ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1738.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1738/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. Z., 2) B. Z., o zaplacení 20.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 3/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2006, č. j. 26 Co 598/2005-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, č. j. 9 C 3/2003-39, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 20.100,- Kč s poplatkem z prodlení 0,25 % z dlužné částky denně od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č. j. 26 Co 598/2005-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 12. března 1997 vlastníkem domu č. p. 13 v obci D. B. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), že dům byl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D. B., že po dokončení byl předán zápisem ze dne 30. listopadu 1966, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, že tato skutečnost byla zaznamenána v zápise o předání a převzetí stavby ze dne 30. listopadu 1966, že se nedochovalo povolení k uvedení stavby do trvalého provozu, které mělo být vydáno podle §26 odst. 2 nařízení vlády č. 8/1956 Sb. (dochoval se pouze koncept tohoto rozhodnutí pod č. j. Výst/27421/66-R), že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována, že domu bylo přiděleno číslo popisné a že jako dokončená stavba je rovněž zapsán v katastru nemovitostí. Dále měl shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 11. 10. 1988, č. j. 31/BK/88, přidělil Státní statek L. byt č. 2 žalovanému 1) jako svému zaměstnanci, že Státní statek L. přenechal žalovanému 1) byt do užívání na základě konkludentní dohody o užívání bytu a vypočetl mu úhradu za užívání bytu (podle evidenčního listu). Nakonec ještě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že v rozhodném období od 1. ledna do 31. prosince 2001 žalovaný 1) platil žalobci nájemné 800,- Kč měsíčně.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že pro posouzení otázky, zda soubor místností užívaný žalovanými je bytem, je rozhodující kolaudační stav (zde poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. října 1999, sp. zn. 20 /správně 2/ Cdon 1010/97, a z 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000); dodal, že vzhledem k době předání stavby nepůjde v daném případě o kolaudační rozhodnutí ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., nýbrž o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č. 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. Poté rovněž dovodil, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání)“. Uvedený závěr odůvodnil – oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že dům č. p. 13 nebyl kolaudován a že soubor místností užívaných žalovanými nelze pokládat za byt ale že je třeba přesto nahlížet na právní vztah žalovaného k bytu jako na nájemní poměr k bytu, neboť místnosti byly přiděleny jako byt rozhodnutím subjektu, který měl postavení správního orgánu – konstatováním, že „za situace, kdy byl dohledán písemný koncept správního rozhodnutí a nemovitost byla po dobu 30 let užívána k trvalému bydlení bez námitek správních orgánů i jejich vlastníků, kdy má své číslo popisné a je zapsána jako dokončená stavba v katastru nemovitostí, je možno předpokládat, že rozhodnutí (povolení k uvedení stavby do trvalého užívání) bylo skutečně vydáno a do současné doby se pouze nedochovala jeho písemná podoba“. Dále – s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – rovněž dovodil, že „závěr dle §104 odst. 1 stavebního zákona je oprávněn pro vyřešení předběžné otázky učinit soud“. Dospěl také k závěru, že žalovanému 1) jako zaměstnanci Státního statku L. (který dům převzal v souvislosti s delimitací JZD D. B.) vzniklo v roce 1988 – na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následné (konkludentní) dohody o odevzdání a převzetí bytu – právo osobního užívání předmětného bytu (ve smyslu ustanovení §153 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991), které se transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu svědčící výlučně žalovanému 1). Shodně se soudem prvního stupně dále uzavřel, že rozhodnutí o přidělení bytu může soud přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný, když mimo rámec správního soudnictví není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Nakonec se soudem prvního stupně ztotožnil i v názoru, že je nerozhodné zjišťovat, zda se jednalo o byt, ohledně něhož byl přidělujícím orgánem Státní statek L. s. p. anebo o byt k jehož přidělení byl příslušný národní výbor. Vzhledem k tomu, že se jednalo o podnikový byt (podnikové byty byly vymezeny §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dále jen „zákona č. 41/1964 Sb.“) a že Státnímu statku L. s. p. také příslušelo přidělovat podnikové byty, nemohl být tento subjekt absolutně věcně nepříslušným orgánem. Odvolací soud poukázal i na to, že Státní statek L. s. p. byl zapsán jako vlastník domu č. p. 13 v katastru nemovitostí již dne 8. 9. 1986. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že jelikož je žalovaný 1) nájemcem předmětného bytu a jelikož výše maximálního nájemného dle regulačních předpisů činila v rozhodném období 642,- Kč, přičemž žalovaný platil 800,- Kč, nevzniklo žalovanému 1) na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) odvíjí své právo byt užívat od nájemního práva žalovaného 1), odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná 2) není v řízení o uplatněném nároku pasivně věcně legitimována. Nad rámec výše uvedených závěrů odvolací soud ještě uzavřel, že přiznání uplatněného nároku by bylo i v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., když žalobce a žalovaný 1) uzavřeli v roce 1997 dohodu o výši nájemného 800,- Kč měsíčně, která je však pro nedostatek písemné formy neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle §241a odst. 3 o. s. ř. a podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítal že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Spatřoval je v tom, že „napadeným rozsudkem bylo v rozporu s hmotným právem rozhodnuto, že ač se dochovala kompletní stavební dokumentace nedokončené stavby, že jest v tomto případě nutno aplikovat ustanovení §104 stavebního zákona a věc právně posoudit tak, že předmětná stavba byla kolaudována ve správním řízení nebo bylo vydáno povolení k užívání předmětné nedokončené stavby“, dále v tom, že soudy shledaly Státní statek L. s. p. orgánem oprávněným přidělit předmětný byt (ačkoliv předmětná stavba nebyla postavena z vlastních prostředků Státního statku L. s. p. ale z prostředků JZD D. B. a orgánem oprávněným přidělit předmětný byt měl být místně příslušný národní výbor), dále, že není platná dohoda o předání bytu, vystavená před vydáním rozhodnutí o přidělení bytu a nepodepsaná druhou smluvní stranou a dále, že nelze odepřít za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právo na úhradu nájemného, jehož výše je regulována státem. Naplnění „vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, spatřoval v tom, že soudy nepostupovaly podle §120 odst. 2 o. s. ř., a dále v tom, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – pokud jde o vznik nájemního vztahu – je nejasné a nepřezkoumatelné. Nakonec ještě vytýkal odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění (pokud jde o existenci dohody o odevzdání a převzetí bytu), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazoval na rozdílná rozhodnutí vydaná Okresním soudem v Trutnově pod č. j. 7 C 179/2004-120, ze dne 21. 10. 2005 a pod č. j. 5 C 58/2002-121, ze dne 24. 6. 2004. Domáhal se, aby dovolací soud vyžádal k důkazu spisy popřípadě krátké zprávy o průběhu všech právních věcí řešených tímto soudem, ve kterých je dovolatel žalobcem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního závěru, že „soubor místností, který užívají žalovaní k bydlení…je bytem …“. Jde však o řešení otázky, jejíž výklad se v soudní praxi již ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky v daném případě neodchýlil.
V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně o změně účelu jejího užívání (§85 citovaného zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Vzhledem k uvedené judikatuře lze dát dovolateli za pravdu v tom, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav nikoliv faktický způsob užívání.
V posuzovaném případě povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č. 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. (a ani rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání sporných prostor) předloženo nebylo. Dochovalo se ale rozhodnutí o přípustnosti stavby, podle něhož byl dům vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D. B., zápis o předání stavby po jejím dokončení ze dne 30. listopadu 1966, z něhož vyplývá, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, a koncept povolení k uvedení stavby do trvalého provozu pod č. j. Výst/27421/66-R; kromě toho je nepochybné, že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována. Vyšel-li odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – při posuzování charakteru sporných prostor správně z těchto (jiných) – především listinných – důkazů a dospěl-li po jejich vyhodnocení k závěru, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání)“, nelze mu nic úspěšně vytýkat. Je přitom nerozhodné, že v uvedených souvislostech (nesprávně) odkázal rovněž na ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona; z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá, že tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, a to v případě, kdy se nedochovaly žádné doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který bylo povoleno užívání stavby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, a z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004).
Dovolatel dále zpochybnil i právní závěr soudů obou stupňů, že je dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu platná, který oba soudy opřely o zjištění, že rozhodnutí o přidělení bytu bylo vydáno věcně příslušným orgánem, a napadl i právní závěr, že by užívací právo žalovaného 1) k předmětnému bytu bylo založeno konkludentní dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Prvý z obou závěrů zpochybnil námitkou, že v daném případě předmětná stavba nebyla postavena z vlastních volných prostředků Státního statku L. (který rozhodl o přidělení bytu), nýbrž z prostředků JZD D. B. (a že tedy o přidělení bytu měl rozhodnout příslušný národní výbor). Druhý závěr napadl námitkou, že zjištění o uzavření konkludentní dohody o odevzdání a převzetí bytu je v rozporu s listinou ze dne 1. 1. 1988 (ze které vyplývá, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla uzavřena písemně, a to ještě před rozhodnutím o přidělení bytu – z čehož dovolatel dovozuje, že tato dohoda je neplatná) a že podle obsahu spisu k jiné dohodě již nedošlo. Dovolatel tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení existence a platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ani tento dovolací důvod proto neobstojí.
Dovolatel konečně uplatnil i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkl, že v řízení nepostupovaly podle §120 odst. 2 o. s. ř., a odvolacímu soudu vytkl, že odůvodnění jeho rozsudku obsahuje nepřezkoumatelné závěry). Dovolatel i v tomto případě přehlíží, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které namítal (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud se dovolatel domáhal provedení dalších důkazů, přehlédl, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné též na právním závěru, že požadovaný nárok nelze žalobci přiznat ani s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. také tento právní závěr zpochybnil.
Pokud pak dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zpochybnil správnost právního názoru, že uplatněný nárok by bylo v daném případě namístě odepřít i pro rozpor s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, usnesení ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004 a rozsudek ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu