ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.480.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 480/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného nprap. J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 55 To 328/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 32/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 6 T 32/2015, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem zneužívání pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu pěti let.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 55 To 328/2015, rozhodl o odvolání obviněného podaného proti shora uvedenému rozsudku tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že (ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně) obviněného uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil skutkem spočívajícím v tom, že
v L. jako příslušník Vězeňské služby České republiky zařazený jako inspektor dozorčí služby k výkonu služby na oddělení výkonu vazby a trestu ve Vazební věznici L., při výkonu svých služebních povinností v objektu věznice v úmyslu poskytovat odsouzenému D. Š., který ve věznici vykonával trest odnětí svobody, různé neoprávněné výhody a za jejich poskytování inkasovat úplatky, v objektu Vazební věznice L. předal odsouzenému D. Š. v měsíci květnu 2014 hračku pro psa, 10 listů papíru s informacemi z internetu o prodeji motorových vozidel, v polovině měsíce června 2014 mu předal přibližně 500 gramů výživového doplňku obsahující látku kreatin, a v noci ze dne 12. 7. 2014 do 13. 7. 2014 nejméně 100 kapslí výživového doplňku zn. Tribusten a dvě bagety, kdy za tyto služby a za to, že navrhne odsouzenému D. Š. uložení pochvaly, o kterou měl D. Š. zájem, si v noci ze dne 12. 7. 2014 na 13. 7. 2014 řekl tomuto odsouzenému o úplatek ve výši 10.000 Kč, a dne 18. 7. 2014 odsouzenému D. Š. sdělil, že pochvalu má již připravenou, a dotazoval se, jak to vypadá s penězi, a když mu jmenovaný řekl, že peníze má připraveny, navýšil svůj původní požadavek na 20.000 Kč, a poté dne 18. 7. 2014 mu obviněný písemně navrhl kázeňskou odměnu a zároveň telefonicky kontaktoval známou odsouzeného, ve skutečnosti však příslušnici Generální inspekce bezpečnostních sborů, vystupující v rámci předstíraného převodu podle §158c odst. 1, 2 tr. ř. pod jménem „I. P.“, od které v 18.30 hodin dne 18. 7. 2014 v L. na N. Dr. E. B., před budovou radnice znovu požadoval 20.000 Kč za své služby pro odsouzeného D. Š., a nakonec v rámci předstíraného převodu převzal finanční hotovost ve výši 10.000 Kč jako úplatek, když takto popsaným způsobem jednal jako příslušník bezpečnostního sboru v postavení úřední osoby v rozporu nejméně s §45 odst. 1 písm. a, b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zák. č. 361/2003 Sb.“), s článkem 19 odst. 5 vnitřního řádu pro odsouzené Vazební věznice L. (dále „Vnitřní řád“), a s článkem 5 odst. 3 Nařízení ředitele Vazební věznice L. č. 13/2013, o vnitřní bezpečnosti ve Vazební věznici L. (dále „Nařízení ředitele“).
3. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v bezpečnostních sborech České republiky a v ozbrojených silách České republiky na dobu pěti let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Podle něj jednání, které je popsané ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, za které je soudy pokládaly, protože ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku nejednal jako úřední osoba. Nebyla rovněž u obou trestných činů prokázána subjektivní stránka ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. V důsledku těchto nedostatků měl být obžaloby zproštěn, a to i proto, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť jeden ze svědků před soudem nevypovídal.
5. V podrobnostech obviněný uvedl, že neměl v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a nechtěl sám ani prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijmout nebo si nechat slíbit úplatek, rovněž ani úplatek nežádal. Pokud by i porušil služební povinnosti, spoléhal na to, že se jedná o drobnosti, které měly být posouzeny jako kázeňské přestupky.
6. K převzetí částky 10.000 Kč obviněný připustil, že jednal neopatrně, avšak proto, že vyhověl odsouzenému D. Š., jenž ho požádal o její zajištění pro poškozeného na platbu advokáta. K jeho osobě obviněný poukázal na to, že je mnohokrát soudně trestaný za krádeže a podvody, je nemajetný, má mnoho dluhů z trestné činnosti, a vystupoval jako svědek v řízení o závažné trestné činnosti, kde měla být zkoumána jeho pravdomluvnost a věrohodnost. Označil ho proto za svědka, jehož tvrzení by nikdy neměla být osamocena, ale měla by být potvrzena i dalšími důkazními prostředky. Zpochybnil jeho věrohodnost i proto, že se ohledně těchto záležitostí nikomu nesvěřoval, s nikým se neradil a u jednání nikdo další nebyl, a podle webových stránek se v minulosti účastnil v řízení ve věci advokáta J. K., kterému bylo kladeno za vinu, že po vězních, včetně D. Š., požadoval, aby za úplatek lhali při soudním jednání. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný namítl porušení zásady řádného zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a in dubio pro reo, neboť jedinými přímými důkazy jsou výpovědi obviněného, svědka D. Š., a video a audiozáznam o předání peněz, přičemž ani výpověď tohoto svědka, ani nahrávka o předání peněz, neprokazují skutkový stav věci. Svědek D. Š. navíc před soudem nevypovídal, jeho výpověď byla čtena, přičemž soud nejprve posoudil věrohodnost tohoto svědka jako mizivou, následně mu však přesto uvěřil, což potvrdil i odvolací soud, který doplnil, že pokud svědek v hlavním líčení odmítl vypovídat, bylo toto odmítnutí důvodné, neboť okolnosti, k nimž by se vyjadřoval, by mohly být hodnoceny jako maření účelu trestu, eventuálně jako podplácení. Nebylo zjišťováno, za jakým účelem měl být údajný úplatek předán, když z pořízeného videozáznamu o provokaci ani nevyplývá, že se jednalo o úplatek. Tím zůstává nevěrohodné svědectví D. Š. mající stěžejní význam pro prokázání viny ojedinělým důkazem, a proto nepostačovalo čtení jeho výpovědi, ač jeho osobní výslech byl několikrát navrhován.
7. Obviněný považoval dokazování za neúplné proto, že věrohodnost D. Š. nebyla znalecky zkoumána, ač obviněný vznášel pochybnosti o jeho věrohodnosti i s přihlédnutím k výpovědi svědka P. K. o jeho enormní snaze o dosažení kázeňských odměn. Provedené dokazování k prokázání viny obviněného nepostačovalo, protože předstíraný převod jako klíčový důkaz soudy nižších stupňů řádně nehodnotily, a další ve věci provedené důkazy byly jen nepřímé. Ani nedostatek finančních prostředků obviněného soudy rovněž řádně nezkoumaly, a jeho výpověď považovaly za nevěrohodnou, aniž by vysvětlily, jakými důkazy byla vyvrácena.
8. V dané věci nebyl podle obviněného prokázán úmysl sobě nebo jinému opatřit neoprávněný majetkový prospěch, ani pro sebe žádat úplatek, neboť pokud i obviněný přijal peníze, stalo se tak pro svědka D. Š. k jeho soukromé záležitosti. Motiv jednání obviněného nebyl prokázán, a soud vycházel pro závěr o něm jen z domnělého předpokladu bez provedení potřebných důkazů. Neprokazuje ho ani předání částky 10.000 Kč v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. ř., protože záznam z tohoto předání není zřetelný, postrádá jakoukoli větu, která by situaci jednoznačně vysvětlovala, a proto není pro posouzení viny, zejména úmyslu obviněného dostačujícím důkazem. Obviněný neměl v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch při vykonávání své pravomoci způsobem odporujícím v právním předpisu.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 55 To 328/2015, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, se do doby konání neveřejného zasedání ve věci nevyjádřilo.
III. Přípustnost dovolání a jeho uplatnění s označeným dovolacím důvodem
11. K takto podanému dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a následně se zabýval tím, zda je dovolání opodstatněné.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
13. Nejvyšší soud pro zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
14. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
IV. Výhrady mimo označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Na základě shora vymezených principů Nejvyšší soud zkoumal i dovolání obviněného a z jeho obsahu shledal, že jen část jeho námitek s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje. Mimo uvedený důvod obviněný uvedl námitky, jimiž brojil proti věrohodnosti výpovědi D. Š., čtení této výpovědi, proti porušení zásady in dubio pro reo, neúplnosti provedeného dokazování nebo nedostatečně vedeného dokazování, které nedává potřebný podklad pro učiněná skutková zjištění, anebo, že protokol o předstíraném převodu podle §158c tr. ř. a o něm provedená nahrávka skutkový stav též neprokazují. Těmito námitkami obviněný vytýkal, že se soudům obou stupňů nepodařilo prokázat, že tak činil za účelem obstarání věci obecného zájmu, ani to, že by měl zájem způsobit jinému neoprávněný majetkový prospěch, a to s ohledem na jeho obhajobu, že částku 10.000 Kč vydanou mu v rámci předstíraného převodu nepožadoval pro sebe, ale pro svědka D. Š.
16. Obviněný těmito námitkami požadavkům stanoveným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál, protože jak Nejvyšší soud shledal, v této části dovolání neuvedl takové výhrady proti právnímu posouzení skutku nebo proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Obviněný brojil výhradně proti postupu při dokazování, tj. proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., §211 tr. ř., nebo §158c tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, neboť obviněný uváděl v dovolání okolnosti, které na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají.
17. I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné mimo uvedený dovolací důvod zdůraznit, že přezkoumávaná rozhodnutí zmíněnými vadami netrpí. Jen z odůvodnění těchto rozhodnutí plyne, že soudy dostály všem svým procesním povinnostem. Především se soudy obou stupňů pečlivě věnovaly výpovědi obviněného, kterou konfrontovaly se všemi ve věci provedenými důkazy, zvýšenou pozornost věnovaly tvrzením svědka D. Š., jehož výpověď hodnotily nejen osamoceně, ale i v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž posuzovaly i skutečnosti týkající se osobnosti tohoto svědka a jeho kriminální minulosti. Soud prvního stupně nepochybil ani při čtení jeho výpovědi podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté, co jako svědek po poučení podle §100 a §101 tr. ř. využil svého práva nevypovídat (č. l. 323 spisu). V tomto postupu neshledal žádné závažné pochybení ani odvolací soud, který sice poukázal na procesní nedostatek, neboť soud prvního stupně měl protokol o výslechu svědka přečíst podle §211 odst. 4 tr. ř., avšak dodal, že tento protokol z přípravného řízení byl čten zcela důvodně. Navíc výslechu svědka v přípravném řízení byla přítomna obhájkyně obviněného (strany 7 a 8 rozsudku soudu druhého stupně). Výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že vina obviněného byla vystavěna na celé řadě všech ve věci zajištěných a provedených v souladu s trestním řádem provedených důkazů.
18. Jedním z nich je předstíraný převod (§158c tr. ř.), při němž obviněný převzal od policistky vystupující pod jménem I. P. částku 10.000 Kč. Šlo o operativně pátrací prostředek, jenž byl proveden v souladu s podmínkami vymezenými v §158c odst. 1 až 4 tr. ř., které obviněný však v dovolání nezpochybňoval. Soud prvního stupně (srov. stranu 7 přezkoumávaného rozsudku) hodnotil i tento důkaz po všech stránkách, zásadně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a s ohledem na okolnosti, za nichž byl použit, vyloučil v souvislosti s jeho použitím možnou policejní provokaci [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/2003].
19. Pokud obviněný poukazoval prostřednictvím nedostatků ve skutkových zjištěních a provedeného dokazování na to, že soudy řádně neobjasnily jeho motiv, anebo vytýkal, že svým činem nesměřoval ke způsobení následků, jež jsou s trestnými činy jemu za vinu kladenými spojovány, je třeba uvést, že obviněný tyto námitky vystavěl na skutkových zjištěních, jež nemají podklad v provedeném dokazování, neboť zcela osamocena zůstala obhajoba obviněného o tom, že peníze od osoby vystupující v rámci předstíraného převodu převzal pro svědka, a nikoliv pro sebe. Jde o tvrzení obviněného, jež je založeno pouze na jím vykonstruované obhajobě, jíž soud neuvěřil (srov. stranu 8 citovaného rozhodnutí). Výhrada obviněného o chybějícím motivu jeho jednání, ačkoli má v obecné rovině hmotněprávní povahu, byla obviněným formulována nikoliv na podkladě okolností, jak byly soudy zjištěny a popsány, tzn. že obviněný neměl nedostatek finančních prostředků, a proto požadoval od svědka D. Š. úplatek, ale na podkladě jeho vlastní verze, že peníze přebral pro tohoto svědka, jenž je chtěl užít pro vlastní účely, je proto primárně skutkové povahy, a tudíž ji není možné považovat za učiněnou v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze jen dodat, že soudy obou stupňů se motivací obviněného k dané trestné činnosti v potřebné šíři zabývaly. Odvolací soud uvedl, že ačkoli obviněný sám kázeňskou odměnu neuděloval, k udělení takové výhody mohl podstatně přispět (strany 5 a 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 8 a 9 rozsudku soudu druhého stupně).
20. Nejvyšší soud též zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněným namítané vady a vypořádal se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování, a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí. Především se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by ve věci existovaly podmínky pro využití zásady in dubio pro reo, neboť soud prvního stupně na stranách 4 až 7 svého rozsudku poukázal na svědectví dalších osob a další provedené důkazy, které výpověď obviněného vylučují. Obdobně ani odvolací soud chyby neshledal (strana 10 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že uvedené procesní výhrady obviněného byly uplatněny mimo dovolací důvody podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto nemohl z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
21. Současně mohl učinit závěr, že na podkladě soudy řádně zjištěných skutkových okolností, mohl posuzovat správnost právních námitek, jež obviněný v dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učinil [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], a na jejich základě dospěl k těmto závěrům.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci
22. Právními výhradami v projednávané věci jsou námitky proti správnosti závěrů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pokud se opírají o učiněná skutková zjištění.
23. Podle nich obviněný uvedené trestné činy spáchal jako inspektor dozorčí služby při výkonu dohledu nad výkonem trestu a vazby odsouzených osob ve Vazební věznici v L., tím, že v rozporu se svými povinnostmi stanovenými v §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., s článkem 19 odst. 5 Vnitřního řádu a s článkem 5 odst. 3 Nařízení ředitele předával odsouzenému D. Š. různé věci, a sliboval mu navržení kázeňské odměny, a v úmyslu sobě opatřit materiální zisk od tohoto odsouzeného požadoval úplatek ve výši 10.000 Kč, jež nakonec převzal s představou, že ho získává od příbuzné osoby jmenovaného svědka.
24. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se za úřední osobu považuje příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. Bezpečnostním sborem se podle §1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších změn, rozumí mimo jiných také Vězeňská služba České republiky. Vzhledem k tomu, že obviněný J. L. byl v době spáchání činu nadporučíkem Vězeňské služby a v době činu plnil úkoly, které vyplývaly z této jeho pravomoci na základě jemu svěřené působnosti, spáchal uvedený přečin jako úřední osoba ve smyslu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K této okolnosti soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl všechny souvislosti, které se k povinnostem a pravomocem obviněného váží, a to i s odkazy na další vnitřní předpisy, které úkoly obviněného v rámci dozorčí služby upravovaly, a protože závěry a úvahy tohoto soudu jsou správné, lze na ně jen pro stručnost odkázat (srov . z ejména stranu 9).
25. Soudy nižších stupňů se na základě výsledků provedeného dokazování vypořádaly i s námitkami obviněného směřujícími proti nedostatkům subjektivní stránky v podobě neprokázaného úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, a lze pro stručnost odkázat na stanu 9 svého rozsudku soudu prvního stupně, jenž vysvětlil, v čem shledal následky porušení uložených pravomocí obviněného jako úřední osoby, a poukázal zejména na to, že obviněný poskytoval D. Š. jako osobě ve výkonu trestu věci i další výhody, na které neměl nárok (srov. §14 a násl. zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Tím obviněný vědomě porušil své povinnosti v tomto směru pro něj vyplývající z §45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb. Odvolací soud shledal tuto kvalifikaci soudu prvního stupně jako správnou a s jeho hodnocením skutkového stavu se zcela ztotožnil (strana 10 rozsudku soudu druhého stupně).
26. Nejvyšší soud nad rámec uvedených úvah soudů obou stupňů považuje za nutné poukázat na to, že podle popsaných skutkových zjištění i použité právní kvalifikace se obviněný přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil v jednočinném souběhu nestejnorodém se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, protože obviněný naplnil uvedené dvě skutkové podstaty jedním skutkem, neboť jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětily, jednal se závěrem získat od odsouzeného D. Š. úplatek, a proto mu nejprve poskytoval drobné věci a úsluhy spočívající ve slibu podání návrhu na kázeňskou odměnu, aby za to mohl po dosouzeném úplatek požadovat, a nakonec ho vymoci. I poskytnutí úplatku odsouzeným bylo totiž současně i porušením povinnosti obviněného, již měl jako příslušník vězeňské služby podle §45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., které mu ukládalo, aby v souvislosti s výkonem služby nepřijímal dary nebo jiné výhody.
27. V souvislosti s tím je proto třeba uvést, že zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 odst. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo jiného žádá úplatek, a takový čin spáchá-li jako úřední osoba. Z uvedených důvodů je k výhradám obviněného o nedostatku subjektivní stránky, jež vztahoval k oběma uvedeným trestným činům vhodné uvést, že oba trestné činy jsou úmyslné, čehož si byly soudy řádně vědomy, a proto okolnosti vážící se k subjektivní stránce dostatečně zkoumaly. Podle závěrů soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že dospěly k závěru, že je obviněný spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (strany 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně), což dostatečně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí.
28. Pro úplnost a nad rámec soudy uvedené argumentace lze zmínit, že podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. U trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soudy správně shledaly, že úmysl obviněného opatřit jak sobě, tak i odsouzenému neoprávněný prospěch, představoval neoprávněné imateriální zvýhodnění u odsouzeného D. Š. (poskytnutí věcí, na něž neměl nárok). U obviněného šlo úplatek i ve smyslu současně naplněné skutkové podstaty zločinu podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku [srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3148].
29. Rovněž tak obviněný jednal v přímém úmyslu i ve vztahu k zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, protože požadavek na poskytnutí částky 10.000 Kč od odsouzeného D. Š. byl obviněným jasně a zřetelně formulován, byl vysloven cíleně proto, aby byla obviněným požadovaná částka příbuzným odsouzeného obviněnému vyplacena. Tento záměr byl nakonec obviněným uskutečněn, neboť uvedená částka mu byla předána. Na věci nic nemění skutečnost, že osobou, která obviněnému peníze předala, byla policejní agentka vystupující v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. ř. Nejvyšší soud se v těchto svých závěrech ztotožnil s názory, jež soudy obou stupňů k této otázce vyslovily v přezkoumávaných rozhodnutích, a proto lze jen pro stručnost odkázat na strany 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a 9 rozsudku odvolacího soudu. Jen je možné doplnit, že obviněný požádal odsouzeného D. Š. o úplatek ve formě hotových peněz, a byl mu poskytnut nejen za návrh na kázeňské odměny tomuto odsouzenému, ale také za předchozí poskytování různých věcí, tj. hraček, potravinových doplňků a baget.
30. K výhradě obviněného, že u obou trestných činů nebyla zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, je třeba uvést, že tento vztah musí být zahrnout zaviněním u úmyslných trestných činů alespoň v podobě srozumění [rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 13. 11. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Je vhodné připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním a následkem není samostatným znakem skutkové podstaty trestného činu jako takového, ale je součástí objektivní stránky trestného činu a je jí vyjádřeno spojení mezi jednáním a následkem, které je ve skutkové podstatě každého konkrétního trestného činu v trestním zákoně vymezeno. V posuzované věci z těchto důvodů popsaný skutkový děj, jak je výše uveden, svědčí o tom, že jednání obviněného spočívající jednak v uspokojování požadavků odsouzeného, na něž neměl nárok, jakož i s tím spojený požadavek na poskytnutí úplatku, svědčí o tom, že uvedené cílené chování obviněného bylo příčinou, která vedla k následkům (účinkům), které v této věci nastaly, a to jak již v podobě porušení zákona i služebních povinností, ale i vážného poškození zájmu státu na řádném obstarávání obecných zájmů, v konkrétním případě na nerušeném a účelném výkonu trestu odnětí svobody u odsouzených osob. U obou trestných činů jsou jak jednání obviněného, tak i z něho se odvíjející účinky, ve vzájemném propojení, když z žádných okolností neplyne, že by o takový vzájemný příčinný vztah v této věci nešlo.
31. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný naplnil všechny znaky trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za správné a v souladu se zákonem i učiněnými skutkovými závěry.
32. Jestliže obviněný takové závěry neakceptoval, protože se mohlo jednat maximálně o kázeňský přestupek, ani ve vztahu k této výhradě se Nejvyšší soud s dovoláním obviněného neztotožnil. Obviněný v rámci této námitky poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž je možné postihnout případy, když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
33. Došly-li soudy v projednávané věci po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti u obou trestných činů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje jim zákonem podřazené znaky předpokládané pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, v obecné rovině již nebylo třeba, aby se v podrobnostech zabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, neboť ta dopadá jen na případy hraničních a společensky nezávažných činů. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin.
34. Nejvyšší soud navíc dodává, že posoudí-li se jednání obviněného ze všech naznačených hledisek, okolnosti, za nichž k němu došlo, svědčí o tom, že se nejedná o malou společenskou škodlivost, ale je tomu právě naopak. Obviněný spáchal dva trestné činy, z nichž jeden v kvalifikované podobě. V případě obou zneužil svého postavení úřední osoby, když jako příslušník bezpečnostních sborů, jenž byl nadán pravomocí dohlížet na výkon trestu odsouzených osob, této své pravomoci zneužil, ale též ohrozil i výkon trestu takové osoby, nad níž měl dozor vykonávat. Velice společensky škodlivým je pak to, že v této spojitosti se dopustil korupčního jednání, v jehož rámci sám úplatek požadoval, a nakonec jej i přijal. Nehledě na to, že tímto jednáním porušil také obecný veřejný zájem na tom, aby obdobné činnosti byly vykonávány transparentně, v souladu se zákonnými a obdobnými předpisy a tedy bez poskytování neoprávněných výhod a úplatkářství, které je samo o sobě velmi nežádoucím společenským jevem. Ze všech uvedených důvodů požadavek obviněného na potrestání jen kázeňsky je zcela nedůvodný (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).
35. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů zvážily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem. Námitky obviněného posoudil zčásti jako pod uplatněný dovolací důvod nedopadající, a zčásti jako zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného tak jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu