ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1052.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1052/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2009 o dovolání, které podala obviněná MUDr. PharmDr. L. B., Ph.D., , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 93/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 4 T 93/2008, byla obviněná MUDr. PharmDr. L. B., Ph.D. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „v období od 7. března 2005 do 29. prosince 2005 jako odborný asistent Ú. h. f. a t. na V. a f. u. v B., ul. P., pozměňovala účetní doklady o nákupu zboží tak, že do původní částky dopsala číslice, čímž částku na paragonu zvýšila a tuto zvýšenou částku si poté nechala proplatit na pokladně V. a f. u., popř. účetní doklady celé padělala a nechala si proplatit, proplacený rozdíl mezi skutečnou a pozměněnou částkou na účetních dokladech, popř. vyplacenou částku na padělaných účetních dokladech, si ponechala a použila pro svoji osobní potřebu“, takto pozměnila, popř. padělala v rozsudku blíže specifikované doklady z prodejen uvedených pod body 1. – 41., a uvedeným jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 1,057.430,70 Kč. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené V. a f. u. B., se sídlem B., P., částku ve výši 1,057.430,70 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Brně usnesením ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně) podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že se nelze ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů ohledně vyslovení viny a trestu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v trestním řízení zjištěných okolností, z nichž byla vyvozena její jednoznačná trestní odpovědnost. Prohlásila, že z pohledu ústavně zakotveného principu nestranného a spravedlivého procesu je třeba si položit základní otázku - zda ke zjištění samotného skutku naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tak, jak je precizován pod body 1. až 41. výrokové věty prvoinstančního rozsudku, musí být nutně z portfolia podezřelých osob vygenerován jeden jediný člověk, ten posléze obviněn, obžalován a pravomocně odsouzen, aby se „spravedlnosti“ dostalo zadost. Poznamenala, že odvolací soud přebral právní stanovisko soudu prvního stupně, v němž je její pozice údajně opřena o nepřímé důkazy, jejichž počet, povaha i význam tvoří ve výsledku ucelený a pevný řetěz, umožňující bez důvodných pochybností rozhodnout o její vině. Vznesla otázku, jaká je ucelenost a pevnost důkazního řetězce, když jeho další důležitý důkazní článek - písmoznalecká kriminalistická expertíza s jistotou neztotožňuje autora dopisovaných údajů na zúčtovacích dokladech? Zdůraznila přitom, že v daném případě evidentně tato expertíza nepotvrdila, že by byla padělatelem předmětných listin, resp. že v několika případech byla dokonce označena za pisatele textu, který evidentně nepsala (nejedná se o její písmo). Konstatovala, že na tyto skutečnosti bylo v průběhu dokazování opakovaně upozorňováno, ale orgány činné v trestním řízení je nevzaly v úvahu a zcela je pominuly. Podotkla, že otázkou je též posouzení oprávněnosti samotné instituce, která předmětnou expertízu zpracovala pro účely trestního řízení, resp. zda vůbec tento důkaz (povrchně a velmi nekvalifikovaně zpracovaný) mohl být v řízení použit. Rovněž upozornila, že k sestavám účetních soupisnic a k přebírání peněz na pokladně měl přístup kdokoliv, jak uvádí soud (kromě ní a doc. MUDr. N. nejméně svědkyně RNDr. B., K. a H.). Také argumentovala, že svědek Ing. Š., hlavní ekonom V. a f. u. v B., potvrzuje, že zúčtovací doklad, na základě kterého mohla být jedině nákupka proplacena, musel být signován podpisy dvou osob, a to příkazce operace a správce rozpočtu. Uzavřela, že je naprosto zřejmé, že pokud se soudy rozhodly veškeré zjištěné nesrovnalosti v účetních položkách a realizovaných nákupech v Ú. h. f. a t. na V. a f. u. v B. naložit pouze na její bedra a v intencích obžaloby ji uznat vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., se všemi důsledky z toho pro její další život plynoucími, včetně společenské a profesní dehonestace, učinily tak z dílčího hodnocení nepřímých důkazů a na neúplné a nedostatečné důkazní platformě. Konstatování odvolacího soudu, že nalézací soud hodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech a nikoliv k jednotlivým dílčím skutkům, označila za naprosto rozporné a neodpovídající skutečnosti.
Dále namítla, že z hlediska objektivity procesu a meritorního spravedlivého rozhodnutí není možné akceptovat závěry o vině opírající se o samostatné vyčleněné jednání její osoby ve vztahu k MUDr. K. označované odvolacím soudem nikoliv jako trestné, nýbrž jako podivné, stejně jako tímto soudem vyslovenou pochybnost o její (obviněné) spolehlivosti a o tom, že nelze jednoznačně vyloučit její manipulaci s účtenkami. Dodala, že způsobené nesrovnalosti s nákupem zboží v provozovně J. K. a u Č., které orgánům činným v trestním řízení náležitě vysvětlila a z nichž je zřejmé, že k žádné škodě ani k osobnímu obohacení její osoby nedošlo, nelze považovat za trestné jednání. Vyjádřila přesvědčení, že právní hodnocení skutku popsaného pod body 1. až 41. rozsudku prvoinstančního soudu ve vztahu k jejímu odsouzení je tak nutno považovat za vadné, neboť vina ze spáchání uvedeného trestného činu jí nebyla jednoznačně prokázána, resp. že v duchu procesní zásady in dubio pro reo, při respektování zásady presumpce neviny, měla být obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna. Namítla, že nesprávným právním posouzením věci, kdy soudy svoje závěry o vině neopřely o spolehlivě a nepochybně objasněné skutečnosti, nýbrž o hypotetické dedukce vytvořené z dílčích zjištění bez prokázané propojenosti ke vzniku škody způsobené její osobou, byla porušena nejen jedna z důležitých zásad trestního řízení (viz shora), ale i právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných souvislostech zmínila též nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. IV. ÚS 36/98, sp. zn. IV. ÚS 83/04 a sp. zn. IV. ÚS 438/2000.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve veřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 4 T 93/2008, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká pouze neúplné a nedostatečné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. O ryze skutkovém (procesním) charakteru uplatněných námitek svědčí i tvrzení obviněné, že měla být zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že spáchala skutek, pro nějž byla stíhána. Pokud by obviněná skutečně namítala nesprávné právní posouzení skutku, logicky by se musela domáhat zproštění podle §226 písm. b) tr. ř., tj. proto, že souzený skutek není trestným činem.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného neúplného a nedostatečného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum lze pouze stručně konstatovat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý