ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.594.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 594/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 4 To 187/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 50/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 27 T 50/2007, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 4. 3. 2006 v R., okres O., kolem 18.45 hod. před více osobami v prostoru u restaurace U T. napadl nejprve slovně vulgárními výrazy a poté uchopením za oděv J. Š.“ [bod 1) výroku o vině předmětného rozsudku].
Dále byl uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od července 2006 do 7. 8. 2006 v R., okres O. na různých místech obce před více osobami hlasitě vykřikoval na adresu Z. S., který pracuje jako policista, nepravdivé údaje o tom, že bere úplatky, dluží peníze a bije lidi; tyto výroky, vzhledem k zaměstnání jmenovaného, tohoto mohly značnou měrou poškodit jak v zaměstnání, tak i mezi spoluobčany a v rodinném životě“ [bod 2) výroku o vině předmětného rozsudku].
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 4 To 187/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a celý výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného, při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, nově odsoudil podle §206 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří týdnů, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Citovaným rozsudkem dále obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Opavě, sp. zn. 2 ZT 168/2006, pro skutek spočívající v tom, že „dne 4. 3. 2006 v R., okres O., kolem 18.45 hodin, před více osobami v prostoru u restaurace U T. napadl nejprve slovně vulgárními výrazy a žďucháním J. Š.“, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (vyjma výroku o zproštění obžaloby Okresního státního zastupitelství v Opavě sp. zn. 2 ZT 168/2006) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že trestnou činnost i nadále popírá a namítl, že soudy nižších stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a na tomto základě rozhodly o vině a trestu. Vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud nepostupoval správně při hodnocení svědeckých výpovědí A. B., M. K., Z. K., L. J. a zejména J. S. a J. S. Prohlásil, že výpověď svědkyně L. J. je naprosto neurčitá a jeho trestní jednání formou pomluvy Bc. Z. S. zásadně nepotvrzuje, resp. že úplně shodně je nutno vyhodnotit i výpověď svědka M. K., která je taktéž naprosto neurčitá, bez relevantní důkazní hodnoty, tak jako výpověď Z. K. Stran výpovědí svědků J. a J. S., jeho (obviněného) synovců, poznamenal, že soud zde (z pro něho neznámých důvodů) nebral v potaz v obci R. všeobecně známou skutečnost, že vztahy jmenovaných svědků a jeho osoby (obviněného) jsou dlouhodobě nejen velmi nepřátelské, nýbrž až chorobně nenávistné, že jimi byl opakovaně verbálně i fyzicky napadán (tyto skutky jsou doposud předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení). Přitom dodal, že soud také nebral v potaz relevantní skutečnost, že údajně poškozený Bc. Z. S. je dlouholetým bezprostředním sousedem J. a J. S., že se tyto osoby jakožto sousedé běžně přátelsky stýkají, baví a vzájemně se navštěvují. Z tohoto dovodil, že jeho trestní postih musel být a byl nepochybně ve společném zájmu Bc. Z. S. a J. a J. S., které spojovalo dlouhodobé a zjevné nepřátelství vůči jeho osobě (obviněnému). V této souvislosti zdůraznil, že vyskytnou-li se pochybnosti o normálním průběhu tvoření svědecké výpovědi, musí orgány činné v trestním řízení věnovat zvýšenou pozornost prověrce každé takové výpovědi, a vzhledem k jejímu významu a za podmínek §118 tr. ř. případně nechat znalecky vyšetřit duševní stav svědka.
V další části svého dovolání argumentoval, že z kopie výpisu z katastru nemovitostí č. 2 pro obec a katastrální území H., okres O. ze dne 20. 5. 2005, jíž dovolacímu soudu předkládá, nesporně vyplývá, že pan K. S. (otec poškozeného Bc. Z. S.) v inkriminované době byl a zřejmě stále ještě je dlužníkem více věřitelů a že na jeho majetek – rodinný dům č.p. byla a zřejmě stále ještě je vedena exekuce. Podle jeho slov lze z toho bez jakýchkoli pochybností dovodit, že jeho hodnotící úsudek o osobě pana K. S., že tento dosud nemá vyřešeny své peněžité závazky vůči svým věřitelům, a je tedy „dlužníkem“, je pravdivý.
Následně se ohradil proti konstatování odvolacího soudu, podle něhož v rámci veřejného zasedání u Krajského soudu v Ostravě opět poukázal na protiprávní jednání policisty Z. S. s tím, že „fakticky vlastní vilu L. – B., která je sice oficiálně ve vlastnictví jeho sourozenců, avšak Z. S. tam rozhoduje“. Namítl, že jde o zcela zmatečné, nepravdivé a současně i nelogické tvrzení, neboť ve skutečnosti v průběhu veřejného zasedání upozornil výhradně na existenci obchodní společnosti S. T. O. s.r.o., která vlastní nikoli vilu, nýbrž pilu v obci B., část L., okres O., když Bc. Z. S. společně se svým bratrem R. S., společníkem této obchodní společnosti, působí při zajišťování provozu této pily, přičemž je podle jeho názoru nerozhodné, na jakém právním podkladě (s přihlédnutím ke skutečnosti, že Bc. Z. S. je ve služebním poměru policisty ČR), se tak děje. Vznesl otázku, zda tato faktická činnost policisty Bc. Z. S. (jevící se obsahově téměř jako činnost manažerská), koresponduje se zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků policie ČR v aktuálním znění. Doplnil, že tuto skutečnost lze beze sporu potvrdit i výslechy zaměstnanců této obchodní společnosti.
Odvolacímu soudu pak ještě vytkl, že nevyhověl jeho návrhu na provedení opakovaného výslechu svědka S. G., který proti němu vypovídal v přípravném a nalézacím řízení nepravdu, s tím, že dotyčný dodatečně před soudem uvede podle pravdy vše, jak to ve skutečnosti bylo. Konstatoval, že tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť trestní řízení bylo zatíženo vadou opomenutého důkazu, když obecný soud porušil svoji povinnost rozhodnout o vznesených návrzích, včetně návrhů důkazních. Dospěl k závěru, že výše popsaný vadný přístup nalézacího soudu byl v přímé souvislosti s hrubými pochybeními v právním posouzení žalovaného skutku (trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.) ze strany soudů obou stupňů.
Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že podstatná část pochybení nalézacího i odvolacího soudu je procesního charakteru takové povahy, že dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Dále vyjádřil názor, že soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., zejména z pohledu naplnění její objektivní a hlavně subjektivní stránky. Uzavřel, že nalézací soud nesprávně právně posoudil žalovaný skutek v rozporu s §206 odst. 1 tr. zák., jakož i v rozporu s §3 odst. 2 tr. zák., a že tato ustanovení porušil svým postupem i odvolací soud, který pochybil především tím, že plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti, uložené mu §254 odst. 1 tr. ř., z podnětu jeho odvolání výše konkretizované pochybení nalézacího soudu neodstranil, sám uvedené vady nenapravil ani neučinil k potřebné nápravě patřičné relevantní procesní kroky.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „po řízení provedeném v souladu s ust. §265i trestního řádu, shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a vyslovil, postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 09. 2008, sp. zn. 4 To 187/2008 – 119, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 02. 2008, sp. zn. 27 T 50/2007 - 50, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tyto dva rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v případě dovolání podaného z důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno, aby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotil správnost hmotně právního posouzení. Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou tedy jen právní námitky, ale nejsou přípustné námitky skutkové. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Pod předmětný dovolací důvod nelze subsumovat ani výhrady procesního charakteru.
Z odůvodnění předmětného dovolání je však patrné, že obviněný v rozporu s výše definovanou hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudem nalézacím a verifikovanému v tomto směru i soudem odvolacím a způsobu, jakým soudy obou stupňů postupně hodnotily shromážděné důkazy, přičemž dovolacímu soudu předkládá i vlastní verzi průběhu skutkového děje, jež je založena na tvrzení, že se předmětného skutku nedopustil. Tyto výhrady se týkají zejména svědeckých výpovědí, které obviněný označuje buďto za neurčité, bez relevantní důkazní hodnoty (svědectví L. J., M. K. a Z. K.), případně za velmi nepřátelské, až chorobně nenávistné vůči jeho osobě (svědectví J. S. a J. S., kteří podle něj projevili společně s poškozeným Bc. Z. S. účelový zájem na trestním postihu obviněného). Nadto obviněný Nejvyššímu soudu předkládá k posouzení konkrétní kopii výpisu z katastru nemovitostí vztahující se k osobě K. S. – otce poškozeného Bc. Z. S., navrhuje k provedení některé další důkazy (výslechy zaměstnanců obchodní společnosti S. T. O. s.r.o., se sídlem V. P.), případně napadá fakt, že Krajský soud v Ostravě nevyhověl jeho návrhu na provedení opětovného výslechu svědka S. G.
Pokud v závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů posoudily žalovaný skutek v rozporu jednak s hmotně právním ustanovením o trestném činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a jednak s ustanovením §3 odst. 2 tr. zák., které definuje míru společenské nebezpečnosti, potřebnou pro závěr pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, potom je zřejmé, že tak činí až po prioritním napadení skutkových závěrů soudů obou stupňů a také prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými závěry, přičemž poukaz na údajné porušení ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. obviněný nespojuje s žádnou konkrétní výhradou právního, ale ani skutkového charakteru. Stejné závěry platí i pokud obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., zejména z pohledu naplnění její objektivní a hlavně však subjektivní stránky.
V souvislosti s naposledy citovanou pasáží dovolání obviněného státní zástupce zdůraznil, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Obviněný však zcela evidentně postupoval v rozporu s tímto postulátem (k těmto otázkám viz přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Podle státního zástupce by námitky uplatněné v dovolání obviněného mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá a navíc ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci takto definovaného tzv. „extrémního rozporu“.
Za této situace státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 4 To 187/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ze zcela převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí A. B., M. K., Z. K., L. J., J. S. a J. S.) a vadná skutková zjištění [popsaná pod bodem 2) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména zpochybňuje výpovědi svědků J. S. a J. S. a výpověď poškozeného Bc. Z. S. s tím, že všechny tři jmenované spojuje dlouhodobé a zjevné nepřátelství vůči jeho osobě) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). V podstatné míře až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný v dovolání namítá chybné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (na str. 3, odstavec druhý), pak takovou námitku nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že soudy obou stupňů pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., zejména z pohledu naplnění její objektivní, subjektivní a materiální stránky. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Objektem trestného činu pomluvy je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy.
K tomu, aby byly naplněny znaky objektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., musí být sdělení nepravdivého údaje schopno ohrozit poškozeného ve značné míře. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Protože jde o trestný čin ohrožovací, je třeba hodnotit též další hrozící následky a s nimi související okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003 pod č. 560).
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž zavinění obviněného musí zahrnovat i okolnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, sv. 21/2003, pod č. 499).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené lze dovodit, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když předmětný skutek popsaný v bodě 2) tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně posoudil jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je totiž zřejmé, že obviněný o jiném (o poškozeném Z. S. sdělil nepravdivý údaj (že bere úplatky, dluží peníze a bije lidi), který nesporně a objektivně byl způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. V této souvislosti nutno poznamenat, že poškozený byl v inkriminované době zaměstnán jako policista (veřejný činitel), přičemž na tuto kategorii státních zaměstnanců jsou kladeny zvýšené nároky, pokud jde o jejich chování a vystupování, a tím spíše byly sdělené nepravdivé údaje uvedeného charakteru schopny ohrozit jej ve značné míře [přivodit následek (účinek) předpokládaný ustanovením §206 odst. 1 tr. zák.].
Z hlediska zavinění je třeba poukázat na to, že podle zjištění soudu obviněný byl srozuměn s tím, že o poškozeném sděluje nepravdivé údaje a že tyto údaje jsou způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu (viz strana 10, odstavec první rozsudku nalézacího soudu). Jednal tedy v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je na místě dodat, že obviněný ve svém dovolání neuvedl podrobnější argumentaci, kterou by svoji obecnou námitku o absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. jakkoli konkretizoval, což platí i ve vztahu k namítanému nedostatku materiální stránky uvedeného trestného činu.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především s ohledem na závažnost nepravdivých tvrzení a na skutečnost, že nešlo o jednorázové jednání, ale o jednání opakované) nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý