ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.369.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 369/2020-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 377/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 T 57/2018, byl obviněný P. T. uznán vinným jako spolupachatel v bodě I. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě II. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě III. 1), 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s obviněným M. M., nar. XY, tím, že
mimo obvod přidělený jim v rámci instruktáže vedoucího 2. oddělení PMJ, jako příslušníci Policie České republiky provádějící hlídkovou činnost, v postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku,
I. dne 1. 8. 2015 v 09.33 hodin, v XY, na XY nábřeží, při kontrole řidiče vozidla Chrysler r. z. XY, B, K., nar. XY, poté, co u něj obviněný bývalý M. M. provedl orientační test na přítomnost omamných a psychotropních látek, jehož pozitivní výsledek mu oznámil v 09.45 hodin, postupovali dále v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) a 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), podle kterého je příslušník povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů a dále z §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), podle něhož policie slouží veřejnosti, a jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, když poté, co měl být B. K. podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě, mu jeden z policistů v přítomnosti druhého, k dotazu, co bude nyní následovat, sdělil, že za částku 2.000 Kč by mohl z místa odjet, a protože řidič B. K. takovou částkou na místě nedisponoval, pokoušel si ji obstarat tak, že oslovil nejprve svého spolujezdce ve vozidle M. L., dále telefonicky kolegu P. K. a tehdejší přítelkyni P. P., všechny s žádostí o poskytnutí této částky, avšak hotovost, kterou policisté mezitím zvýšili na částku 4.000 Kč, se mu obstarat nepodařilo, nabídl tedy oběma policistům, aby jej pro ni odvezli do bydliště, na toto však policisté nepřistoupili, debatu o finanční částce ukončil obviněný P. T. s tím, že si má z vozidla vzít všechny osobní věci a nastoupit do služebního vozidla, což učinil, a v 10.00 hodin byl obviněnými převezen na Místní oddělení Policie PČR XY k dalším procesním úkonům,
II. dne 29. 5. 2016 v 05.38 hodin v XY, na XY nábřeží, poblíž zastávky městské hromadné dopravy XY náměstí přistoupili ke kontrole L. R., nar. XY, tím způsobem, že při odbočování služebním vozidlem Škoda Octavia v barvách Policie České republiky do ulice XY, změnili odbočovací manévr na otáčecí, kdy objeli nástupní ostrůvek na kterém stál L. R., zastavili na chodníku XY nábřeží, kam na základě jejich výzvy L. R. z ostrůvku přešel, vystoupili z vozidla a bez jakéhokoliv zákonného důvodu mu přikázali, aby vyndal z kapes své osobní věci a položil je na kapotu služebního vozidla, po jejich prohlédnutí, včetně finanční hotovosti ve výši 4.000 Kč, jej vyzvali, aby si věci naskládal zpět do kapes a nastoupil na zadní sedadlo služebního vozu, přičemž obviněný P. T. se posadil na zadní sedadlo vedle poškozeného L. R. a M. M. vozidlo řídil, všichni společně odjeli z místa pryč směrem k bydlišti poškozeného, když cestou oba policisté, v úmyslu donutit poškozeného L. R. k vydání peněžní částky, kterou měl u sebe, tomuto sdělili, že jej musí odvést, neboť mu za blíže nespecifikované protiprávní jednání hrozí vysoká finanční pokuta ve výši 20.000 Kč až 25.000 Kč, případně celodenní pobyt na policejní služebně, kdy hrozbu finanční sankce opakovaně zdůrazňovali a stupňovali, po nějaké době zastavili v místě jeho bydliště v XY, přičemž poté, co obviněnému P. T. na jeho žádost L. R. vydal finanční hotovost 4.000 Kč, mu umožnili z vozidla vystoupit, a on utekl do svého domu, čímž porušili mimo jiné ustanovení §45 odst. 1 písm. b) ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., podle kterého je příslušník povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které vyplývají s právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů a dále z ustanovení §2 zákona č. 273/2008 Sb., podle kterého policie slouží veřejnosti a jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony,
III. 1) dne 7. 10. 2016 okolo 20.24 hodin, v XY, v ulici XY, při kontrole vozidla Audi A7, r. z. XY a řidiče tohoto vozidla Z. N., nar. XY, u něhož konstatovali blíže neustanovené protiprávní jednání, které s řidičem vozidla vyřešili uložením peněžní sankce ve výši 500 Kč, ale v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) ve spojení §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a v rozporu se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 190/2012, čl. 5 odst. 1, o manipulaci s pokutovými bloky a finančními prostředky, nevydali přestupci pokutový blok za převzatou hotovost, a takto získané finanční prostředky si ponechali pro svoji potřebu,
2) dne 23. 10. 2016 okolo 22.20 hodin, na XY, na XY nábřeží, při kontrole vozidla Seat Ibiza, r. z. XY a řidiče tohoto vozidla M. Z., nar. XY, u něj konstatovali blíže neustanovené protiprávní jednání, které s řidičem vozidla vyřešili uložením peněžní sankce ve výši 400 Kč, ale v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) ve spojení §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a v rozporu se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 190/2012, čl. 5 odst. 1, o manipulaci s pokutovými bloky a finančními prostředky, nevydali přestupci pokutový blok za převzatou hotovost, a takto získané finanční prostředky si ponechali pro svoji potřebu.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný P. T. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu sedmi roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu spoluobviněného M. M.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 377/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání obviněného P. T.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. T. prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že se stal skutek, za který byl odsouzen, případně že on je jeho pachatelem, a že ani použitá právní kvalifikace nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokázáno, zda v souvislosti s údajným úplatkem v bodě I. došlo k žádosti o jeho poskytnutí, anebo zda ho nabízel poškozený. Pokud tyto skutečnosti nebyly řádně zjištěny, nemohla být naplněna skutková podstata zločinu podle §331 odst. 2 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že se mohlo jednat o pokus zločinu podle §21 k §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, u něhož by však s ohledem na další průběh kontroly bylo třeba zvážit aplikaci §21 odst. 3 tr. zákoníku a zánik trestní odpovědnosti.
5. Obviněný vytýkal, že podle popisu skutku mělo dojít ke komunikaci skrze okénko automobilu za přítomnosti svědka M. L., což však nekoresponduje s kamerovým záznamem poskytnutým společností Danube House, z něhož je patrné, že tato komunikace probíhala mezi policisty a poškozeným za vozidlem poškozeného, tudíž svědek M. L. nemohl být přímým svědkem této komunikace a jeho výpověď nemůže být pravdivá. Poukázal i na nedostatečnost výpovědí P. K. a P. P., kteří dosvědčili jen to, že poškozený sháněl peníze, avšak neuvedli, za jakým účelem tak činil. Tyto skutečnosti svědčí o porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo vadách (viz §2 odst. 2 tr. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
6. Za nedostatečný skutkový podklad obviněný označil i důkaz prostorovými odposlechy, které jsou nesrozumitelné a nezřetelné a neplyne z nich soudy dovozovaná „plánovitost“ jednání obou obviněných, protože jednotlivé fragmenty vzájemné konverzace jsou zcela vytržené z kontextu. Prostorový odposlech nebyl ani řádně nařízen, a proto neměl být jako důkaz vůbec připuštěn a soudy neměly na jeho podkladě činit závěr o tom, že čin spáchal ve spolupachatelství, které nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Soudy se nevypořádaly s rozlišením a prokázáním způsobu jednání každého z obviněných tak, aby bylo patrno, jakým konkrétním jednáním a v jaké formě se který z nich účastnil předmětného trestného činu.
7. Způsob hodnocení důkazů neodpovídá zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., ani nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, v důsledku čehož rekonstrukcí skutkového stavu v rozporu s provedenými důkazy došlo k porušení základních práv obviněného. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 377/2019, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 T 57/2018, zrušil a přikázal věc k novému rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného poukázala na shodnou dosavadní argumentaci plynoucí z obhajoby obviněného i z odvolání, na níž soudy v potřebné míře reagovaly, a důvodně dospěly k závěru, že obviněný je usvědčen nejen příslušnými svědeckými výpověďmi, ale i důkazy listinnými a zejména kamerovými záznamy ze služebního auta, zachycujícími vzájemný hovor obviněných. Uplatněné výhrady jsou skutkovými námitkami, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Protože obviněný vychází z odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, což nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž míří proti skutkovému základu výroku o vině, jde o argumenty, které nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
9. Obviněný, jemuž bylo vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagoval, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.
IV. K přípustnosti a formálním podmínkám dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obviněný dovolání podal jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jeho dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v souladu s §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s nimi obsahově koresponduje.
11. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož odvolací soud odvolání obviněného P. T. podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost je podle §256 tr. ř. zamítl, neodmítl je z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný dovolání podat jen s poukazem na jeho druhou alternativu, tzn., že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly vady naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
12. Obviněný dovolání opřel též o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud zkoumal, zda tak učinil za splnění zákonem stanovených podmínek, protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. Bylo nutné zjistit, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
15. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování z přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývá (k tomu srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb. uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
V. K dovolání obviněného
16. Podle obsahu podaného dovolání obviněný tvrdil, že se skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, nedopustil, a na podporu tohoto tvrzení uváděl, že soudy vadně hodnotily důkazy, případně se opíraly o nedostatečné důkazy, a proto jeho vina nebyla objasněna. V důsledku toho namítal, že u skutku pod bodem I. byla použita nesprávná kvalifikace, avšak na základě okolností, které ze skutku nevyplynuly. Obviněný průběh činu spatřoval v jiných skutečnostech a tvrdil, že silniční kontroly proběhly v souladu se zákonem, přičemž poukazoval na nepřesvědčivost důkazních prostředků, o něž se soudy opíraly. Vzhledem ke své verzi se domáhal zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo .
17. Z takto vyjádřené argumentace je zřejmé, že obviněný se neztotožnil se skutkovými zjištěními, pokud se domáhal změn v právní kvalifikaci u skutku v bodě I., činil tak výhradně s poukazem na zcela jiné skutkové závěry, než ze kterých vycházely soudy, a polemizoval s procesními postupy vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně též §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Proto, i když formálně poukázal na vady v právní kvalifikaci, nečinil tak s odkazem na konkrétní hmotněprávní vady, jimiž by byl výrok napadeného rozsudku zatížen, avšak vystavěl je na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními a především se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Je tedy zřejmé, že obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení a svého výkladu a hodnocení provedených důkazů dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
VI. K námitkám nad rámec dovolacího důvodu
18. Byť jsou tyto námitky proti vadnosti procesních postupů soudů obecně nepodřaditelné pod dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud s respektem k nutnosti vyloučit potřebu věc přezkoumat ve smyslu stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněného pod č. 40/2014 Sb. posuzoval, zda skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s důkazy a zda právní úvahy na nich učiněné těmto důkazům odpovídají (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Obviněným vytýkané nedostatky se vztahovaly ke skutku pod bodem I. Způsob provádění důkazů i jejich hodnocení, jak je v této věci zachycen, nesvědčí o žádných nedostatcích. Ve stručnosti lze jen zmínit, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy učiněná skutková zjištění opřely o důkazy v rozsudku rozvedené (výpovědi poškozeného, P. P., M. L. a P. K., rovněž o listinné důkazy, zejména o výpis telekomunikačního provozu poškozeného, o kamerové záznamy; viz strany 6 až 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud rovněž vysvětlil v bodech 32., 33., 36. až 40., jak provedené důkazy hodnotil, a to včetně všech okolností, za nichž k činu došlo. Své úvahy rozvedl a popsal způsobem, který nevykazuje žádné nedostatky a je v souladu s postupy podle §2 odst. 6 tr. ř.
20. Soud druhého stupně z podnětu odvolání se zabýval obviněným uváděnými výhradami a shledal, že nalézací soud se vypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro posouzení skutkových i právních závěrů, provedl dostatek důkazů, vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, jaké skutkové a právní závěry na základě nich učinil, a že nebyly zjištěny takové procesní vady, které by mohly vést ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně (viz body 15. až 19. usnesení). Odvolací soud přitom adekvátně reagoval i na obdobné výhrady obviněného, jaké uplatnil i nyní v dovolání, když v bodě 20. se vyjádřil k námitkám ve vztahu ke skutku I. týkajícímu se poškozeného B. K. a postupům soudu prvního stupně, jimiž objasňoval okolnosti skutku (srov. strany 5 až 8 napadeného usnesení).
21. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že výsledky provedeného dokazování nevzbuzují pochybnosti, a nelze se ztotožnit s tím, že se jednalo o nesrozumitelné prostorové odposlechy, protože takové tvrzení nemá podklad v obsahu spisu. Rovněž sledování osob a záznamy telekomunikačního provozu i jejich nařízení korespondovalo s podmínkami podle §158d odst. 3, 4 tr. ř. a §88 tr. ř. (viz zejména č. l. 420 až 440 spisu). O jejich procesní použitelnosti jako důkazů není pochyb, navíc když obviněný blíže nekonkretizoval to, v čem by uvedená procesní vada měla spočívat, a na žádné konkrétní nedostatky nepoukázal. Způsob, jakým soud v přezkoumávaném rozhodnutí tyto důkazy hodnotil, je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. a nevykazuje žádná zjevná pochybení.
22. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byla věnována potřebná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného, resp. oba obviněné usvědčovaly, a soudy tyto důkazy také jednotlivě i vzájemně posuzovaly. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Zvažovaly míru a hodnotu důkazů k prokázání skutečností podstatných pro právní závěry, jakož takové, které reagovaly na obhajobu obviněného. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obsahy přezkoumávaných rozhodnutí nesvědčí o libovůli nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla a nebyl dán ani prostor pro to, aby byla použita zásada presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , kterou nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby a nedojde k jejímu porušení, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
23. S ohledem na to, že ve skutkových zjištěních, jež soudy učinily, Nejvyšší soud nezjistil žádné vady, ani nedostatky naznačené obviněným v dovolání, nemohla být zvažována jiná právní kvalifikace než ta, kterou soudy ve vztahu ke skutku pod bodem I. použily, protože znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku plně korespondují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z nich dostatečně jasně vyplývá, že obvinění jako úřední osoby v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe žádali úplatek. Jiné právní závěry na jejich základě nelze učinit. Rovněž závěry o spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku mají dostatečný a zřejmý podklad ve výsledcích provedeného dokazování i v popsaných skutkových okolnostech. Účast na všech činech u obou pachatelů je podle skutkových okolností zřejmá, jakož i jejich podíl, neboť se všech popsaných jednání účastnili oba a byli přítomni všem rozhodným dílčím jednáním, z čehož plyne i jejich vědomost o nezákonnosti jejich postupu. Každý v určitý moment aktivně jednal plně v souladu se společným záměrem a při vzájemné souhře, čímž byly účinky na poškozené zesíleny. Vzhledem ke vzájemnému propojení jednotlivých jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo. Postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. např. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.).
VII. Závěr Nejvyššího soudu
24. Ze všech shora popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. jako podané z jiného než zákonem v §265b tr. ř. vymezeného dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu