ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.733.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 733/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 127/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006, byl obviněný J. K. uznán vinným (v bodě 14/) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou J. M. tím, že „v průběhu měsíce srpna roku 2003 nabídla obžalovaná J. M. prostřednictvím společnosti H. s.r.o. zastoupené obžalovaným J. K. Ing. O. H., postoupení smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a užívání prostor za účelem stavby na půdní nebytové prostory v P., E. K., údajně uzavřené mezi pronajímatelem M. č. P. a budoucím nájemcem obžalovanou J. M., za což od poškozeného H. vylákali společně dne 24. 10. 2003 částku 1.400.000,- Kč a dne 4. 12. 2003 částku 4.600.000,- Kč, přičemž jak původní smlouva mezi M. P. a obžalovanou M., tak i smlouva mezi M. P. a Ing. O. H. byly zfalšovány padělanými razítky a podpisy zástupců M. P., tímto jednáním způsobili poškozenému Ing. O. H. škodu ve výši 6.000.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. M. a J. K. uložena povinnost nahradit společně poškozenému Ing. O. H. škodu ve výši 6,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Č. k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7% bodů z uvedené částky, počínaje dnem 9. 1. 2006 do zaplacení.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu a o zproštění obžaloby obviněné J. M., a o její výlučné povinnosti k náhradě škody a dále o odkázání některých poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. (dále je „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 127/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, že soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně posoudily skutek jako trestný čin podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., formu pachatelství, formu zavinění, právní vztah mezi ním, spoluobviněnou J. M. a poškozeným, výši, vznik a zavinění za způsobenou škodu, a to v rozporu s občanským a obchodním zákoníkem a dalšími právními předpisy. Podle jeho slov není jednání tak, jak je popsáno v obžalobě a v napadených rozhodnutích, vůbec trestným činem.
Následně rozvedl, že soud v rozporu s hmotným právem a listinnými důkazy učinil závěr, že je pachatelem trestného činu a že tento byl spáchán společným jednáním. Vyjádřil přesvědčení, že na jeho osobu lze pohlížet pouze jako na tzv. živý nástroj v rukou nepřímého pachatele (spoluobviněné J. M.). Zdůraznil, že nejednal sám nebo zaviněně, popř. jednal v tomto směru v omylu (skutkovém či právním), a tudíž nemůže být pachatelem trestného činu. K tomu ještě dodal, že z jeho strany nebyla naplněna ani jedna z forem společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a už vůbec není dán společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu [přitom odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) - Vážný pod č. 3486/1929 tr.]. V neposlední řadě upozornil, že ačkoliv je stíhán jako spolupachatel trestného činu, tato skutečnost není ve výroku soudu uvedena.
Zopakoval, že neměl v úmyslu spáchat na poškozeném podvod, ani neměl společný cíl s nepřímým pachatelem (spoluobviněnou J. M.). Podle něho z provedených listinných důkazů (které soud posoudil naprosto v rozporu s hmotným právem, a proto vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry) vyplývá, že byl v daném obchodním případě účasten jako prostředník. Prohlásil, že na základě mandátní smlouvy uzavřené podle §566 obch. zák. dne 1. 8. 2003 s nepřímým pachatelem se zavázal ve stanovené lhůtě a za úplatu vykonat činnost mandatáře spočívající ve vyhledání nového budoucího nájemce půdních prostor domu na P. a že předpokladem výkonu této činnosti byla nepřímým pachatelem doložená smlouva o budoucí nájemní smlouvě a o užívání prostor za účelem stavby uzavřené dne 17. 7. 2003 mezi nepřímým pachatelem a M. č. P. Akcentoval, že z pohledu platného hmotného práva je takováto činnost legální a možná a že jako mandatář není podle obch. zák. ani podle předmětné mandátní smlouvy oprávněn ani povinen přezkoumávat platnost či neplatnost předmětné smlouvy ze dne 17. 7. 2003. Dále poznamenal, že se podle smlouvy ze dne 26. 8. 2003 o zprostředkování převodu smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a o užívání prostor za účelem stavby uzavřené dne 17. 7. 2003 jménem společnosti H., s.r.o. zavázal obstarat převod výše uvedené smlouvy ze dne 17. 7. 2003 na poškozeného Ing. O. H., přičemž podotkl, že také předmět této smlouvy, tj. de facto cese práv a povinností, je právně dovolený a možný. Doplnil, že není rozhodné, zda lze předmětnou smlouvu posuzovat jako smlouvu zprostředkovatelskou či o obstarání věci, že závazek v této smlouvě je jasně specifikován a skutečnost, že není přesně určeno, jakým způsobem měl být splněn, nečiní smlouvu neplatnou, a tedy není možné zpochybňovat činnost společnosti H., s.r.o., jeho činnost prostředníka, jakož i výši odměny tak, jak v rozporu s hmotným právem činí soudy obou stupňů.
Poté shledal, že také smlouva o zajišťování úschovy ze dne 4. 9. 2003 platně vznikla a byla účinná a že právní posouzení této smlouvy soudem, resp. jejích údajně nestandardních podmínek a nestandardního vydání úschovy je v rozporu s hmotným právem. Vyslovil názor, že v rozporu s hmotným právem (§43 a násl. obč. zák.) je též právní závěr soudu, že smlouva o budoucí nájemní smlouvě a o užívání prostor za účelem stavby podepsaná budoucím pronajímatelem – M. č. P. - nebyla návrhem smlouvy určeným poškozenému Ing. H. Argumentoval, že jestliže mu nepřímý pachatel předal předmětnou smlouvu a on (obviněný) tuto smlouvu předal advokátovi, který následně uvolnil úschovu, jednal on (obviněný) i advokát v souladu s úschovní smlouvou. Přitom zdůraznil, že nebyl oprávněn ani povinen zkoumat pravost podpisů na předmětné smlouvě, když toto nebylo ani z jejich strany objektivně možné. Rovněž namítl, že soud posoudil v rozporu s hmotným právem směnku vlastní ze dne 26. 8. 2003, když předmětná listina založená ve spise je skutečně směnkou vlastní vystavenou společností H., s.r.o. a podepsanou jeho osobou, resp. že soud hrubě pochybil, když zcela ignoroval obchodně právní stránku věci, což je v rozporu s hmotným právem (viz I. ÚS 558/2001 a IV. ÚS 564/2000).
V další části svého dovolání seznal, že u něho nebyly splněny předpoklady stanovené hmotným právem pro vznik odpovědnosti za škodu (zejména úmyslné protiprávní jednání a v jeho příčinné souvislosti vznik škody u poškozeného Ing. H. a spoluzavinění více osob v určitém poměru). V této části označil napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná z důvodu absence odůvodnění těchto skutečností. Uzavřel, že škodu nezpůsobil, ani se sám nijak neobohatil. Zmínil také problematiku tzv. opomenutých důkazů (připomněl nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 251/04) s tím, že podle jeho mínění soudy obou instancí hrubě pochybily, když neprovedly jako důkaz znalecký posudek k posouzení pravosti podpisu starosty Ing. V. na předmětné smlouvě, neboť bez prokázání pravosti nebo nepravosti tohoto podpisu není zjištěn skutkový stav, na jehož základě lze učinit rozhodnutí, a tato skutečnost musí mít vliv i na posouzení jeho jednání, event. jednání nepřímého pachatele.
Obviněný dále brojil proti nepřiměřené výši trestu obecně, jakož i ve vztahu k nepřímému pachateli s tím, že v tomto směru byly v jeho neprospěch porušeny zásady legitimního očekávání a rovnosti před zákonem, kdy mu byl de facto uložen stejný trest odnětí svobody jako nepřímému pachateli. Dodal, že soud s ohledem na všechny okolnosti případu a poměry pachatele v rozporu s hmotným právem nepostupoval podle §40 odst. 1 tr. zák.
Argumentoval ještě, že soudy nižších stupňů v rozporu s hmotným právem hodnotily údajný úmysl poškozeného Ing. H. odstoupit od smlouvy prostřednictvím telefonních rozhovorů, neboť odstoupit od smlouvy lze pouze písemně, a to z důvodů uvedených ve smlouvě nebo přímo v zákoně, a odstoupení musí být prokazatelně doručeno druhé smluvní straně. Navíc v řízení podle něho nebyl proveden důkaz prokazující obsah telefonních rozhovorů (výpis telefonního operátora o uskutečněných hovorech neprokazuje nic o jejich obsahu), a proto nebyla v tomto směru vyvrácena jeho obhajoba.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že tento byl naplněn v obou variantách, když zejména nebylo lze zamítnout odvolání podle §256 tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neúplném a nesprávném zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a bylo tedy na místě v odvolacím řízení doplnit dokazování nebo věc vrátit zpět soudu prvního stupně, a dále byly již v řízení před soudem nalézacím dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. – neúplnost výroku ve vztahu ke spolupachatelství.
Uzavřel, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu po formální ani materiální stránce, zejména zcela chybí subjektivní a objektivní stránka trestného činu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 127/2008, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006, v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že jej v plném rozsahu obžaloby zprostí event., aby po zrušení napadených rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti samotným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, se kterými nesouhlasil, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které, pokud jej usvědčovaly, označil za nevěrohodné, a proti tomu, že soudy neprovedly ještě další dokazování. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je totiž aplikace hmotného práva na skutkový stav, který byl soudy zjištěn. Dále poznamenala, že předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, které se týkají přiměřenosti uloženého trestu. Výrok o trestu lze dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se také není možné dožadovat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranici trestní sazby, protože, pokud soud nevyužil tohoto moderačního oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Za právně relevantní námitky ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle mínění státní zástupkyně možné považovat ty námitky, kdy obviněný tvrdí, že se nedopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu, ani jiného trestného činu, neboť nebyla naplněna především subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. tvrdí, že se jednalo pouze o jednání v souladu s právem a o běžnou obchodní transakci, v níž působil v roli zprostředkovatele, přičemž trestní represi v posuzované trestní věci považuje za nepřiměřenou. Následně vyslovila názor, že úmyslné zavinění obviněného vyplývá ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy obou stupňů. Poškozený evidentně učinil majetkovou dispozici, kterou mu byla způsobena škoda, v omylu, který byl vyvolán jak spoluobviněnou J. M., tak obviněným J. K., kteří jednali ve vzájemné součinnosti. Zdůraznila, že obviněný J. K. přispěl k tomu, že poškozený Ing. H. uvěřil v serióznost transakce, která byla, resp. měla být, garantována obviněným jako zprostředkovatelem a advokátem JUDr. D. a složil finanční hotovost v klamné představě, která neodpovídala skutečnému stavu věci, že obviněná J. M. je na základě smlouvy uzavřené s M. č. P. budoucí nájemkyní nebytových prostor v předmětném domě a že je díky uvedenému postavení schopna postoupit mu nájemní smlouvu na nebytové prostory, což mu měl svou činností zprostředkovat obviněný J. K. Za okolností složení kupní ceny a časové posloupnosti jednotlivých úkonů obviněného bylo možné dovodit zcela zřejmě podvodný úmysl obviněného ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Uvedená forma zavinění potvrzuje, že obviněný se skutku dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., nikoliv jako nepřímý pachatel, který by měl jednat ve skutkovém omylu vyvolaném spoluobviněnou J. M. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možné učinit pouze na podkladě naprosto odlišných skutkových zjištění. Přitom ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně současně vyplývá i závěr, že obviněný J. K. naplnil také všechny ostatní zákonem předpokládané znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., včetně materiálního znaku, a to i ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Státní zástupkyně odmítla názor obviněného, podle něhož se v posuzované trestní věci nemůže jednat o trestný čin, ale o běžnou obchodní transakci. Upozornila, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu nebo nikoliv, není samo o sobě určující, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jiné. Podstatné je, že pokud by poškozený věděl o všech rozhodných okolnostech, nejednal by jako s prodávající J. M. a zprostředkovatelem obviněným J. K. Čin obviněného tak podle ní zcela zřejmě vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.
Dále seznala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný svojí námitkou, že nebyl uznán vinným jednáním ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nenaplnil, neboť nejde o žádný chybějící výrok. Spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu, a proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů výslovně citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Posléze upozornila, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k)“. Pokud však bylo dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Následně, vzhledem k tomu, že obviněný v odůvodnění mimořádného opravného prostředku výslovně uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje v jeho obou zákonných variantách, tedy i proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro toto rozhodnutí, připomněla, že tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dané věci vůbec nepřichází v úvahu. Smyslem dovolání v takových případech je zajištění toho, aby obviněný mohl dosáhnout meritorního přezkoumání rozsudku odvolacím soudem. V posuzovaném případě bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku. Z toho je zřejmé, že obviněný nemohl dovolání opírat o tuto alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 127/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadná skutková zjištění (popsaná v bodě 14/ tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (zejména zdůrazňuje, že jej spoluobviněná J. M. využila a že nevěděl, že předmětná smlouva o budoucí nájemní smlouvě a užívání prostor za účelem stavby na půdní nebytové prostory, jež měla být uzavřena mezi M. č. P. a spoluobviněnou J. M., byla padělána). Do značné míry až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6, 13 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také není možné dožadovat se toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007). K tomu je na místě doplnit, že zatímco nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento (ani jiný dovolací důvod) důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení §40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007, aj.).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému trestu pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný vyjadřuje výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že soudy nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., popř. zdůraznil, že se nedopustil ani žádného jiného trestného činu, neboť jednal v souladu s právem a šlo o běžnou obchodní transakci, v níž působil v roli zprostředkovatele. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1471).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1470). Za značnou škodu se v souladu §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 47-52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že: „v průběhu měsíce srpna roku 2003 nabídla obžalovaná J. M. prostřednictvím společnosti H. s.r.o. zastoupené obžalovaným J. K. Ing. O. H. … postoupení smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a užívání prostor za účelem stavby na půdní nebytové prostory v P., E. K., údajně uzavřené mezi pronajímatelem M. č. P. a budoucím nájemcem obžalovanou J. M., za což od poškozeného H. vylákali společně dne 24. 10. 2003 částku 1.400.000,- Kč a dne 4. 12. 2003 částku 4.600.000,- Kč, přičemž jak původní smlouva mezi M. P. a obžalovanou M., tak i smlouva mezi M. P. a Ing. O. H. byly zfalšovány padělanými razítky a podpisy zástupců M. P., tímto jednáním způsobili poškozenému Ing. O. H. škodu ve výši 6.000.000,- Kč“.
Soud prvního stupně tato zjištění rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž také vyložil, že obhajoba obviněného založená fakticky pouze na tom, že nevěděl o tom, že smlouvy, které spoluobviněná M. předkládala, jsou padělané a veškeré peníze, které od Ing. H. převzal jako zprostředkovatel, předal dále spoluobviněné M., s výjimkou své provize ve výši 300.000,- Kč, nemůže obstát.
Odvolací soud se posléze se závěry soudu první instance ztotožnil, přičemž mj. uzavřel, že: „…závěr napadeného rozsudku dovozující vědomost obžalovaného o padělání předložené smlouvy a v důsledku toho i zavinění na jeho straně, je plně důvodný“, že nelze uvěřit obhajobě obviněného, že: „…během smluvené lhůty tří měsíců vlastně nic nečinil, nepřipravoval novou smlouvu, neověřoval si skutečnosti nezbytné k uzavření nové smlouvy a neměl vědomost o skutečném stavu věci“, resp. že: „zcela neobvyklé okolnosti, za kterých byly peníze složeny do advokátní úschovy a po třech měsících z ní vyzvednuty, svědčí o tom, že obžalovaný K. jednal od počátku ve vzájemné součinnosti a dohodě s obžalovanou L. (nyní M.). Ta sice měla v podvodném jednání rozhodující roli, avšak podíl obžalovaného K. nelze bagatelizovat způsobem, jaký v rámci své obhajoby použil. Obžalovaný K. totiž svým jednáním přispěl k tomu, že poškozený Ing. H. uvěřil v serióznost transakce zaštítěné i jím jako zprostředkovatelem a advokátem JUDr. D. a složil finanční hotovost v klamné představě neodpovídající skutečnému stavu věci, vyvolané oběma původně spoluobžalovanými, že obžalovaná L. je na základě smlouvy uzavřené s M. P. budoucí nájemkyní nebytových prostor v domě E. K. a že je díky tomuto svému získanému postavení schopna postoupit mu nájemní smlouvu na zmíněné nebytové prostory, což mu svou činností obžalovaný K. zprostředkuje. V důsledku tohoto omylu vyvolaného obžalovanými poté poškozený provedl majetkovou dispozici, kterou mu byla způsobena škoda. Proto skutkový závěr napadeného rozsudku plně obstojí, neboť se jedná o podvodné vylákání vysoké finanční částky za součinnosti obžalovaným klamně předstíraných skutečností.“
V návaznosti na skutečnosti výše rozvedené Nejvyšší soud shledal, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož skutková zjištění, která po zhodnocení provedených důkazů tyto soudy učinily, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nelze označit za vadný.
Pokud obviněný ve vzájemné součinnosti se spoluobviněnou J. M. vystupoval jako zprostředkovatel mezi ní (jako postupitelkou) a poškozeným Ing. O. H. (jako postupníkem) ve věci postoupení práv ze smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a užívání prostor za účelem stavby na půdní nebytové prostory údajně uzavřené mezi M. č. P. (jako budoucím pronajímatelem) a spoluobviněnou J. M. (jako budoucím nájemcem), ačkoliv věděl, že mj. tato smlouva je padělaná, pak poškozeného tímto jednáním (společně se spoluobviněnou J. M.) vědomě uvedl v omyl. Jednání obviněného nepochybně významně přispělo k tomu, že poškozený Ing. O. H. uvěřil v serióznost předmětné transakce a složil finanční částku za postoupení práv do advokátní úschovy v mylné (skutečnosti neodpovídající) představě, že spoluobviněná J. M. je na základě zmíněné smlouvy uzavřené s M. č. P. budoucí nájemkyní nebytových prostor a že je tedy vzhledem k tomuto postavení schopna mu za úplatu svá práva k nebytovým prostorám postoupit.
V příčinné souvislosti s tímto společným podvodným jednáním obviněného a spoluobviněné J. M. bylo obohacení jeho osoby a spoluobviněné J. M. (pro úplnost je nutno připomenout, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob - viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.) a škoda způsobená na majetku poškozeného Ing. O. H., z hlediska čistě formálního naplňující dokonce znak škoda velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., z pohledu materiálního však soudy nižších stupňů kvalifikovaná toliko jako značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (za postoupení práv z nikdy neuzavřené smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a užívání prostor za účelem stavby na půdní nebytové prostory mezi M. č. P. a spoluobviněnou J. M. totiž od poškozeného Ing. O. H. vylákali částku v celkové výši 6,000.000,- Kč).
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (viz zejména poškozeným popsané společné vystupování obviněného a spoluobviněné J. M., zjištěné neobvyklé okolnosti a postupy při složení finanční částky poškozeným do advokátní úschovy a při jejím vydání z úschovy advokáta obviněnému) zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě (společného) úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující společné podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi tímto jednáním a následkem. Je totiž evidentní, že obviněný jednal společně se spoluobviněnou J. M. podvodně vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby sebe a jiného (spoluobviněnou J. M.) ke škodě cizího majetku (majetku Ing. O. H.) obohatil. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možné učinit, jak správně podotkla státní zástupkyně, pouze na podkladě naprosto odlišných skutkových zjištění.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Nutno uzavřít, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Není přitom od věci připomenout, že v daném případě soudy nižších stupňů posoudily okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby z hlediska materiálního výrazně ve prospěch obviněného (viz str. 49 rozsudku soudu prvního stupně).
K uvedenému lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho (a spoluobviněné J. M.) úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů mezi obviněnými a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal (společně s obviněnou J. M.) způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněného v tom smyslu, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, neboť v něm není výslovně uvedeno, že trestný čin, kterým byl uznán vinným, spáchal ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., nelze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za důvodnou. Citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině soudního rozhodnutí totiž není podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství (ve výroku rozhodnutí není nutno zvlášť vyjadřovat, že se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel), jelikož spolupachatelství není zvláštní (samostatnou) formou trestného činu - nijak nerozšiřuje podmínky trestní odpovědnosti mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§9 odst. 2 tr. zák.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý