ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.667.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 667/2020-2931
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 11 To 26/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 17 T 40/2017, byl obviněný J. M. uznán vinným v bodě 1/ přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, v bodě 2/ pokračujícím přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, podle §67 odst. 1 a §69 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, a pro případ jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody tři měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti let. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku pod bodem 2. obžaloby, v němž byl spatřován pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), neboť tento skutek není trestným činem.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 11 To 26/2020, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem v rozsudku soudu prvního stupně popsaným v bodě 1/, jenž zčásti upravil a posoudil ho též jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku (ve zněním účinném do 31. 1. 2019), za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §67 odst. 1 a §69 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro vady v použité právní kvalifikaci, jíž vytýkal nesprávný závěr o nevědomé nedbalosti, neboť z výrokové části napadeného rozsudku ani z jeho odůvodnění vůbec není zřejmé, z čeho mu měla vyplývat povinnost předvídat trestněprávně relevantní následek s ohledem na jeho znalosti, vlastnosti a zkušenosti a konkrétní situaci a podmínky, za kterých k jednání došlo. Nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen, proto nemůže neodpovídat za následek, který z činu vzešel. Obviněný o možnosti protiprávního následku v této věci vědět nemusel a ani nemohl, neboť neexistují indicie, na jejichž základě mohl nabýt pochybnosti o legálním původu pořizovaného vozidla. Poukázal též na chybné, nelogické a rozporné hodnocení ve věci provedených důkazů, což následně vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu podílnictví. V předchozím řízení shledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť některá učiněná a pro věc relevantní skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a nebyly provedeny důkazy podporující jeho obhajobu, které navrhoval, což svědčí o tzv. opomenutých důkazech.
4. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že pouze vyjmenoval skutečnosti, které jsou podle jeho subjektivního a ničím nepodloženého názoru podezřelé a bez zohlednění podmínek na straně obviněného toliko paušálně uvedl, že o nelegálním původu vozidla měl vědět, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Nákup vozidla neměl vztah k probíhajícím registracím vozidel u magistrátu, a v době, než jeho manželka předmětné vozidlo zakoupila, potřebné informace neměl, neboť to, že vozidlo bylo odcizeno, změněn jeho VIN a zfalšovány doklady k němu, je jasné až nyní. V době, kdy bylo posuzované vozidlo registrováno, nevěděl, že mu bude později nabídnuto ke koupi, a nevěděl ani konkrétně, jaká vozidla jsou registrována, neboť registraci neprováděl on, ale příslušní pracovníci úřadu.
5. K technické prohlídce poukázal na kontrolní úkony podle přílohy č. 7 k vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel, s tím, že se kontrola identifikace vozidla včetně vizuální kontroly identifikačního čísla, kde za závadu stupně „B“ (vážnou) je považováno číslo neúplné nebo nečitelné nebo vyrezlé, neodpovídající údajům uvedených v dokladech vozidla nebo výměnného samostatného technického celku. Provádí se i kompletní a podrobná kontrola technického stavu vozidla, při které by se měly odhalit i případné další podezřelé manipulace. Zdůraznil, že veškeré dokumenty přiložené k žádosti o registraci byly překontrolovány, a nevzbudily žádné pochybnosti o jejich pravosti. Až když vozidlo řádně a bez jakýchkoliv problémů prošlo všemi výše uvedenými procesy, mu bylo nabídnuto ke koupi. Identita vozidla a soulad dokladů vozidla s identifikačním číslem vyznačeným na vozidle byla v předmětné době kontrolována dvakrát, a to na dvou různých stanicích STK (poprvé v Dobrovicích, podruhé v Mladé Boleslavi), přičemž oběma těmito kontrolami vozidlo prošlo bez jakýchkoliv problémů. Jediné, co věděl, bylo, že vozidlo bylo dovezeno ze zahraničí, je registrováno na S. B. a je poškozeno. Neměl však žádné indicie, které by ho mohly navést k úvaze o možném nelegálním původu vozidla, a to ani ze strany již odsouzených S. B. a B. Ž. Podle obviněného nelze v žádném případě říci, že by věděl, že jde o vozidlo s jakkoli podezřelým původem.
6. Podle obviněného soudy rozporně S. B. považovaly na jedné straně za věrohodnou osobu, na druhé straně jemu kladly za vinu, že k němu coby podnikateli s živnostenským oprávněním měl důvěru, když věděl, že v krátké době dovezl ze zahraničí více vozidel. Odvolací soud se odmítl zabývat tím, že obviněný vycházel ze zkušeností, které získal při předchozí koupi u autorizovaného prodejce vozidla zn. Škoda Octavia RS, jež mělo obdobné parametry, vyrobeno bylo obdobně v roce 2012, najeto méně než Land Rover, a bylo v lepším stavu, za něž uhradil částku 362.000 Kč v hotovosti stejným způsobem jako za Land Rover), ač podle odhadu pořizovací cena tohoto konkrétního vozu 956.000 Kč. Zakoupil tudíž zánovní vozidlo za třetinovou cenu, čímž se soudy nezabývaly. Poukázal na to, že Land Rover byl poškozen, jak bylo zachyceno i v kupní smlouvě a znalec Ing. Jindřich Zoul potvrdil veškeré závady. Zmínil i rozdílnost závěrů znalců o hodnotě vozidla, když znalec Ing. Zdeněk Šubrt jej ocenil na 900.000 Kč a znalec Ing. Jindřich Zoul na částku 763.200 Kč a po zohlednění vad na 698.000 Kč, což svědčí o rozdílu 15%. Nelze proto po obviněném jako laikovi požadovat, aby věděl, jaká je „obvyklá cena“, a aby tuto cenu poměřoval s cenou nabízenou prodávajícím, navíc u poškozeného vozidla, kde ani není možné porovnat cenu např. v autobazarech nebo na internetu, neboť není možné nalézt srovnatelný vůz se srovnatelnou výbavou i poškozením. Není jasné, co se považuje za „výrazně nižší cenu“, když každý má snahu provádět výhodné obchody a nakupovat za výhodné ceny, neboť v tržní společnosti, v níž realizovaná cena je výsledkem střetu svobodné nabídky a poptávky. Odvolací soud nesprávně věřil tvrzením znalce Ing. Zdeňka Šubrta (viz bod 31. rozsudku), i když jde o nekvalitní posudek, proti jehož kvalitě obviněný marně vznášel výhrady, což svědčí o účelovém hodnocení důkazů v jeho neprospěch a důsledku porušení práva na spravedlivý proces.
7. Odvolací soud podle jeho názoru učinil skutkové zjištění o neobvyklosti slevy nikoliv na základě provedeného dokazování, ale pouze na základě svých mylných představ, na které obviněný neměl vůbec možnost reagovat. Zatímco soudu se jeví cena podhodnocená, obviněnému se s přihlédnutím k jeho rodinným a majetkovým poměrům, zjištěným závadám a případným skrytým závadám jevila jako vyšší, ale stále přijatelná. Soudy neuvedly, jaká cena by byla z trestněprávního hlediska akceptovatelná, a měly by alespoň uvést způsob, jakým měl při hodnocení přiměřenosti ceny postupovat, včetně normy, ze které mu tato povinnost plyne.
8. Pro nedbalostní zavinění nelze vycházet z okolností, za nichž došlo k předání částky 450.000 Kč, tj. bez dokladu, protože v kupní smlouvě uzavřené mezi S. B. a manželkou obviněného je jednoznačně potvrzeno předání celé kupní ceny prodávajícímu (viz čl. III smlouvy), a tudíž byl vystaven doklad o zaplacení. S argumentací odvolacího soudu, že prodávající podepsal smlouvu předem, a nemohlo se tedy jednat o doklad o zaplacení, se obviněný neztotožnil. Použitý způsob úhrady považoval za rychlejší a jednodušší i bezpečnější, což soudy nebraly do úvahy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 286/2017). V dané věci nebylo podstatné, že existuje zákon č. 254/2004 Sb., omezující platby v hotovosti na určitou výši, protože manželka vozidlo nepořizovala za účelem podnikání, ale jako soukromá nepodnikající osoba, a vystavení účetního dokladu pro ni nemělo žádný význam. Způsob, jímž si odsouzený S. B. vedl účetnictví, byl jeho věcí, byť se od něj jako podnikatele očekávalo, že bude postupovat v souladu s právními předpisy a že celá transakce proběhne v pořádku. Nákup zboží od nevlastníka a předání kupní ceny nevlastníkovi rovněž nemůže vést k závěru o nedbalostním zavinění obviněného, protože taková praxe je při prodeji aut obvyklá (viz 90% případů nákupu v autobazarech). Obviněnému nebylo zvláštní, že S. B. a B. Ž. jako spolupracovníci vozidlo registrované na S. B. přivezl B. Ž., jemuž předal peníze. Nepovažoval za pravdivé tvrzení odvolacího soudu v bodě 32. odůvodnění jeho rozsudku, že „přebíral předmětné vozidlo od jiné osoby (Ž.), aniž by tato osoba disponovala jakýmkoli zmocněním“. Navíc ani on sám nebyl kupujícím předmětného vozidla, neboť kupní smlouvu uzavřela jeho manželka, což svědčí o nenaplnění pojmu „převzít“ jako znaku objektivní stránky přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku. Pouhé faktické „převzetí“ věci trestné není (převzetí není převedení) nenaplňuje objektivní stránku předmětné skutkové podstaty, která vyžaduje, aby obviněný „na sebe nebo jiného převedl věc“. Tvrzení odvolacího soudu, že vozidlo spadá do společného jmění manželů, je překvapivé, neboť soud prvního stupně ve skutkové větě uváděl, že obviněný převzal věc „do svého vlastnictví“, i když kupujícím byla jeho manželka.
9. Nebylo prokázáno, že věděl o nelegálním původu vozidla, o způsobu, jakým byly padělány doklady a čísla VIN, protože nebyla prokázána taková okolnost, která by u něj vzbuzovala jakékoliv podezření, naopak všechny v té době známé skutečnosti potvrzovaly, že se o vozidlo s nelegálním původem nejedná. Naopak se projevilo selhání státu, jelikož Ministerstvo dopravy České republiky neprovádí řádně a v potřebném rozsahu školení úředníků, kteří nepřijdou do styku s registrovaným vozidlem a musí spoléhat na provedenou technickou prohlídku ze strany STK, ale nemají od státu pro výkon přenesené působnosti k dispozici vybavení ani informace, které by jim umožnily odhalovat alespoň padělané doklady vozidel. Alarmující podle něj je, že vozidlo bylo vyhledáno pod VIN XY (podle výroku rozsudku jde o padělané číslo), a dokonce i po více než roce a půl, co obviněný vozidlo odevzdal policii, bylo toto VIN vyhodnoceno jako správné, vozidlo nebylo v žádném registru vedeno jako odcizené (včetně tuzemské evidence kradených vozidel) a nebyly zjištěny ani jiné podezřelé informace k němu.
10. Z uvedených důvodů nebylo možné čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovat jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 11 To 26/2020, v odsuzující části zrušil v plném rozsahu a obviněného obžaloby zprostil. K dovolání obviněný připojil dva listy ofocených internetových nabídek vozidel zn. Audi.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) námitky rozvedené v dovolání považoval za uplatněné mimo jakýkoliv dovolací důvod, neboť obviněný se jimi snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů a skutkových závěrů, než jak učinily soudy ohledně objektivní stránky ve vztahu ke znaku „převedení věci na sebe nebo jiného, tak i zavinění. Výhrady směřovaly zásadně proti procesnímu postupu soudů a obviněný se jimi snažil prosadit svou verzi skutkového stavu tak, aby odpovídala jeho představám, což v dovolání požadovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
12. Za správný státní zástupce považoval odvolacím soudem učiněný závěr, že obviněný si měl být vědom, že převáděné vozidlo, byť prošlo kontrolou technika typu „K“, může pocházet z trestné činnosti, a to na základě nestandardních okolností prodeje popsaných v bodě 32. odůvodnění rozsudku. K naplnění znaků objektivní stránky přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku odkázal na správné skutkové a právní závěry odvolacího soudu uvedené v bodech 34. a 35. napadeného rozsudku s tím, že zjištěné okolnosti prodeje motorového vozidla vyplývají z úplného dokazování provedeného nalézacím soudem a nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, neboť, i když odvolací soud obviněným navržený důkaz neprovedl, což ani není jeho povinností, odůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování a vysvětlil, že důkazy provedené nalézacím soudem skýtají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, a navíc kupní smlouva a další listiny, které obviněný navrhoval provést, se vztahovaly k jinému motorovému vozidlu, než které je předmětem obžaloby. K porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
13. K příloze dovolání státní zástupce poznamenal, že neprokazuje možnost pořízení motorového vozidla tovární značky Range Rover Evoque za výrazně nižší cenu v době činu, a skutkové zjištění z nich nelze dovozovat. V postupech soudů, jimiž dospěly k popsanému skutkovému zjištění, neshledal vady, neboť byly v souladu s podmínkami §2 odst. 5, 6 tr. ř., právní posouzení podle §215 odst. 1 tr. zákoníku shledal správným.
14. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této věci není dán, a dovolání nenaplňuje žádný z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání jako podané z jiného důvodu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, je možné podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
17. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
19. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
V. Posouzení dovolání
20. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že zákonné požadavky pro podání dovolání v souladu s označenými dovolacími důvody jsou dány jen částečně. Obviněný sice poukazoval na vady v provedeném dokazování a na nepřesnosti v popisu skutkových zjištění, která podle něj vycházejí z neúplně provedených důkazů, a vytýkal, že soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, v čemž spatřoval porušení práva na spravedlivý proces, což obecně s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje, ale vedle toho brojil většinou svých námitek proti tomu, že skutkem, jenž byl soudem zjištěn, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, po subjektivní i objektivní stránce. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný dovolání jako celek uplatnil mimo označený dovolací důvod, protože jeho těžiště i přes výhrady proti nedostatečně provedenému dokazování spočívalo v argumentu, že popsaný skutek nesvědčí pro závěr o jednání v nedbalosti podle §16 tr. zákoníku, což je právní námitka, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná.
21. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že koresponduje s obsahem podaného odvolání, na nějž již reagoval odvolací soud, který se tam uvedenými shodnými výhradami zabýval, což obvykle vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408). Podstatné je i to, že se soudy obou stupňů námitkám a obhajobě obviněného věnovaly a ve vztahu k nim i v předešlých stadiích trestního řízení redukovaly podanou obžalobu, ze které byl obviněný zčásti zproštěn, a věnovaly se skutkovým i právním výhradám, o čemž mimo jiné svědčí i to, že přezkoumávané rozhodnutí je již v pořadí třetím, které odvolací soud v této trestní věci vydal. Přestože ve dvou předchozích rozhodnutích [usnesení ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 11 To 311/2018 (č. l. 2773 spisu), a ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 To 172/2019 (č. l. 2838 a násl. spisu)] rozsudky soudu prvního stupně zrušil a přikázal jim věc na základě udělených pokynů znovu projednat a rozhodnout, nyní poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části, sám znovu o vině a trestu obviněného rozhodl. Uznal jej vinným na základě skutku pod bodem 1) obžaloby, jenž posoudil jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, když důvody, proč jej neuznal vinným dalšími činy, jež mu obžaloba kladla za vinu, vysvětlil v bodě 27. napadeného rozsudku.
22. Z uvedeného je zřejmé, že obhajobě obviněného byla věnována potřebná pozornost, a to i k rozsahu provedeného dokazování, jemuž obviněný v dovolání vytýkal neúplnost, jestliže odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování o některé listinné důkazy týkající se koupě vozidla Range Rover Evoque pro manželku obviněného, a zpochybňoval věrohodnost již odsouzeného S. B., z níž soud pro závěr o vině obviněného (mimo jiné důkazy) též vycházel. Vysvětlil rovněž, proč považoval další dokazování za nadbytečné, když kupní smlouva a listiny, které obviněný navrhoval, se vztahovaly ke zcela jinému vozidlu, než které je předmětem obžaloby (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu).
23. K těmto výhradám lze jen zmínit, že soud rozhodné okolnosti objasňoval na podkladě výslechů svědků (S. B., B. Ž., P. D., F. Š., P. F., N. M., E. H.), zkoumal okolnosti prodeje a koupě předmětného vozidla, jakož i jeho registrace na Magistrátu města Mladá Boleslav (srov. kupní smlouvu, znalecké posudky Ing. Zdeňka Šubrta a Ing. Jindřicha Zoula k ocenění vozidla, znalecký posudek Mgr. Jana Zimmera z oboru písmoznalectví, protokoly o technické prohlídce, atd.). Učiněný rozsah dokazování je dostatečný pro závěry o podstatných okolnostech, za nichž se posuzovaný skutek původně uvedený pod bodem 1/ obžaloby udál, a svědčí pro závěr, že skutkový stav věci byl zjišťován v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 5 tr. ř. Proto lze k opakovanému požadavku obviněného na provádění dalších důkazů, navíc přímo nesouvisejících s činem, jenž mu je kladen za vinu, jen uvést, že se v tomto případě nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť se za ně považují takové, o nichž odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo jej soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V přezkoumávané věci byly obviněným předkládané listinné důkazy vztahující se k ceně vozidel prodávaných v době konání trestního řízení (nikoli v době spáchání posuzovaného činu) a k možnostem, za nichž bylo možné ověřit původ vozidla, odvolacím soudem zamítnuty s náležitým odůvodněním. Není proto důvod v uvedeném postupu shledat porušení zásad spravedlivého procesu. Ostatně ani tento obecný základní princip nezavazuje soud vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další). Pokud obviněný k dovolání připojil další podklady, je třeba uvést, že Nejvyšší soud zásadně důkazy v dovolacím řízení neprovádí.
24. Opodstatnění nemají ani výhrady obviněného proti vadnému posouzení výpovědi S. B., naopak je třeba zmínit, že z celého kontextu přezkoumávaného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně plyne, že hodnocení provedených důkazů byla věnována potřebná pozornost. Zejména soud prvního stupně v bodech 39. až 43. popsal své úvahy směřující k hodnocení důkazů, na něž odvolací soud navázal úvahami v bodech 25., 30. až 34. svého rozsudku. Z uvedených pasáží plyne i posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků, včetně odsouzených S. B. a B. Ž. Z napadených rozhodnutí lze tudíž dovodit, že soudy důkazy zkoumaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své úvahy a zjištění v potřebné míře vysvětlily. Postup soudů nevykazuje nedostatky (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
25. Ze všech uvedených skutečností plyne, že posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci není patrná existence tzv. extrémního nesouladu. Soudy nižších stupňů při koncipování svých závěrů adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a rovněž nevybočily z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či libovůli při rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), o které se v této věci jednalo. Proto lze konstatovat, že jejich postupem k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo. Protože skutek popsaný odvolacím soudem nevykazuje namítané nedostatky, Nejvyšší soud mohl na jeho základě posuzovat důvodnost obviněným vytýkaných právních vad v použité právní kvalifikaci.
26. Obviněný byl uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, jehož se dopustí ten, kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
27. Nejvyšší soud jen pro úplnost, neboť v době, kdy soud rozhodoval, již toto zákonné ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 287/2018 Sb., z hlediska §2 odst. 1 tr. zákoníku posuzoval, zda s ohledem na následné legislativní změny je pro obviněného důvodné a spravedlivé posuzovat trestnost jeho činu spáchaného v lednu 2015 podle tohoto ustanovení. V souladu se závěrem soudů ve věci rozhodujících shledal správnost použité právní kvalifikace. Pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., též stanovisko č. 1/2011 Sb. rozh. tr.). Zákon účinný v době spáchání činu stanovil u přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku trestní sazbu u trestu odnětí svobody až na jeden rok, trest zákazu činnosti nebo propadnutí věci. Novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019 (tj. po spáchání činu, avšak před rozhodnutím soudu druhého stupně) byla původní skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti včleněna do nového ustanovení legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku. Podle §217 odst. 2 tr. zákoníku, jenž by dopadal na čin obviněného, mu bylo možné uložit trestu odnětí svobody ve stejné výměře, včetně trestu zákazu činnosti nebo propadnutí věci. U obou srovnávaných zákonů je stejná trestnost, tzn. že ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku pozdější zákon není pro obviněného příznivější, a proto soudy správně obviněného uznaly vinným podle §215 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání činu.
28. K námitkám obviněného směřujícím proti objektivní stránce přečinu podle §215 odst. 1 tr. zákoníku je vhodné uvést, že převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc nebo jiná majetková hodnota může být převedena např. darem, koupí, směnou, popř. postoupením. Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu, případně i od překupníka na dalšího překupníka (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2140).
29. Podle závěru odvolacího soudu, který oproti prvostupňovému rozsudku upřesnil, že obviněný převzal předmětné vozidlo do vlastnictví své manželky od B. Ž., avšak prodávajícím byl S. B., a že kupní smlouva zněla na její jméno a za vozidlo zaplatil částku 450.000 Kč uvedená skutečnost v použití uvedené právní kvalifikace nebránila, neboť tím věc, která byla získána trestným činem „převedl na sebe nebo jiného“. Takto opatřené vozidlo spadá do společného jmění manželů, a to i přesto, že v kupní smlouvě je jako kupující uvedena N. M., manželka obviněného. Zmíněné má podklad v povaze institutu společného jmění manželů zakotveného v §708 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), zejména v ustanovení §709 odst. 1, 2, 3 obč. zák., podle něhož je součástí společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství s výjimkou toho, co je popsáno v ustanovení §709 odst. 1 písm. a) až e) citovaného zákona. V daných souvislostech je pro závěr o naplnění znaků přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku nevýznamné, zda je nabyl do vlastnictví jeden nebo druhý z manželů, protože ve skutečnosti je nabyli oba, neboť se tak stalo za trvání manželství ze společných financí a nebylo na základě zúžení společného jmění manželů nebo jinou okolností z tohoto vyloučeno. Proto je bezvýznamné, že jako kupující v kupní smlouvě je uvedena manželka obviněného (obdobně srov. bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž je třeba zdůraznit, že tato námitka ztrácí opodstatněnost i proto, že dikce ustanovení §215 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje převedení věci získané trestným činem „na sebe nebo jiného“, tedy každá z těchto alternativ postačí i sama o sobě. Pokud odvolací soud užil v tzv. právní větě obě tyto možnosti, vyjádřil tím jen to, že s vozem následně právě v rámci společného jmění manželů mohl manipulovat jak obviněný (znak „na sebe“), tak jeho manželka (znak „na jiného“). Skutečnost, že obviněný „převedl“ pochybnosti nevzbuzuje proto, že tak učinil formou písemné kupní smlouvy, a jak bylo výše zmíněno, nebránilo závěru o naplnění tohoto znaku to, že obviněný tak učinil prostřednictvím dalších osob.
30. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů námitkám obviněného, že po objektivní stránce se nejednalo o přečin podílnictví, nemohl přisvědčit, neboť se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že znaky uvedené v zákoně (§13 tr. zákoníku) obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu a jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, ve smyslu §215 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.
31. Nedůvodnými Nejvyšší soud shledal i námitky o nedostatcích v subjektivní stránce, protože soudy nejen na základě skutkově objasněných souvislostí, ale i z hledisek obecných pravidel stanovených pro zavinění z nedbalosti, se činem obviněného zabývaly a na podkladě objektivně, a tedy nikoliv podle neprokázané obhajoby obviněného, zjištěných skutečností zkoumaly jeho subjektivní vztah k jednotlivým znakům uvedené skutkové podstaty, která je po subjektivní stránce založena na nedbalostním zavinění.
32. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
33. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Aby mohl být obviněný odsouzen pro jakýkoli nedbalostní trestný čin, je třeba prokázat, že si byl buď vědom, že může způsobit nějaký škodlivý následek, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, anebo že nevěděl, že jej může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozhodnutí č. 25/1963 Sb. rozh. tr.).
34. Při nevědomé nedbalosti zájmu [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. V případě, že se trestné jednání obviněného uskutečnilo za situace, která není upravena konkrétními právními předpisy, ale jde o oblast života, která je upravena jen v obecné poloze, vychází se jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka, postačí tu dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti.
35. U obou forem nedbalosti je přitom důležité kritérium zachování potřebné míry opatrnosti. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu.
36. Proto o zavinění z vědomé i nevědomé nedbalosti podle §16 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235-239).
37. Uvedená kritéria soudy v přezkoumávané věci respektovaly a rovněž měly na paměti, že na zavinění lze usuzovat ze všech zjištěných skutečností. Zejména odvolací soud toto pravidlo dodržel a vycházel pro své úvahy o tom, že obviněný jednal v nevědomé nedbalosti, jak z hodnocení jím provedených důkazů, tak i z posouzení provedeného soudem prvního stupně. Zabýval se mimo jiné výhradou obviněného, že nevěděl, že vozidlo bylo kradené s odkazem na negativní výsledek evidenční kontroly na STK technikem typu „K“. Zcela důvodně odvolací soud vyjádřil, že tato skutečnost není relevantní pro závěr o tom, že obviněný nevěděl, že se jedná o kradené vozidlo, ale s ohledem na ostatní ve věci vyjádřené skutečnosti a momenty, o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [viz §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pro závěr o nevědomé nedbalosti totiž nebylo možné se opírat jen o tuto jedinou skutečnost, kterou obviněný považoval za podstatnou, ale naopak odvolací soud vycházel ze souhrnu všech okolností, za nichž ke koupi vozidla došlo, a ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými osobami, které se na této koupi podílely. Zcela přiléhavě proto zdůraznil, že obviněný si měl být na základě nestandardních okolností prodeje vědom i, že toto konkrétní vozidlo může pocházet z trestné činnosti, neboť sám v rámci své profese přicházel do styku s tím, že některá vozidla odcizená v zahraničí se na území České republiky legalizovat podaří poté, co projdou technickou kontrolou technika typu „K“. Odvolací soud opět ve shodě s okresním soudem vzal za prokázané, že obviněný za předmětné vozidlo zaplatil kupní cenu výrazně nižší, než byla jeho hodnota (cca o 1/3). V této souvislosti nepovažoval za podstatnou polemiku obviněného se znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Šubrta, ale opíral se o cenu stanovenou na podkladě znalce Ing. Jindřicha Zouly. Za indicii prokazující nedbalostní zavinění obviněného odvolací soud označil i okolnosti, za nichž došlo ke koupi, neboť obviněný s vlastníkem (S. B.) o koupi vozidla vůbec nejednal, fakticky přebíral předmětné vozidlo od jiné osoby (B. Ž.), který nedisponoval jakýmkoli zmocněním. Přesto tomuto prostředníkovi osobně předal 450.000 Kč v hotovosti, aniž by si nechal vystavit doklad, byť úhrada byla ujednána v kupní smlouvě. Zdůraznil, že kupní smlouva byla prodávajícím podepsána dříve a na jiném místě, než došlo k předání kupní ceny a vozidla. Právě tento nestandardní postup celé transakce, včetně částky 450.000 Kč a její neformální předání, i když obviněný věděl, že prodávající S. B. předmětné vozidlo prodává jako OSVČ, a na kupní smlouvě bylo dokonce uvedeno jeho IČO, jsou těmi okolnostmi, z nichž obviněný, ač nevěděl, že jde o vozidlo kradené, o tom vzhledem k uvedeným okolnostem i svým osobním poměrům mohl vědět (srov. body 28. rozsudku odvolacího soudu).
38. Z uvedeného je patrné, že soudy obou stupňů dostatečně v souladu s výše uvedenými podmínkami vinu obviněného zkoumaly a jeho zavinění i hodnotu vozidla, jež na sebe a jiného převedl, v potřebné míře posuzovaly a objasnily, a to i při respektu k tomu, že podle článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, vědomost, úmysl nebo dokonce záměr požadované jako náležitosti jednání mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na subjektivní stránku usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), přičemž všechny formy zavinění je možno zjistit na podkladě celé škály důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
39. Nejvyšší soud považuje odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí za správné, i když s nepřesností v tom, že nedbalostní zavinění podle §16 tr. zákoníku odvolací soud nevhodně odůvodnil tím, že obviněný „musel být srozuměn s tím, že se může jednat o odcizené vozidlo, ačkoli konkrétnější informace k odcizení logicky mít nemusel. Podílník totiž nemusí mít povědomí o všech okolnostech zdrojového trestného činu“ (viz bod 34. napadeného rozsudku). Uvedenou nepřesnost a spíše nevhodnost použité terminologie je nutné posuzovat se zřetelem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud podle jiných pasáží přezkoumávaného rozsudku ztotožnil (viz bod 43. jeho rozsudku). K nedbalostnímu zavinění zejména zdůraznil, že vzhledem ke všem zjištěným a prokázaným okolnostem, zejména k výrazně nižší, a tedy zvýhodněné kupní ceně 450.000 Kč, předávané nevlastníkovi vozidla v hotovosti bez dokladu, mohl obviněný i z titulu svého postavení pojmout podezření, že se může jednat o odcizené vozidlo, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že obdobným způsobem pomáhal B. Ž. registrovat v době nedávno předtím šest vozidel, což v něm mohlo vyvolat určité pochybnosti.
40. Ke konkrétní formě nedbalosti, která není v přezkoumávaném rozhodnutí výslovně zmíněna, Nejvyšší soud poznamenává, že k naplnění předmětné skutkové podstaty zásadně postačí nedbalost nevědomá podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v rámci které obviněný o nelegálním původu vozidla sice nevěděl, ale to mohl vědět z hlediska svého povolání, neboť dlouhou dobu (cca 15 let) působil na pozici vedoucího odboru majícího na starost dopravní agendu, včetně registrace vozidel. Právě původ vozidel při registraci byl v rámci jeho pracovní náplně skutečností, s níž přicházel běžně do styku. Neobvyklost prodeje, jak byla výše zmíněna a na níž oba soudy opakovaně poukazovaly, uvedený závěr rovněž dotvrzuje. Obviněný se tedy choval způsobem, při němž nevěnoval patřičnou a odpovídající pozornost původu vozidla, kterou by od něj, jakožto od osoby dlouhodobě pracující na úseku dopravy (dříve nadto působil 8 let jako policista rovněž ve vedoucí funkci) bylo namístě očekávat. Je třeba připustit, že i bez takové průpravy je v zájmu každého poctivého kupujícího, aby zjistil a ověřil původ vozidla, jež nabývá do vlastnictví, a vyvaroval se pochybným a zprostředkovaným kupním smlouvám bez znalosti historie a původu vozidla. Předchozí vlastnictví a to, odkud vozidlo pochází, lze zjistit zejména od osoby, která vozidlo prodává, což obviněný neučinil, ač taková znalost byla nutná právě proto, aby se vyvaroval možnosti zakoupit vozidlo, které bylo kradené, čemuž obviněný nedostál. Nelze přisvědčit ani poukazu obviněného na obdobnou praxi při koupi ojetých vozů, včetně autorizovaných prodejců a autobazarů, neboť v takových případech jsou prodávající subjekty vybaveny formulářovými typy smluv a doklady k vozidlu, kterými jsou schopny prokázat způsob nabytí a původ vozidla. Tak tomu ovšem v posuzované věci není, když i registrace vozidla v České republice byla dílem zásluhou samotného obviněného, který registraci na „svém“ odboru zajistil, jak vyplynulo z výpovědi P. F. Za správnou lze přitom považovat i argumentaci odvolacího soudu tím, že k transakci nebyl vystaven žádný doklad o zaplacení kupní ceny ve výši 450.000 Kč (faktura, příjmový pokladní doklad), neboť ten bez ohledu na údaje v kupní smlouvě dokládá skutečné předání i převzetí předmětné částky, a je dokladem i pro případné účetnictví jedné ze smluvních stran (zde S. B.).
41. Ze všech uvedených důvodů soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že okolnosti posuzovaného případu spolu s osobními poměry obviněného odůvodňují, že byť obviněný nevěděl o nelegálním původu vozidla, měl a mohl vědět, že vozidlo, které koupil a které mělo nikoli malou hodnotu, pochází z krádeže.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
42. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních okolnostech, přičemž závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných, které vyhodnotily jak jednotlivě, tak v celkovém souhrnu (§2 odst. 5, 6 tr. ř., srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného bylo zahrnuto jeho zaviněním ve formě minimálně nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
43. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů považuje i použitou právní kvalifikaci za správnou, neboť bylo jak po stránce objektivní, tak subjektivní prokázáno a soudy s patřičnými úvahami i vysvětleno, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku.
44. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit podle popsaného skutku a na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu