkladě jimi vyprovokované hádky a jeho fyzického napadení. Zcela obecně konstatoval, že se nalézací soud v popisu skutku nezabýval objektivní stránkou průběhu samotného děje, včetně případného důvodu jednání obviněného. Poukázal na skutečnosti, že ani znaleckým posudkem nebyla zjištěna jeho zvýšená agresivita, že má rodinu a problémy se srdcem, a neměl tedy žádný důvod pro spáchání vraždy.
7. Soudům nižších stupňů dále vytýkal, že se nevyrovnaly se samotným jednáním poškozených a jejich přátel, včetně toho, kdo celou situaci eskaloval a jaký byl průběh konfliktu, a to v rozporu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. Měl za to, že rozhodně nenastala situace, jak ji v odůvodnění svého rozhodnutí popsal nalézací soud, a to že by k němu přišel poškozený, obviněný jej bodnul a poškozený odešel, přistoupil další poškozený, kterého by opětovně pobodal a on také odešel. Uvedený popis podle obviněného neodpovídá ani kamerovému záznamu. Zadokumentované jednání má podle dovolatelova názoru zřejmý charakter rvačky ve smyslu §158 tr. zákoníku, aniž by na straně druhé byl ze strany obou soudů prokazován jeho úmysl zasáhnout do rvačky za účelem úmyslného usmrcení jejího účastníka. Uznal, že pod vlivem celé situace, kdy měl sám zranění a krvácel, pod vlivem silného rozrušení a zmatku zareagoval neadekvátně na agresi ze strany přátel poškozených, přičemž daného jednání od počátku trestního řízení litoval. Z uvedeného důvodu měl za to, že v jeho jednání lze spatřovat nanejvýš trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 4 tr. zákoníku.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 55/2021, v celém rozsahu a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nově projednat a rozhodnout věc se závazným právním názorem, že skutek může být posouzen jen jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 4 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
9. Obviněný zdůvodnil dovolání i prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Císaře. Odkázal-li na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s argumentem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, je třeba poznamenat, že se zcela zjevně jednalo o písařskou chybu a dovolatel jistě mínil uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021.
10. Konstatoval, že napadený rozsudek je značně zjednodušený, závěry neodpovídají spisovému materiálu, ani nesouhlasí s vyhodnocením provedených důkazů, proto je nepřezkoumatelný a nezákonný. Shrnul podle něj důležitá fakta a zdůraznil, že neexistuje přímý důkaz, který by potvrdil, že se obviněný dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Měl za to, že důležitá je i skutečnost, že neměl motiv ani jakýkoliv prospěch z jednání. Vytkl, že rozsudek se prakticky nezabývá jeho argumenty a pouze podepírá již použitou právní kvalifikaci, byť skutková zjištění odpovídají spíše těžkému ublížení na zdraví.
11. Za základní otázku pro správné právní posouzení projednávané věci označil otázku zavinění, kterou se podle jeho názoru napadený rozsudek vůbec nezabýval. Zdůraznil, že z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy, nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví, je rozhodující, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z napadeného rozsudku není podle jeho názoru patrné, na základě čeho byl zjištěn úmysl obviněného. V dané souvislosti také vytkl, jakým způsobem soud zacházel s jednotlivými výpověďmi svědků, a měl za to, že pokud se vyskytly rozpory, které mohly mít příznivý dopad pro obviněného, jsou tyto rozpory bagatelizovány, případně pominuty. Jednalo se zejména o popis skutku v obžalobě, kde bylo uvedeno, že obviněný napadl jednoho ze svědků pěstí, což však bylo následně svědky vyloučeno, či že obviněný je osobou agresivní, což bylo rovněž vyvráceno. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu v uvedeném spatřoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Podle obviněného je verze poškozených zcela absurdní, přičemž skutek tak, jak jej popsal soud, nemá logické vysvětlení toho, co a proč se stalo. Jistota, se kterou soudy došly ke skutkovým závěrům, je podle jeho názoru v příkrém rozporu s pravidlem in dubio pro reo , ve vztahu k němuž opět odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v níž se tyto zabývají teoretickými východisky tohoto pravidla. Uzavřel, že v případě obviněného přetrvávají pochybnosti a nebyl zjištěn ani úmysl nepřímý, natož přímý. Mínil, že byl odsouzen na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a odsouzen k drakonickému trestu, který považuje za evidentně nepřiměřený. S ohledem na uvedené nesprávné skutkové zjištění namítal i nezákonnost výroku o náhradách škody.
12. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího a aby věc vrátil soudům k novému rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 s tím, že napadeným rozhodnutím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
14. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci moderace trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly v případě obviněného dány. Konstatoval, že na rozdíl od obecných zákonných podmínek podle §58 odst. 1 tr. zákoníku není třeba pro aplikaci zvláštního postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku splnění mimořádných okolností případu ani poměrů pachatele. Na straně druhé je třeba při úvaze o použití tohoto zákonného ustanovení zvažovat povahu a závažnost pokusu trestného činu, neboť bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je způsobilý zajistit nápravu trestaného pachatele a jaká jeho výměra by tak již pro něho byla nepřiměřeně přísnou. Dále rozvedl teoretická východiska pro stanovení povahy a závažnosti pokusu. Zdůraznil, že snížení trestu odnětí svobody je mimořádné a vyžaduje proto, aby pokus nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů. Navíc lze k němu přistoupit jen za předpokladu, že vzhledem k povaze a závažnosti pokusu, posuzováno především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku [srov. §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku s účinností od 1. 10. 2020], by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016). Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu. Při posouzení, zda lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele pokusu nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se vychází z obdobných hledisek jako při posuzování stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až §139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 798–799). Těmito východisky se podle jeho názoru odvolací soud neřídil.
15. Akcentoval, že i přes rozdílnost pokusu od dokonaného trestného činu a s tím spojené absence trestného následku, zpravidla snižující jeho závažnost, je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin. U pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se zákonné rozmezí trestní sazby pohybuje od patnácti do dvaceti let s možností uložení výjimečného trestu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se však uplatní jen tehdy, jestliže pokus trestného činu nedosahuje v konkrétním případě takové míry své závažnosti, jaká je odpovídající v rámci trestních sazeb trestu odnětí svobody stanovených na dokonaný trestný čin.
16. Konstatoval, že odvolací soud odůvodnil aplikaci mimořádného zmírňovacího ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku velmi stručně. Argumentoval pouze absencí trestného následku, dosavadní bezúhonností obviněného, resp. fikcí jeho beztrestnosti, jeho částečným doznáním a konečně lítostí, kterou nad svým činem projevil. Stranou jeho úvah však z hlediska povahy a závažnosti pokusu zločinu vraždy zůstalo vyhodnocení způsobu provedení činu, jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Prvostupňový soud totiž po stránce skutkové dospěl k závěru, že ve věci se sice jedná o pokus zločinu vraždy, kterého se však obviněný dopustil na témže místě postupně vůči dvěma poškozeným, které neznal a kteří vůči němu nečinili ničeho tak, aby byl motivován k tomu je napadnout, natožpak usmrtit. Argument odvolacího soudu, že se jednalo o situační záležitost, tak podle nejvyššího státního zástupce přijmout nelze. Jeho jednání za skutkových okolností ve smyslu nutné obrany v úvahu nepřipadalo, když žádný z poškozených nebyl ozbrojen, útok od něho nečekali, a nebyli tak ani připraveni na možnost použití nože z jeho strany. Dále zdůraznil, že posuzovaný čin zůstal ve vztahu k oběma poškozeným ve fázi pokusu jen díky včas poskytnuté lékařské péči. Upozornil také na to, že obviněný z místa činu uprchl, aniž by cokoliv činil k jejich záchraně, kdy takový postoj svědčí pouze o tom, že mu jejich stav přímého ohrožení na životě byl zcela lhostejný.
17. O aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku lze podle tohoto dovolatele uvažovat jen u takového pokusu trestného činu, jímž nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016). Zranění, která v daném případě poškození utrpěli, však nelze podle jeho názoru hodnotit jako nezávažná, neboť se jednalo o život ohrožující poranění, jež by poškození bez včasného poskytnutí lékařské pomoci nepřežili, jsou doprovázena omezeními obou poškozených v běžném způsobu života, jakož i přetrvávající bolestivosti postižených tělesných partií. Uzavřel, že s ohledem na povahu a závažnost činu nelze mít důvodně za to, že by trest uložený v rámci zákonné trestní sazby byl pro obviněného nepřiměřeně přísný.
18. Ani reálné možnosti resocializace obviněného podle nejvyššího státního zástupce nesvědčí ve prospěch závěru, že by bylo možno dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Konstatoval, že obviněný se v průběhu předmětného trestního řízení podrobil odbornému zkoumání jak psychiatrickému, tak i z odvětví klinické psychologie. Připomněl závěry těchto zkoumání, podle nichž sice obviněný není primárně pudově agresivní osobností, má však sklon k impulzivním projevům, kdy v konkrétní zátěžové situaci může reagovat s nedostatečnou racionální kontrolou s převahou vlivu emocí. Po zvážení všech souvislostí zhodnotil znalec prognózu resocializace obviněného jako reálnou, nicméně jako ztíženou a vyjádřenou bodem 4. na její orientační pomocné škále v rozmezí stupňů 1.–7.
19. S odvolacím soudem se neztotožnil ani ve způsobu hodnocení sebereflexe obviněného, neboť obviněný se k činu doznal až před nalézacím soudem, a to pouze ve vztahu k napadení poškozených, nikoliv k připuštění reálné možnosti jejich usmrcení. Zdůraznil, že byť samotné doznání nepatří mezi zákonné podmínky aplikace §58 odst. 6 tr. zákoníku, je důležitým prvkem schopnosti obviněného nahlížet na své jednání kritickým způsobem směřujícím k přehodnocení jeho akceptovatelnosti a tím i zahrnujícím jistý předpoklad pro jeho nápravu i trestem kratšího trvání ve smyslu poslední podmínky použití moderace podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Uvedl, že důvodem pro přehodnocení uvedeného závěru není ani odvolacím soudem vyzdvihovaná fikce „dosavadní netrestanosti“ obviněného. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, podle kterého bezúhonnost pachatele jakožto „prostá“ polehčující okolnost sama o sobě nemůže odůvodnit aplikaci moderačního ustanovení.
20. Nejvyšší státní zástupce měl tedy za to, že při důsledném zohlednění již výše poukazované povahy a závažnosti jednání obviněného nelze trest uložený v rámci zákonné trestní sazby považovat za trest nepřiměřeně přísný. Poznamenal, že reálné možnosti jeho resocializace současně nesvědčí ani ve prospěch úsudku, že by bylo možno dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Uzavřel proto, že v posuzovaném případě nebyla zjištěna žádná relevantní skutečnost, která by svědčila pro závěr o splnění podmínek pro aplikaci moderace trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Odvolací soud tak podle jeho názoru při aplikaci předmětného ustanovení uložil trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
21. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 55/2021, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce zdůraznil, že se v průběhu celého trestního řízení snažil prokázat opak argumentace uváděné nejvyšším státním zástupcem, a to včetně pochybností o vyrovnání se s posouzením skutku. Měl za to, že nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání nepostupoval objektivně a ze znaleckých závěrů účelově vytrhl tvrzení znalce, na jejichž základě vyloučil jeho resocializaci. Nebral zřetel ani na to, že obviněný má rodinu, řádně podniká a plní své právní a daňové povinnosti, ani na jeho zdravotní stav v souvislosti s onemocněním srdce. Z uvedených skutečností podle jeho názoru vyplývá, že neměl žádný důvod pro jednání, které je mu dáváno za vinu. Zopakoval, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a že se nikdo nezabýval jednáním poškozených a jejich přátel, kteří obviněného napadli v trojnásobné početní převaze. Dále odkázal na argumentaci uvedenou v jeho dovolání.
23. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že argumentace dovolatele je předně postavená na výtkách neúplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a nesprávnosti postupu při vyhodnocení provedeného dokazování, přičemž dovolatel své hmotněprávní námitky založil až na odlišných skutkových zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Zdůraznila, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Měla za to, že obviněný při své argumentaci rozhodně nepoukázal na takové nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, které by se projevily v takové míře porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež by odpovídala vadě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V dané souvislosti poukázala na způsob, jakým se s otázkou důvodnosti obhajoby dovolatele, že byl při svém jednání ovlivněn agresivním útokem většího počtu podnapilých osob, na který tak byl v zájmu vlastní obrany nucen zareagovat, vypořádaly soudy nižších stupňů. Uvedla, že kamerový záznam z okolí místa činu snímal klidný a pomalý pohyb poškozených a dalších osob vstupujících do závěru, který vylučoval tvrzenou agresi vůči obviněnému z jejich strany. Znaleckým zkoumáním byl dále vyvrácen dovolatelem tvrzený způsob vzniku zranění poškozených tím, že by se obviněný ve snaze odvrátit útok skupiny kolem poškozených měl vůči nim ohánět nožem. Znalec z odvětví soudního lékařství upřesnil, že předmětné bodné útoky byly vedeny velkou silou, aniž by byly jakkoliv zeslabovány obrannými reakcemi poškozených. Jestliže se tak mělo navíc stát za tvrzené situace snížené orientace dovolatele, kdy měl mít zakrvácené oko, pak byla jeho obhajoba i v tomto směru vyvrácena právě s ohledem na zjištěnou velikost tržné rány v uvedené oblasti, vylučující tak tvrzenou masivnost zakrvácení jejího okolí. Podle státní zástupkyně soudy ve světle těchto podstatných skutkových zjištění nemohly nahlížet na výpovědi poškozených, jakož i dalších svědků jinak, než je i přes zjištěnou dílčí a tedy nikoliv podstatnou rozpornost akceptovat, a to na rozdíl od obsahu dovolatelovy obhajoby, aniž by mohla být potvrzena svědeckou výpovědí I. S. Ta byla na pozadí provedených důkazů vyhodnocena jako účelová (viz body 27.–59. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), to na rozdíl od výpovědi svědka V. R., jehož objektivně ověřitelné postavení v rámci posuzovaných skutkových okolností případu naopak neodůvodňovalo, aby byl jakkoliv motivován o nich vypovídat nepravdu, ke které jej nabádal dovolatel (srov. bod 59. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy dále nemohly přehlédnout zjištění, že v situaci tímto svědkem popsané, měl z důvodů popsaných pod bodem 51. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sehrát zastrašující roli (ve prospěch I. S.). Takto měl působit vedle dovolatele, který byl na rozdíl od poškozených a skupiny osob kolem nich ozbrojen paralyzérem a nožem právě v očekávání případného vážnějšího konfliktu. Tyto zbraně následně použil pouze v důsledku svého zkratovitého jednání, daného povahou jeho znalecky zjištěných osobnostních rysů, aniž by adekvátně vyhodnotil, zda je nebezpečí jeho napadení reálné, tak aby byl na jeho straně dán objektivní důvod k jím tvrzené obranné reakci. Ve zbytku státní zástupkyně plně odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť logika a přesvědčivost jejich argumentů rozhodně nemohla poskytnout prostor k pochybám o nestrannosti jejich rozhodování, o svévolném přístupu k hodnocení provedených důkazů, popř. k závěru o neúplnosti opatřeného důkazního stavu věci. V posledně uvedeném směru se nalézací soud pečlivě vypořádal s otázkou validity důkazního návrhu obhajoby na výslech svědka S. K. tak, jak je doloženo pod bodem 26. odůvodnění jeho rozsudku, aniž by tak bylo na místě uvažovat o procesní zátěži skutkového stavu věci ve smyslu judikovaného fenoménu tzv. opomenutých důkazů. V dané souvislosti měla dále za to, že za způsobilý předmět dovolacího přezkumu nelze považovat ani námitku stran nutnosti aplikace pravidla in dubio pro reo , neboť se jedná o námitku procesního rázu. Opatřený skutkový stav podle státní zástupkyně bez pochybností prokazuje, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu.
24. K možnosti posouzení jeho jednání podle §146a tr. zákoníku, vedle závěru o úmyslu usmrtit poškozené, který toto posouzení vylučuje, státní zástupkyně na straně obviněného neshledala žádnou ze zákonných variant omluvitelné pohnutky jeho jednání (zvláště pak jeho úlek či silné rozrušení při nečekaném napadení skupinou agresivních osob), která by takový způsob jeho právní kvalifikace odůvodňovala. K dále uvažovanému způsobu posouzení projednávaného jednání jako přečinu rvačky ve smyslu §158 odst. 2 tr. zákoníku poznamenala, že uvedený vedlejší trestný čin bývá (nejen) trestným činem vraždy podle §140 tr. zákoníku, (resp. jeho pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku) zpravidla konzumován; vyloučení jednočinného souběhu obou těchto trestných činů z uvedeného důvodu však dovolatel podle státní zástupkyně zjevně na mysli neměl.
25. Pokud jde o výtky stran nepřiměřenosti obviněnému uloženého trestu, státní zástupkyně uvedla, že tyto neodpovídají uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu.
26. Uzavřela, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku nebyla podložena takovým způsobem odůvodnění, který by zakládal splněné podmínky dovolacího přezkumu v souladu s účelovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, ani žádného jiného dovolacího důvodu, proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného i dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), nejvyšší státní zástupce na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v témže znění.
K dovolání obviněného
29. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 standardně vycházel z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo tudíž možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
32. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
33. Bez ohledu na popsanou změnu v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádná pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady v posuzované věci neshledal.
34. K výtce dovolatele, že soudy nižších stupňů nevyslechly svědka S. K., ačkoliv tak mělo být učiněno, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
35. Ze spisového materiálu se podává, že obhajoba nesouhlasila s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení S. K. a trvala na provedení důkazu jeho výslechem, což soud prvního stupně usnesením zamítl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 19. 2. 2021, č. l. 1316 až 1328). Tento soud v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 26. na str. 29 rozvedl, že předmětný důkazní návrh zamítl pro jeho nadbytečnost, jelikož dospěl k závěru, že je možné spolehlivě rozhodnout na základě již provedených důkazů. Nad rámec řečeného uvedl, že svědek se nachází mimo území České republiky, přičemž soud vyvinul úsilí ke zjištění jeho aktuálního pobytu a zjistil, že by s ohledem na dobu, jakou trvá zorganizování a provedení videokonference z jiného státu EU při dožádání výslechu svědka, již nemusel svědka na adrese, na které se měl pouze dočasně nacházet, a to v době dvou až tří měsíců, zastihnout. Soud také zdůraznil, že v projednávané věci se jednalo o vazební věc, je tudíž zájem na co nejrychlejším a nejhospodárnějším vyřízení věci. Danou úvahu nalézací soud uzavřel tím, že výpověď svědka K. nepovažoval za nezbytnou.
36. Nejvyšší soud nemá z hlediska neprovedení navrženého důkazu nalézacímu soudu čeho vytknout. Důkazní návrh zamítl zcela v souladu s požadavky vyplývajícími i z judikatury Ústavního soudu, když mu nevyhověl z důvodu jeho nadbytečnosti. Nelze nevidět, že nalézací soud se pokoušel o zajištění svědka, jeho výslech se však zdál téměř nedosažitelný a zbytečně by prodlužoval celé trestní řízení. Měl ostatně k dispozici úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka, na jehož základě pak mohl určit, zda by byl výslech svědka přínosný a nezbytný k rozhodnutí ve věci samé.
37. Ani dovolatelem namítaný extrémní rozpor v projednávaném případě dán není, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 29–37, body 27.–59. rozsudku soudu prvního stupně, str. 4–5, body 16.–21. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
38. Dovolací soud nad rámec uvedeného konstatuje, že skutek tak, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl v projednávané věci jednoznačně prokázán. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován především výpověďmi poškozených A. K. a R. P. a jejich společníků, jakož i výpovědí svědka V. R., který se na místo činu dostavil s obviněným a u něhož jediného nebyly zjištěny žádné takové vazby na obviněného či poškozené, které by zakládaly pochybnost o věrohodnosti jeho výpovědi. Tyto výpovědi, na rozdíl od výpovědi obviněného a svědka I. S., odpovídaly nejen stopám nalezeným na místě činu (viz protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace a náčrtku na č. l. 51–82), ale také kamerovému záznamu z domu na ulici, v níž k činu došlo. Předmětný kamerový záznam sice neposkytuje ucelený obrázek konfliktu, při jeho konfrontaci s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků, však lze na jeho základě ověřit a případně vyvrátit skutkové verze jednotlivých svědků a obviněného (DVD přiložené ke spisu). Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku kamerovým záznamem podrobně zabýval a detailně konstatoval skutečnosti, které jsou na záznamu zachycené, jakož i závěry, které na jeho základě učinil ve vztahu k jednotlivým výpovědím (viz body 44.–47. odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud po zhlédnutí předmětného kamerového záznamu konstatuje, že závěry, které na jeho základě nalézací soud učinil, kamerovému záznamu odpovídají. Kamerový záznam neposkytl pouze neurčitý záběr zachycující, jak procházejí a pobíhají osoby sem a tam, a ukončený zakouřením sledovaného prostoru, jak tvrdil dovolatel. Ze záznamu se podává, že celý konflikt mezi obviněným a skupinou na straně poškozených probíhal pouze přibližně jednu minutu, je z něj rovněž evidentní, že se k obviněnému poškození a další osoby z jejich skupiny přibližují postupně, nikoliv najednou jako velká ohrožující skupina, a postupně odcházejí, přičemž tyto osoby šly k obviněnému pomalým krokem. Záznam skýtá představu o tom, jak se poškození po příchodu na ulici chovali a zda mohl mít obviněný důvodně za to, že jej tyto osoby chtěly hromadně napadnout. Ze skutečnosti, že se poškození a jejich společníci vydávali k obviněnému postupně a pomalým krokem, na záběrech působí spíše zmateně, nekoordinovaně a neorientovaně v dané situaci, jakož i ze skutečnosti, že tyto osoby neznaly obviněného a že s ohledem na časový odstup od předcházejícího konfliktu se S. B. mladším nemohly vědět, zda se jednalo o osobu, která při předchozím konfliktu (u něhož tyto osoby nebyly přítomny) napadla jejich známého S. B. mladšího, a zda se tam tato osoba, respektive skupina osob, vůbec ještě nacházela, vyplývá, že poškození a jejich společníci neměli prostor ani důvod zorganizovat hromadný útok na obviněného. Z kamerového záznamu se rovněž podává, že obviněný se po krátkém konfliktu vracel nikoliv rychlým krokem k vozidlu, v němž následně odjel, a není tedy evidentní, že by jednal či prchal z místa činu ve strachu ze svého napadení skupinou v převažujícím počtu osob. Závěru, že poškození a jejich okruh osob nevycházeli z domu za účelem napadení obviněného, svědčí rovněž oblečení, které měli na sobě (bundy a mikiny), neboť je evidentní, že z domu nevycházeli narychlo, aby stihli osoby, které se podílely na konfliktu se S. B. mladším. Na základě uvedeného a výpovědí svědků soud prvního stupně logickou úvahou uzavřel, že to byl právě obviněný, kdo byl agresorem a útočníkem v projednávaném konfliktu. Sám dovolatel potvrdil, že to on použil proti poškozeným nůž, svědek V. R. pak uvedl, že se obviněný popral s poškozenými a dalšími osobami z jejich okolí a dále že obviněný po skončení konfliktu přinesl do vozidla nůž a elektrický paralyzér. Tento svědek také uvedl, že obviněný v následné telefonické komunikaci s ním potvrdil, že poškozené pobodal a pořezal. Argumentace obviněného, že poškození ani nikdo z ostatních svědků neviděl vznik zranění a nebyl schopen označit obviněného jako osobu, která zranění způsobila, je tak zcela lichá. Ničeho nelze vytknout ani závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti jednotlivých svědků, kterému se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí věnoval velice podrobně. Rozhodně nelze přisvědčit dovolateli, že by soud prvního stupně rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků ze strany poškozených a jejich přátel bagatelizoval. Tento soud vysvětlil, že se nejednalo o rozpory takového charakteru, že by znehodnotily výpověď jako celek, zejména s ohledem na průběh celého děje, který byl intenzivní, chaotický a nečekaný, kdy navíc jednotliví svědci vycházeli z domu postupně, a vnímali tak jinou část skutkového děje. Nadto nelze opomenout, že každá osoba má jiné schopnosti zapamatovat si děj a následně jej reprodukovat, přičemž v tomto smyslu nelze opomenout ani skutečnost, že se jednalo o osoby, jež byly ovlivněny ve větší či menší míře alkoholem. Skutečnost, že výpovědi obsahují určité rozpory, je pak s ohledem na uvedené zcela přirozená, naopak situace, byly-li by výpovědi identické, by byla podezřelá a naznačovala by, že se svědci na výpovědi domluvili. S ohledem na skutečnost, že výpovědi poškozených a jejich společníků si v podstatných bodech odpovídaly a korespondovaly i dalším ve věci provedeným zcela objektivním důkazům (zejména protokolu o ohledání místa činu a kamerovému záznamu), v podstatné části nekolidovaly ani s výpovědí svědka V. R., a naopak verze tvrzená obviněným byla uvedenými důkazy vyvrácena, soud z výpovědí poškozených a svědků z okruhu jejich společníků následně vycházel a uzavřel, že to byl obviněný, kdo situaci eskaloval a na poškozené zaútočil. Při činění závěru o tom, která strana byla tou, která zaútočila, nelze pominout ani skutečnost, že obviněný na místě, kde ke konfliktu s poškozenými došlo, setrvával poté, co z místa odešel S. B. mladší, za nímž na místo činu vůbec jeli, zcela zbytečně, ledaže nepovažoval proběhnuvší incident za dostatečnou „motivaci“ pro S. B. mladšího.
39. Soud prvního stupně se také zabýval tvrzením obviněného, že mu společníci poškozených způsobili zranění, v jejichž důsledku byl zmatený a krvácel v obličeji tak intenzivně, že neviděl ani na to, kam míří nožem. Opodstatněně uzavřel, že s ohledem na následně zjištěná zranění obviněného, jakož i kamerový záznam zachycující jeho pomalý a klidný způsob chůze při návratu k vozidlu po celém konfliktu je uvedené tvrzení liché. Obviněný dále tvrdil, že soudy se nezabývaly jeho argumenty, že neměl k napadení poškozených žádný jiný důvod než obranu před napadením z jejich strany. Nutno konstatovat, že nalézací soud se důvody jednání obviněného zabýval pod bodem 58. odůvodnění svého rozhodnutí. Neopomenul, že obviněný sice není osobou se zvýšenou agresivitou, v úvahu však také vzal ostatní závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, které průběhu děje tak, jak byl soudem zjištěn, odpovídají, když u obviněného byla zjištěna především snížená frustrační tolerance a impulzivní reaktivita v zátěži a ve vztahu k jeho osobnosti byly zjištěny emoční nevyváženost, sebestřednost, dominance i hystriónské rysy. Nalézací soud pak opodstatněně dospěl k závěru, že obviněný reagoval impulzivně na příchod dalších osob, u nichž předpokládal znalost situace a předcházejícího konfliktu se S B. mladším. Dovolatel též poukázal na rozpor mezi popisem skutku v obžalobě, kde bylo uvedeno, že napadl jednoho ze svědků pěstí, což však bylo následně svědky vyloučeno. Uvedená skutečnost je však v projednávané věci zcela bez významu, protože nalézací soud skutečnost, že měl obviněný jednoho ze svědků udeřit pěstí, z popisu skutku s ohledem na její neprokázanost vyloučil. To, že se v detailech liší popis skutku ve skutkové větě rozsudku a popis skutku v obžalobě za situace, kdy totožnost skutku zůstává stejná, je přirozeným důsledkem skutečnosti, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem, v němž má dojít k ucelenému dokazování, hodnocení důkazů a vyvození již konečných skutkových zjištění podstatných pro rozhodnutí o vině a trestu. Naproti tomu základním smyslem dokazování v přípravném řízení je opatření dostatečného skutkového podkladu pro rozhodnutí o tom, zda má být obžaloba podána.
40. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny žádné, natož tak důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn zákonně opatřených a provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání právě obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Námitky dovolatele, jimiž zpochybnil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, nemohou obstát.
41. K námitce obviněného, že napadený rozsudek se prakticky nezabývá argumenty obviněného a pouze podepírá již použitou právní kvalifikaci, je namístě uvést, že za nepřijatelný nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). K takovému postupu odvolacího soudu v posuzovaném případě evidentně došlo, což dokládá odůvodnění jeho rozsudku, v němž se přiléhavě vypořádal jak s námitkami skutkovými, tak i výhradami vůči správnosti právního posouzení jednání obviněného.
42. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný relevantně namítal, že nebyl prokázán úmysl ke spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a že jeho jednání mohlo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 4 tr. zákoníku, případně že skutková zjištění odpovídají spíše těžkému ublížení na zdraví. K tomu je třeba poznamenat, že odst. 4 §146a tr. zákoníku předpokládá naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3, nikoliv odst. 1 předmětného ustanovení, přičemž rozdíl mezi prvním a třetím odstavcem daného ustanovení je v tom, že třetí odstavec naplní, kdo za tam uvedených podmínek způsobí jinému těžkou újmu na zdraví. S ohledem na argumentaci dovolatele a skutková zjištění, z nichž sám vycházel, je tak zjevné, že měl za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
43. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit, čin spáchat na dvou osobách, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
44. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky pokusu právě zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky tohoto zločinu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který nejdříve slovně a poté fyzicky napadl S. B., který z místa ihned utekl a přivolal na místo své známé, s nimiž byl na oslavě narozenin, a mezi nimiž byli i A. K. a R. P., které obviněný po předchozím vzájemném konfliktu fyzicky napadl tím způsobem, že se snažil je zasáhnout elektrickým paralyzérem, a poté je v úmyslu usmrtit napadl pomocí přineseného blíže nezjištěného nože, přičemž poškozeného A. K. bodl jedenkrát velkou silou zepředu do levé srdeční krajiny a jedenkrát střední silou do levé strany zad v oblasti lopatky, a poškozeného R. P. bodl celkem třikrát do levé poloviny trupu, a to dvakrát velkou silou, jednak do výše 4. mezižebří a jednak do oblasti pupku, a jedenkrát střední silou do výše 10.–11. mezižebří a dále ho pořezal na pravé straně obličeje ve tváři, též okolnost, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškození utrpěli poranění specifikovaná ve výroku tohoto rozsudku. U obou poškozených se jednalo o život ohrožující poranění, které by bez poskytnutí včasné a specializované péče vedlo k jejich smrti.
45. Zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
46. Z hlediska posouzení, zda jde o zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, nebo o zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. V případě kvalifikace činu jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku je z hlediska subjektivní stránky podstatná rovněž pohnutka, kdy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku pokusu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a možnost kvalifikovat jeho jednání jako zločin ublížení na zdraví podle §146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soud prvního stupně učinil taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého ve vztahu ke zločinu vraždy podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku evidentně naplňují.
47. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku předeslal, že provedené důkazy a z nich vyplývající skutečnosti, přičemž zdůraznil četnost ran, které obviněný poškozeným zasadil, jejich charakter a lokalizaci, zejména pokud se jedná o rány do hrudi a do břicha, vypovídají nejméně o nepřímém úmyslu obviněného, a tedy jeho srozumění s možným následkem v podobě úmrtí poškozených v souvislosti s útokem nožem, kdy k dokonání činu nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, nikoliv díky jednání obviněného. Poznamenal, že četnost ran, jejich charakter a lokalizace by mohla nasvědčovat i úmyslu přímému (viz bod 60. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
48. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že pokud poškození za situace, kdy se nebránili, utrpěli poranění, která je bezprostředně ohrozila na životě a která by bez včasné lékařské pomoci vedla k jejich smrti, pak se tak stalo výlučně z vůle obviněného, neboť věděl, že se v místech, kam vedl útok nožem, nachází životně důležité orgány, jejichž poškození může mít za následek smrt napadené osoby. Zdůraznil, že se jedná o skutečnost všeobecně známou i osobám nižšího intelektu, jakou však obviněný není. Konstatoval, že v daném okamžiku musel být pro obviněného případný smrtelný následek u obou poškozených přijatelný minimálně stejně jako eventualita, že útok přežijí, a jednal tak podle odvolacího soudu ve vztahu k možnému usmrcení poškozených přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
49. Jak je zřejmé obsahu dovolacích námitek, obviněný ve shodě s již dříve uplatněnou obhajobou popírá úmysl poškozené usmrtit. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozených, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
50. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
51. Je zjevné, že soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozené, přesvědčivě vypořádaly. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořily soudy nižších stupňů a který dovoluje akceptovat závěr o vině pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze spolehlivě uzavřít, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti poškozeným v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen.
52. Stran skutkových zjištění naplňujících zákonné znaky úmyslné formy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku smrti nutno upozornit na ta zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný užil nůž (tj. nástroj, který byl schopen způsobit smrtící následek), jímž poškozeného A. K. bodl jednou ranou vedenou velkou silou do levé srdeční krajiny a jednou ranou o střední síle do levé strany zad v oblasti lopatky, a vzápětí poškozeného R. P. bodl třikrát do levé poloviny trupu, z toho dvakrát velkou silou a jedenkrát střední silou, a to dvakrát do mezižebří a jedenkrát do oblasti pupku, tedy vedl útok nožem do lokalit, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a z výslechu znalce vyplynulo, že se jednalo o rány vedené velkou či střední silou, přičemž podle charakteristiky zranění musel obviněný jít proti poškozeným protipohybem s bodným nástrojem, zranění poškozených mohla tudíž vzniknout při určitém sevření osob v konfliktu. Bylo tak vyloučeno, že by obviněný mohl předmětná zranění poškozeným způsobit zcela neúmyslným mácháním nože při nějaké obraně či z úleku, naopak bodné útoky byly jím zvolenou silou vedeny právě do jím zvolených oblastí na těle poškozených. V příčinné souvislosti s tímto agresivním jednáním obviněného poškození utrpěli ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podrobně popsaná vážná zranění, která je bezprostředně ohrožovala na životě, neboť v případě, že by jim nebyla poskytnuta včas odborná lékařská pomoc, by došlo ke smrti u A. K. v průběhu desítek minut a u R. P. v průběhu několika málo hodin. Jak přiléhavě připomněl odvolací soud, obviněný, jehož intelekt je v pásmu průměru, musel vědět, že jeho útok směřuje proti těm částem těla, kde se nacházejí životně důležité orgány, a pro případ, že poškozeným způsobí smrt, byl s tímto následkem srozuměn. Nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, a tak případný smrtelný následek u obou poškozených byl pro něj přijatelný přinejmenším stejně jako eventualita, že útok přežijí. Závěr o existenci nejméně eventuálního úmyslu podporuje i zjištění o chování obviněného po činu. Obviněný poškozeným nepřivolal lékařskou pomoc ani se jim nesnažil jakýmkoliv jiným způsobem pomoci a nezajímal se o jejich stav, ačkoliv věděl, že poškozené bodl do oblasti srdeční krajiny, hrudi, břicha či zad, a musel předpokládat, že jsou ohroženi na životě, avšak ničeho neučinil k jejich záchraně, a dále ve zprávách s V. R. na dotaz, jak mu je, konstatoval, že jiným je mnohem hůře. To vše svědčí o smíření se i s reálně hrozícím následkem v podobě smrti poškozených.
53. Žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by obviněný jednal z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a odst. 3 tr. zákoníku, nebyly zjištěny. Provedenými důkazy, zejména výslechy svědků a soudem prvního stupně pečlivě vyhodnoceným kamerovým záznamem, bylo spolehlivě vyvráceno i tvrzení obviněného, že jednal na základě vyhrocené situace, kdy se proti němu vrhla skupina cca 8 podnapilých osob. Z uvedených důkazů totiž vyplynulo, že poškození a jejich přátelé vycházeli z domu postupně a rovněž k obviněnému se osoby přibližovaly postupně, nevrhla se na něj tedy žádná skupina osob, která by v něm mohla vyvolat jakési obavy o svůj život či zdraví. Poškození sice byli v početní převaze, avšak ven z domu vycházeli postupně, nevěděli, co se děje, nebyli ozbrojení a i ze znaleckého zkoumání z oboru soudního lékařství vyplynulo, že se ani nebránili a byli pouze napadeni. Je tedy evidentní, že obviněný nemohl jednat v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Poškození jej nijak výrazně neohrožovali a i v případě, kdy by obviněný měl strach z poškozených a jejich přátel, mohl rovnou nasednout do vozidla a odjet, jak později učinil, nikoliv vyvolat konflikt a napadnout poškozené, navíc život bezprostředně ohrožujícím způsobem.
54. Z těchto důvodů Nejvyšší soud sdílí závěry soudů nižších stupňů, že obviněný po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jiná právní kvalifikace projednávaného činu nepřicházela s ohledem na výše uvedené v úvahu.
55. V návaznosti na námitky zaměřené do výroku o vině, když podle obviněného jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítal nesprávnost výroku o náhradách škody a nemajetkové újmy, jakož i výroku o trestu, který tak byl podle jeho názoru drakonický. S ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami obviněného ve vztahu k výroku o vině a uzavřel, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze než považovat námitky vůči výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy za ničím nepodložené a ve svých důsledcích nepřezkoumatelné. Obviněný je totiž blíže neodůvodnil a postavil je pouze na domněnce o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, avšak soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu kvalifikovaly jednání obviněného správně. Nevznikly tedy žádné pochybnosti ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodou, případně i majetkovou újmou, způsobenou poškozeným.
56. K výhradě proti výroku o trestu, který je podle obviněného příliš přísný, je třeba poznamenat, že tuto námitku obviněného pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
57. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) bylo možno v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který byl v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
58. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
59. O takovou situaci se ale v posuzované věci rozhodně nejedná. Obviněný byl shledán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od patnácti do dvaceti let či výjimečný trest. Odvolací soud obviněnému za užití moderačního ustanovení podle §58 odst. 6 tr. ř. uložil trest odnětí svobody pouze v trvání dvanácti let, tedy tři roky pod dolní hranicí sazby stanovené na trestný čin, který obviněný spáchal. S ohledem na skutečnost, že obviněnému byl odvolacím soudem za užití ustanovení o mimořádném snížení trestu snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby stanovené na zločin vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, nelze o nesouladu trestu uloženého obviněnému s ústavním principem proporcionality trestní represe reálně uvažovat.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
60. Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
61. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu (a to v jeho druhé alternativě) brojil proti výroku o trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího s tím, že na trest uložený obviněnému je třeba nahlížet jako na trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, neboť tento soud nesprávně aplikoval ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku, když mimořádně snížil trest odnětí svobody, přestože pro takový postup nebyly v dané věci splněny zákonné podmínky.
62. Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1479/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016), Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
63. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce posuzoval správnost výroku o trestu a shledal, že postup soudu druhého stupně, jenž v daném případě aplikoval ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku a uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, lze v zásadě jako správný, byť hraniční, akceptovat.
64. Podle §58 odst. 6 tr. zákoníku (o mimořádném snížení trestu odnětí svobody) platí, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 4 přitom není vázán.
65. Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že musejí být kumulativně splněny tři podmínky: a) pachatel je odsuzován za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, b) soud má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci k trestnému činu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
66. K tomu je vhodné v obecné rovině dodat, že určitá vzdálenost přípravy k trestnému činu a pokusu trestného činu od dokonaného trestného činu a nedostatek následku znamenají zpravidla nižší závažnost a společenskou škodlivost, než jakou vykazuje dokonaný trestný čin. Podobně pomoc k trestnému činu se považuje za nejméně závažnou formu účastenství. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody se v takových případech uplatní tehdy, jestliže příprava, pokus nebo pomoc nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin, resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. To znamená, že i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Použití §58 odst. 6 tr. zákoníku přitom není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle §58 odst. 6 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů. Citované ustanovení umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu trestného činu, jeho pokus a pomoc k trestnému činu jen za předpokladu, že vzhledem k jejich povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha a závažnost přípravy, pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku, protože tato ustanovení rovněž předpokládají, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k významu a povaze účasti pomocníka na spáchání trestného činu a k zvláštnostem přípravy trestného činu a jeho pokusu. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost přípravy, pokusu a pomoci je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu, resp. jaký byl význam pomoci pro spáchání trestného činu (hlavním) pachatelem. Závažnost přípravy, pokusu a pomoci je významně ovlivněna především tím, že v případě přípravy a pokusu nebyl způsoben následek a v případě pomoci nenaplnil pomocník všechny znaky trestného činu jako jeho pachatel. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu. Ohledně toho, kdy lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy a pokusu či pro pomocníka nepřiměřeně přísné a že jejich nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se vychází z obdobných hledisek jako při posuzování stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 788 a násl.).
67. První z výše uvedených tří zákonných podmínek byla nepochybně splněna, neboť obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za splněné lze mít i další dvě z vymezených zákonných podmínek, tedy že soud má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci k trestnému činu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Odvolací soud kladl důraz na to, že sazba trestu odnětí svobody je v případě trestného činu vraždy stanovena obzvláště přísně z důvodu předpokladu zmaření lidského života, který je jedním z nejvýše uznávaných hodnot, proto s ohledem na nedokonání tohoto trestného činu obviněným bral zvláštní zřetel na okolnosti, na jejichž základě lze posuzovat povahu a závažnost pokusu o vraždu, jehož se obviněný dopustil. V tomto směru je možné přisvědčit důvodům, které odvolací soud spatřoval jednak v tom, že na obviněného je třeba hledět jako na osobu dosud soudně netrestanou, dále že obviněný se, byť pouze částečně, ke svému činu doznal a projevil nad ním lítost, a zejména pak i v tom, že se v projednávaném případě jednalo o situační záležitost, kdy se obviněný na místo činu vydal na žádost svědka I. S. za svědkem S. B. mladším, přičemž odvolací soud věřil tomu, že tak obviněný nečinil v úmyslu tam vyvolat nějaký konflikt, nadto měl na vzniku konfliktu i nemalý podíl svědek V. R.. V návaznosti na zmíněné skutečnosti je pak možné přisvědčit odvolacímu soudu též v tom, že v případě obviněného lze nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání, když znalec z odvětví psychologie na základě vyšetření obviněného vyhodnotil jeho resocializaci jako reálnou, byť ztíženou (body 26. až 29. rozsudku odvolacího soudu).
68. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody vcelku přesvědčivě, byť stručně, přičemž proti jeho úvahám nelze mít podstatných výhrad. K nejvyšším státním zástupcem namítané nedostatečné sebereflexi obviněného je třeba konstatovat, že z argumentace obviněného, kterou používá již od počátku trestního řízení, je evidentní, že se snažil vyvinit z pokusu o trestný čin vraždy popřením svého úmyslu, a to i nepřímého v podobě smíření se s následkem smrti poškozených, k napadení poškozených způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině se ovšem přiznal a sám uvedl, a to i ve svém mimořádném opravném prostředku, že reagoval neadekvátně situaci. Sebereflexe je tak z postavení obviněného zjevná, přičemž snaha dosáhnout mírnější právní kvalifikace a s ním spojeného mírnějšího trestu je více než pochopitelná, rozhodně s ní nelze spojovat sníženou možnost nápravy pachatele. Pokud jde o samotnou možnost resocializace obviněného, která podle nejvyššího státního zástupce rovněž nesvědčí pro naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu, pak nelze než poukázat na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle nichž popis skutku odpovídá osobnosti pachatele, zejména jeho sklonům k impulzivnímu jednání v zátěžové situaci, naopak však ze znaleckých závěrů rovněž vyplynulo, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou, závislostmi na návykových látkách či alkoholu, jeho intelekt je v pásmu průměru, osobnost obviněného není strukturována hrubě poruchově, ačkoliv jsou patrny rysy hystriónské a rysy emoční nestability impulzivního typu, je přiměřeně socializován a není primárně pudově agresivní osobností. I všechny tyto skutečnosti je třeba si uvědomovat při hodnocení možnosti jeho resocializace, a právě na jejich základě znalec vyhodnotil, že resocializace obviněného je reálná, byť ztížená. Pakliže odvolací soud na základě provedeného dokazování, především tedy na základě znaleckého posudku a na základě dojmu z obviněného bezprostředně nabytého při veřejném zasedání usoudil, že působením na obviněného trestem kratšího trvání bude možno docílit jeho nápravy, nelze takovému závěru z hlediska logické provázanosti ničeho vytknout. Přisvědčit nelze ani výhradě nejvyššího státního zástupce, že bezúhonnost pachatele jakožto „prostá“ polehčující okolnost nemůže sama o sobě odůvodnit aplikaci moderačního ustanovení. Uvedená okolnost, tedy skutečnost, že na obviněného je třeba hledět jako na bezúhonného, nezůstala mezi okolnostmi svědčícími o nižší závažnosti pokusu o vraždu, než je tomu u běžných případů, a možnosti resocializace obviněného osamocena. Jak již bylo uvedeno, k aplikaci moderačního ustanovení podle §58 odst. 6 tr. zákoníku odvolací soud vedlo více již výše rozvedených důvodů. Pakliže odvolací soud při poněkud „velkorysejším“ zohlednění podmínek uvedených v §58 odst. 6 tr. zákoníku dospěl k závěru, že trest v zákonem stanovené trestní sazbě (patnáct až dvacet let) by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, neshledal Nejvyšší soud relevantního důvodu pro ingerenci do pravomocného rozhodnutí o trestu uloženého obviněnému, který se jeví obecně jako spravedlivý a nevyžadující korekci prostřednictvím kasačního rozhodnutí na základě mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce. Byť se jedná v dané trestní věci o případ hraniční, lze se podle názoru Nejvyššího soudu ztotožnit s posouzením a odůvodněním obsaženým v rozsudku odvolacího soudu.
69. Se zřetelem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného i dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu